Studie, které již obsahovaly reálná statistická data, se navíc zaměřovaly výhradně na hřebce. Nicméně již dlouho je známo, že značkují nejen hřebci, ale i klisny, a dokonce i hříbata. Nikdo se však dosud nepokoušel navrhnout či testovat hypotézu, která by toto chování vysvětlila právě i u klisen a hříbat. Většina prací se také dosud zabývala výhradně koňmi, a to koněm domácím (Equus caballus) a Převalského (Equus przewalski). Jiné druhy koňovitých byly v tomto směru opomíjeny. Jak jsme si však již řekli, koňovití představují vhodný model pro studium blízce příbuzných druhů, které se značně liší svou sociální organizací, důsledkem čehož můžeme najít výrazné rozdíly v mezidruhovém chování. Úkolem mé magisterské práce tak bylo zjistit, proč koňovití značkují, a to hlavně klisny a hříbata, a jestli v tomto chování můžeme najít nějaké mezidruhové rozdíly.

A jak to v praxi probíhá?

Pokud si myslíte, že jsem se za koňovitými vydala do Afriky, tak vás asi bohužel zklamu. Na to by mi peníze z grantu vážně nestačily. Avšak naštěstí jsou mnohé druhy koňovitých zastoupeny velmi bohatě v českých zoologických zahradách a poskytují tak bohatý materiál pro studium. Vydala jsem se proto do zoo ve Dvoře Králové, Liberci, Brně a Ústí nad Labem. Můj školitel mi pak vypomohl s pozorováním v zoo Ostrava. Vzali jsme si na mušku čtyři druhy - zebru Grévyho, osla somálského, jakožto představitele teritoriální „linie" koňovitých, a zebru horskou a stepní jakožto představitele harémových zvířat. Celkem to bylo nějakých 140 zvířat, každé bylo potřeba bez váhání rozeznat. Takže jsem strávila několik bezesných nocí prohlížením fotek (ne vždy však byly k dispozici, někde jsem se musela zvířata naučit rozlišovat přímo na místě) a hledáním rozdílů mezi pruhy jednotlivých zvířat. Vytvářela jsem si k tomu třeba mnemotechnické pomůcky typu: „Gobi má na zadku z pruhů takový kopeček jako pouštní dunu" apod. Znamenalo to ale také naučit se všechna zvířata dvakrát, neboť pruhy na pravé a levé straně se liší. (Pozn. red.: pod článkem najdete přiložený příklad různých kreseb různých zeber.)

Další zapeklitou věcí bylo naučit se používat diktafon. Tužka a papír jsou v tomto případě naprosto na nic, jelikož člověk nemá šanci zápisky vůbec stíhat. Obzvlášť, když největší stádo čítalo sedmnáct jedinců. Hlavně to však znamenalo přestat se stydět mluvit do diktafonu před návštěvníky zoo. Třeba když zaznamenáváte tak delikátní záležitost, jako je močení a kálení. Při některých mých záznamech typu „Alžběta močí, přerušila žraní, přišel k tomu Bode, očichal a přemočil" si jistě návštěvníci ťukali na čelo a mysleli si něco o blázinci. Další důležitou pomůckou byl dalekohled, který má tu nevýhodu, že přestává fungovat v dešti, aspoň ten můj. No a pak je potřeba dobré oblečení, kvalitní deštník, pokud vám ho zrovna neukradne nějaký návštěvník zoo včetně židle se speciálním držátkem na něj a hlavně spousta, ale opravdu spousta trpělivosti. Také je potřeba domluvit se pořádně s ošetřovatelem, kdy bude pouštět zvířata do výběhu. Několikrát se mi stalo, že jsem marně čekala u prázdného výběhu na nějaká zvířata...

