Černobyl

Černobyl 26. dubna roku 1986 v 01:23 moskevského času: tisíc dvě stě tun vážící poklice jaderného reaktoru nevydržela nápor tlaku páry a letí do vzduchu současně s palivem a sedmi sty tunami rozžhaveného grafitu. Následují další exploze a vzniklý obrovský radioaktivní mrak ve výši tisíc pět set metrů vyráží na okružní cestu Evropou.

V současné době běží úspěšný seriál Černobyl (HBO 2019) o průběhu této největší jaderné katastrofy, který stojí za zhlédnutí – pokud to vydržíte, jak prohlásila vedoucí úřadu pro jadernou bezpečnost, Dana Drábová. Ano, pokud vydržíte sledovat střet arogance moci a odborníků, střet zrůdného politického systému a neúprosných zákonů přírody. Seriál je především o lidech - a co zvířata?

Z uzavřené zóny oáza života

3. května 1986 vyhlásily úřady v okruhu 30 km kolem elektrárny uzavřenou zónu o rozloze 2600 km2. Obyvatelé museli tuto zónu do týdne opustit.

Domácí zvířata, která zde museli lidé ponechat, měla být zlikvidována a byla z větší části postřílena – ač to zní krutě, bylo to možná milosrdnější rozhodnutí než v případě jaderné havárie Fukušima v Japonsku, kdy evakuovaní lidé museli své zvířecí členy rodin ponechat v zóně (do 20 km od místa havárie), kde mnoho z nich nečekala ani rychlá kulka, ani vysvobození, ale pomalé, trýznivé umírání. Mnozí lidé, přesvědčeni, že se do dvou dnů vrátí, zanechali psy uvázané, aby neutekli. Zůstali tam také kočky zavřené v bytech a koně ve stájích. Tisíce psů a koček, dobytka a desítky koní zahynuly dehydratací a hlady. Zvířata, která byla v zóně „na volno“ měla aspoň nějakou šanci přežít a dočkat se záchranných akcí (foto v příloze).

Celá černobylská zóna má tři části – vnitřní, do 10 km od místa havárie, vnější do 30 km, a samostatnou zónou je město Pripjať. Když lidé odešli, začala se sem do roka vracet příroda a vrací se nadále.

Krajina zdevastovaná lidskou činností ožila zelení a divokými zvířaty. Rostliny zahalují opuštěné a chátrající lidské příbytky. Žijí tu vlci, zajíci, lišky, losi, vysoká, rys, medvěd. Útočiště zde našli lasice, ježci, černí čápi, jeřábi, bobři, potomstvo původních domácích mazlíčků, kteří unikli lidkvidaci. V zóně můžete narazit i na koně Převalského, kteří sem byli přemístěni roku 1998. A vypadají spokojeně, netrpí nemocemi a množí se, byť neviditelný nepřítel je tu stále přítomen. 

Radioaktivita versus zvířata a zeleň

Radiace je záření a radioaktivita je proces, který toto záření vyvolává. Vzniká v jádru atomu, který je nestabilní a „chce“ se určité části energie vzdát, aby se změnil na něco stabilnějšího. Nestabilní atomy – radionuklidy, jsou přirozenou součástí života naší planety od jejích počátků. Jsou v nás i v okolním prostředí – a o radioaktivitě banánů se psalo v jisté době snad všude. 

Radioaktivní záření od určité úrovně může poškozovat buňky. Poškozená buňka se může opravit, zahynout nebo napraví škody jen částečně – vznikají mutace, rakovina. Nejcitlivější na poškození jsou buňky, které se rychle dělí, jako jsou buňky kostní dřeně, střevní sliznice, vaječníků, kožní buňky i nádorové buňky. Když se buňky opravují, odloží dělení. Tak může například dojít k tomu, že pozdržením dělení vzniká z pohlavních buněk (gamet) embryo příliš pozdě na to, aby mohlo zahnízdit - nebo embryo zahyne - a jedinec s poškozenou DNA se nenarodí.  

