Její narození provázela smůla. Přesněji řečeno, málem se nenarodila. Když ji konečně vytáhli, zdálo se, že nedýchá. Nakonec ji zachránili, ale první, co ze světa poznala, byla bolest, stres a rozčilené lidské hlasy. Něco jí to připomínalo, ale nevěděla co. Nevěděla ani, že její plnokrevný rodokmen naznačuje, že by mohla být hvězdou dostihových drah, ani že ji pojmenovali Cinderella, tedy zkrátka Popelka.

Cindy

Tmavá plnokrevná kobylka, které říkali úplně obyčejně Cindy, rostla spolu s ostatními, nebyla ničím zajímavá, ale ani ničím neurazila. Možná pro velká očekávání kvůli jejímu původu si ji lidé prohlíželi kritičtěji než její vrstevníky a protože nic nenasvědčovalo tomu, že bude výjimečná, byli trochu zklamaní. Koncem druhého roku života Cindy poznala, jaké to je, když dostane na hřbet sedlo a člověka. Byla to trochu dřina, ale nebylo to zlé. Udidlo v hubě taky nebylo příjemné, ale i na něj se dalo zvyknout. Cindy měla štěstí na citlivou jezdkyni, byla zařazena do tréninku a protože poslušně klusala a cválala, jak se po ní chtělo, a nevymýšlela hlouposti, byla celkem oblíbená. Měla vyběhnout poprvé na dráhu ve dvou letech, ale spíše tréninkově, hlavní dostihy ji čekaly ještě o rok později.

Den jejího prvního dostihu byl nezapomenutelný - tolik rušivých podnětů, cizích koní a nervózních lidí. I její jezdkyně byla nervóznější než obvykle, Cindy to cítila hned, jak se k ní přiblížila. I když ji měla na hřbetě, nebylo to stejné jako jindy a Cindy dávala pozor, aby ji neztratila. Zřejmě proto dorazila do cíle beznadějně ztracená v poli koní bez šance na slušné umístění. Její trenér byl rozumný člověk. Dospěl k názoru, že klisna je ještě příliš mladá. Ponechají jí čas na dozrání, budou trénovat a na jaře, až bude tříletá, se uvidí.

Skutečně se vidělo. Trenér, který dobře věděl, že majitel chce výsledky, už dál čekat nebude, neponechal nic náhodě. Rozhodl se, že klisnu, která byla podle jeho názoru skvěle připravená a vůbec nebyla špatná, svěří do dostihu zkušenému žokejovi, který ukáže, co v ní je. Pepa Kšanda byl třída, to všichni věděli a trenér mu věřil. „Ona je dobrá, ale pod Radkou neběhá naplno. Jsou obě moc klidné. Potřebuje trochu probudit, aby věděla, že musí zabrat a utíkat," řekl Pepovi. Pepa jen kývl, o „holčičích koních" si myslel svoje a věděl, že Cindy probudit dokáže.

Cindy do poslední chvíle netušila, co se chystá. Atmosféra závodiště už ji nepřekvapila tolik jako poprvé, už to znala. Věděla, že přijde Radka, ona s ní oběhne ovál a pojedou domů. Když k ní ale přistoupil cizí člověk, znejistěla. To neznala. Víc než cizí člověk na hřbetě ji ale děsily emoce, které z něho vycházely. Vůbec nebyl nervózní, naopak působil velice sebejistě. Pocit síly a rozhodnosti, která půjde přes mrtvoly, ale Cindy děsil. Hodně. Při prvním nacválání proto párkrát vyhodila... tušila sice, že to k ničemu nebude, ale nějak musela ventilovat svůj strach. Překvapivě, člověka na jejím hřbetě to spíš potěšilo. Pronesl cosi o tom, jak pěkně ožila.