A jak takové jedno pozorování vlastně probíhá? Když jsem s magisterskou prací začínala, měla jsem tu představu, že budu sedět na židličce, opalovat se a koukat se na zvířata jako na televizi. V praxi jsem však většinou běhala od jednoho konce výběhu k druhému spolu se zvířaty, buď umírala vedrem, anebo naopak mrzla. O něčem jako je svačina či záchod raději nemluvím. Pozorování vždy trvalo tři hodiny ráno a pak tři hodiny odpoledne. Možná se to zdá málo, avšak bylo potřeba vždy udržet maximální pozornost, což nebylo úplně snadné. Obzvlášť, když značkování zabere z tříhodinového pozorování jen pár minutek. Zbytek doby zebry a oslové buď žrali, nebo spali, což člověka ukolébá a snadno mu něco unikne. Bylo vždy potřeba zaznamenávat s odpuštěním (v mém případě však naprosto doslova) každý „prd". Nejvíce otravné pak bylo přepisování diktafonových dat do excelovské tabulky. Poslouchat několik měsíců vlastní hlas vážně není nic moc zábavného.

Co jsme vlastně zjistili?

Co se týče hřebců, u kterých existuje mnoho údajů, zejména z volné přírody, jsme zjistili opačný trend než většina existujících prací. Výsledky mé magisterské práce tak nepotvrdily hypotézu mnoha autorů, že značkování slouží hřebci pro zamaskování informace o reprodukčním stavu klisen a tak k jejich obraně před krádežemi jinými hřebci. Hřebec neznačkoval výhradně na trus/moč dospělých klisen v říji. Hřebec naopak značkoval na trus/moč všech jedinců svého stáda bez ohledu na jejich věkovou či pohlavní příslušnost, což podporuje spíše hypotézu, že značkování hřebcovi pomáhá vytvářet familiérní pach skupiny a to zřejmě za účelem zvyšování její soudržnosti. Jednotný pach může být utvořen zpravidla přesným překrytím předchozích značek jedním zvířetem. Hřebci dle našich výsledků značkovali přesně na předchozí trus téměř bez výjimky na rozdíl od klisen a hříbat.

To, že hřebec značkoval na moč/trus všech jedinců stáda, je logické, jelikož u zebry stepní bylo pozorováno, že v případě nebezpečí, ať už ze strany jiných soků, tak predátorů, chrání nejen klisny, ale všechny členy skupiny. Pro hypotézu o soudržnosti stáda může svědčit i to, že značkování hřebcem dle našich výsledků klesalo s velikostí skupiny. U koní domácích a zeber horských mají větší skupiny nižší soudržnost a vyšší tendenci se rozpadat. Udržování soudržnosti stáda hřebcem pomocí vytváření familiérního pachu může být podle mého názoru velmi výhodné zejména při migracích či setkání většího počtu skupin, např. u napajedel. Bylo pozorováno, že hřebec koně domácího se v takovýchto případech vždy snažil aktivně udržovat svou skupinu odděleně od jiných. Je možné, že vytváření a neustálé obnovování familiérního pachu stáda může mít zásadní význam pro udržení jeho struktury u harémových druhů i po případné smrti hřebce, kdy skupina zpravidla zůstane pohromadě a nerozpadne se. Je samozřejmě otázkou, nakolik je tato soudržnost dána vazbami mezi klisnami, ale je možné, že právě i familiérní pach k tomu může přispívat. Familiérní pach skupiny může být užitečný i pro snadnější rozpoznávání jejích členů. To může mít význam pro samotného hřebce, který se u koní domácích a zeber horských občas vzdaluje od stáda např. kvůli vyzývacím rituálům vůči nezvaným sokům. Je možné, že pomocí takto přeznačených pachových stop je schopen poté stádo znovu bezpečně nalézt.