Jak je možné, že bez viditelné újmy se v radiací zamořené oblasti daří zvířatům a zeleni? Jednak už je radiace v černobylské zóně překvapivě nízká, až na určitá místa (hot-spoty), kterým je lépe se vyhnout. Vědci, fascinováni prosperující přírodou v uzavřené zóně, došli k závěru, že zvířata a rostliny jsou mnohem odolnější vůči radiaci, než se předpokládalo – a že největší nukleární havárie může mít pro přírodu méně devastující vliv než pokračující činnost člověka. Velcí savci obsadili zamořené území prakticky hned po odchodu lidí. Ulovení srnci a divočáci začátkem 90. let měli 2000x vyšší hladinu Cesia – 137, než je bezpečná norma. Přesto tato zvířata vypadala fyzicky zcela normálně. Velcí savci nejsou tak ohroženi radioaktivním spadem jako zvířata žijící v podzemních norách, protože v půdě je větší koncentrace radionuklidů. Drobní hlodavci se však umí přizpůsobit. Studie u hlodavců v černobylské zóně ukázala zvýšený počet radioresistentních norníků rudých právě v nejvíce zasaženém „Červeném lese“ (les za elektrárnou se po smrtící dávce radiace po havárii zbarvil do červena). Počet jedinců s cytogenetickými anomáliemi byl vyšší než v kontrolní skupině, ale také vyšší než u jedinců odchycených na stejném místě, ale o nějakou dobu později. Rychlost selekce – kdy příroda pouští na svět jen jedince schopné vyrovnat se se změnou prostředí – je tedy přímo úměrná úrovni radionuklidového znečištění. Norníkům rudým na to stačilo 26 generací.

Také rostliny, potrava pro býložravce, se musely s novými podmínkami nějak vypořádat. V roce 2007 vědci ze Slovenské akademie věd v ochranných brýlích, rukavicích a maskách vyrazili do zóny, aby provedli výzkum, který by jim odpověděl na otázku, jak se rostliny na změnu podmínek adaptují. Ukázalo se, že mají svůj vnitřní mechanismus obrany, díky kterému se velmi rychle adaptují na zvýšenou úroveň radiace. Tento mechanismus ale zas tak překvapivý není, protože naše planeta byla v dávných dobách vystavena mnohem vyšší úrovni radiace než dnes. Rostliny tento mechanismus v sobě mají zřejmě stále zabudován a v případě potřeby jej využijí a prostě zařadí vhodnější proteiny pro nové podmínky.

Koně versus radioaktivita

Koně přišli do zóny 12 let po havárii, nebyli tedy vystaveni extrémní situaci bezprostředně po ní. Neumírali na rakovinu a jejich počet narůstal. Co se týče obecně vlivu záření a onkologie u koní, rakovina střev je extrémně vzácná, sporadicky se napříč všemi věkovými kategoriemi, plemeny a místy vyskytují myeloidní nádory. Ukazuje se, že koně jsou velmi odolní vůči vzniku patologických mutací, pokud jsou dlouhodobě vystaveni ionizujícímu záření. Také nebyly zaznamenány žádné případy vzniku rakoviny u koní, kteří byli podrobováni rentgenovému vyšetření nebo nízkým dávkám gama záření při radiačních terapiích. Možná také platí oblíbené rčení onkologů, že „každý může dostat rakovinu, ale ne každý se jí dožije.“ Zatímco v zajetí se koně, jak domestikovaní, tak i koně Převalského, dožívají přes 30 let, v drsných podmínkách ve volné přírodě kolem 20 let.

Koně v zóně

Biosférická rezervace – ukrajinská stanice Ascania Nova spustila roku 1998 program, který zahrnoval založení volně žijící populace koní Převalského v uzavřené černobylské zóně. Stanice Ascania Nova skýtá unikátní aklimatizační prostor pro koně Převalského, kteří mají být vypuštěni do volné přírody. I divoký kůň totiž v menším prostoru zoologických zahrad a díky jemnější stravě, trochu „změkne“, má méně vyvinuté žvýkací svaly pro hrubší píci a nemá potřebně hustou zimní srst. Přesto byli do zóny vypuštěni ze dvou zoologických zahrad i koně bez aklimatizace, což se jim stalo osudným. Koně z Ascania Nova obstáli.