Bylo odstartováno. Cindy odskočila docela dobře a nasadila své obvyklé bezpečné tempo. Člověku nahoře to ale nestačilo a pobízel ji rychleji. To se Cindy nelíbilo a začala brzdit. V tu chvíli člověk nahoře pozvedl bič - stačilo pár rázných úderů (Pepa Kšanda přesně věděl kolik, aby mu to prošlo). Horší než bolest pro Cindy ale byly obrazy, které jí zaplavily mysl. Naprosto jasně cítila, že ten člověk na ní je připraven ke všemu a že musí prchat ze všech sil. Dostih vyhrála se slušnou rezervou a fyzicky to pro ni nebyl velký problém. Všichni kolem jásali. Zdálo se, že skutečně dospěla a bude dělat čest svému rodokmenu.

O týden později Radka s Cindy vyrazily na „rychlou práci" poprvé po úspěšném dostihu. Ve chvíli, kdy ji Radka pobídla do cvalu, to vypadalo, že Cindy zešílela. S panickou hrůzou vyrazila vpřed a prchala cestou necestou. Tentokrát z její fantastické rychlosti ale radost nikdo neměl. Radka pochopila, že sedí na neovladatelném koni a začala hledat místo, kde si ustele. Jen díky tomu, že si vybrala dobře, skončila jen s odřeninami a zlomenou klíční kostí. Cindy v hrůze prchala dál. Byla natolik šílená, že vůbec neřešila, kam běží, takže se nevrátila do stáje. Pátrací akce trvala do druhého dne, kdy ji objevil policejní vrtulník vyčerpanou a bolavou.

Radka byla poslední, kdo na ní seděl. Každý další pokus o nasednutí v ní vyvolával záchvaty paniky. Když veterinář potvrdil, že pro její chování nevidí žádný fyzický důvod, zkoušely se všechny běžné postupy, trpělivě po dobrém, po zlém, všechno selhávalo. Cindy nechtěla ublížit, ale v panice byla nebezpečná sobě i ostatním. Nejrozumnější se zdálo odložit ji na pastviny na několik měsíců a pak začít znovu. Majitel došel k názoru, že tahle klisna mu štěstí nepřinese, a nabídl ji k prodeji za celkem směšnou částku.

Marcela

Kdo jiný by si koupil levného, nejezditelného plnokrevníka než úplný neznalec. Neznalec, který se podívá do hlubokých hnědých očí a je ztracen, i kdyby mu nikdy nevlezl na hřbet. Ztracená byla i Marcela, která tak tak uměla vysedávat, ale o to víc ji tahle výzva lákala. Věděla, že si kupuje koně, na kterém se možná nikdy v životě nesveze, ale nic ji nemohlo připravit na vše, co ji čekalo. Hned od začátku chtěla dělat věci správně, takže si sestudovala, co se dalo. Cindy nejprve nechala odpočívat a zapomínat na pastvině. Bylo to krásné období, kdy ji jen chodila pohladit a popást. Dokonce se jí zdálo, že klisna vyhledává její přítomnost a těší se z ní. Začátky práce svěřila zkušenému horsemanovi. Pod jeho vedením se s Cindy učila pracovat ze země a připravovala ji na obsednutí jako zcela syrového koně. Po celou dobu se Cindy chovala naprosto klidně a s ničím neměla problém. Nevadilo jí ani, když se jí horseman položil přes hřbet, ani když se usadil v sedle. Problém se vrátil s prvním vykročením. Cindy reagovala stejně panicky jako dřív a zůstala nervózní a nedůvěřivá ještě dlouho poté, co se nepříjemného břemene zbavila. Podobných pokusů následovalo několik s několikaměsíčními rozestupy. Ani přítomnost Marcely, kterou Cindy opravdu milovala, klisnu neuklidnila, ani společnost dalších koní, tuny pamlsků, ale ani předchozí důkladné vyběhání v kruhovce. Ať se dělo, co se dělo, v momentě, kdy měla vykročit pod jezdcem, zešílela.

Marcela dál hledala informace, proč není možné klisnu obsednout. Kohokoli se zeptala, vždy se dozvídala, že „je to v její hlavě", „nějaké trauma, které nikdo nedokáže vysvětlit". Marcela pátrala v její minulosti, byla i za Radkou, ale ať přemýšlely sebevíc, nedokázaly nalézt žádný důvod. Nikdo jí nedokázal ani poradit, jak klisnu vyléčit. A Marcela dala Cindy svůj slib, že nikoho cizího už na její hřbet nepustí. Vypadalo to, že „Popelka" bude nadosmrti nejezditelnou pastevní ozdobou.

