Koně byli poprvé domestikováni zhruba mezi 5000 až 4000 lety před naším letopočtem. První využití ve válce není přesně doložené, pravděpodobně se odehrálo někdy mezi 4000 až 3500 př.n.l., ale až v době bronzové doznalo rozšíření. Koně byli dlouho využíváni hlavně jako zápřah v jednoduchých vozících. Smysluplnému širšímu jezdeckému nasazení dlouho bránila technika, kdy neexistovaly třmeny a sedla (lepší opora pro jezdce, kdežto z holého koně lze snadněji spadnout, i když jak ukázali indiáni, lze válčit i takto), proto klíčovou roli hrála pěchota. Koně ovšem byli nezbytní pro zásobování a přepravu.

V této době se obecně používalo malých, lehkých (ušlechtilých) a obratných koní, kteří nevážili více jak 500 kg a nebyli vyšší jak 150 cm.

Sumerové

Na Blízkém východě tehdy koně téměř neznali, a tak se využívalo oslů, kteří byli do takových válečných vozíků zapřáhnuti po čtyřech. Zajímavé je, že válečné vozy byly majetkem státu a pro účely bitvy byly bojovníkům pouze propůjčeny. Později se podařilo technologickým vývojem vyvinout lehčí a obratnější vozy, které také unesly dva muže. Na legendární Urské standardě datované do 2600 př.n.l. (Ur bylo starobylé sumerské město, které se nacházelo na jihovýchodě Iráku) jsou válečné výjevy, kde je dobře vidět zobrazení zapřažených oslů do jednoduchých vozů.

Egypt

Prvními, kdo tam využili koně, byli Hyksósové (semitské kmeny proniknuvší do severního Egypta zhruba 1700 př.n.l.), kteří bojovali koňmo i na vozech. Také praktikovali koňské pohřby. S původním obyvatelstvem nikdy nesplynuli, ale tito od nich převzali a vylepšili mnoho věcí. Vozík také inovovali do té míry, že nakonec vážil 34 kilogramů a byl přenositelný přes přírodní překážky. Moderní testy prokázaly, že s ním koně mohli vyvinout rychlost až 38 km/hod. a přitom uvezli dva ozbrojené muže. Koně samozřejmě podstupovali speciální výcvik, dokonce archeologické vykopávky prokázaly podrobnou metodiku výcviku takových koní. To vše pochopitelně bylo pro vládce nákladné, ale nezbytné, pokud si chtěli udržet superioritu na válečném poli.

Plemena koní využívaných k tomuto účelu byla pochopitelně silně ovlivněna arabskými koňmi. Největší údajná bitva všech dob za použití válečných vozů byla bitva u Kadeše v tehdejší Sýrii zhruba 1274 let př.n.l., kde se střetli Egypťané vedení faraónem Ramessem II. s Chetity. Uvádí se až 5000 vozů (pokud by každý z nich táhl pár koní, tak se bitvy přímo zúčastnilo zhruba 10 tisíc koní). Jednalo se o bitvu, kterou vlastně prohrály obě dvě strany při velkých ztrátách a samozřejmě ji obě strany interpretovaly jako vítěznou. Kde byla pravda, suď bůh, s odstupem několika tisíců let a s dostupností pouze zaujatých zdrojů, každopádně poté byl podepsán mír.

Jak uvadala egyptská říše i chetitská, zároveň s nimi pohasínala i sláva válečných vozů a do popředí se dostávalo jezdectvo.

Jezdectvo: od Asyřanů k Řekům

Asyřané samozřejmě používali bojové vozíky, ale vedle toho rozvíjeli i jako jedni z prvních bojovou úlohu jezdectva. Vedl k tomu pochopitelně terén, kam se vozíky příliš nehodily. Počátky jezdectva ale byly rozpačité, jezdili ve dvojici, jeden držel oba koně, druhý střílel (což proti kočovným nájezdníkům, s koňmi doslova srostlými, bylo těžce neefektivní). Samotné koně chránila těžká látka. Postupem doby už se ale poučili, ovládali si koně během bitvy sami. Převzali i používání kusu látky jako dečky, což bylo něco jako primitivní předchůdce sedla. Také se rozvinula těžká a lehká kavalérie. Těžká používala šupinkové brnění, kopí i oštěpy, lehká byla bez brnění a s oštěpy. Jezdectvo mělo spíše dílčí, ale nikoliv bezvýznamnou úlohu, ačkoliv žádný z řeckých států neměl více jak tisíc jezdců. Pro tehdejší šlechtu byla jízda na koni záležitostí privilegovaných, a proto je s oblibou chovali.

