Díl devátý

Jak se nepohádat s koňákem

Zde je několik málo pravidel, která musíte dodržovat při komunikaci s koňákem, pokud se chcete vyhnout hádce.

• 1. Pokud vidíte v jeho výrazu zoufalství, nikdy, nikdy, nikdy se ho neptejte: "Tak jak to šlo?"
• 2. Pokud mu musíte oznámit nepříjemnou novinu, nikdy, nikdy, nikdy to nedělejte, pokud: ten den spadl z koně, ten den spadl s koněm, jste ho slyšeli ten den řvát ze stáje jak tura a báli jste se zeptat, co se stalo, pokud ho kopnul, kousnul, pošlapal ten den kůň, pokud se ten týden prodal jeho milovaný kůň, pokud je jeho kůň zraněný nebo nemocný, pokud je on zraněný nebo nemocný, když jeho kůň ten den vyštycoval parkur, po nevydařených závodech, pokud kobyla přišla o hříbě... ano, pochopili jste to správně, na špatné zprávy je prostor tak 10 dní v roce.
• 3. Pokud chcete slyšet pozitivní odpověd, musíte si počkat na některý ze vzácných okamžiků, kdy má velmi dobrou náladu, zpívá si při práci, svým koním říká Princezno, Miláčku, Broučku, řekne vám, jak je život báječný.
• 4. Pokud vidíte, jak se marně pokouší koně dostat do mycáku, do přívěsu, do řeky, která je jistě 30 metrů hluboká, přes překážku, která je jistě tááák nebezpečná, přes cestu plnou bludných kořenů, do strašidelného rohu haly, okolo děsivé plachty, přes parkoviště s hrůzostrašným červeným renaultem, okolo paní s deštníkem, co ubližuje koním, nebo přes kaluž, která je nejspíš plná kyseliny, podél výběhu s kravami, co požírají koňské maso, nebo plotu s krvelačným pudlem... nikdy, nikdy, nikdy se ho neptejte: "A proč tak vyvádí? Čeho se to jako zase bojí??"
• 5. Pokud vidíte, že koňákovi už došla trpělivost, vytekly nervy a použil na koně fyzického násilí, neboť se nehodlá nechat zabít hřebcem, kterému vlezly koule až do hlavy a rozhodl se mu dát kopyta na ramena, další hodinu vysvětlovat kobyle, kdo na kom bude jezdit a kdo určuje směr a tempo jízdy, nebo ročnímu spratkovi znova vysvětlovat, že jeho ruce, nohy, prsa, hlava a vlasy nejsou na kousání... nikdy, nikdy, nikdy na něj hystericky nekřičte: "Tohle musíš vyřešit po dobrém!"
• 6. Pokud koňák najednou tvrdí úplný opak toho, co tvrdil včera, nebo před týdnem, nikdy, nikdy, nikdy mu neříkejte: "Ale předtím si říkal něco úplně jiného!"
• 7. Pokud koňák mlčí a na vaše dotazy neodpovídá, nikdy, nikdy, nikdy dotazy neopakujte a nedomáhejte se odpovědi... protože se vám dostane jen takové, kterou opravdu nechcete slyšet.

A zde je několik vět, které vedou k hádce vždycky a které byste tudíž nikdy, nikdy, nikdy neměli vypustit z úst:

• Když tě ty koně tak štvou, tak proč se na to nevykašleš?
• Proč vlastně jezdíš na závody, když to vždycky stojí za hovno? - Velmi riskantní.
• Tak proč ho neprodáš?
• Tvoje koně nás stojí tolik peněz, co bychom bez nich už všechno měli.
• Nemůžeš pro jednou udělat výjimku a tento víkend nejít ke koním?
• Prosím tě, to jsou jako ty koně opravdu tak hrozně důležití? - Jedna z nejriskantnějších!
• Bez koní by se nám žilo o toooolik líp.
• Prosím tě, neříkej mi, že se bez koní týden neobejdeš!
• Nejsme na tom teď finančně nejlépe, asi bychom měli prodat koně.
• Když jsi teď v jiném stavu, nemůžeš už jezdit na koni.
• Když budeme mít miminko, měli bychom prodat koně.
• Zakazuji ti na toho magora ještě někdy v životě sednout!
• Když jsi nemocný, nemůžeš ke koním, máš horečku.
• Však oni to ti koně bez tebe jeden den vydrží.