Pak jednou měla Marcela sen - ležela v posteli ve své ložnici a spala, když ji probudilo ťukání na okno. Za oknem stála Cindy v doprovodu jakési ženy neurčitého věku v podivném hábitu. Na maškarním by jistě zapadla, ale na zahradě ve vilové čtvrti vypadala dost nepatřičně. Cindy pohodila hlavou směrem k ní a Marcele se zdálo, jakoby říkala: „Podívej, koho jsem našla. Ona to dokáže."
„Zbláznila ses, Cindy? Tahle dáma v životě neseděla na koni. Běž zase pěkně do své stáje," odehnala ji Marcela. Cindy poslušně odklusala a po dámě nebylo ani památky. Ten sen rychle pustila z hlavy.

Několik dnů nato zažila brutální šok. Rozhodly se s kamarádkou využít jedné z posledních hezkých nedělí babího léta a vyrazily na výlet na jakýsi hrad, kde zrovna probíhaly rytířské slavnosti a jarmark. Prodíraly se mezi stánky, když tu náhle ji někdo chytil za ruku. Když se Marcela otočila, zírala přímo na podivnou postavu ze svého snu. Sem, mezi ostatní dobově oděné herce, zapadala velice dobře.

„Vás zrovna hledám, pojďte, předpovím vám budoucnost, poradím ve všech vašich problémech," lákala Marcelu do svého stanu. Překvapená Marcela se nechala odvést.
„Proč jste si vybrala zrovna mě?" zeptala se Marcela.
„Protože máte problém a potřebujete moji pomoc. Proto jste sem přece přijela," odpověděla vědma tak sebejistě, že Marcela, která nikdy v životě na podobné věci nevěřila, už podruhé zaváhala.
„Vy víte, o jaký problém jde?" zeptala se opatrně, zatímco přemýšlela, zda má pokračovat.
„Je to někdo, kdo je vám velice blízký a cítíte za něj zodpovědnost."
„Máte ráda zvířata?" zeptala se Marcela.
„Nerozlišuji ve své práci mezi lidmi a zvířaty. Zvířata, která žijí s lidmi, trpí stejnými problémy jako lidé."

Marcela dospěla k tomu, že vlastně nemá co ztratit a vědmě, u níž pod vrstvou líčidel nedokázala odhadnout ani jak vypadá nebo jak je stará, všechno prozradila.
Vědma jen smutně zavrtěla hlavou: „Koně jsou ta nejšlechetnější a zároveň nejzneužívanější zvířata v dějinách lidstva. Co ti si od nás vytrpěli, v kolika bitvách se pro nás nechali zabíjet... mnoho z nich si s sebou nese traumata minulosti jako břímě. Stejně tak je to i s vaší kobylkou. Je poznamenána strašným zážitkem z minulého života, který v jejím podvědomí leží jako stín."
„Jaký zážitek?" zeptala se Marcela, v níž bojovalo zklamání se zvědavostí.
„To vám takhle opravdu nedokážu říct. Dokážu se spojit se psy prostřednictvím jejich majitelů, s nimiž jsou myšlenkově propojení, ale s koňmi ne. Myslím, že vám možná dokážu pomoci, ale musela byste kobylku přivézt ke mně."
„K vám?" užasla Marcela. To už jí připadalo až moc šílené a komplikované. Už se zvedala ze židle, když vědma pronesla. „Vaše kobylka vás má moc ráda. To ona vás ke mně přivedla a vy to víte."

Bylo to celé jako neskutečný sen a Marcela byla překvapená sama sebou, když se slyšela, jak říká: „Dobře, přivezu ji, ale kam?"
Tak trochu čekala, že vědma vytáhne vizitku nebo jí nadiktuje GP souřadnice a svět bude zase normální, ale nestalo se tak.
„Přímo sem, jsem odsud."
To už bylo na Marcelu moc. „Tady z toho polozříceného hradu? Jste snad strašidlo?"
Vědma se rozesmála a Marcela vyběhla ze stanu... její smích jí ještě zněl v uších, když si nadávala do tupců, že se nechala takto zblbnout.

