Dovolte mi opět čerpat z práce Deb Bennett a Roberta S. Hoffmanna z roku 1999 The "Mammalian Species" Paper: Equus caballus, kterou v originálu přikládám pod článek.

Místo koně v živočišné říši

Pod pojmem „kůň" si můžeme představit domestikované zvíře, které patří mezi obratlovce, savce, který má na konci končetin po jednom kopytě, proto patří do řádu lichokopytníků (společně s nosorožci a tapíry). S osly, poloosly a zebrami pak tvoří čeleď koňovitých a podle nových poznatků dokonce i jediný rod - Equus.

Řád: lichokopytníci (Perissodactyla)
Podřád: (Hippomorpha)
Čeleď: koňovití (Equidae)
Podčeleď: (Equinae)
Rod: kůň (Equus)
Podrod: (Equus)

S dalším zoologickým rozdělením je to však už mnohem složitější. Podle některých autorů jsou kůň, osli a zebry zařazené do různých druhů, jiní je považují už za různé podrody; od společného předka se osli a zebry údajně „oddělili" dříve, než koně.

Na základě toho se můžeme setkat s různými latinskými názvy koní: například Equus ferus (což je poměrně častý název koně divokého) a Equus ferus caballus (někteří tak označují domestikované koně), ale i přímo Equus caballus (Linného první označení domácích koní v roce 1758). Jiní autoři dělí žijící zástupce rodu Equus na dva druhy: E. przewalskii (Przewalského koně) a E. ferus nebo caballus nebo gmelini (tarpan). To zase vyvracejí jiní vědci (například právě Bennett a Hoffmann), kteří řadí i Przewalského koně ke všem ostatním koním a nazývají je svorně Equus equus caballus (tento název se skládá ze jména rodového, podrodového a druhového). Podle nich se pak druh E. e. caballus dělí na 7 poddruhů. Více informací o tom, jak se různě v průběhu času odborně koně nazývali a jak byli zařazováni, můžete pročíst v knize Mammal Species of the World: A Taxonomic and Geographic Reference na str. 631 nebo v přiloženém PDF.

Sedm koní

Sedm poddruhů koní z doby ledové podle Bennett a Hoffmanna:
E. c. alaskae Hay, 1913 - lamut neboli beringian horse (beringský kůň, pravděpodobně odpovídá i tzv. yukónskému koni).
E. c. caballus Linnaeus, 1758 - severozápadní evropský kůň (chladnokrevný či tažný).
E. c. ferus Boddaert, 1785 - tarpan (synonyma: gmelini Antonius, sylvestris Brinken).
E. c. mexicanus Hibbard, 1955 - americký periglaciální kůň (synonyma laurentius Hay, midlandensis Quinn).
E. c. mosbachensis von Reichenau, 1903 - středoevropský kůň (teplokrevný, mosbašský).
E. c. przewalskii Polyakov, 1881 - kůň Przewalského, mongolský divoký kůň (synonyma hagenbecki Matschie).
E. c. pumpelli Duerst, 1908 - afro-turecký kůň (orientální).

Podle amerických paleontologů Bennett a Hoffmanna rozeznáváme 7 žijících nebo nedávno vyhynulých poddruhů. Jednotlivé poddruhy jsou charakterizovány morfologicky, podle geografického rozšíření fosilií z pozdního pleistocénu a časného holocénu, podle historických popisů eurasijských divokých koní a nakonec i podle znaků starých plemen domestikovaných koní. Samozřejmě tímto rozdělením může zamíchat podrobnější a přesnější genetické zkoumání; to už například zjistilo, že podle rozdílů v počtu chromozómů a mitochondriálních genů se některé formy E. caballus rozrůznily už asi před 200-300 tis. let, tedy dlouho před domestikací. Z toho vědci odvozují, že bylo domestikováno nezávisle na sobě několik různých typů koní v různých částech Evropy; například tarpan (E. c. ferus) v oblasti stepí východní Evropy a středoevropský kůň čili "teplokrevník" (E. c. mosbachensis) ve střední Evropě. Svědčí o tom i známá skutečnost: starobylá plemena, která vznikla před asi 1500 lety, se pojí se svým geografickým místem původu a mají velmi stabilní tělesnou stavbu, které je charakterizuje dodnes a snadno i v laických očích (arabského koně lze často snadno poznat i podle siluety...). Díky těmto plemenům pak lze usuzovat, jak asi vypadaly jednotlivé divoké poddruhy koní, z nichž tato starobylá plemena, chována často velmi konzervativně (nepovolovala se příměs „cizí" krve), vznikla.