Soukromou rezervaci Ascania Nova založil v roce 1898 Friedrich von Falz-Fein, vášnivý zoolog, který zde také vybudoval zoologickou a botanickou zahradu. Krajinu tvoří z velké části širá step, zcela nedotčená zásahem člověka. Je to tak, do této půdy se nikdy nezaryl pluh. Rezervace o rozloze 333 km2 byla po bolševickém puči zestátněna a nějakým zázrakem se podařilo tento projekt udržet a ponechat tento unikátní kus krajiny dalším generacím. Friedrich von Falz-Fein po převratu posledním parníkem ze Sevastopolu do Istanbulu stačil v dubnu 1919 odjet ze země, z Istanbulu pak přesídlil do Berlína. Jeho matka zůstala, čímž zpečetila svůj osud. Bolševici ji zastřelili a Falz-Fein zemřel o rok později, údajně stresem – smutkem ze ztráty svého ráje zvířat, Ascanie Nova. Alespoň se nedožil toho, když stádo koní Převalského v Ascania Nova za 2. světové války v duchu taktiky „spálené země“ postříleli jeho krajané z ustupujících německých jednotek. Zbyli tam tehdy jen dva koně.

Cílem programu na založení volně žijící populace divokých koní v černobylské biosférické rezervaci je podpora biodiverzity území narušeného lidskou činností a v této biocenóze udržet ekologickou rovnováhu. Jinými slovy nastolit stav, kdy je příroda schopná se s různými výkyvy vyrovnat. Kdekoho asi napadne, nakolik bylo rozumné vypustit do tak nejistého projektu, jakým je krajina po jaderné havárii, zrovna koně Převalského, o jehož záchranu se tak dlouho a intenzivně bojuje. Do zóny však byli údajně přemístěni méně kvalitní jedinci co do původu, kteří takříkajíc nemají čistou krev. Genetickou analýzou byl totiž v populaci v Ascania Nova v 90. letech zjištěn příliv krve domestikovaných koní a jedinci s neprůkazným původem se museli vyřadit z chovu. V černobylské zóně se také mohou sejít různí koně - viz foto níž.

Kromě toho je černobylská zóna unikátní laboratoří, kde lze zkoumat život v krajině zamořené radioaktivitou.  

Vzhledem k významným zásluhám Zoo Praha na záchraně koní Převalského jsem zjišťovala, zda nejsou v zóně také koně z pražské zoologické zahrady. Mluvčí Zoo Praha, Bc. Lenka Pastorčáková, mi po emailu sdělila, že "v plemenné knize nejsou o koních v černobylské zóně informace už řadu let a Zoo Praha tam žádné koně nemá."

Jaké podmínky zóna koním poskytuje?

Ukrajinská část černobylské uzavřené zóny se nachází v severní části kyjevské oblasti. Klima je kontinentální s průměrnou roční teplotou kolem 7 °C, v létě kolem 18 °C s maximy 32 °C, zima v průměru -6 °C, maxima kolem -25°. Roční úhrn srážek je asi 600 mm.

Příchod koní

V roce 1998 a 1999 bylo do zóny dovezeno 31 koní Převalského. 28 z nich pocházelo z rezervace Ascania Nova, 3 ze zoologické zahrady Lozovski. Většina koní byla ve věku 6 nebo 7 let. Také mezi nimi byli dva ročci a jedna patnáctiletá klisna. Během transportu nebo krátce po něm zahynulo 8 koní. Ostatní vytvořili dva harémy a jednu skupinku mladých hřebců. Koně byli umístěni ve velké, ohrazené pastvině, kde se aklimatizovali až 8 měsíců, než byli vypuštěni do volné přírody. Jen hřebec z lozovské zoo odmítl aklimatizační prostor opustit. Uhynul o 18 měsíců později, když se pod ním probořil led na rybníku.

