Koně pro dostihovou dráhu objevil jeho trenér (a pozdější spolumajitel) Harry Richard Telford. Ten jej zakoupil za finanční prostředky amerického podnikatele Dave J. Davise. Role Phar Lapova ošetřovatele se s láskou ujal Aaaron Treve „Tommy“ Woodcock, který byl koni během krátkého života věrným společníkem. Kdoví, zdali by legenda o „zázračném“ dostihovém koni vůbec kdy vznikla, nebýt obětavé a laskavé péče, kterou Woodcock svého čtyřnohého svěřence zahrnoval.

„Lot 41“ – Telfordův splněný sen a Davisův velký business?

Rodiče hříběte z Nového Zélandu, které bylo nabídnuto k prodeji na dražbě v Trenthamu v roce 1928 jako „Lot 41“, byli na dráze zcela podprůměrní. Přesto právě toto hříbě upoutalo pozornost zchudlého trenéra, který celý život čekal na svého osudového koně. Učaroval mu rodokmen hříběte po importovaném hřebci Night Raid (GB) z podprůměrné novozélandské klisny Entreaty (NZ). Ten muž se jmenoval Harry Richard Telford.

Ti, kteří na dražbách kupují ročky, kupují naději. Než se koně předvedou v aukčním kruhu, kupující si pečlivě prostudují jejich rodokmeny nejméně pět generací nazpět, teprve pak hodnotí samotný exteriér prodávaného hříběte.

U mladých plnokrevníků ještě nelze testovat rychlost, výdrž ani charakter, z toho důvodu je jediným vodítkem kupujících důkladná analýza rodokmenu. Genetika je ovšem v mnoha ohledech nespolehlivá a závislá na mnoha aspektech. I kdyby měli dva plnokrevníci zcela totožný rodokmen, může jeden z nich být v budoucnu šampiónem a druhý naprostým outsiderem. Z tohoto úhlu pohledu se Telfordovo tvrzení, že dopředu věděl o tom, že kupuje šampióna, jeví jako rozhodnutí, které činí z králů hlupáky a z chudáků boháče. Jisté však je, že starý trenér o své volbě nepochyboval, neboť na ni neváhal vsadit ani budoucnost své vlastní rodiny.

Dostihoví odborníci si dodnes kladou otázku, zda trenér opravdu uměl číst v rodokmenech plnokrevníků mezi řádky. Odhalil něco, co ostatním kupcům zůstalo skryto? Anebo to všechno byla jen šťastná náhoda? Vždyť i slepé kuře občas najde zrno…

Harry Richard Telford (1877–1960) se v dostihovém prostředí pohyboval již od útlého dětství. Jeho otec trénoval plnokrevníky v Ballaratu (stát Victoria, AU). S rodinou se později odstěhoval do novozélandského Wellingtonu.

Malý Harry měl pro plnokrevníky slabost. Nejvíce ho fascinovaly jejich rodokmeny. Zatímco ostatní děti si doma četly pohádky, Harry pročítal rodokmeny koní a snažil se v nich najít klíč k odhadu výkonnosti koně na dostihové dráze.1

V dospělosti následoval příkladu svého otce a život zasvětil koním. První zkušenosti získával jako stájový předák u trenéra Richarda Masona, který mj. připravoval i legendárního Gloaminga,2 hvězdu dostihových mítinků konaných na dostihovém závodišti v Randwicku počátkem 20. let dvacátého století. Když Telford přesídlil z Nového Zélandu do australského Sydney, jeho život byl úzce spjat právě s tímto závodištěm. Poblíž si pronajal malý zděný domek a založil si trenérskou živnost. V této době už byl ženatý s Elvirou (roz. Frances Mayovou), kterou něžně přezdíval „Vi“.

Trénoval koně pro malou skupinu majitelů, kteří mu byli oddaní, a dál snil své sny. Osud mu však příliš nepřál. V jednapadesáti letech stále čekal na svého vysněného šampióna. Rok co rok nakupoval levné ročky z Nového Zélandu a pokaždé prožíval hořká zklamání. Většinou byl kůň průměrný anebo úplně k ničemu. Telford však nepřestával doufat, že karta se jednou obrátí.

