Zrak je smysl, který umožňuje živočichům vnímat světlo, různé barvy, tvary. Je zaměřen především na vnímání kontrastu, proto dovoluje vidění obrysů předmětů, jejich vzdálenost, pohyb a významně se podílí na orientaci v prostoru. (Wikipedie)

Jak vlastně vidíme

Světelné podněty zpracovávají světločivné buňky. Obsahují speciální pigmenty, které se působením světla rozkládají, tím zahájí celou řadu chemických reakcí, jejich výsledkem je vznik elektrického impulsu, který se z těchto buněk vede nervovými vlákny do zrakových center mozku.

Vitamín A a zrak:
Rodopsin se skládá ze dvou částí: opsinu a retinalu. Retinal je odvozen z vitamínu A. Při jeho nedostatku se zpomalí adaptace na tmu (kdy je nutná syntéza většího množství pigmentů), výsledkem je šeroslepost.

Existují dva typy světločivných buněk - tyčinky a čípky:

• Tyčinky obsahují pigment rodopsin a jsou odpovědné za vnímání světla jako takového; umožňují tedy noční vidění, ale bez vnímání jednotlivých barev.
• Čípky díky různým pigmentům, zvaným jodopsiny, vnímají barvy, tedy různé vlnové délky světla. Mnoho „primitivnějších" živočichů, například ryby, želvy, ještěři a ptáci, mají čtyři druhy čípků, které vnímají světlo ve fialové (370 nm), v modré (445 nm), v zelené (508 nm) a oranžové oblasti (560 nm). Mluvíme o tetrachromickém vidění. U savců dva typy čípků zanikly a většina z nich (včetně koní) proto vnímá pouze barvy ze dvou oblastí: oranžové a fialové. Pouze u lidoopů existuje ještě třetí typ čípků, takže vnímají světlo z modrofialové (cca 425 nm), zelené (cca 530 nm) a oranžové oblasti (cca 560 nm). Čípky potřebují ke své práci poměrně hodně velké osvětlení, ale na druhou stranu zajišťují preciznější vidění než tyčinky. (Wikipedia)

Světločivné buňky jsou uložené ve speciálním orgánu zvaném oko. To má za úkol zkoumaný světelný paprsek nejen dovézt co nejvěrněji ke světločivným buňkám, ale také ho zaostřit a popřípadě i omezit nežádoucí rušivé světelné jevy (odclonit je). Než tedy dopadne světlo na světločivné buňky umístěné přesně na opačném konci oka, musí projít rohovkou, komorovou vodou, zornicí (otvor v duhovce), čočkou, sklivcem a několika nevnímavými vrstvami sítnice. Oko se navíc dokáže pohybovat a tím natočit tak, aby ke světločivným buňkám dopadl odraz toho předmětu.

- Sítnice (vnitřní nervová vrstva) se skládá ze světločivných buněk tyčinek a čípků. Ty jsou především v oblasti okolo tzv. optického disku (u koně má lineární tvar, tedy je to spíš optický proužek), kromě místa, kde z oka vystupuje zrakový nerv a kde je tzv. slepá skvrna.
- Cévnatka (střední cévnatá vrstva) obsahuje hodně pigmentu a krevních cév, nachází se v ní i reflexní vrstva zvaná tapetum lucidum. Vepředu přechází v duhovku, která odděluje čočku od přední oční komory a působí jako clona, čili stahováním a roztahováním zornice (u koně oválné) řídí množství světla dopadajícího na sítnici. U koní má většinou hnědou barvu, méně často modrou.
- Bělima (vnější vazivová vrstva) chrání oční kouli a dává jí tvar. V přední části z ní vystupuje průhledná rohovka, kterou chrání i vyživuje tzv. slzný film.
- Čočka je průhledná, leží za duhovkou, takže odděluje přední oční komoru od sklivce, a visí na speciálních vazech a svalech, které umožní její akomodaci, tedy oploštění a zakulacení. Tím může oko ostřit na různě vzdálené předměty.
- Oční víčka se skládají ze tří vrstev tkání: z tenké vrstvy kůže, která je pokrytá srstí, vrstvy svalů, které víčky mrkají, a víčkovou spojivkou, která naléhá přímo na oční kouli. Horní víčko je větší a pokryje většinu oka. Koně mají i třetí víčko (mžurku), které chrání rohovku. Leží ve vnitřním koutku.
- Hlavní a přídatné slzné žlázy produkují slzy, které vyživují a zvlhčují oko, pomáhají odstranit nečistoty, které tam vnikly. Mrkáním víčka roztírají slzy po rohovce. Nadbytečné slzy stékají slzným kanálkem do nosní dutiny (blízko nozder).
- Okohybné svaly doslova hýbou okem do všech stran.