Díl desátý:

Rozdílné koňařské světy

Je velmi těžké pochopit, proč a jak je vůbec možné, že v jednom světě jezdectví a milovníků koní je tolik rozporů a rozdílných názorů. Pokusím se vám tedy nastínit, jak na sebe tyto rozdílné světy nahlížejí.

Skokani versus drezúráci

Definice drezury od skokana: Urazit danou vzdálenost v co nejpomalejším čase, s vyvinutím co největšího úsilí, potící se jako šutr v sauně, předvádějíc cirkusové cviky, které nemají s přirozeným pohybem koně nic společného. Nejdůležitější je přitom, jak u toho vypadají, rozhodčí je nutné oslnit, v některých případech nejlépe úplně oslepit swarovského elementy a lakovanou kůží. Jinak, takovou nudu a extrémní dřinu nikdo nedělá dobrovolně, takže všichni drezuristi to beztak dělají jen proto, že se bojí skákat. A jsou důležití jak Babiš.

A znáte ten vtip, jak dva drezuristi krokují na jízdárně a najednou vidí na zemi, na písku dvě velká stébla slámy? Ten jeden se naštvaně obrátí k druhému a povídá: "Řekni někomu, ať si laskavě přijdou uklidit ten oxer!"

Drezúráci si pro změnu o skokanech myslí, že: Absolutně neumí jezdit, vůbec nezáleží, co a jak dělají, hlavně, že tu kobylu dostanou přes skok, na druhou stranu, sedíce tam jak pytel hnoje, šermujíce rukama jak po mozkové obrně, s rozpadlým koněm, který buďto připomíná žirafu při úprku před lvem, nebo je tak na předku, že je s podivem, že si ještě nikdy nevybil zuby. Shromáždění, podsazení a vzpřímení jsou pro skokany cizí slova. A nejdůležitější je mít v sedlovně asi milion různých druhů udidel, protože kdykoli cokoli nefunguje, vyřeší to výměna udidla.

Anglie versus western

"Angličani" nikdy nepochopí, jak se dá jezdit na sedle, co váží asi tunu, je třikrát větší, než je potřeba, a vepředu má tu věc, která je děsí už jen představou, že by na ní mohl někdy skončit jejich rozkrok.

Dlouhé otěže a koně bez kontaktu s jezdcovou rukou považují "angličani" za cosi nepřirozeného a "beztak to mají takhle jen proto, že neví, jak dostat koně na otěž. A není se čemu divit, když nejezdí na koních, ale na kravách."

Extrémní, dlouhé a ozubené ostruhy patří do špatného westernu ze šedesátých let a né na koně!!!

Westerňáci mají "angličany" v paži, nebudou přece někoho přesvědčovat, že věci se dají dělat jinak, nechápou to strašné, malé, tvrdé sedlo, ze kterého vypadnete při každém kozlu, a že jejich super crazy, lekaví, nadržení a nabití teplokrevníci jen zvyšují šance, jak se v tom sedle zabít. V každé ruce musí mít dvacet kilo, aby měli "kontakt" a každou chvilu stejně brečí, že jim kůň nechodí správně na otěži.

Sporťáci versus naturalisti

Zkráceně a zjednodušeně si sporťáci myslí o naturalistech, že jsou to blázni, magoři, idealisti a snílci, kteří si odmítají připustit, že je 21. století. Těžko říct, kde se tu vůbec vzali, vždyť všechno šlo přece tak dobře?!

Jejich předpotopní názory jsou asi jako by v době mobilních telefonů někdo přišel s vynálezem "telefonu" ze dvou kelímků a provázku. Pokud chtějí dělat koně přirozeně, musí se vrátit do Ameriky do devatenáctého století, vypustit mustangy zpět do prérií a praktikovat přirozený chov.