Jednoho večera roku 1928, když listoval dražebním katalogem novozélandských ročků, mu padl do oka právě „Lot 41“. Zachvátil ho pocit náhlé euforie, která na krátký okamžik zatlačila do pozadí i tíživou finanční situaci rodiny. Umínil si, že musí začít jednat. Koupě koně z vlastních prostředků nepřicházela v úvahu. Byl tak chudý, že nemohl svému synkovi Geraldovi, kterému s manželkou doma láskyplně přezdívali „Cappy“, koupit ani nové boty.

Vi svému muži nikdy nic nevyčítala. Jeho osudové omyly snášela statečně a odevzdaně. Přivykla životu na hranici bídy i neustálé tíze dluhů, které se staly neoddělitelnou součástí domácnosti. Koně tu měli vždycky přednost – nakrmit je bylo potřeba, i když se jim na dráze zrovna nedařilo. Krize pomalu sílila a rodina se potácela na hranici chudoby. Jediné, co Telford spolehlivě měl, byly dluhy u věřitelů. Nechtěl se ale vzdát své životní šance, proto se rozhodl požádat o pomoc někoho ze svých klientů.

Trenérovy první kroky vedly k Bobu Pricemu, bookmakerovi,3 který lidem poskytoval drobné půjčky. Price, znalý Telfordovy zoufalé finanční situace, jej však odmítl. Následná Telfordova nabídka ke koupi hříběte po outsiderovi v něm také nevzbudila žádné sympatie, takže trenérovi nezbylo než jít o dům dál. Oslovil tedy dalšího ze svých klientů – Dave. J. Davise (?–1959).

Davis, zavalitý a značně samolibý Američan s židovskými kořeny v mládí hodně cestoval po Evropě. Později se usadil v australském Sydney a zřídil si tam fotoateliér spolu s obchůdkem, kde prodával čínské nádobí. Živnost mu slušně vynášela a on tak mohl financovat svou vášeň – dostihy. „Sám sice stěží rozeznal hlavu koně od jeho zádě, ale o penězích toho věděl hodně.“4

S Telfordem se poprvé setkal, když po něm na doporučení svého známého požadoval odbornou radu při nákupu dostihové klisny. Telford mu řekl svůj názor a Davis poté na základě Telfordova mínění zakoupil klisnu jménem Time-Will-Tell. Ta se však na dostihové dráze ukázala být úplně k ničemu. Navzdory této nepříjemnosti si Telford nakonec Davise vybral jako druhého potenciálního investora pro koupi „Lotu 41“, čímž nesmírně riskoval. Pokud by totiž jeho plán z nějakého důvodu nevyšel, přišel by o jednoho ze svých posledních platících klientů. Další omyl tedy nepřicházel v úvahu! Tísnivá ekonomická situace Telforda tlačila ke zdi. Neměl v podstatě na vybranou.

Davis zpočátku také nechtěl o novém přírůstku do své dostihové stáje ani slyšet. Telforda odbyl s tím, že má koní dost a dalšího už nepotřebuje. Harry však dobře věděl, jak se na Davise musí.

„Ale pane Davisi, tohle hříbě má výjimečný rodokmen – bude z něj šampión!“

„A jak vypadá?“ zeptal se Davis zvědavě.

Telford mu opatrně vysvětlil, že hříbě osobně neviděl, že si ho vybral pouze na základě zevrubné studie rodokmenu. Tahle informace Davise nepotěšila. Měl stále v paměti nedávnou příhodu s koupí klisny, ale na druhou stranu dobře věděl, že se Telford v rodokmenech koní opravdu vyzná. Jako chytrý obchodník si proto vzal čas na rozmyšlenou.

Čas ale kvapil a dražba se nezadržitelně blížila. Zoufalý Telford stále neměl investora. Rozhodl se opět vyhledat Priceyho, ale cestou k němu se náhodou setkal s Davisem.

„Pane Davisi, chcete koupit toho koně, nebo ne?“ uhodil na něj.

Davis zaváhal. „Je to dobrý kůň?“

„Za to vám ručím.“

„Dobře, tak ho teda kup! Ale strop je 200 guinejí.“5

Harry měl vyhráno! Zbývalo jen postarat se o to, aby mu vysněné hříbě na dražbě nikdo nevyfouknul.

