První poník... hlavně hodný

Dejme tomu, že máme pěti-, šestileté dítě a došli jsme k názoru, že je čas na koupi prvního poníka. Pokud má dítě koňské zázemí v rodině, vše je mnohem jednodušší. Rodiče mají zkušenosti, o výběru prvního koně, respektive poníka, mají jasné představy a nenechají se opít rohlíkem. Ale jak to udělat, když rodiče nejsou koňaři nebo jsou zkrátka důvěřiví („přece mi prodávající neprodá nebezpečného koně, když ví, že ho chci pro malé dítě..“) a nevědí, že velmi snadno narazí na prodejce, který klidně prodá? Je totiž všechno, jen ne poctivý a morální zábrany ani u dítěte nemá. Ale to předbíháme, o tom až za chvilku.

Vraťme se zpět. Neplatí zde zásada, že je třeba koupit „to“ nejlepší, když je to přeci první vlastní kůň našeho potomka. Není třeba žádný „sporťák“, který chodí mistráky a vypadá jako malý klon velkého teplokrevníka a vlastně ani není úplně tak malý. Nejen, že jeho pořizovací cena je velmi vysoká, v řádu statisíců, ale i jeho využití pro malé dítě začátečníka se naprosto míjí účinkem. Základní a vlastně jedinou vlastností, kterou chcete, aby měl první poník, je jeho neuvěřitelně trpělivá povaha. Zkrátka ultra hodný poník menšího vzrůstu. A jak vypadá, je prakticky jedno.

Většinou je najdete mezi kříženci nebo shetlandy, kteří zrovna neoplývají krásou. Jsou tlustí a v zimě šíleně chlupatí a možná mají i nějaké menší zdravotní problémy. Ale jsou hodní!!! A to je základ. Snesou hluk, křik, nenadálé jevy kolem sebe i na hřbetě. Nevadí jim drncání do hřbetu při učení vysedání, ani neomalené zatahání za otěže, když je dítě prvně drží v rukou. Prostě autopilot :-)

Dalším plusem takového poníka je jeho nižší pořizovací cena. Dříve nebo později se stane, že si váš drahý potomek při ježdění nedobrovolně ustele na zemi a není vyloučeno, že dá ježdění sbohem. Jsou děti, které v sobě ten „drive“ a tah na branku nemají, a po čase ztratí zájem. A pak ve stáji nebo doma najednou přebývá drahý poník, který je vám ale k ničemu. Navíc od malého dítka lehce pokažený a bez sportovních výsledků, takže možná ne úplně lehce prodejný.

Ze zdravotního hlediska si u těchto poníků dejte pozor hlavně na kopyta – inzulinová rezistence a laminitida je u těchto snadno záživných koní velkým strašákem, a v druhé řadě na těžkou dušnost a těžkou letní vyrážku neboli muchařinu. Záměrně píši těžkou, protože lehká dušnost i lehká muchařina u těchto prvních poníků zase až tak nevadí, když člověk ke zlaté povaze skousne vydrbaný ocas a občasné zakašlání. Tyto dva zdravotní problémy jsou u malých poníků časté, a tak je třeba vybírat koně v letních měsících, aby člověk věděl ihned, jak na tom je.

Počítejte, že takový koník dítěti poslouží tak 3-4 roky. Pokud si po tuto dobu utužujete nervy výcvikem vašeho potomka sami, sice je máte občas „na dranc“, ale zase víte, že jsou oba jsou v dobrých rukou. Jestliže je necháte trénovat někým jiným, musíte bedlivě vybírat člověka, který se bude dvojici věnovat. Není dobré zapomínat, že jste to vy, kdo je nakonec vždy zodpovědný za zdraví a pohodu jak koně, tak dítěte. Potom, co vaše dítě odroste a vy už nemáte jiné děti nebo jiné využití pro poníka, můžete ho prodat dál a nebo v lepším případě, pokud ho máte doma, zaparkovat ho jako biosekačku na pastvině a nechat v klidu dožít.

Chce závodit, jak dál?

A je to tu… moje dítě chce jezdit dál, po nepovedených začátcích, pádech, litrech slz a odříkání si chce udělat licenci a jezdit závody. „Prima, ty nejtěžší začátky máme za sebou, teď už to bude jenom pohoda, budeme se jezdit kochat na závody, dmout pýchou a připínat mašle na domácí nástěnku“ :-)

Velký omyl, který se může stát obrovskou noční můrou hned v začátcích. Postupem do pony sportu totiž veškerý kolotoč teprve začíná. A prvním obrovským problémem se může stát koupě prvního závodního ponyho. A vlastně i druhého nebo třetího, a pak i velkého koně. Protože jak dítě roste, postupuje závodně do sekcí různých velikostí poníků a je třeba poníky měnit, až nakonec musíte koupit toho velkého koně.