Všichni vyšší živočichové mají dvě oči; každé oko vidí trochu (nebo více) jinou část zorného pole. Když se tyto posunuté části v mozku „složí přes sebe", vzniká tzv. prostorové vidění. Mozek si díky tomu dokáže uvědomit, co je blíž a co dál, jako při 3D projekci kina.

Koně jsou lovná zvířata...

Koně mají jedny z největších očí mezi savci, větší než sloni či velryby; logicky je pro ně zrak velmi důležitý. Lidský a koňský zrak se však od sebe v mnohém liší a to bývá častou příčinou mnoha nedorozumění mezi těmito dvěma odlišnými tvory.

Jedním z hlavních důvodů je skutečnost, že člověk je lovec, zatímco kůň lovená zvěř. Pro člověka je výhodné mít oči blízko sebe, aby se mohly dobře zaměřit na jediný konkrétní předmět (kořist), určit jeho vzdálenost, přesné obrysy a detaily. Pouze tak je možné úspěšně lovit. Koně naopak potřebují vidět vše kolem sebe, čili musí mít oči ideálně každé na jedné polovině těla. Nepotřebují vidět ostře ani prostorově; pro útěk jim stačí, že zahlédnou pohyb a určí přibližně, kde se případné nebezpečí nachází; poběží ihned a jednoduše na druhou stranu. Zároveň ani nemusí příliš prohlížet terén, po kterém se pohybují, protože se vyvíjeli především v otevřených pláních s relativně rovným povrchem.

Koně mají největší zorné pole ze všech suchozemských savců, což je právě díky tomu, že jejich oči leží hodně po stranách hlavy. Najednou, bez natočení hlavy, vidí okolí v úhlu až 350°, čili téměř kolem dokola!

• Z toho vidí výseč 65° obě oči; je to oblast binokulárního vidění, kde mohou koně lépe ostřit a rozpoznávají i hloubku a vzdálenost. Proto parkuroví koně otáčejí hlavu a zvedají ji k překážce, na kterou právě najíždějí.
• Zbytek, tedy 285°, je monokulární, tuto část vidí „ploše" vždy jen jedním okem a rozlišují především pohyb. Pokud kůň zahlédne periferním viděním něco, co ho zaujalo, natočí k tomu hlavu, aby dostal předmět do binokulárního zorného pole, a mohl ho blíže zkoumat. Přestože se dívají na překážku před sebou, mohou si velmi dobře všimnout - a leknout se - i nějakého pohybu za kolbištěm.
• Nakonec pouze 10° výseč mají „slepou", a to před obličejem (kužel zasahující asi metr před nos koně) a pak přímo za hlavou, která se pak táhne přes hřbet koně a za jeho ocas, když stojí s hlavou zvednutou dopředu. Když kůň skáče překážky, ta mu zmizí ve chvíli, kdy se začne odrážet od země.

Toto uspořádání očí má své následky, které jezdec nezná, ale musí si je uvědomit, aby ho kůň nepřekvapil svým chováním. Během práce totiž neustále vidí téměř vše kolem sebe; může ho polekat pohyb, který člověk vůbec nezaregistruje. A když jen lehce pootočí hlavu, vidí doslova i za sebe! A problém je ještě jiný: jakmile se mu vyhoupne jezdec na hřbet, kůň ho ztrácí ze svého zorného pole, nevidí ho, což ho může vylekat nebo - v lepším případě - způsobí, že mnoho pomůcek pro něj bude nesrozumitelných.