„Jedeme hned domů," zasyčela na překvapenou kamarádku, která si právě kupovala u vedlejšího stánku jakýsi ručně vyráběný šperk.
Když jí potom v autě popisovala, co se jí stalo, kamarádka se k ní otočila:
„Tys ji fakt už viděla ve snu? Taky se mi už párkrát v životě stalo, že jsme ve snu viděla něco, co se potom splnilo. A můj pes se mnou mluvil před smrtí. Přišel se se mnou rozloučit a pár dnů nato zemřel. Loučil se se mnou ve snu a přitom mu ještě nic nebylo. Jak to mohl vědět? Nebo jak jsem to věděla já? Já bych to nepodceňovala. Není to tak daleko, co kdyby ses sem zajela podívat?"

Když další den Marcela přijela k Cindy, zdálo se jí, že se na ni Cindy dívá vyčítavě. Vlastně, že má nějaké skryté trauma, to věděli všichni, kdo se s ní pokoušeli pracovat, ale nikdo nevěděl, kde k němu přišla, nikdy v životě se jí nic opravdu zlého nestalo, a hlavně, jak ji tohoto traumatu zbavit. Trauma z minulého života? Zní to šíleně, ale pokud člověk vnitřně přijme myšlenku, že nějakým způsobem přejímáme silné zážitky našich předků, které se nám vryjí do podvědomí, - anebo existují minulé životy - zní to najednou jako docela rozumné vysvětlení.

Když potom večer Marcela prohledávala internet ve snaze najít jakékoli rozumné vysvětlení jak svých zážitků, tak Cindyina traumatu, překvapivě zjistila, že dokonce i někteří vědci se zabývali myšlenkami o tom, že dramatické události, ke kterým došlo i před dávnou dobou, ovlivňují jak lidi a zvířata, nacházející se na inkriminovaných místech, tak ta, která jsou s nimi nějakým způsobem spjatá./* Ta myšlenka vypadala stále méně šílená a navíc internet říkal, že ten polozřícený hrad má kastelánku. Možná je „strašidlo-vědma" jen kastelánkou, žijící někde v okolí. Potíž byla, že na ni nenašla žádný kontakt. Skutečně tam bude muset zajet.

Původně se tam chtěla rozjet sama, ale cítila, že kdyby tam jela znovu sama, mohla by tváří v tvář „vědmě" opět ztratit odvahu. Jakkoli šílené to bylo, rozhodla se vsadit vše na jednu kartu. A tak si jednoho dne v práci vzala volno, půjčila si vlek a zapřáhla ho za svůj osobák. Dobře věděla, že by bylo mnohem bezpečnější si najmout dopravu nebo alespoň požádat přítele, ale k tomu nenašla odvahu. Nechtěla mít žádné svědky, kteří by jí předhazovali, že se totálně zbláznila. „Stane se jen to, co se má stát," opakovala si své kouzelné zaklínadlo, když se poněkolikáté pokoušela otočit s vozíkem na malém prostoru před stájí. Moc pěkně jí vyšlo počasí, poprchávání chvílemi střídal déšť, přes který skoro nebylo vidět.

Výlet za vědmou

Cindy důvěřivě vkráčela do vozíku a vyrazily. Cesta trvala tři hodiny, během kterých Marcela neustále bojovala s nutkáním otočit auto, ale zároveň byla hnána vnitřní jistotou, že se nic otáčet nebude, protože takhle je to v pořádku.