Začátkem ledna 1928 napsal Harry svému bratru Hughovi Telfordovi, který žil ve Wellingtonu na Novém Zélandu, a požádal ho, aby pro něj hříbě na dražbě koupil.

Několik dní po odeslání prvního dopisu ale přepadly trenéra pochybnosti, zdali přece jen nevyhazuje Davisovy peníze oknem, proto napsal bratrovi druhý dopis, ve kterém ho důsledně žádal, aby hříbě zakoupil jen v případě, že bude dobře vypadat. Kdyby ne, měl podle jeho instrukcí přisazovat na hříbě po hřebci Tray Refinement.

Osud však zamíchal kartami. Hugh druhý dopis obdržel až několik dní po dražbě, která proběhla 24. ledna 1928 v Trenthamu6 na Novém Zélandu. „Lot 41“ zájem kupců nevzbudil. Nohatý, přerostlý hřebeček zaujal tehdy jediného zájemce: Hugha Telforda, který jej získal za směšnou částku 160 guinejí, „zatímco za slibněji vyhlížející koně se platily sumy desetkrát i dvacetkrát vyšší.“7 Hned druhý den ráno naložil tuto čtyřnohou „investici“ na loď do Sydney, kde ji už netrpělivě očekával jeho bratr Harry.

Osudová nájemní smlouva

Pronikavé houkání lodní sirény upozorňovalo, že do zálivu v Sydney připlouvá plavidlo z Nového Zélandu. Telford nervózně přešlapoval na přístavním molu, kde čekal, až loď zakotví.

„Lana přístavních jeřábů a kladek se zanedlouho začala spouštět do tmavých útrob lodi a vytahovala odtamtud všelijaké bedny a vaky se zbožím. A na jednom z ocelových ramen se v popruzích houpal i mohutný ryzák. Dlouhé kloubnaté nohy mu bezmocně visely a velké oči se odevzdaně rozhlížely po okolí.“8

Už první pohled na hříbě vzbudil ve starém trenérovi pochybnosti. Davisova nová investice vypadala dosti nevábně: kůň byl po cestě ve špatné kondici a na hlavě měl bradavice. „Na pohled však působil impozantně: byl o 10 cm vyšší než ostatní koně a proti běžným 450 kilogramům vážil rovných šest metráků!“9

Tommy Woodcock, Phar Lapův ošetřovatel, který později poskytl exkluzivní interview novináři Janu Wositzkému, vylíčil scénu, kdy se Dave J. Davis přišel poprvé podívat do stájí na svou čtyřnohou investici následovně:

„Ten den, kdy přivezli Phar Lapa, přišel do stáje pan Davis, pro kterého pan Telford koně koupil. Stál u dveří do dvora a jen tak se na něj díval. Chvíli ho pozoroval a nic neříkal. Pak tiše pronesl: ‚Harry, ten kůň se mi nelíbí. Nevidím důvod, proč bych ho měl nechávat trénovat.‘ Telford chvíli přemýšlel. Nakonec řekl jen: ‚Pane Davisi, jsem na mizině. Nemám 160 guinejí a nemám ani na zaplacení dopravy z Nového Zélandu.‘ Davis mu odpověděl: ‚To je mi jedno.‘ Telford se znovu zamyslel, a pak dodal: ‚Já si ho od vás pronajmu.‘ A Davis na to: ‚Dobře, pronajmu ti ho… na tři roky.‘ Načež Telford odvětil: ‚V pořádku, děkuju Vám, to bude stačit.‘ “10

Brzy se ukázalo, že pronájem „Lotu 41“ byl tím nejvýnosnějším obchodem, který Harry Telford ve svém životě uskutečnil.

Davis ale zkrátka nepřišel, na to byl příliš dobrým obchodníkem. Vždy si uměl sjednat oboustranně výhodné podmínky. Jeho kalkulace byla prostá. Za hříbě už vyhodil 160 guinejí, proč tedy platit ještě za ustájení a trenéra? Telfordova nabídka leasingu přišla jako na zavolanou.