Nicméně v Řecku zásadní proměna role jezdectva přišla až s nástupem Filipa Makedonského a později jeho legendárního syna Alexandra Velikého. Filip Makedonský podstatným způsobem inovoval využití jezdectva a převzal nejrůznější jízdní bitevní formace využívané jezdeckými národy té doby. Díky tomu mohl zahájit vítěznou sérii v bitvách, kterou ukončila až jeho vražda. Úlohu od něj převzal více než úspěšně Alexandr Makedonský, později zvaný Veliký. Patří mezi nejúspěšnější vojevůdce a dobyvatele všech dob. Byl to on, kdo vlastně stvořil první reálnou koňskou celebritu, kterou byl Bucephalos, kterého zkrotil jako třináctiletý chlapec.

Bucephalos neboli řecky „býčí hlava" byl demonstrován jako na tehdejší dobu mimořádně velký kůň králi Filipovi roku 346 př.n.l., který si ho jako jediný mohl dovolit. Kůň se ale ukázal být nezkrotným, až Alexandr se chtěl ukázat před svým otcem a všemi přihlížejícími. Kůň byl od té doby jeho a král mu řekl, že Makedonie je pro něj příliš malá. A byla. Bucephalos s ním od té doby prošel všemi bitvami. Dokonce ho jednou unesli, ale rozzuřený Alexandr vyhrožoval, že vše vypálí a vše živé zabije. Načež mu kůň byl vrácen. Bucephalos zemřel údajně kvůli vysokému věku po bitvě u Hydaspés, jiné zdroje mluví o smrti po vážných zraněních. U Hydaspésy se tehdy střetla Alexandrova vojska s indickým vojskem krále Póra. V ní koně moc velkou roli nesehráli, neboť Indové použili slony a koně se jich celkem pochopitelně báli. Byla to tedy makedonská falanga, která bitvu rozhodla. Po bitvě, kterou Alexandr nakonec zvrátil ve svůj prospěch, bylo rozhodnuto o vybudování dvou měst a jedno z nich neslo název Bucephalos, na počest uhynulého koně. Uplynulo několik tisíc let a Bucephalos zůstává jedním z nejznámějších koní historie.

Kočovníci

Prvními vyhlášenými a obávanými jízdními nájezdníky byli dnes již všeobecně zapomenutí Kimmeriové ze severní oblasti kolem Černého moře. Během 9. a 8. století opouštěli svá území před Skyty a na útěku před nimi stačili projít celým Kavkazem, také jej patřičně zplenit a zničit Anatolskou říši. Nakonec se rozptýlili a zmizeli z dějin.

To Skytové, původně íránského původu, kteří je vytlačili a přitom byli údajně sami vytlačeni jinými kmeny, si vedli mnohem „lépe", když dokázali ovládnout východní Evropu a vzniklo tak Skytské království a nakonec v 6. a 5. století pronikli koňmo až ke Karpatům, také zničili Asyrskou říši na Středním východě. Skytové byli s koňmi velmi úzce spjatí, využívali je při všech svých činnostech, ale zásadně je nezapřahali, k tomu měli dobytek. Vše kolem koní bylo velmi důležité a koně byli pochopitelně ve vysoké úctě. Jako typický jízdní národ velmi dobře ovládali střelbu z koně, dokonce i dozadu. Využívali luk a šípy byly někdy vylepšené ostny nebo otrávené. V toulci, který měl jezdec, mohlo být až 75 šípů. Krom toho mohl být skytský jízdní válečník vyzbrojen mečem, sekyrou, kopím či oštěpem, podle libovůle. Na svých zádech mohli mít též i štít. Používali šupinkové brnění a jejich špičková jízdní zvířata pro šlechtu byla vysoká až 150 cm, ale většina ostatních koní byli poníci kolem 140 cm. Byli to velmi efektivní bojovníci, porazili jak Dáreia, tak Alexandra Velikého.

Nakonec Skyty porazili až jiní kočovníci, a to Sarmaté, kteří ale s nimi byli paradoxně příbuzní a pocházeli taktéž z oblastí Íránu. Sarmati narozdíl od jiných jízdných národů nepoužívali žádnou ochranu pro koně a specifičtí byli i tím, že válčili pouze koňmo, pravděpodobně vůbec neměli pěchotu, což bylo tehdy neobvyklé. Co je zajímavé, také používali lasa na stržení nepřátelských jezdců z koně. Jednou z výhod sarmatského jezdectva byli i vyšší a silnější koně, kteří pak unesli více zbroje jezdce.

Mimochodem, byli to právě kočovníci, kteří začali používat předchůdce třmenu, a to přímo v Indii v 2. století př.n.l., ale první spolehlivě doložený třmen pochází až z doby tři století po našem letopočtu (čemuž se budeme věnovat v navazujícím dílu seriálu „Koně ve válce").

