Už je to nějaký pátek, co jsme se s koňmi z důvodu stěhování ocitli dál od přátel a já tak na vyjížďkách zcela osaměla. Samotnou mne překvapilo, jak moc mi občas společnost někoho myšlenkově blízkého chyběla. Předtím jsem vždy měla možnost (a často to tak bylo) se k někomu připojit, nebo se nechat doprovázet, a možná jen to vědomí mi bránilo chovat se v terénech samotářsky. Jak už to ale bývá, všechno „zlé" pro něco dobré a já se při těch osamělých (alespoň co se verbální komunikace týče) toulkách přírodou ponořila o něco hlouběji do myšlenek a uvědomila si i to, v čem by mi lidský doprovod bránil. Teď, s příchodem nového roku, kdy většina lidí ráda bilancuje i slibuje sama sobě, si dovolím veřejně pár věcí přát...

„Ne každý, kdo bloudí, je ztracen." J. R. Tolkien

Přála bych si, aby bylo na světě lépe. Vlastně mám v poslední době pocit, že jsme jako lidstvo na dobré cestě, a přála bych si, aby to vydrželo. Počty situací, kdy potkávám lidi s úsměvem na tváři, kdy poznávám osoby, které mají svůj žebříček hodnot, kdy vyřeším „problémy" vstřícně a bez naschválů nebo kdy se setkám s nečekanou slušností, se stále navyšují. Pomalými krůčky v nás roste ochota i důvěra v ostatní. I v oblasti koní se množí případy idylických párů člověk-kůň, které se doplňují a existují téměř jeden pro druhého, ať už spolu míří k vysokým cílům sportovním, nebo častěji tráví jen množství času bez vysokých ambicí. Přála bych si, aby každý měl tu možnost takový vztah zažít, těšit se jednoduše z přítomnosti a krásy svého koně. Také mi připadá, že si řada lidí začala více vážit všech našich „samozřejmostí", nebo o některých věcech alespoň více přemýšlet. Sžírat se tematikou naší působnosti na planetu jako takovou nemá na tomto místě význam, příroda je mocná a tuším, že si se vším včas sama poradí.

Přála bych si, aby měl každý možnost dobře poznat sám sebe. Žijeme tak hekticky, že jsme zakrněli v umění opravdu vnímat naše vlastní pocity. Občas si něco nalháváme tak okatě, že je až s podivem, co vše si sami vsugerujeme. Není se pak čemu divit, že nejsme spokojení ve vztazích, v pracovních životech, ani u koní. Že nám všem (i koním, na které emocionálně působíme) selhává zdraví i přesto, že možnosti a úroveň lékařské péče stoupá. Často se necháme naroubovat na pozici nebo vystupujeme jako někdo, kdo je našemu nitru naprosto cizí. Kolikrát se na takovou pozici snažíme naroubovat i koně a divíme se, nadáváme, nechápeme. Přála bych si, aby byl každý sám schopný sebekriticky a empaticky naslouchat sám sobě i druhým, zvířata nevyjímaje.

S tím souvisí nevyhraněnost. Až se naučíme druhé vyslechnout, sami objektivně popřemýšlet a udělat si vlastní názor, který nebudeme neměnně prosazovat ani fanaticky sdílet, uleví se nám. A také v řadě internetových diskuzí, Facebook a Equichannel nevyjímaje. Stali jsme se v některých chvílích (či oblastech) natolik zaslepenými, že nevidíme kontraproduktivnost našeho přehnaného počínání. Někdy vlastně ani sami nevíme, proč to děláme, a souvisí to se sebedůvěrou, která bude v jiné než prosazované oblasti pokulhávat. Nevidíme, že méně je někdy více a že občas je lepší jedenkrát zažít, než stokrát slyšet. Za příklad by mohla posloužit kopyta. Ať se v této oblasti probírá kdekoliv cokoliv, Strasserovci, jejichž myšlenky mohou být v jádru jakkoli ušlechtilé a pravdivé, tak horkokrevně komentují, propagují a vnucují to své, až se mnozí proti jejich „víře" uzavřeli. A občas takové jednání může být na škodu oběma stranám.

„Přijmout dobré rady vyžaduje více moudrosti, než je rozdávat." S. Johnson

Přála bych si, abychom měli, respektive si uměli udělat na všechno podstatné čas. To je ten, se kterým se každý z nás mění. Abychom se naučili vážit si ho a využít v náš prospěch, nikoli nás ovládnout a strašit. Abychom si byli schopní vyjádřit vzájemně přání i pocity a měli je s kým sdílet. Abychom znali a opatrovali náš žebříček hodnot. Abychom se nebáli více přemýšlet nad tím vším kolem, a to optimisticky. Abychom věřili na náhody a štěstí. Abychom se začali vnímat jako součást celku, nepostradatelným a cenným dílkem životní mozaiky. Aby náš dílek byl tím výraznější a barevnější, čím více jsme šťastní. A aby to tady barvami jen zářilo.