Sepsali tedy nájemní smlouvu, podle níž měl starý trenér hradit veškeré náklady (vč. krmiva) a zajišťovat trénink koně. Pokud by kůň v dostizích vyhrával, 1/3 z každé výhry by připadla Davisovi. Jednání se neobešlo bez ponížení, které hrdého Telforda citelně zasáhlo. Při sepisování smlouvy požádal Davise o dodání zvláštní doložky, podle které by se mohl za částku 500 guinejí stát spoluvlastníkem koně. Davis se na trenéra ale utrhl se slovy: „Harry, nechat ti poloviční podíl na tom koni za 500 guinejí je pro mě stejné jako bych ti ho nechával za 5000! Myslím, že si s tím nebudeme dělat hlavu.“11

„Bobby“, „Cashy“ a „Tommy“

Telford byl na mizině, přesto si na krk uvázal další závazek. Hříbě, do kterého vložil veškeré naděje. Nechtělo se mu zbytečně platit za ošetřovatele, proto dal koně na starost patnáctiletému učedníkovi Martinovi.

Heaton Cashell Martin, kterému v okolí neřekli jinak než „Cashy“, však velkého ryzáka úplně nezvládal. Telford si proto (mohl-li si to zrovna dovolit) bral na výpomoc i dva mladé ošetřovatele – Toma Sumnera a Aarona Treva Woodcocka (1905–1985), kterému všichni přezdívali „Tommy“. Stávalo se, že trenér prostě neměl na výplaty. Pak se o své koně musel postarat sám.

Cashy peníze neřešil, protože bydlel s matkou. Hodně však řešil Phar Lapovu budoucnost. Jako každý dospívající chlapec si maloval vzdušné zámky – snil o tom, že se z koně v budoucnu stane uznávaný šampión. Viděl mu to prý na očích. Zarytě trval na svém, i když náhodní návštěvníci stáje a trenéři z okolí shodně tvrdili, že hříbě se spíše podobá kříženci žirafy a klokana než budoucímu šampiónovi. Nebylo se jim co divit, ryzák byl líný a netečný – chyběla mu jiskra, kterou obvykle šampióni závodních drah mívají.

Všichni se Telfordovi za zády posmívali a šuškali si, že se už dočista pomátl. Starý trenér ale jejich štiplavé narážky ignoroval. Měl ještě v živé paměti, jak jeho bývalý zaměstnavatel Mason poprvé uviděl Gloaminga, když byl ještě hříbětem. I zkušení znalci koní svorně prohlašovali, že na dostihového koně není dost robustní. Ale Mason se nedal odradit. Věřil, že když koně vykastruje, čeká ho zářná budoucnost, a nemýlil se. Gloaming odběhl v Austrálii a na Novém Zélandu celkem 67 dostihů, 57 z nich vyhrál a devětkrát byl druhý (pouze jednou se neumístil a to jen díky nehodě – zapletl se totiž do startovní sítě a do závodu neodskočil). I Harry Telford byl skálopevně přesvědčený, že i jeho kůň bude mít na dráze lepší budoucnost jako valach, proto nechal hřebce vykastrovat.

Na zimu roku 1928 byl kůň ustájen na farmě ve Windsoru severozápadně od Sydney a do Telfordových stájí se vrátil až na začátku sezony 1929. Pod tlakem své finanční situace začal Telford s výcvikem mladého koně okamžitě. Zavedl nekompromisní tréninkový program, jehož součástí byly každodenní běhy přes sypké a strmé písečné duny na pobřežní pláži nedaleko Sydney. Tuto tréninkovou metodu Woodcock pojmenoval „náhlá smrt“, a jelikož s tímto způsobem tréninku mladého koně ostře nesouhlasil, často se s Telfordem hádal.

Starý trenér si však nenechal nic vymluvit. Podle jeho názoru měl drastický trénink posílit svaly mladého koně tak, že docházelo k jejich přetěžování na maximální možnou hranici snesitelnosti. „Pan Telford byl rozhodnutý z něj udělat šampióna, nebo ho úplně zničit,“ uvedl v jednom pozdějším interview Woodcock.12 Pro Telforda měl však výše popsaný trénink i své ekonomické přednosti. Nahrazoval jím klasickou tréninkovou práci na dráze, což eliminovalo placení poplatků za pronájem a snižovalo provozní náklady stáje.