Vybrat toho správného je asi nejtěžší věc. Poptávka po hotových kvalitních pony i koních pro dítě je větší než nabídka. Ti dobří jsou většinou rezervovaní dřív, než jsou vůbec nabídnuti k prodeji. Přirozeně každý rodič chce pro své dítě zvíře, které je zdravé, má za sebou bezproblémovou sportovní minulost a je přiježděné. Jenže tady narážíme na velký kámen úrazu - přiježděný poník ... a od dítěte? Kolik dětí je schopno samo kvalitně připravit a přijezdit poníka? Většina závodních poníků stojí ve sportovních stájích, kam děti docházejí a kde působí nějaký trenér nebo cvičitel, který je placen rodiči za kvalitní výcvik dvojice. Nezkušení rodiče zpravidla kvalitním výcvikem rozumějí výsledky na závodech čili „mašle“. Jenže když to dvojici nejde a nebo dítě nemá ještě dostatečně vyvinutý cit pro smysluplnou práci přiježďování (což je prakticky u všech dětí mladších zhruba dvanácti let a leckdy i starších), nastupuje dospělý profesionální jezdec menší postavy, který na koně sedá a přiježďuje ho. Na tom není nic špatného přeci. To určitě není, naopak, ale jen v případě, že poník je ježděn korektně, ohleduplně a bez hrubého násilí. Všichni víme, že i malý jezdec dokáže vyrobit obrovskou sílu (s dítětem nesrovnatelnou).

Ve chvíli, kdy vy jako potencionální kupec stojíte ve stáji u prodejců, díváte se na krásného ponyho, milého, hodného a klidného, se už těšíte, až se vaše dítě na něj posadí a vyzkouší ho pod sedlem. Řeknete si, že poník docela funguje, je to prima. Dítě je zamilované okamžitě a vy ho berete.

Jenže to, co může předcházet koupi, už netušíte. Praktiky některých stájí jsou už za hranicí všeho. Když není kůň úplně ideální, prodejce ve snaze prodat za každou cenu se k tomu chce maximálně přiblížit. Takže hodně chodiví koně se den před tím nebo i v den zkoušení „podrtí“ a „utaví“, aby vypustili páru. Vzrušiví koně se na zkoušení „líznou“ Sedalinem (ano, čtete správně, i koně pro děti!) a bolavým koním se dá Equipalazone. To, že se jedná o koně pro dítě, je jim jedno. Vidina částky nebo provize z prodeje je lákavá, tak proč přemýšlet nad tím, zda není ohroženo zdraví, život a bezpečí cizího dítěte. A je opravdu jedno, jestli kupujete zvíře u neznámých lidí, anebo z vyhlášené sportovní stáje, která má své svěřence na každém pony mistrovství. Tam tím spíše, protože ti lepší zůstávají doma, ven se prodávají ti, se kterými je nějaký problém.

Takže až budete vybírat sportovního koně pro své dítě, který má stát hodně peněz, rozhodně zainvestujte do vyšetření na místě a nedejte se opít rohlíkem v podobě úspěšné stáje a výborného trenéra s výsledky. Dnes je už běžné, že u vybírání koně ke koupi je ze strany kupujícího na místě i veterinář. A bylo by zajímavé, kdyby při každé koupi udělal veterinář nejen zběžné vyšetření, ale vyšetřil koně opravdu důkladně. Není to úplně nejlevnější, ale sami byste se divili, co všechno velice závažného lze najít.

Určitě byste neměli opomenout kromě klasických ohybových zkoušek a rentgenů končetin (a to kopyta a klouby spodní části nohy ale i kolena) vyšetřit oči, svalstvo zad, krku a týl. Rentgenem zad a krku snížíte riziko, že koupíte koně s kissing spines. Dále kontrola zubů, jazyka, koutků a vnitřku huby. Určitě poslechové vyšetření srdce a plic, ke zvážení je i endoskopie kvůli dušnosti nebo obrně hlasivky. A samozřejmě nejlépe nekupovat koně během zimy, kdy se nemusí projevit alergie, headshaking a podobné potíže. Aby vás při prvních paprscích slunce nebo hmyzu nečekalo nemilé překvapení. Je toho samozřejmě i více, toto je jen, na co jsem si jako laik vzpomněla.