V roce 2004 byli přímo do zóny přemístěni bez aklimatizace 3 koně z Kyjevské zoo a 10 koní ze zoologické zahrady v Oděse. Z Kyjevské zoo byli vypuštěni koně do černobylské zóny v lednu – dva z dovezených hřebců však byli brzy odchyceni a vykastrovaní – jeden měl totiž atypický odznak (bílá hvězda) a druhý byl vykastrován z důvodů jeho neutuchajícího zájmu o místní domestikované klisny. Po kastraci byli oba hřebci znovu vypuštěni. Ten s bílou hvězdou uhynul krátce po kastraci, důvod není uveden. Další dva – jeden valach a jeden hřebec, žili ještě rok. Pohybovali se v Černobylu a příliš se odsud nevzdalovali, někdy se objevili přímo ve městě a hledali potravu mezi odpadky nebo loudili na místních pracovnících chleba. V roce 2005 byl jeden z hřebců usmrcen při kolizi s vozidlem a poslední z kyjevských hřebců uhynul v březnu na podvýživu, nejspíš v důsledku problémů s nohou (pravděpodobně laminitida). Koně ze zoologické zahrady v Oděse vypuštění do zóny v září byli naprosto neadaptovaní na život ve volné přírodě, kam přišli rovnou z malých výběhů v zoo. Na jejich krutém osudu se podílela špatná kondice. Uhynuli krátce po příjezdu a poslední tři kusy (dva hřebci a jedna klisna) byli viděni v prosinci poblíž ostatních. Koně z harémů je však napadali a vyháněli. Koně z Oděsy brzy vymizeli.

V období let 1999-2003 byly v černobylské rezervaci dva harémy s hřebci z Ascania Nova (AN), v roce 2004 to byli 4 harémy (pod 2 hřebci z AN a dvěma narozenými v černobylské rezervaci). V roce 2006 už to bylo 6 harémů – 1 pod hřebcem z AN a 5 pod hřebci narozenými už v černobylské rezervaci. Do roku 2006 počty drasticky klesly a byly zde jen 3 harémy (hřebci z černobylské rezervace). Po stabilizaci se počty opět zvýšily a poslední údaj z roku 2018 je 100 kusů. Během prvních deseti let také koně rozšířili své teritorium z původních 125 km2 na 565 km2.

Vlci, nebo pytláci?

Prudký pokles počtu koní v období let 2005-2006 neměla na svědomí radiace ani vlci, ale především pytláci.

V rezervaci byla v období poklesu početního stavu koní stabilní populace kolem 50-60 vlků a je zřejmé, že koně Převalského se jim umí ubránit. Vlci mají na jídelníčku hojně se zde vyskytující vysokou a koně pro ně představují příliš velkou a nebezpečnou kořist. Vyhnou se i slabším a nemocným kusům – což bylo patrné z případu tří koní, kteří kvůli kulhání nestačili stádu a žili několik podzimních a zimních měsíců izolovaně. Přesto zahynuli přirozenou smrtí. Byl pozorován případ skupiny hřebců (dva kolem 3-4 let, ostatní 6-7,5 let), kteří pronásledovali a obklíčili dva vlky. Jednomu se podařilo uprchnout, druhý byl zabit. Mladší hřebci se drželi stranou, zatímco nejstarší hřebec vzal vlka do zubů, mrštil s ním o zem a dupal po něm předními kopyty tak dlouho, až ho rozcupoval na kusy. Tahle příhoda mi připomíná zápisky cestovatele Rollo Springfielda, který ve své knize Kůň a jezdec popisuje něco podobného ze života mongolských tabunů, jak je viděl v 19. století na svých cestách: "Když vidí vlka, vyrazí proti němu s nezměrnou zuřivostí a použijí k útoku vždy přední kopyta. Jediným výpadem hřebec často nepřítele zabije nebo omráčí. V takovém případě ho vezmou do zubů a předhodí ho klisnám, kterého ho rozcupují natolik, že se těžko podle kůže pozná, o jaké zvíře jde."