Různé názory na to, jak vypadali předci našich koní z doby ledové a poledové, jsme uvedli v článku Předkové dnešních koní třikrát jinak. Zde jen rychle zopakuji teorii D. Bennett a R. S. Hoffmanna, že domácí koně vznikali ze 4 poddruhů, dnes již vyhynulých: tři pocházejí z Evropy (chladnokrevný, teplokrevný a tarpan), jeden ze severní Afriky (afro-turecký). Všichni mají 64 chromozomů. Další 3 poddruhy pocházejí z Asie, Beringie a severní Ameriky, (E. c. przewalskii, alaskae a mexicanus). Asijský kůň Przewalského má 66 chromozomů a - až na malé výjimky přikřížení - se nepodílel na vzniku domácích plemen koní, stejně jako další dva podruhy, které vyhynuly ještě před začátkem domestikace koní.

Podle čeho poznat koně

Nechci nikoho podceňovat, že by nepoznal koně, ale - ruku na srdce - dokážete říct, co dělá z koně koně? Tak aspoň ve zkratce:

Kůň, tedy Equus equus caballus, má i přes velkou plemennou různorodost mezi svými blízkými příbuznými rodu Equus nejtěžší stavbu těla, nejširší a nejhlubší hlavu podlouhlého tvaru a nejtěžší končetiny. Koňská lebka má velké očnice, které jsou orientovány nahoru a do stran. Charakteristické jsou pro něho zuby: rovná řada stoliček dlouhá více než 8 cm, z nichž především horní mají velmi specifickou stavbu, řezáky zabírají velkou šíři a mezi nimi a stoličkami je bezzubá část dásní.

Koňská srst je většinou jednolitě barevná s tmavšími místy (například střed hřívy, ocasu, špičky uší, okraje huby a nozder), někdy může být flekatá nebo neúplně pruhovaná, ale nikdy to nejsou zřetelné zebří pruhy nebo břicho výrazně světlejší než hřbet, které lze vidět u oslů. Divocí koně mívají úhoří pruh, tzv. „oslí kříž" a zebrování na končetinách; tyto znaky lze najít i u některých koní domácích. Bílé odznaky jsou u divokých koní vzácné, obvyklé ale je zesvětlení okolo očí, nosu, hřívy a úhořího pruhu i kořene ocasu. Základní barvy koňské srsti jdou od bílé skrze cremello, palomino a isabelu k buckskin, plavé a narezlé plavé (ta je charakteristická pro Przewalského koně), dále po různé odstíny ryzé, hnědé, játrově hnědé, šedé (charakteristické pro tarpana) a vrané, včetně srsti typu aguti. Žijící divocí koně, na rozdíl od domácích, mají vzpřímenou hřívu, u divokého tarpana byla hříva středně dlouhá a částečně padala.

Kopyta koní jsou kulatější, na rozdíl od oválnějších a štíhlejších kopyt zeber či oslů, uši kratší, špičaté a nastražené, ocas huňatější než u jiných zástupců rodu Equus. Na předních i zadních končetinách najdeme na vnitřních plochách rohové útvary zvané kaštánky, ze zadní strany spěnkového kloubu zase ostruhy.

Pro koně je charakteristická i stavba trávicího aparátu: je to zvíře s jednokomorovým žaludkem a největším a nejsložitějším zadním střevem (slepé a tlusté) z domácích zvířat. Právě to je důležité pro trávení potravy, kterou tvoří převážně stonky a listy travin. Koně mají vzhledem k velikosti svého těla jeden z nejmenších žaludků ze všech savců. Charakteristická je pro ně i nepřítomnost žlučníku.