A jak to bylo u klisen? Výsledky magisterské práce nepodpořily hypotézu o funkci značkování u klisen jakožto prostředku k demonstraci či dosažení dominančního postavení. Dominantní klisny harémových druhů neznačkovaly častěji a také striktně nepřeznačovaly moč/trus submisivních klisen. Naopak klisny značkovaly zejména na moč/trus svých kamarádek a značkovaly také s velkou mírou nepřesně, což zřejmě umožňuje přetrvání pachů obou zvířat v prostředí a může sloužit jako signál o tom, že obě zvířata mají mezi sebou nějaký vztah. Tyto výsledky naznačují, že značkování má u klisen zřejmě význam pro utvoření či udržování sociální vazby mezi nimi. Využívání pachových signálů v případě sociálních vazeb bylo zjištěno také například i u primátů.

Sociální vazby mezi klisnami totiž hrají zásadní roli pro koňovité. Jelikož však nejsou dány příbuzenskými vztahy, vyžadují časté utužování. Dle našich výsledků však klisny teritoriálních druhů značkovaly se zvyšující se sociální vazbou častěji, než klisny harémových druhů. To je sice trochu neintuitivní, jelikož tvorba trvalých vazeb nebyla u klisen teritoriálních druhů pozorována. Nicméně u zebry Grévyho, osla asijského a zdivočelých domácích oslů se ví, že pokud to ekologické podmínky dovolí (např. krátkodobý výskyt bohaté pastvy), klisny mají přeci jen tendenci alespoň dočasné svazky utvořit. Informace ze zajetí také poukazují na to, že např. osel domácí vykazuje preferenci pro tvorbu partnerství. Většina harémových druhů koňovitých používá pro demonstraci sociální vazby vzájemné čištění. Čím silnější je vazba mezi dvojicemi klisen, tím častější je vzájemné čištění. Avšak u druhů teritoriálních se vzájemné čištění prakticky nevyskytuje a zvířata tak nemají příliš možností, jak dát případnou sociální vazbu najevo. Domníváme se proto, že značkování by tak zřejmě mohlo sloužit jako náhrada za tento typ přátelského chování, a proto klisny teritoriálních druhů značkovaly se zvyšující se sociální vazbou častěji, než klisny harémových druhů. Je také známo, že harémové klisny, jež spolu žijí pohromadě dlouhodobě, nemají častou potřebu si přátelství dávat najevo, proto je logické, že neznačkovaly tak často. Spřáteleným klisnám teritoriálních druhů vyšší využívání pachových značek, které přetrvávají v prostředí delší dobu, možná také umožňuje zůstat v kontaktu alespoň na dálku, pokud se pastva rozvolní a není již možno udržovat kontakt přímý. Také se možná pomocí značek mohou v případě zlepšení podmínek znovu vyhledat. Domníváme se, že tato alespoň dočasně trvající asociace může mít velký význam z antipredačních důvodů nebo může sloužit jako ochrana proti násilnému páření hřebci, jak bylo zjištěno u harémových druhů.

A jak to bylo s hříbaty? Hříbata značkovala preferenčně na moč/trus své matky a tu samou tendenci měla i matka. Značkování mezi matkou a hříbětem také nebylo vždy přesné. Naopak hříbata vykazovala velkou míru nepřesného značkování, pravděpodobně ze stejného důvodu, jako je uvedeno u klisen. Výsledky tak nasvědčují tomu, že značkování slouží hříbatům a stejně tak jejich matkám jako jeden z prostředků, jak utvořit či demonstrovat sociální vazbu mezi hříbětem a matkou. Mláďata koňovitých lze klasifikovat jako tzv. „následující" (followers). Hříbě musí být proto hned od prvních okamžiků života schopno matku následovat, rozeznat ji a musí se tak mezi nimi vytvořit silná sociální vazba. Pokud nedojde k vytvoření dostatečně silné vazby mezi matkou a hříbětem, je hříbě např. u koní domácích vystaveno zvýšenému nebezpečí predace či infanticidy (zabití mláďat). Zásadní vliv na vytvoření této vazby a rozpoznávání matky a hříběte mají u koňovitých právě pachové signály a je tak vysoce pravděpodobné, že v podobném směru by mohlo fungovat i značkování. Tendence hříbat značkovat často na moč/trus matky byla totiž zaznamenána i v jiných studiích. Je zajímavé, že v případě značkování laktujících matek byla jeho frekvence ovlivněna přítomností hřebce ve stádě, s tím, že když hřebec ve stádě chyběl, matky značkovaly mnohem častěji. Je to logické, neboť např. u zeber stepních se ví, že klisny jsou ve stádech bez hřebců ostražitější. A to asi proto, že absencí hřebce ve stádě chybí jeho hlavní ochránce. Obzvlášť laktující klisny, které musí ochraňovat svá hříbata, by měly mít vyšší zájem na tom, utužovat sociální kontakt s jedinci ve stádě například právě značkováním, zejména pokud není hřebec přítomen.