V tomhle upršeném dni osamělý hrad vypadal úplně jinak než tehdy ve slunečném odpoledni plný lidí. Velká brána byla zamčená, ale bylo na ní masivní klepadlo. Marcela zabušila, jednou, podruhé a po chvíli ještě dvakrát. Nikde se nepohnula ani myš, pokud pomineme vodu, která jí tekla do bot. Marcelu zaplavila vlna zklamání. Když už se sem ale táhla, neodjede přece s nepořízenou. Obejde hrad a zkusí se podívat, jestli tu třeba není zadní vchod. Hezká myšlenka, ale hrady bývaly nedobytné a i tento kolem sebe neměl upravenou cestičku, nýbrž zalesněný svah. Obejít se dal, ale když jí po stopadesáté ujela noha na rozmáčené hlíně, proklínala sebe i tu „bláznivou babu". Těžko odhadnout, koho víc. Když ale zvenčí obešla zbytky hradní věže, naskytl se jí pohled, jaký nečekala. Z druhé strany hradu s vlastní příjezdovou cestou bylo malé hospodářství, jak vystřižené z Ladovy pohlednice. V ohradě se krmily senem kozy a ovce a z komína se kouřilo. Marcela napůl seběhla a napůl sklouzla po svahu na dvůr a jen se modlila, aby probůh Cindy zatím nezbourala vlek. Vědma už ji čekala na prahu a Marcelu to vlastně ani nepřekvapilo. Dnes už ji nemohlo překvapit nic. Ukázala jí, kudy může bezpečně dorazit i s Cindy.

Cindy stála na vozíku jako starý mazák a bez mrknutí oka se nechala složit a dovést až k vědmě. Vědma jí ukázala stáj, ve které stáli i dva poníci. Hodila jí trochu sena do boxu, který jako by tu byl připraven pro ni. Tentokrát na sobě neměla hábit, ale obyčejné černé vesnické šaty a dlouhé vlasy svázané do drdolu. Zavedla Marcelu do sednice, v níž se také zřejmě zastavil čas před dvěma sty lety.
„Vy jste tu minule moc dlouho nepobyla, že?" spíš konstatovala vědma. „Tenhle domek je památka lidové architektury, moc moderních vymožeností tady nenajdete. Ale taková pec je nejlepší vymožeností, sedněte si k ní a usušte si nohy." A Marcele přistál v rukou hrnek teplého bylinkového čaje.
„Než se zahřejete, dojdu si promluvit s Cindy."
Odkud zná její jméno? Přece jsem jí ho neřekla... nebo ano? Běželo Marcele hlavou, když čekala, než se vědma vrátí.

Čekala dlouho a za okny se začalo šeřit. Podzimní dny jsou krátké. Nalila si z konvice už asi třetí šálek, pec, do které svědomitě přikládala připravené dřevo, krásně hřála a Marcele se začaly klížit oči.

Ze spánku ji vytrhl příchod vědmy. Zapálila svíčku na stole a kývla na Marcelu, aby si přisedla. „Už vím, co se jí stalo."
Marcela se dychtivě naklonila vpřed. Na tomto místě a v tuto snovou hodinu byla ochotná uvěřit všemu.
„Má v mysli příšernou vzpomínku. Na klisnu, která sloužila kdysi ve dvorci jediné dceři jednoho nižšího šlechtice. Na rozdíl od mnoha koní, kteří museli těžce pracovat, strádali nedostatkem jídla a zlým zacházením, se neměla špatně. Dívka ji měla ráda a zacházelo se s ní velmi laskavě. Nepožadovalo se od ní nic víc, než aby byla hodná a bezpečná a svou jezdkyni vždy bezpečně dovezla, což s radostí plnila. Pak se ale všechno změnilo, protože nastala válka. Šlechtic musel odjet do boje a jeho dcera se musela uchýlit do kláštera. Svou kobylku si vzala s sebou. Po nějaké době byl klášter napaden nepřáteli. Jeptišky se poschovávaly, kde se dalo, tato dívka ve stáji u své kobylky. Klášter byl vyrabovaný, vojáci sebrali vše, co mělo nějakou cenu a i všechny jeptišky, které našli. Pak ho zapálili. Když to dívka zjistila, vylezla ze své skrýše, skočila na svou kobylku a pokusila se před plameny ujet. To bylo poprvé a naposledy, kdy tuto klisnu někdo pobízel k divokém trysku. I když se snažila zachránit sebe i svou paní, plameny byly rychlejší a obě tam zahynuly."