Koně nesou na předních končetinách 60-70 % hmotnosti, přičemž pohyblivost končetin je z větší části omezena pouze na ohnutí a natažení v jedné rovině. Nemají klíční kost a hrudník oploštěný ze stran visí mezi jejich plochými lopatkami. Díky tomu mohou koně skákat bez rizika zlomení klíční kosti. Unikátní statický aparát jim umožňuje bezúnavné stání a předurčuje jejich životní styl: stále na nohách! Koně ve stoje i odpočívají, většinou však ne déle, než dvě hodiny v kuse; přestože si koně obvykle k odpočinku i lehnou, netráví v leže více než hodinu. Při pozorování zdivočelých koní bylo zjištěno, že hierarchicky vysoce postavení jedinci odpočívají mnohem méně: tráví v pohybu zhruba čtvrtinu až skoro polovinu dne a prospí jen 5-6 % denní doby, zatímco podřízení jedinci se aktivně pohybují asi jen 10 % veškeré doby a odpočívají (spí) skoro čtvrt dne; mladí koně až dvakrát tolik. Velkou část dne (a intervalově i v noci) koně tráví pastvou.

Pružný systém šlach a povázek využívá dopadu těla na zem a pomáhá svalům v ohýbání a narovnávání kloubů končetin a vymrštění těla vpřed; díky tomu je kůň dobrým běžcem. Pružný šíjový vaz přitom pomáhá nést hlavu a krk v různých pozicích, aniž by se přitom musely příliš namáhat krční svaly. Zároveň společně s dobře vyvinutým kohoutkem nadzvedává hrudní páteř ve chvíli, kdy se kůň pase. Koně ovládají obvykle 3 (až 4) základní chody - krok, klus a cval (a trysk), někteří pak mají ve své genetické výbavě i geny pro takzvaný mimochod (například tölt, pass aj.).

Divocí koně obvykle žijí ve skupinách skládajících se z jednoho hřebce, 5-6 nepříbuzných klisen a jejich potomků různého věku. Mimo pak žijí skupinky mladých hřebců nebo hřebci-samotáři. Tato struktura se může různit podle toho, v jakých podmínkách koně žijí a jak žili i jejich předci. Vedoucí hřebec většinou pobývá na konci skupiny, stranou od ostatních, v případě nebezpečí se však přesouvá do jejího čela. Vylekaní koně se brání útěkem a mohou tak uběhnout až 12 km, hřebec může případného predátora napadnout kopyty a zuby. Mezi klisnami bývá jedna dominantní, ta se dostává se svým potomkem jako první k potravě a zároveň určuje směr i dobu každodenního pohybu. Dá se říct, že ona je „vedoucím" skupiny, nikoli hřebec, který zde má spíš za úkol se rozmnožovat a skupinku bránit před nebezpečím.

Každý pes jiná ves

Samozřejmě všichni koně nejsou stejní, a to ani zdaleka. Jednou z příčin je šlechtitelský záměr a chovatelská selekce, ale druhou příčinou je i rozdílný původ. Protože i divocí předkové našich koní se od sebe lišili. Deb Bennett podává některé rozdíly mezi koňmi takto:

Jednotlivé poddruhy, žijící v oddělených oblastech, se od sebe lišily především velikostí, tvarem lebky, délkou končetin a barvou. Kůň Przewalského, tedy asijský kůň od Sibiře a z Mongolska, byl a je středně velký, s poměrně dlouhou rovnou nebo mírně klabonosou hlavou a silným krkem, nažloutlou plavou barvou, vzpřímenou hřívou a nevýrazným úhořím pruhem, většinou viditelným jen v letní srsti. Jeho srst byla a je hustější a s rousy, což společně s kompaktní stavbou těla, kulatými kopyty a malýma ušima mluví o tom, že byl přizpůsoben chladnému klimatu tundry a stepí s bažinatou půdou.

Severně a východně od něho žil beringský kůň (E. c. alaskae), od arktických hranic Sibiře až za Aljašku na východě (dále do amerického kontinentu se nerozšířil, protože mu v tom bránil ledovec). Byl Przewalského koni podobný, ale asi byl světlejší, v létě v odstínech plavé a v zimě skoro bílý. Jižně od Wisconsinské hranice ledovce žil americký periglaciální kůň (E. c. mexicanus). Měl podobnou lebku a chrup jako výše uvedené dva poddruhy, ale byl větší s delší hlavou a konkávním profilem.

Tarpan (E. c. ferus) ze západních eurasijských stepí a řídce zalesněných oblastí Evropy byl obecně menší, měl v kohoutku okolo 130 cm. Charakteristický byl myší šedou barvou s výrazným černým úhořím pruhem, částečně položenou hřívou, trochu menšími zuby a špičatějším nosem a mírně konkávním profilem.