Značkování hříbat pak bylo navíc výrazně ovlivněno druhovou příslušností. Hříbata teritoriálních druhů značkovala obecně častěji než hříbata druhů harémových, ale naopak míra značkování hříbat výhradně na moč/trus matky byla nižší u druhů teritoriálních než u harémových. To může být vysvětlitelné větší samostatností hříbat teritoriálních druhů. Bylo zjištěno, že hříbata zebry Grévyho jsou dříve nezávislejší na své matce, dříve přijímají pevnou potravu oproti jiným druhům koňovitých a jsou často ponechávána „o samotě" v již zmíněných školkách. Tvorba školek nebyla zjištěna u druhů harémových. U oslů domácích byla navíc pozorována i separace matky a hříběte po dobu říje matky. Hříbata jsou po dobu separace od matky nucena interagovat i s jinými jedinci, zejména s dalšími hříbaty, proto také zřejmě značkovala obecně častěji a nebyla striktně omezena jen na moč/trus matky na rozdíl od druhů harémových.

Když už jsme právě u mezidruhových rozdílů, většina výsledků práce ukazuje, že druhy teritoriální reagovaly značkováním na pachové signály častěji než druhy harémové. Je tedy možné se domnívat, že pachová komunikace pomocí značkování ve většině případů odráží sociální organizaci daného druhu koňovitých, což bylo přesně to, co jsme chtěli zjistit.

Jak ukazuje příklad jiné české studie (Policht et al. 2011), podobné výsledky byly zjištěny u koňovitých i v případě akustické komunikace. Teritoriální druhy - zebra Grévyho, osel africký a kiang totiž reagují na hlasové projevy jak příslušníků svého druhu, tak i jiných druhů častěji než harémové druhy. Logickým vysvětlením může být údajná neexistence dlouhotrvajících vazeb mezi jedinci těchto druhů a nepředvídatelnost pohybu jednotlivých zvířat. Komunikace na dálku, ať už v podobě pachových či zmíněných akustických signálů, se tak zdá být významným prostředkem k zprostředkování či udržování případného kontaktu, byť je často jen dočasný. Harémové druhy, které žijí v těsném společenství, naopak neměly dle výsledků potřebu odpovídat na tyto signály zase tak často, jelikož komunikace u nich může probíhat zřejmě snadněji pomocí vizuálních signálů či dotykem.

A ponaučení?

Mimo to, že mě i přes všechny náročnosti zpracování diplomky velmi bavilo, doufám, že zjištěné výsledky by třeba mohly najít i nějaké praktické uplatnění, což se ostatně budeme v brzké době snažit prokázat experimentálně. Možná by výsledky o významu značkování v sociálních vazbách mezi jedinci mohly mít využití např. v podobě manipulace s pachovými klíči v případě introdukce nového zvířete do chovné skupiny. To samé by možná mohlo být uplatnitelné i u hříbat. Ačkoli odmítnutí hříběte matkou není u koňovitých příliš častým jevem, může přece jen nastat zejména u prvorodiček. Manipulace s pachovými klíči by možná mohla mít pozitivní vliv na stimulaci mateřského chování ať už u problémové klisny, či u náhradní matky.