Marcela mlčela neschopná slova. Na vědmině tváři se leskly slzy.
„Měla v sobě ten zážitek po celou dobu a při tom nešťastném vyhraném dostihu se jí vybavil. Od té doby kdykoli ucítí pobídku, spojí si ji s hrůznou situací požáru."
„Dokážete jí nějak pomoci?" vydechla Marcela.
„Po pravdě řečeno, nevím, zda to zvládnu. I lidé si nosí traumata z minulých životů, projevující se nevysvětlitelnými obavami a fóbiemi. Pak je potřeba se spolu s nimi vrátit do minulého života, znovu prožít bolest umírání a ukázat jim, že to zlé, co se stalo, je pryč a už se nestane. S koněm jsem to ale nikdy nezkoušela."
Marcela jen tiše seděla a visela vědmě na rtech. Neodvažovala se ani prosit.
„Půjdu se za ní podívat," řekla pak.

Cindy se ve stáji cítila jako doma a spokojeně chroupala seno. Marcela se opřela o hrazení boxu a prohlížela si ji, jako by ji viděla poprvé. Znovu ji překvapil hluboký pohled koňských očí. Vzpomněla si na slova, která vědma vyslovila, když se viděly poprvé: „Koně jsou ta nejšlechetnější a zároveň nejzneužívanější zvířata v dějinách lidstva. Co ti si od nás vytrpěli, v kolika bitvách se pro nás nechali zabíjet... mnoho z nich si s sebou nese traumata minulosti jako břímě."
Asi proto mají tak zvláštně hluboký pohled.

Ne, nechce už Cindy vystavovat traumatickým vzpomínkám. „Už ti nikdo nepoleze na hřbet. Nechci tě už děsit," slíbila jí.
„Možná to půjde. Uvidíme, co se dá dělat," ozval se jí za zády vědmin hlas. „Pojďte, rozestelu vám, dnes už domů nepojedete. A já přes noc uvidím, zda půjde Cindy zbavit jejího traumatu."
Tak se Marcela ocitla v posteli v úplně cizí chalupě, navlečená do půjčené noční košile, jakou by snad nenosila ani její babička, a v rukách další hrnek bylinkového čaje. Na spaní neměla ani pomyšlení. Bezmyšlenkovitě usrkávala čaj a přemítala, jak to dopadne.

A pak najednou bylo ráno. Marcela si nepamatovala, kdy odložila hrnek a usnula, a v denním slunci (protože po dešti nebylo ani památky) jí všechno připadalo nesmírně neskutečné. Když viděla, v čem je oblečená, litovala, že nechala mobil v autě a nemůže sama sebe vyfotit. Tohle by jí nikdo neuvěřil. Právě když na sebe hodila svoje džíny a triko, vstoupila do sednice vědma. Opět jí vrazila do rukou hrnek čaje. „Napijte se a pojďte se mnou, je nejvyšší čas, Cindy čeká."
„Musím se podívat, zda vůbec dostala seno," pomyslela si Marcela a hodila do sebe čaj.
Mohla být v klidu, Cindy vůbec nevypadala, že by jí něco chybělo a ani nevypadala, že by na něco čekala. Vědma ji vyvedla před stáj.
„Je připravená na malou projížďku," řekla jen.

Marcela si ji změřila podezíravým pohledem. „Tady, v cizím prostředí, bez sedla, uzdečky, bez helmy...? Víte, kolik lidí shodila na známé jízdárně, i když uměli jezdit a měli sedlo? To je sebevražda."
„Ona je připravená. Neshodí vás, věřte jí."
„Přesto bych to radši zkusila až doma..." namítala Marcela.
Vědma pokrčila rameny.
Marcela přistoupila k Cindy a ta jí přejela nosem po tváři a zafuněla do ucha. Něžně, jako by Marcela byla malé dítě. To rozhodlo.
„Jdu na to."
Vědma připnula na každou stranu ohlávky jedno vodítko a pomohla jí nahoru. Když Marcela vzala do ruky vodítka a klisnu pobídla, Cindy se poslušně rozešla, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Z jejího výrazu vyzařovala nově nabytá sebejistota, že svou novou jezdkyni bezpečně poveze za všech okolností.

* Především Rupert Sheldrake a jeho teorie morfogenetických polí a Linda Kohanov zabývající se přímo koňmi.