Samotná jezditelnost je na dlouhé povídání. Některé aspekty jsou už nastíněny výše. Ne každý poník je vhodný pro dítě, ale jak to vyřešit, když kvůli velikosti ho nikdo dospělý jezdit nemůže? „Najezdit“, zamaskovat vady a prodat. A to co nejdříve. To je smutná realita. Smlouva je podepsaná, peníze převedeny, kůň je doma. Co s tím ale, když kůň po pár dnech doma začne vykazovat obrovské fyzické i psychické problémy? Máte dvě možnosti. Na základě smlouvy se pokusit koně vrátit a hledat dál. A nebo ... jít proti proudu, nenechat se pohltit tlakem závodění a s nejistým výsledkem zkusit dát takového koně dohromady. Ani jedno není snadné.

Máme pro vás ještě jeden tip, jak se můžete chránit v případě, že máte podezření, že skutečně kupující půjde tak daleko, že koně při zkoušení nadopuje, ať již něčím proti bolesti, nebo nějakou sedací. Mějte s sebou svého veterináře a požádejte ho, ať koni odebere krev pro kontrolu, zda neobsahuje některé ze zakázaných látek. Ty není problém prokázat v některých laboratořích, ovšem není to úplně levná záležitost. (Připravte se na cenu několika tisíc Kč.) Je ale možné se se svým veterinářem domluvit, aby krev odebral a zamraženou na nějakou dobu uschoval, to vás nebude stát téměř nic. V případě, že se kůň brzy po koupi začne chovat výrazně jinak a budete mít podezření, že mohl být při zkoušení dopován, je možné uchovaný vzorek zaslat do laboratoře. V případě pozitivního nálezu máte velmi pádný důkaz pro odstoupení od smlouvy a vrácení koně.

A pokud stále ještě pochybujete, že na podobné praktiky narazíte i v naší „kotlince“, máme na závěr jeden nedávný pravdivý příběh takové nešťastné koupě.

Nešťastná koupě s (možná jednou) šťastným koncem

Není důležité, jak se jmenuje nová majitelka poničky, ani jak se jmenuje samotná ponička. Tady je důležitý obsah, neboť se to může stát vám všem, co máte děti, a chcete někdy kupovat sportovního ponyho nebo koně pro své dítě. Nestalo se to v žádné druhořadé handlířské stáji, ale ve známé sportovní stáji v jižních Čechách. Nynější majitelka byla již starší poničku zkoušet se svou dcerou. Ponička byla sice v soukromém vlastnictví otce jedné z pony jezdkyň, ale prodej byl řešen hlavně s majitelkami stáje, které ji měly v tréninku.

Když byla ponička zkoušena dcerou nynější majitelky, fungovala pod sedlem vcelku normálně. Sice byla dopřednější, ale to matka přičítala tomu, že dcera se s kobylkou nezná a nejsou sehrané. Protože se jednalo o skokového ponyho, na řadu přišla i žádost o vyzkoušení při skákání a tady musela být ponička přeužděna něčím ostřejším. S dívenkou hodně utíkala a špatně reagovala na zádrže. Nová majitelka k tomu říká: „Ponička se mi sice jevila, že není úplně jednoduchá, ale viděla jsem v ní potenciál a myslela jsem si, že potřebuje jen trochu jiný přístup a uklidní se.“

Po odjezdu domů se rodina dohodla, že kobylku koupí. Druhý den zavolali a během pár dní si pro kobylku přijeli. Kobylka byla předána jednou z trenérek/majitelek stáje novým majitelům. Šťastné pocity během jízdy domů vystřídal šok. Dvě hodiny po odjezdu, kdy na půl cestě zastavili na krátkou pauzu a kontrolu poničky v hengru, si náhodně všimli, že klisna má čerstvá zranění v koutcích huby a to na obou stranách (viz foto). Majitelka neváhala a ihned vše nafotila. Kontaktovala veterinářku i s fotkami, a ta jí potvrdila, že se jedná o zranění způsobená udidlem. Poté ihned kontaktovala jednu z majitelek stáje, která kobylku předávala, s přiloženými fotkami a žádala vysvětlení. To bylo ovšem bez jakékoliv odezvy a to dodnes.

Ještě týž den se ozvala druhá majitelka stáje, která nebyla při předávání přítomna. Uznala, že zranění byla způsobena udidlem a že je jí líto, že kůň od nich odchází v takovémto stavu. Nicméně po debatě s předávající trenérkou/majitelkou stáje došli k závěru, že se nic zvláštního ani neobvyklého během těch pár dní od jejich zkoušení poničky nedělo a kobylka byla normálně lonžovaná a ježděná pod trenérčiným dohledem. Při pohledu na fotky si každý udělá obrázek sám.