Naturalisti nechápou, jak je možné, že sportovcům to týrání koní stále prochází. A každopádně:

• Udidlo je smrt.
• Podkovy jsou smrt.
• Kostrová sedla jsou smrt.
• Ostruhy jsou smrt.
• Boxový režim je smrt.
• Stříhání koní je smrt.
• Dekování je smrt.
• Časté koupání koní je smrt.
• Mazání kopyt je smrt.
• Veškeré provázky, přídavné otěže, postroje, lonžovací výmysly, ... jsou smrt.
• Kamaše, bandáže, jakékoli protekce nohou jsou smrt.
• ............................

Kočároví versus sedloví

V tomto směru si tihle dva nijak zvlášť nevadí a nerozporují, oba se nacházejí na jiném místě koně... jeden asi tři metry za jeho zadkem a druhý na hřbetě. Tolerují se, nehádají se, neřeší se.

Klasické disciplíny versus dostihové

Samozřejmě, že dostihoví jezdci jsou sebevrazi, blázni, co se snaží vyvinout rychlost 70 km/h a jejich jediným cílem je cíl. Většinou ani neví, na jakém koni sedí a jestli je to kobyla, nebo valach, koně si střídají častěji než ponožky a nemají k nim vůbec žádný vztah, kůň je jen sportovní náčiní a prostředek, jak v dostihu vyhrát spoutu peněz, proto to taky dělají. Připomínají Napoleona, to byl taky ambiciózní prcek, ale myslel si, že je Bůh. Ale vzhledem připomínají spíše Louise de Funese - 160 cm a 55 kg.

Jezdci klasických disciplín - no, není na nich vlastně nic špatného, nemůžou za to, že nemají kuráž, mají dva metry a neudrželi by se v dostihovém sedle ani kdyby je přikurtovali a přilepili sekunďákem, když náhodou spadnou z koně, mají trauma, nemají soutěživost v krvi a někteří z nich dostávají závratě, když to jejich kůň pustí trochu ostřejším cvalem po poli. Připomíná pak stejně víceméně slona, jelikož všichni teplokrevníci mají nadváhu a jsou vyžraní jako anakonda po večeři.

Pokud si teď myslíte, že tihle koňáci si nemohou v žádném případě navzájem rozumět, jste na omylu... proč taky, nic z výše zmíněného si navzájem nikdy do očí neřeknou!!! Kdykoli se potkají někde na závodech, při společenských akcích, nebo (ve většině případů) v hospodě, dokážou spolu mluvit hodiny, vypít spolu litry alkoholu a nikdy se nepoperou, agresivitu totiž nikdo nemá v krvi a než přes hubu si raději dají po štamprli. Vždyť každý z těch jejich světů už je sám o sobě dost nebezpečný, drsný a bolestivý.

Díl jedenáctý

Koupě a prodej koně

Zdá-li se vám, že nadpis bude pro jednoduchý a stručný díl, tak vězte, že je tomu právě naopak.

Koupě koně je neuvěřitelně složitá, stejně tak jako může být jeho prodej. Uvedu několik konkrétních případů a bude vám to docela jasné. Ke koupi vhodného a vysněného koně vede totiž velmi trnitá cesta.

Je nutné se prodrati tisícem inzerátů, vidět stovky videí, provést desítky telefonátů a vyzkoušet mnoho koní...
Jedete-li zkoušet koně, samozřejmě se nejdříve (v asi hodinovém telefonátu a několika majlech) ujistíte, že: kůň je 100% zdravý, kůň je vhodné kondice a schopností pro to, co s ním chcete dělat, že má pro vaše potřeby vhodný charakter a temperament, je pro vás vhodně vysoký a stavěný, jak dalece je přiježděn a trénován...

Na místě pak většinou zjistíte, že se jedná o nevyrovnanou, lekavou a lehce přichromlou kobylu, která má 160 cm namísto 168, partně nevidí na jedno oko, skoky viděla tak asi třikrát v životě... to když kolem nich jezdila na jízdárně. A miluje děti... hlavně jejich chuť.

Z praxe také vím, že pokud jste si celý život přáli koupit si vysokého, krásného, černého valacha s drezurním původem a vynikajícími chody, velmi dobrého charakteru, skončíte pravděpodobně jako majitel malé, rezavé, ne příliš líbivé kobyly se skokovým původem, nadáním pro vše možné až na drezuru, která se neustále šklebí a sem tam někoho kousne.
Holt cesty koňáka jsou nevyzpytatelné.