Severozápadní „chladnokrevný" evropský poddruh, E. c. caballus, byl trochu větší než tarpan nebo kůň Przewalského, nicméně jeho ostrovní populace podlehly miniaturizaci (ostrovní poníci, například exmoorští nebo shetlandští). Charakterizovala ho větší kulatá kopyta a rovný nebo „vlnitý" profil nosu. Tělo měl zavalité až kulaté, těžký krk a strmý úhel pánve. Srst byla spíš dlouhá a hustá s rousy, dlouhá hříva padala dolů po stranách krku. Tito koně obývali lesy, mokřady, louky i tundru, a stejně jako koně Przewalského pravděpodobně na léto a na zimu měnili svá místa při putování za potravou.

Zato středoevropský kůň (E. c. mosbachensis), tedy „teplokrevný typ", měl dlouhou úzkou hlavu s očima uloženýma dost vysoko a rovným až konvexním profilem nosu. Byl vyšší, ne tak hluboký, měl dlouhý plochý krk, dlouhé masivní končetiny. V zimě také obrůstal dlouhou srstí, která se ale hustotou podsady nevyrovnala jeho severním sousedům, protože ji tolik nepotřeboval. Obýval okraje lesů, oblasti osázené stromy, horská údolí a mokřiny střední a jižní Evropy.

Nejjižnější poddruh, afro-turecký kůň (E. c. pumpelli) byl malý a s kratšími bedry, ale s poměrně nejdelší hlavou a nejdelšími a nejštíhlejšími končetinami a kupodivu i ušima. Profil nosu byl rovný až konkávní (štičí), průřez hrudníku oválný (podobně jako u středoevropského koně) - na rozdíl od kulatého průřezu hrudníku tarpana, Przewalského koně a „chladnokrevníka". Pravděpodobně byli méně chlupatí s jemnou srstí a měli krátkou, řídkou a vzpřímenou hřívu - byli nejvíce adaptováni na sucho a teplo, protože obývali savany, stepi a polopouště severní Afriky a blízkého a středního východu. Napovídá tomu kromě kvality srsti i relativní větší délka končetin, delší uši, větší čelní dutiny (podílející se na štičím profilu) a užší, tvrdá kopyta.

Ve článku Předkové dnešních koní třikrát jinak jsem zmiňovala, že jiní autoři dělili předky dnešních plemen domácích koní trochu jinak a přisuzovali jim také jiné morfologické a charakterové vlastnosti. Podstata však zůstává stejná: všichni koně nejsou stejní, protože se v nich různě projeví různé geny zděděné po různých předcích. Jejich vzhled, funkce, instinkty i chování bylo po dlouhá tisíciletí určováno životem v různých prostředích, která na ně kladla někdy velmi rozdílné nároky. Nedivte se proto, že nelze srovnávat různé plemenné typy či dokonce jednotlivá (původní nebo „čistá") plemena, ale především v rámci „moderních" plemen, vzniklých křížením nejrůznějších typů koní, se mohou objevovat někdy velmi odlišní jedinci, ať už vzhledově, povahově nebo i výkonnostně. Vždy přistupujte ke svému koni individuálně a snažte se zobecňovat co nejméně - v ježdění, výcviku i v péči o něj. Kdo ví, do kterých končin světa sahá jeho rodokmen a odkud přišly jeho geny...

Použitá a doporučená literatura:

Text byl zpracován v první řadě z vynikajícího článku D. Bennett a R. S. Hoffmanna: The "Mammalian Species" Paper: Equus caballus, 1999 - najdete v něm mnohem více zajímavých informací charakterizujících koně jako živočišný druh (anglicky).

D. E. Wilson: Mammal Species of the World: A Taxonomic and Geographic Reference. The Jons Hopkins University Press 2005 - taxonomické zařazení koní, včetně uvedení různých synonym a dřívějších nebo neuznaných názvů (anglicky).

C. R. Harington: Yukon Horse. Yukon Beringia Interpretive Centre, 2002 - zajímavé informace o tzv. jukónském koni (který dle všeho odpovídá ozvů mamutovi, čili beringskému koni) (anglicky)

M. W. Lewis: Pleistocene Park: The Regeneration of the Mammoth Steppe? a Return of the Wooly Mammoth? Geocurrents.info, 2012 - zajímavé čtení o tom, jak vypadala Beringie v době ledové (anglicky)