Pro způsob života koní - tedy dlouhodobé pasení s hlavou u země a nutnost neustále monitorovat své okolí kvůli predátorům - je významné také to, že zornice koně má podélně oválný tvar a umožňuje, aby do oka vstoupil větší rozsah horizontu. Stejně tak podélné je i uspořádání světločivných buněk na sítnici oka. Koňské oko má ještě jednu zvláštnost: udržuje si svoji polohu vůči zemskému povrchu bez ohledu na polohu hlavy nahoře či dole. Jinými slovy zornice koně je stále vodorovně podélná, ať má kůň hlavu nahoře a větří, nebo dole a pase se či dokonce je ježděn s nosem na kolmici!

Koně tedy běžně při pohybu vidí pohyby různých předmětů kolem sebe, které pro ně mohou být neznámé a podle přirozených instinktů i podezřelé. Pokud kůň chce předmět prohlédnout, zastaví se, ztuhne, větří, poslouchá, prohlíží, pokud je strach větší nebo zkušenosti horší, může se otočit a bez bližšího zkoumání prostě utéct.

Toto uspořádání oka koně také způsobuje, že kůň nevidí tolik nad sebe, jako například člověk. To mu ale z vývojového hlediska nijak nevadilo, protože nebezpečí, které ho vždy ohrožovalo, nepřicházelo ze vzduchu. Naopak - když se kůň dlouhé hodiny pase s hlavou skloněnou a sleduje své okolí, přímé světlo shora by mu mohlo dost vadit. Proto mu také příroda nadělila „kšilt" - duhovková zrna. Při pohledu do oka je to místo na obrysu zornice, kde jakoby „vytekla" duhovka. Většina koní je má nahoře, někteří mají výrazně menší duhovková zrna i na spodní hraně zornice.

Aby oko ostře vidělo

Když se díváte před sebe, nemůžete vidět ostře současně předměty blízké i vzdálené. Stejně jako v dalekohledu musíte „přeostřením" upravit ohniskovou vzdálenost. V oku tuto činnost dělá pružná čočka, která je zavěšená na vláknech speciálního závěsného ústrojí. Ta svým tahem čočku oploští nebo ji nechají více se vyklenout; plochá čočka ostří na vzdálené předměty, vyklenutá na blízké. Tomuto procesu také říkáme akomodace.

U koní to ale není tak jednoduché jako u lidí; koně ve svém přirozeném prostředí nepotřebují rychle přeostřovat mezi různě vzdálenými předměty - většinou sledují vzdálenější věci, ty pro ně mají životně důležitý význam. Proto je i jejich akomodace pomalejší a náročnější. V první řadě mají slabá vlákna závěsného ústrojí čočky. Ve druhé řadě mají oči předozadně zploštělé a oválné a uprostřed jejich sítnice je kromě bodové oblasti ostrého vidění (podobné jako u lidí) i další, lineární oblast, kde vidí nejostřeji. Lineární tvar této oblasti umožní koni bez pohybu očí či hlavy neustále při pasení „skenovat obzor". (Proto je taky reflexně oko koně neustále svými svaly udržováno v takové poloze, aby zornice i lineární oblast ostrého vidění byly v horizontální rovině, viz výše).

Pokud ale chce kůň prozkoumat nějaký konkrétní předmět, musí různým natáčením hlavy a tedy i očí dostat světelný paprsek zkoumaného předmětu do bodové oblasti ostrého vidění. Ve výsledku pak zaostří na vzdálenější předměty tím, že přizvednou hlavu a zkoumaný světelný paprsek nechají jít „po hřbetu nosu". Pokud naopak chtějí dobře vidět nějaký menší předmět blízko sebe, musí vyklenout krk a hlavu sklonit nosem k zemi, tak, aby paprsek ze zkoumaného předmětu šel přibližně kolmo na hřbet nosu.