Když pak poprvé přivedl svého koně na tréninkovou dráhu, zaujal ryzákův impozantní zjev nejen několik místních trenérů, kteří se Harrymu hlasitě vysmívali, ale také lékaře, Dr. Aubreye Mooreho Pinga, který se na dostihové koně chodil rád dívat. I on sehrál v tomto příběhu malou, avšak klíčovou roli. Vypráví se totiž, že se ho Telford jednoho dne zeptal, jak se v jeho rodném jazyce řekne „blesk“. Pingova matka byla sice původem ze Skotska, ale otec byl z Číny a naučil ho z části Zhuang13, řeč, kterou se mluví v Jižní Číně.

„Fárlep,“ odpověděl Ping.

Starý trenér vytáhl z kapsy cár ušmudlaného papíru a slovo si zapsal. Jednoduché „F“ však změnil na „Ph“ a celé slovo rozdělil na dvě. Tak vznikl „Phar Lap“. Když se ho Ping zeptal, proč to udělal, starý trenér mu vysvětlil, že jméno jeho koně musí být na sedm písmen, protože poslední čtyři vítězové nejslavnějšího australského dostihu – Melbournského poháru – měli také jména na sedm písmen. Ostatní trenéři, kteří rozhovoru z dálky přihlíželi, se dali do smíchu. Telford si jich ale nevšímal.

Tak byl ryzák 3. prosince 1928 zaregistrován pod „čínským“ jménem Phar Lap. Ironicky právě v době, kdy australská vláda přísně omezovala příliv uprchlíků z Asie do Austrálie v důsledku tzv. „bílé australské politiky“.

V domovských stájích byl Phar Lap známý pod méně exotickou přezdívkou „Bobby“ nebo Bobby Boy. Tu vymyslel Tommy Woodcock, mladý ošetřovatel, kterému kůň od prvního okamžiku učaroval. Právě Tommy pochopil, že „Bobby“ je nadmíru inteligentní a senzitivní zvíře a tak se k němu také choval.

Aaron Treve Woodcock spatřil světlo světa v Uralgurra v Novém Jižním Walesu v roce 1905. Když mu bylo 6 let, rodina se přestěhovala do přístavu Macquarie, kde jeho otec pracoval u společnosti Cobb & Co. Od útlého věku zbožňoval koně a vždycky se kolem nich potuloval. Své první zkušenosti získal ve stáji Billyho Fullera, zkušeného a uznávaného trenéra, který mladičkému Woodcockovi vždy zdůrazňoval, že se musí ke koním chovat s respektem.

Od čtrnácti let se Tommy v Randwicku začal učit na žokeje. Zkušenosti sbíral u trenéra Barney Quinna. 25. 2. 1922 jel svůj první dostih v Moorefieldu a vůbec si nevedl špatně. Do konce sezony měl na svém kontě čtyři starty a tři vítězství. Po vyučení v roce 1923 se stal nezávislým žokejem a toto povolání vykonával až do roku 1927. Odjezdil několik vítězů v podřadných dostizích v Novém Jižním Walesu. Přestože byl hubený a měl i odpovídající váhu, na žokeje příliš vyrostl. Kvůli tomuto „handicapu“ se mu příliš nedařilo. Rozhodl se, že bude ošetřovatelem. Spojil svůj život s ranním vstáváním, vyklízením hnoje ze stájí a péčí o ty nejzhýčkanější tvory na planetě – dostihové koně. Jeho dobrácká a klidná povaha se koním nadmíru zamlouvala, proto Woodcocka milovali.

V Sydney pracoval Tommy jako ošetřovatel koní a tréninkový jezdec. Sem tam si pro vylepšení finanční situace přivydělával i jako řidič. Mezi trenéry, kteří jeho služeb rádi a často využívali, byl i starý Telford, který ho najímal pokaždé, když si to zrovna mohl dovolit.