Přála bych si, aby každý našel smysl v tom, co dělá. Aby každý měl tolik odvahy učinit případné kroky, které by k naplňujícímu životu vedly, a věřil sám v sebe. Abychom uměli drtivou většinu zbytečného strachu, který dřímá v každém z nás, ať už je z čehokoli, zahnat snadno někam do kouta. Aby každá hodina našeho života byla nezapomenutelná a obohacující a my se to tak naučili vnímat. Aby každý věřil svým snům a nepřestával bojovat v jejich uskutečnění. Aby měl každý dost trpělivosti na jejich cestě a vytrval. Aby naši koně hráli podstatnou roli v těchto snech a za plné důvěry nás jimi doprovázeli. Abychom ani my nad nimi jedinou vteřinu nepochybovali.

Aby si každý dokázal na tom všem, s čím se potýkáme, najít to dobré a těšit se z toho. Aby každý dokázal věřit, že vše, co se nám děje, se děje za dobrým účelem, byť se to v danou chvíli nemusí zdát. Abychom se uměli radovat z toho, co máme, spíše než se trápit nad tím, co mít nemůžeme. Ať už je to nové vybavení nebo rovnou kůň, dokud se nenaučíme vážit si toho, co máme, těžko nás v budoucnu celkově uspokojí „to lepší".

Přála bych si, aby z nás všech vymizela závist a my se naučili doopravdy přát. A to všem jen dobré. Je to kouzelné, protože to funguje zrcadlově. Kdo upřímně přeje ostatním, často sám je naplněn. A naopak, lidé plni negativních emocí a zášti nikdy nedojdou k vnitřnímu uspokojení. Možná si říkáte, že tohle je těžko proveditelné ve všech případech. Určitě. Souvisí s tím totiž umění odpouštět, ale nezapomínat. Jednat s každým otevřeně a na rovinu, i si umět přiznat chyby vlastní. Umět se omluvit, přiznat se. Věřit, že se lidé mění a umět dávat druhé šance. Kéž bychom se ve stáji mohli upřímně těšit na ostatní - stoprocentně přesvědčeni, že s každým víme, na čem jsme.

Možná jste si také všimli, že to, v jakém jsme rozpoložení a náladě, poměrně výrazně ovlivňuje i to, co se kolem nás děje. Když „vstaneme levou nohou" a od rána se mračíme, jako by se na nás vše špatné lepilo po celý den, týden, někdy i měsíc. A ani u koní to pak nebývá lepší - zrovna jak na potvoru se jim nedaří zdravotně, stádo má rozbroje, stále je co opravovat a platit. Přitom právě oni mají tu moc nás zastavit, ohromit a přehodit naše myšlení na jinou kolej a běh věcí zvrátit, zkuste to.

Přála bych si, abychom si uměli vážit detailů a věcí, které považujeme za samozřejmé. Radovat se z maličkostí, z hezkých věcí, pocitů. Přeprogramovat naše myšlení na hledání toho pozitivního. Řada lidí by dala bůhvíco za to, kdyby se mohla postavit na vlastní nohy a třeba v tom nejmizernějším počasí mohla dojít obejmout svého koně. A přesto, většina z takových, ať už jsou upoutaní na lůžko nebo jim v tom brání cokoli jiného, se umí ze srdce radovat. Kolikrát lépe než mnozí z nás, kteří cílíme na negativní pocity. Jak je možné, že lidé upoutaní na vozíček věří, nevzdávají se a jsou šťastní? Občas se za své myšlenky a „problémy" stydím, když takové osobnosti vidím. Díky za ně. Přála bych si, abychom se naučili děkovat. Třeba lidem v našem okolí, kteří jsou nám oporou, vzorem nebo pomocnou rukou. Nebo díky kterým tu jsme či máme vše to, co máme. I těm, kteří nám slovy i gesty dávají zpětnou vazbu, která nám dodá síly a odvahy (třeba zveřejnit dnešní úvahu).

Přála bych si, abychom byli vděční za to, že se zabýváme koňmi. Ať už rekreačně, sportovně nebo pracovně, chtělo by to více pokory vůči těmto tvorům. Nezapomínat, že jsou to tvorové po všech stránkách hodni obdivu, snažící se s lidmi vycházet a dělat pro nás maximum, jsou-li o to správně žádáni. Přála bych si, abychom jim všichni mohli dopřát to, co potřebují ke spokojenému životu, zejména prostor, pohyb, stádo, v dnešní době i přítomnost člověka, ke kterému mají důvěru. Přála bych si, aby to každému oplatili v tom nejlepším slova smyslu a naplnili naše očekávání, přání. Aby pracovali „pro nás" a rádi. Aby psychická pohoda a harmonie pozitivně působily i na naše těla a společně jsme neznali nemoc.

Přála bych si, abyste nebyli rozčarováni z netradičního obsahu dnešního článku. Aby si každý, kdo o to stojí, věnoval chvilku a nad vším se zamyslel. A abychom byli všichni jednotlivě, a tím posléze společně, šťastnější a odhodlanější. Tak co, máte předsevzetí? A jaká jsou vaše přání?

Krásný nový (nejen) rok...