Není proto s podivem, že koně pro lepší zkoumání předmětů potřebují mít volný pohyb hlavy: jednak ji musí natočit, aby předmět viděli binokulárně a odhadli jeho hloubku a vzdálenost, a musí hlavu zvedat či snižovat, aby na něho zaostřili a zjistili potřebné detaily. To může být problém například při ježdění, kdy jezdec pevně drží otěže a nutí koně do určitého nesení hlavy, často „na kolmici". Kůň si nemůže prohlédnout předmět, který ho zaujal, na což může reagovat svojí logikou: co neznám a nemůžu si ověřit jeho neškodnost, od toho je lepší prchnout... Pokud tedy máte pocit, že kůň se příliš zabývá něčím ve svém okolí, místo toho, abyste otěže zkracovali, umožněte mu, aby zaujal takové držení hlavy, které mu umožní předmět prohlédnout. Třeba zjistí, že se ho bát nemusí, a klidně půjde dál!

Oproti lidem mají koně ale ještě jeden hendikep, byť poměrně malý: celkově vidí o trochu méně ostře. Na rozdíl například od psů jsou však na tom stále velmi dobře! (Viz článek Vision in Animals).

Světlo a tma, barvy a stíny

Přesto mají koně oproti lidem jednu výhodu, kterou jako jezdci můžeme velmi šikovně využít: vidí dobře i ve tmě. Pokud na vyjížďce zatmíte, nechejte to koňovi, má větší hlavu (lepší oči)! Je to díky tomu, že mají v sítnici více tyčinek než lidé. Jejich oko je navíc vybaveno speciální vrstvou buněk, které dokážou odrážet světlo. Tato oblast se nazývá tapetum lucidum a nachází se pod sítnicí. Světlo, které přijde do oka, projde sítnicí, odrazí se od této reflexní vrstvy a znovu projde sítnicí. Ta ho může díky tomu analyzovat hned dvakrát a dokáže vyčíst informace i za špatných světelných podmínek. Díky tomu koně (stejně jako celá řada dalších zvířat, včetně psů či koček) dobře vidí v noci, za šera či během zamračených dní. Zajímavý je výzkum nočního vidění koní, který mimo jiné odhalil, že koně jsou schopni rozeznat namalované tvary i za bezhvězdné noci a dokonce i za skoro úplné tmy ještě stále vidí předměty a umí se jim vyhnout. Více o tom ve článku Jak dobře vidí koně ve tmě.

Na rozdíl od lidí se však hůř přizpůsobují náhlým změnám světla, tedy při východu z tmavé stáje ven nebo při vstupu do tmavého přepravníku či během ježdění za slunečného dne, kdy se náhle dostanou do hlubšího stínu. Na to je třeba při manipulaci s koňmi myslet a buď upravit světelné podmínky tak, aby nedocházelo k prudkým změnám jasu, nebo dát koni dostatek času, aby si na více či méně světla jejich oči navykly.

Poměrně moderní je dnes používat pro práci s koňmi předměty či pomůcky v jasně žlutých a modrých barvách. Na tomto principu je založeno hned několik výcvikových „metod".

O barevném vidění koní se mluví a spekuluje už velmi dlouho. Dnes se ví, že koně mají bichromatické vidění (čili rozeznávají kromě odstínů šedé ještě další dvě barvy). Mají totiž jen dva typy čípků, z nichž jeden vnímá krátkou vlnovou délku okolo 428 nm, což je v oblasti modré barvy, a druhý středně dlouhou vlnovou délku okolo 539 nm, což je žlutá oblast. Červené předměty jsou pro ně například pouze šedavé. Na omezenou schopnost koní vnímat barvy je dobré myslet při stavbě parkuru či jiných překážek, koním může dělat problém skákat přes ty, co pro ně splývají se šedí země. Podle výzkumu koně méně shazují překážky, pokud mají dvě nebo více výrazně kontrastních barev, než když jsou pouze jednobarevné. (Viz abstrakt studie Which obstacles are most problematic for jumping horses?).

Velmi pěkný a podrobný článek o barevném vidění koní: Jak vnímá barvy koňské oko.