Pokles populace v období let 2005-6 byl způsoben ilegálním odstřelem koní. Více než 70 % potvrzených ztrát bylo způsobeno pytláky. Lovilo se zde opravdu ve velkém všechno, včetně takové vzácnosti jako rys červený. Kromě odstřelu na zvířata číhaly stovky pastí, drátěná oka, jámy nebo dokonce natažené kuše na zvířecích stezkách. Uvědomění příslušných úřadů a zburcování zájmu veřejnosti prostřednictvím médií ilegální zabíjení koní pomohlo omezit – ovšem likvidace potomků první a druhé generace koní Převalského ohrozilo genetickou diverzitu a přežití populace. Naštěstí se tento trend podařilo i díky medializaci tohoto neutěšeného stavu omezit. V rámci programu Fauna působí v zóně profesionální strážci.

Dobytí ráje?

Zvířata v zóně našla svůj ráj – odešel z ní nejnebezpečnější predátor planety, radioaktivita jim viditelně neškodí a tříhlaví mutanti okolí neděsí. Ekosystém však potřebuje i ty méně viditelné tvory, jako třeba opylovače nebo pavouky –  kterých i po dvaceti letech ubývalo, což vědci považovali za známku toho, že tento ekosystém je narušený. V současné době však zřejmě příroda vítězí. Mediální zájem o černobylskou zónu podpořil „jadernou turistiku“ a na této vlně prosperují cestovní kanceláře. Po odvysílání seriálu se zájem o návštěvu černobylské zóny zvedl o 35 %. Při zachování určitých opatření je výlet do Černobylu bezpečný a člověk si dopřeje dávku záření jako při běžném mezikontinentálním letu.

Turistika však po sobě zanechává stopy. V roce 33. výročí černobylské katastrofy se v zóně muselo začít uklízet a jarní úklid se zřejmě stane každoroční aktivitou této turistické destinace. Skleněné lahve od vodky, plastové lahve – binec nepadá jen na hlavu neukázněných turistů, kteří mají povolení a průvodce, ale na všechny, kteří se tu legálně či ilegálně pohybují. Dobrovolní uklízeči musí také rozlišit, zda se jedná o nepořádek od návštěvníků nebo pozůstatek po evakuovaných lidech z roku 1986, který by měli ponechat na místě. S odpadky je nakládáno jako s kontaminovaným materiálem. Přesto – 70 tisíc turistů, kteří zónu navštívili v minulém roce, je číslo dost velké na to, aby se člověk zamyslel, na jak dlouho tu budou mít divoká zvířata a koně Převalského ten svůj ráj, svobodu a klid. Na druhou stranu je dobré si špatné události připomínat a zajímat se o ně.

Díky Katce Mrázové a její úžasné fotoreportáži z návštěvy Černobylu se můžete také tak trochu vrátit v čase... a nasát atmosféru události, kterou byste nikdy nechtěli prožít.

Zdroje:

• Zharkikh T.L., Yasynetska N.I., 2008. Demographic parameters of a Przewalski horse (Equus przewalskii Polj., 1881) population in the exclusive zone of the Chernobyl power plant.
• https://www.nature.com/articles/1821294a0
• https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2006/cislo-4/geneticke-dusledky-cernobylu.html - norník rudý
• Clinical Equine Oncology / Derek C. Knottenbelt, Janet- C. Patterson-Kane, Katie L. Snalune/2015 Elselvier
• The Fourth Source - Effects of Natural Nuclear Reactors/ Robert J. Tuttle / Universal-Publishers Boca Raton Florida 2012   http://atlantipedia.ie/samples/tag/robert-j-tuttle/
• www.chronofhorse.com/article/japanese-horses-struggling-wake-disaster 
• www.ncbi.nlm.nih.gov/pms/articles/PMC2679916 - Reduced abundance of insects and spiders linked to radiation at Chernobyl 20 years after the accident - A.P. Moller, T.A.Mousseau
• Animals and the Fukushima Nuclear Disaster / Mayumi Itoh - Palgrave Macmillan 2018
• https://zn.ua/SCIENCE/stanet_li_chernobylskaya_zona_askaniey-_nova.html  pytláci