Pouto mezi Woodcockem a Phar Lapem se rodilo postupně, ale s každým dalším setkáním bylo silnější a pevnější. K absolutnímu zpečetění jejich výjimečného přátelství došlo, když mladý ošetřovatel objevil Phar Lapa pokrytého pěnou v boxu. Woodcockovi bylo jasné, že za neutěšený stav zvířete může další z Harryho tréninků. Při pohledu na strhané a vystresované zvíře ho bolelo srdce. Vytřel koně do sucha a celou dobu k němu vlídně promlouval. Nikdy nesouhlasil s Harryho tréninkovými metodami, preferoval jemnější přístup. Zvíře vycítilo, že u mladého ošetřovatele nalezne zastání a bytostně se k němu upnulo. Woodcock míval pro „Bobbyho“ nejen vlídné slovo, ale i pamlsky po kapsách. Na rozdíl od mladého ošetřovatele byl Telford vždy nekompromisní. Život se s ním nikdy příliš nemazlil a on takový přístup aplikoval nejen na své zaměstnance, ale – a to především – na své koně. Byl to podivín, který však vždycky hrál férově.

Navíc nebyl Telford žádný hlupák – velice záhy rozpoznal zvláštní vztah, který se mezi mladým ošetřovatelem a mohutným ryzákem před jeho očima formoval. Došlo mu, že toto pouto může být důležité, proto je také všemožně podporoval. Nemohl si ovšem dovolit platit Woodcocka na plný úvazek, takže mladík byl stále nucen vypomáhat u konkurence. Ale ani to mladému ošetřovateli nezabránilo, aby si na svého oblíbence „Bobbyho“ udělal každý den čas. 

Musel-li Tommy z nějakého důvodu opustit Telfordovy stáje, z dobromyslného giganta Phar Lapa se stávala nezvladatelná bestie. Valachova závislost nakonec přerostla do takového stupně, že odmítal přijímat krmivo, dokud mu ho nepřinesl Woodcock, který trávil v Telfordově stáji téměř všechen svůj volný čas. Nikdy si však nestěžoval. Miloval „Bobbyho“ a nevadilo mu přinášet takovou oběť, i když dobře věděl, že mu za jeho nadstandardní služby Telford nikdy nebude schopen pořádně zaplatit.

Jim Marsh (bookmaker v Sydney) o Phar Lapovi:

„Jako dvouletek to nebyl pěknej kůň. Byl kostnatej a dost přerostlej – počítám, že byl tak 6 stop14 vysokej. Byla to taková velká, nešikovná potvora, co měla jen dlouhý nohy a vytáhlej, ošklivej krk. Tu a tam se na něm dalo zahlídnout i pár svalů, když jste se po nich pořádně dívali, ale rozhodně nebyly vidět, když stál. Ale, jemináčku, to byl silák. Tenkrát se ty jeho nohy zdály k jeho tělu příliš dlouhý. Woodcock byl snad jedinej, kdo ho dokázal bez potíží zvládnout.

Chodívali spolu často ulicemi Kensingtonu, ale nemyslete si, Tommy Phar Lapa na procházku nevodil, to Phar Lap vodil na procházku Woodcocka. Kolikrát to vypadalo, že mu i uteče, ale Woodcock s ním dokázal tak nějak mluvit. Vždycky ho uklidnil. Pokud jste náhodou šli po Milroy Avenue nebo Todman Avenue, mohli jste zaslechnout Woodcocka, jak křičí: ‚Bobby! Bobby! Bobby!‘“15 

Louda

V sezoně roku 1929 představil Telford svého svěřence dostihovému světu. Ten místo očekávaných úspěchů a výher sklízel na dostihové dráze jen ostudu a zklamání. V prvním dostihu skončil poslední a v dalších třech doběhl daleko za ostatními soupeři. Z průběhu prvního dostihu nebyl Telford příliš zklamaný, protože moc dobře věděl, že žádný učený z nebe nespadl. Stále věřil, že ryzák má v sobě něco, co pouze neumí uplatnit, jenže s každým dalším prohraným dostihem propadal zoufalství.

