Koncem 18. století se jednalo o skutečně vážný problém a neúnosnost situace dokresluje odhad deníku Times of London, podle kterého každá ulice v Londýně měla být v roce 1950 pokryta vrstvou hnoje vysokou téměř tři metry. Také v Americe existovala prognóza z roku 1890 hrozící nárůstem vrstvy hnoje až do třetího patra Manhattanu.

Problém s koňskou dopravou nebyl ničím novým, podobné problémy řešil už Julius César - z důvodů dalších vedlejších negativ (hluk, prach) zakázal vjezd nákladním povozům do Říma od úsvitu do soumraku.

Koně v ulicích vedle produkce hnoje a s ním souvisejícím množstvím much nebo nebezpečím tetanu znamenali pro obyvatele měst reálné ohrožení zdraví a života. Např. v New Yorku je v roce 1900 v důsledku kolizí s koňskými povozy usmrceno 200 osob, zatímco v roce 2003 zde zahyne při automobilových nehodách 344 osob. Vzhledem k mnohem vyššímu počtu obyvatel v roce 2003 je zřejmé, že koňský provoz byl větší hrozbou než auta.

A jak se koním ve městech dařilo? Nedařilo. Majitelům povoznictví se spíše vyplatilo koně méně krmit a uštvat k smrti. Na ulicích města vydrželi tažní koně v průměru dva roky.