Pravá strana a levá strana

Jedete na vyjížďce okolo plastikového pytle pohozeného u křoví. Kůň se lekne, uskočí, vy k pytli přijdete, ukážete koni, že to nic není, on se uklidní a v pohodě pokračujete dál. Cestou zpět se okolo stejného pytle vracíte z opačné strany. Opět strašlivý úlek, funění, podupávání, téměř vysoká škola španělská. Opět uklidňování, očichávání, až kůň nazná, že to skutečně není nic zlého. Proč se znovu bál? Vždyť už cestou tam pochopil, že to nic není, při cestě zpět ten pytel ležel pořád úplně stejně...

Důvodem je tzv. křížení optických nervů, chiasma opticum, nacházející se na spodině mozku, které je u koní jiné než u lidí. Z každého oka vystupuje jeden zrakový nerv složený z mnoha nervových vláken. Před vstupem do mozku se pravý a levý zrakový nerv zkříží a v tomto křížení si svá vlákna rozdělí. U lidí je to přibližně půl na půl, čili pravý zrakový nerv vydá 50 % svých vláken napříč do levé mozkové hemisféry a 50 % vláken se vrátí do pravé hemisféry, u levého optického nervu je to stejné. To, co vidí pravé oko, tak může stejnou měrou zpracovat pravá i levá polovina mozku, stejně jako u levého oka. Navíc jsou lidské oči blízko sebe a většinou to, co vidí jedno, vidí i to druhé.

U koní je to ale jiné. Z pravého zrakového nervu jde až 85 % vláken do levé hemisféry a jen 15 % zpět do pravé. U levého oka stejně tak. Jinými slovy, z pravého oka jde informace především do levé hemisféry a z levého do pravé. Když si navíc uvědomíme, že kůň má oči po stranách hlavy a každé oko „vidí něco jiného", nesmíme se divit, že i pravá a levá polovina mozku zpracovávají něco zcela jiného. Když kůň na cestě tam vidí něco levým okem, poleká se a pak zjistí, že to není nic nebezpečného, zpracovává to převážně pravá polovina mozku. Když se pak vrací a uvidí stejnou věc pravým okem, informace jde do levé poloviny mozku, která se s ní však ještě nesetkala (nebo dostatečně nesetkala) a považuje to opět za „něco nového" a tedy i potenciálně nebezpečného. Z levé strany tedy napoprvé daný předmět pochopil, z pravé strany však o něm vlastně skoro ani neví!

Toto oddělené vnímání okolí každou mozkovou hemisférou do jisté míry souvisí s „praváctvím a leváctvím" koní a taky s jejich vrozenou křivostí. Více se o tom můžete dočíst ve článku Koně praváci, koně leváci.

Koně nejsou lidi - a v mnoha aspektech jsou od nich velmi odlišní. Klíčem ke vzájemné důvěře a respektu, k ochotnému, spolupracujícímu a spokojenému koni - a jezdci, který nebude den co den svým koněm frustrován - jsou i znalosti o tom, jak tito čtyřnožci vnímají svět. Možná se pak lidé přestanou mnoha jejich reakcím divit...

Použité a doporučené zdroje informací

P. Jelínek, K. Koudela a spol.: Fyziologie hospodářských zvířat. MZLU, 2003

H. E. König, H. G. Liebich: Anatomie domácích savců. H&H, 2002

H. Wissdorf, H. Gerhards, B. Huskamp, E. Deegen: Praxisorientierte Anatomie und Propädeutik des Pferdes. Verlag M. & H. Schaper Alfeld - Hannover, 2002

Horse Anatomy-Vision. Horse Riding Tips - n - Chat - zajímavé informace o zraku koní (anglicky)

Equine vision. Wikipedia - mnoho užitečných informací o zraku a oku koně na základě celé řady referencí (anglicky)

F. Burton: Ultimate Horse Care. Ringpress Books, 1999 - výborné čtení o zraku, ale i jiných smyslech koní s hodnotnými informacemi (anglicky)

J. O. Azarenko: Your horse´s amazing eyes - další zajímavé informace o zraku koní (anglicky)