Tommy Woodcock (archivní záznamy):

„Telford neměl nic. V době, kdy mu přivezli ročního Phar Lapa, byl úplně na mizině. Víte, opravdu hodně na mizině, nepopsatelně. V okolí dlužil, na koho se podíval.“16

Věřitelé stáli u Telfordova domu fronty, Davis se škodolibě posmíval, ba dokonce už i Telfordova žena na svého muže uhodila, aby se té potvory koukal rychle zbavit. Novinový deník Sydney Morning Herald začal se železnou pravidelností končívat dostihovou rubriku větou: „…a Phar Lap zase poslední.“17 Právě tato krátká (avšak výstižná) větička způsobila, že si dostihové publikum Phar Lapa zařadilo do škatulky outsiderů a už mu nevěnovalo sebemenší pozornost.

Stupňující se posměch i narážky jeho nejbližších trenéra rozlítily. „Koně si osedlal a zmizel s ním v nedohledném pásu písečných dun. Tam jej štval v obtížném, bořícím se písku. Den za dnem absolvovali dlouhé kilometry cvalu. Vysilujícími dávkami i úmornými pobídkami se Phar Lap učil bojovat sám se sebou a objevoval v sobě dosud skryté rezervy a schopnosti.“18

Jednoho teplého rána se Telford rozhodl vzít svého malého synka Geralda na vyjížďku. Nemohl se tedy věnovat tréninku Phar Lapa. Svěřil koně do rukou mladého ošetřovatele. Přikázal mu, aby koně vzal na tréninkovou dráhu. Ostře zdůraznil, aby s koněm tvrdě pracoval a nijak mu nepolevoval. Tehdy Woodcock prokázal, že koním opravdu rozumí. Když přivedl Phar Lapa na tréninkovou dráhu, rozhodl se vynechat obvyklý postup a zkusit něco jiného. „Domluvil se s ostatními jezdci, aby ve cvičném závodě nechali valacha doběhnout jako prvního. Šlo mu o to, aby „Bobby“ zažil ten opojný pocit vítězství.“

Koni po jeho lekci jakoby narostla křídla. Zalíbilo se mu předbíhat ostatní a být v cíli první. Na konci tréninku Woodcock nepochyboval, že „Bobby“ dokáže velké věci.

Zlom

Phar Lap se objevil na startovní listině jednoho z rámcových dostihů na dráze v Rosehillu dne 27. dubna 1929. Sázkaři zkoumavě tipovali a sázeli na každého koně v poli, kromě jediného… V nabitém hledišti byli toho odpoledne pouze dva muži, kteří skrytě doufali: starý Telford a Woodcock.

„Bylo odstartováno. Pole koní vyrazilo po široké travnaté trati a nabíralo rychlost, dresy žokejů se slily v pestrobarevný pás. Napjatí diváci přiložili k očím dalekohledy, každý hledal v klubku těl, ve změti dresů toho svého favorita. Prudký dusot koní i chladná časomíra rychle odtepávaly vteřiny a metry dostihu – koně se vřítili do druhé půlky, jejich plece se leskly potem, rytmicky pracující svalnatá těla ještě přidala v obrovském tempu. Žokejové hbitě obsazovali výhodné pozice, chroptící zvířata pod nimi vytušila brzký finiš… Telford dalekohled nevlastnil, stačil však zaznamenat, že dres jeho stáje – červenočernobílá kombinace – se najednou začal posouvat kupředu a postupně až na samotné čelo startovního pole. Jel stále rychleji. Nastal Telfordův tolik očekávaný zlom: obrovitý ryzák Phar Lap vyrazil ze zákrytu koní a každým razantním osmimetrovým skokem se vzdaloval svým soupeřům. Rval se dopředu s takovou chutí a radostí, že fascinované, nevěřící publikum zapomnělo sledovat ostatní koně. V tu chvíli existoval už jen jediný. Sólista Phar Lap, jenž prolétl kolem tribun do cíle a s drtivou převahou zvítězil!