Jiný případ nastane, pokud chceme prodat koně my.
Když koňák uvede do inzerátu, že se jedná o mladého, nezkušeného hřebce, který patří do rukou pouze zkušenému jezdci, zaručeně se na inzerát ozve minimálně deset holčiček ve věku od 8 do 16 let, které koníška strašně moc chtějí, tatínek jim ho koupí i se sedlem a určitě nebudou mít problém ho zvládnout, vždyť přece právě přijely z jezdeckého tábora, nebo do oddílu chodí už celý rok!

Když uvede do inzerátu, že kůň je vhodný pouze na rekreaci, rozhodně se mu ozve několik velmi vážných zájemců, co se zeptá, jestli je schopen přejít Lko a to vlastně ani není sport, ale takové hobby skákání a sem tam nějaký parkur přece nikoho nezabije.

Pokud uvede, že kůň je vhodný pouze do chovu, zaručeně se ozve nějaký zkušený chovatel, ze kterého po chvíli vyleze, že potřebuje koníška mimo jiné i na procházky do lesa a po dalších x minutách pochopíte, že procházkama myslí tříhodinové vyjíždky pro jeho 14letou silně obézní dceru.

Pokud prodáváte svoji milovanou, leč složitou, drobnou, větroplachou klisnu a chcete pro ni lehkého jezdce s jemnou rukou, trpělivého, ženu, jelikož se jedná o dámského koníka s citlivou, vnímavou povahou, přijede k vám bez zavolání čtyřicetiletý chlap, 90 kg, pracky jak medvěd a na vaše zděšené poznámky, že ji nemůže brát takhle silně za hubu, jen dotčeně odvětí „já už si poradil s jinejma hysterkama paninko!" (a v tu chvíli si ani nejste jistí, jestli myslí koně, nebo vás).

Dorazí-li k nám konečně (po nespočtu hodinových telefonátů) do stáje kupci, je to vždy poměrně stresová záležitost.
V první řadě Murphyho zákony neplatí nikde jinde tak dokonale a bezchybně jako u koní.
Pokud 364 dní v roce v maštali vše fungovalo, na 100 % to přestane fungovat v moment, kdy přijedou kupci.

Jsem přesvědčena, že koně přesně vědí, co se děje, a tak spolehlivě simulují kulhání, bolest zad a kašel. Ostatní koně se vydají na více riskantní cestu a z ničeho nic se tváří, že chytit je v boxe nebo výběhu je nemyslitelné, nasadit uzdečku je velmi složité, nasednout na ně lze až na pátý pokus a jízda na nich by mohla posloužit jako videoklip pro song Born to be wild.

Vše, co se kůň až do dnes naučil, právě včera zapomněl.

Marně se snažíme kupcům vysvětlit, že tohle kůň normálně nedělá a že tohle jinak úplně normálně umí a že tohle se stalo poprvé v životě...
Jednou se mi stalo, že jsem svoji nejhodnější kobylu prodala bez průtahů pánovi, co ji přijel vyměnit za svou kobylu, jel přes 400 km, uzavřeli jsme dohodu, potřásli si rukou, on vzal moji kobylu, že ji naloží do přívěsu. Moc se jí ode mě nechtělo a tak ji třísknul po zadku. Kobyla poprvé ve svém životě oběma zadníma nohama vysoko vyprala a kopla ho oběma kopyty do hrudníku. Pán odletěl asi tři metry a ležel nehybně na zádech... asi není nutné vysvětlovat, že si kobylu ode mě nekoupil, já ji odvedla zpět do stáje, po tom, co jsem mu poskytla první pomoc, ujistila se, že opravdu nemám volat záchranku a on si zase naložil tu svoji a odjel.

A takhle to my koňáci máme...

Autorkou Příručky je Lucie Franková.
Jezdí od útlého dětství a vyzkoušela si několik jezdeckých disciplín, ze kterých se nějakou dobu věnovala skákání a poté zakotvila u drezury. Již několik let žije v zahraničí a pracovala jako jezdec krátkodobě v různých zemích Evropy, poslední tři roky žije a jezdí v Holandsku. Do ČR jezdí ráda a často a v poslední době zde i hodně trénuje. Její web najdete ZDE.