Po příjezdu domů začali noví majitelé kobylce koutky ihned léčit. Vůbec ji neuzdili po dobu asi tří týdnů. Po zahojení roztrhaných koutků s ní chtěli začít pracovat. Byla dvakrát pod sedlem na krokové vyjížďce, kdy už začala vykazovat silný diskomfort při nasedlávání a následně i při jízdě. Po druhé vyjížďce ježdění vzdali, a zavolali veterináře a chiropraktika na koně, který zjistil obrovský fyzický problém celého svalstva koně (viz video). Při jakémkoliv doteku po těle se kobyla ošívá, při dotecích na kohoutku a zádech má tendenci odejít, nebo i vyhazovat, a je vidět, že ji to bolí. Veterinář vyhodnotil, že klisna je fyzicky velmi přetažená, že svaly zůstávají v neustálé tenzi, a tudíž nestíhají regenerovat. A že toto celé je dlouhodobý problém vlivem špatného ježdění. Verdikt zněl: Nejméně několik týdnů absolutní klid od práce, aby tělo mohlo vůbec zregenerovat.

Majitelka říká: „Byli jsme všichni v šoku z toho, jak kobylka reaguje, nikdy jsme se s tímto nesetkali. Nejdříve jsem byla rozhodnutá, že ji vrátím. Kontaktovala jsem přímo bývalého pana majitele poničky, který z toho byl velmi zaskočen a evidentně netušil, že klisna má takové problémy, a byl ochotný okamžitě koně vzít zpět. Ale pak se mi to rozleželo v hlavě a řekla jsem si, že už jim ji nevrátím. Popravdě mi jí bylo hrozně líto. A nechtěla jsem, aby si to celé zažívala znovu. Apropo dodnes se ani jedna z trenérek neozvala byť jedinou otázkou, jak se klisně vede, i přesto, že celou kauzu jim bývalý pan majitel poničky předal k řešení.“

Tato ponička má štěstí, že majitelka má velké srdce a je ochotna riskovat nemalé peníze za koupi, pokud by se kobylka nedala dohromady. O financích za další léčení a vůbec ustájení nepojízdného koně nemluvě. Moc jim přeji, aby se ponička uzdravila a dělala dceři ještě dlouho radost.

Ale proč jsem se rozhodla to celé sepsat a zveřejnit. Není to poprvé, kdy z této stáje odešel fyzicky poškozený, vystresovaný a psychicky labilní kůň. Podobných případů je mi známo několik, ale majitelé nebyli tak odvážní, aby šli s kůží na trh. Nicméně máme informace o koních, kteří se pak v nových domovech chovali natolik odlišně, že je vysoce pravděpodobné, že při zkoušení byli nasedovaní. Když se člověk dozví takovéto informace, má několik možností, jak s nimi naložit. Většina lidí nad tím mávne rukou, pár se jich zhrozí, řekne to několika svým známým, ale tím to končí a vše jen v tichosti vyšumí. Ale mě jako mámu tří dětí, kterým chceme v nejbližší době kupovat poníky, tyto šokující příběhy nadzvedly ze židle. Při pomyšlení, že narazím na podobné prodejce a ti mi bez skrupulí prodají napůl nebezpečná zvířata s bolavým tělem i duší, mám chuť křičet vzteky!!!

Tento článek ale není pomstou, je jen velkou prosbou! Prosím zaprvé - všichni, kdo kupujete koně pro své děti, dávejte si pozor, kde je kupujete, od koho je kupujete, a vše si prověřujte, jak jen to jde. Nespoléhejte na slušnost prodávajících, na to, že přece si nevezmou „na triko“ možné ublížení dítěti ani na fakt, že se jedná o známé jezdce. Nespoléhejte dokonce ani na fakt, že se „trochu znáte“ třeba ze závodů. Nic z toho bohužel nikomu nezabrání snažit se vaším prostřednictvím zbavit nevhodného, pokaženého nebo nebezpečného koně.

Prosím zadruhé. pokud svěřujete své dítě a koně někomu do tréninku, buďte opatrní. Nedívejte se jen na závodní úspěchy, ale prověřujte i styl a přístup v jejich ježdění a trénování. Není všechno zlato, co se třpytí. Uvědomte si, že nejde jen o koně, ale také o to, co se tam učí vaše dítě. Chcete, aby se naučilo, že cítící živý tvor může být zneužíván jako nástroj pro vyhrávání stužek, aby se naučilo přehlížet, že trpí a je mu působena bolest? Nebo naopak chcete rozvíjet schopnost nalézání souhry, empatii a lásku?

A prosím zatřetí... prosím všechny lidi, mějte otevřené oči a nebojte se ozvat, když se vám nebo někomu z vašeho okolí stane něco podobného. Jednou to může skončit i tragicky.