Nadšené publikum hledalo, komu gratulovat: osamělý trenér neviděl pro slzy štěstí ani pořádně na cestu a klopýtal jako ve snách. Toho dne nastoupil velký ryzák cestu, ze které již nesešel…“19

Po počátečních neúspěších začala jeho oslnivá kariéra,20 paradoxně jen několik měsíců před vypuknutím velké ekonomické krize, která v Americe dostoupila svého vrcholu v říjnu 1929. Celosvětový trh s akciemi se zhroutil a spolu s ním šly ke dnu i spousty lidí. Mnozí ztratili své celoživotní úspory a ještě dlužili bankám. Bankroty se jako pověstná lavina šířily dál a dál: od drobných investorů přes banky až na firmy, které byly najednou odříznuty od zdrojů financování. Začalo masové propouštění, které mělo ve všech postižených zemích obdobný scénář: dlouhodobá nezaměstnanost vyústila v bídu, chudobu a čiré zoufalství. Postihla téměř všechny země světa – Austrálie nebyla výjimkou.

Velká deprese 30. let dvacátého století byla doposud největší hospodářkou krizí, jakou lidstvo poznalo. Nejenže otřásla důvěrou v kapitalismus a demokracii, ale vytvořila také početnou skupinu lidí, kteří přišli o všechno a často v hrozných životních podmínkách přežívali ze dne na den. Jelikož tehdy ještě neexistovaly vymoženosti typu podpory v nezaměstnanosti, byli lidé odkázáni jen na to, co jim poskytly charity, ale především sami na sebe.

Život mnohých Australanů se stal noční můrou, ze které se chtěli, ale nemohli probudit. Třicetiprocentní nezaměstnanost postupně nahlodávala důvěru ve vládu, že dokáže zemi z této temnoty vyvést. Ideály Australanů se hroutily a oni zoufale potřebovali svého hrdinu. Koho by napadlo, že to nebude člověk, ale kůň. Gigant s nádherně ryzou srstí, která ve slunci zářila jako zlatá zbroj rytíře z pověstné družiny krále Artuše.

Poznámky:

• 1 Tato snaha je stará jako dostihy samy. I v současnosti existuje několik chovatelských teorií, které se často využívají, např. teorie X-Faktoru či Dosage index apod., takže Harryho Telforda lze bez nadsázky v této oblasti považovat za průkopníka.
• 2 Gloaming se stal legendou, startoval v 67 dostizích a 57x proběhl vítězně cílem.
• 3 Bookmaker ‒ živnostník, který přijímá sázky před dostihem na předem sjednané, pevné kurzy, které si sám stanoví.
• 4 Reason 2009, s. 3.
• 5 Carter 1965, s. 5.
• 6 Trentham je čtvrť města Upper Hutt, které těsně sousedí s hlavním městem Nového Zélandu, Wellingtonem.
• 7 Horáček 1983, s. 218.
• 8 Mahler 1992, s. 48.
• 9 Horáček 1986, s. 219.
• 10 Armstrong, Thompson 2003, s. 12.
• 11 Tamtéž, s. 12. (Pozn autorky: Davis zřejmě narážel na fakt, že Harry Telford tuto finanční částku mít nikdy nebude).
• 12 Armstrong, Thompson 2003, s. 15.
• 13 Zhuang má některá slova společná nebo podobná thajštině, vč. výše zmíněného slova „blesk“, proto se občas uvádí, že Phar Lapa pojmenoval thajský rodilý mluvčí. 
• 14 Stopa, anglicky foot (ft) = přesně 30,48 cm.
• 15 Armstrong, Thompson 2003, s. 16.
• 16 Wositzky, Jan 1986, s. 36.
• 17 Reason 2005, s. 8.
• 18 Mahler 1992, s. 48.
• 19 Mahler 1992, s. 49
• 20 Mahler 1192, s. 49

Zdroje:

• Armstrong, Geoff, Thompson, Peter. Phar Lap. Crows Nest (AU) : Sue Hines Book, 2000, ISBN: 1-86508-994-X.
• Carter, R. I. Phar Lap (The story of the big horse) : Melbourne (AU) : Lansdowne Press, 1964, ISBN není.
• Horáček, Michal. Království za koně. Praha : Olympia, 1983.
• Mahler, Zdeněk. Slavní koně. Praha : Orbis Pictus, 1992, ISBN 80-85240-02-5.
• Reason, Michael. Phar Lap (A true legend). Melbourne (AU) : Muzeum Victoria, 2009, ISBN 978-09806190-1-0.
• Wositzky, Jan. Tommy Woodcock. Melbourne (AU) : Greenhouse, 1986, ISBN: 1863300619.