Peršané

Jelikož Perská říše bojovala jak se Skyty, tak i s Řeky, tak toho hodně od nich, co se týče koní, převzala. Díky své rozlehlosti využívala koně mnoha plemen, např. i Médského království (kde bylo soustředěno na 50 tisíc chovných klisen), ale i různých regionálních královstvíček, která jim koně dávala jako poplatek. Nicméně nejvyhlášenější byli médští, kteří byli statní, i když nebyli příliš vysocí. Zajímavé je, že bílí koně byli vyhrazeni pro krále a generály na bitevním poli jako demonstrace snadno rozeznatelné autority (což pochopitelně byla dvojsečná zbraň, neboť byli snadno rozeznatelnými klíčovými terči).

Peršané se své koně pokoušeli chránit speciálními přikrývkami a roku 400 př.n.l. vyvinuli lamelové brnění, které chránilo ruce a nohy jezdce, zatímco kůň měl chráněnou hlavu a hruď a také nosil ochrannou „deku". Používali také velké světlé dečky z plsti coby „jezdecké pady" vyplněné zvířecí srstí či slámou a také dřevěnými podpěrami, což byla inspirace od výše zmíněných Skytů, Peršané je vylepšili o „parádu". Sedla byla zajištěna ke koni popruhy. Jednoduché uzdečky byly pochopitelně z kůže, zatímco udidla byla z bronzu nebo železa.

Později vývoj vedl ke vzniku elitních obrněných jízdných jednotek nazývaných katafrakté, ale to už patří do navazujícího článku.
Jelikož Peršané dobře znali koně, tak paradoxně ve velké bitvě u Sard proti legendární a velice obávané lýdské jízdě (Lýdská říše existovala na území části Turecka) využil Kýros Veliký velbloudy. Koně lýdské jízdy velbloudy neznali a tak odmítli proti nim bojovat, jezdci museli sestoupit z koní, ztratili veškerou svoji výhodu vyhlášených jízdválečníků a bitvu prohráli.
Koně ale měli podstatně více výhod, než velbloudi či sloni, a tak zůstali nejrozšířenějším bitevním prostředkem.

a nakonec Římská říše ...

Římané se podobně jako Perská říše rozkládali na poměrně velkém území, proto mohli využívat více typů koní pro různé účely. Např. lehkonohé perské koně pod sedlo, španělská plemena do lehčí zápřeže a fríské koně k tahání vozů.

Římané obecně spoléhali více na svoji vyhlášenou pěchotu, sami moc dobře jezdit neuměli a jízdními válečníky tak spíše byli „najatí žoldnéři" jako Galové, Numiďané, Dalmatinci apod. Podle typu jízdní jednotky byla i odpovídající výzbroj. Římané svým koním dávali „botky" z lýka, které se ke kopytům přivazovaly, vlastně něco jako předchůdci moderních koňských bot, zavedli i mnohé další inovace, ale ty už spadají spíše do po období po Kristu, proto je zde zmiňovat nebudeme... Koně i jezdci prodělávali odpovídající výcvik, aby byli zvyklí bojovat v jakémkoliv terénu. Přesto zůstávalo jezdectvo slabinou Římské říše a dobře se to ukázalo při bitvách s Góty, Huny a dalšími.

Jedním z největších nepřátel Říma byl kartaginský vojevůdce Hannibal. Ten je čtenářům znám asi spíše pro přechod Alp se slony, ale on s sebou při této nevídané výpravě měl také 8 tisíc jezdců (z celkových 26 tisíc mužů) a jezdectvo také úspěšně používal při vítězných bitvách.

Vítěznou velkou bitvu nad Římany vybojovali díky a výhradně koňmo i Parthové, byla to bitva u Karrh v roce 53 př.n.l., která se stala jednou z největších porážek v dějinách Římské říše. Parthové měli asi 10 tisíc jízdních lučištníků a cca tisíc katafraktů (těžce ozbrojené jezdectvo) proti sedmi římským legiím (cca 45 tisíc mužů). Parthové sami měli „zanedbatelné ztráty", zatímco Římané přišli o dvacet tisíc mužů, bitvu drtivě prohráli a jejich vojevůdce Crassus byl popraven.

Ani největší římský vojevůdce César nebyl ušetřen trampotám s lepšími jízdválečníky, když napadl v r. 55. př.n.l. Británii, z deseti tisíc mužů měl pouze 600 jezdců a o spoustu koní přišel při bouři na moři, takže jezdectvo dorazilo později. Domorodí obyvatelé Británie byli lehce vyzbrojení, flexibilní s taktikou „udeř a zmiz", k čemuž využívali malých, houževnatých, chlupatých poníků. Také používali vozy v těžkém terénu ve vysoké rychlosti, což Římany uvádělo v úžas. Sedmá legie byla zachráněna z prohrané bitvy jen díky včasnému příchodu Césara s armádou.

Pokračování římských peripetií s jezdectvem bude v dalším navazujícím článku, který se bude věnovat koním ve válce po narození Krista.

Koně celkově byli nezbytnou součástí armád antického světa a hráli klíčovou úlohu ve vzestupu i pádu říší.