„Haló, to je záchranná služba?"

Začátek je úžasný - autentický záznam hovoru Josefa Váni na linku záchranné služby, když leží v lese se zlomenou nohou, mi vzal iluze o flexibilitě operátorek linky záchranky. V následující hodině a půl potom máme možnost sledovat hlavního hrdinu při všech jeho aktivitách - od ježdění a trénování, přes pobyt v nemocnici se zlomenou stehenní kostí až po ranní „snídani", pobíhání s křovinořezem nebo udržování kondice v bazénu a na lyžích. Můj první dojem po zhlédnutí byl po pravdě řečeno poněkud rozpačitý: je to film o dostihovém jezdci, tak kde jsou koně? Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila záměr tvůrců. Na koni zná Josefa Váňu každý, ale jaký je mimo ně? Jak žije, jak se chová, jak mluví, jak přemýšlí? A jak to dělá, že je tak dobrý?

Na většinu z těchto otázek najdete ve filmu jasné odpovědi. Žije hekticky, stále pracující nebo na cestách, chová se jako úplně normální člověk, energický, rázný, ale zároveň naprosto pohodový, mluví... nu jako Josef Váňa :-) a jak přemýšlí, na to si po zhlédnutí filmu odpovězte sami. Určitě si ale na základě zhlédnutí tohoto filmu můžete udělat představu, co obnáší být špičkovým sportovcem a jaká cesta vede k tomu, dostat se až na vrchol. Na jedné straně vidíme Váňu jako jednoho z nás - stará se o koně, čistí, sedlá, jezdí několik koní denně, vybírá kameny z tréninkové dráhy, navíc trénuje a jezdí po dostizích. Na druhé straně při vší této rutině sportuje, udržuje si kondici neuvěřitelným způsobem i mimo koně. Když leží zraněný po operaci v plzeňské nemocnici, jeho největší starostí je, že nemůže cvičit. Alespoň trénuje dýchací svaly. Hláška „pokud tu třetí kuličku nevyfouknu do večera, tak su sračka" poměrně jasně demonstruje, že bez neustálého kladení cílů a hledání výzev se zkrátka člověk na vrchol nedostane.:-)

Kdo je kdo: Žokej Josef Váňa

S dosavadními osmi triumfy v legendárním dostihu a s mnoha dalšími jezdeckými a trenérskými úspěchy je bezesporu největší osobností českého dostihového sportu.V dětství jezdil na všem, na čem se jezdit dalo - na kozách, krávách, koních a dokonce i na prasatech. Svůj první dostih absolvoval v roce 1979 na klisně Kalině, se kterou také získal první vítězství. Na start Velké pardubické se poprvé postavil v roce 1985 s Paramonem a dojel na druhém místě. Prvního vítězství ve Velké pardubické se dočkal v roce 1987 v sedle Železníka. S ním dokázal zvítězit ještě třikrát, v roce 1988, 1989 a naposledy i přes pád na Poplerově skoku v roce 1991. Páté vítězství si připsal v sedle Vronského v roce 1997, šesté a sedmé v sedle Tiumena v roce 2009 a 2010. V překážkách Josef Váňa absolvoval od roku 1989 do října 2009 celkem 628 startů, z toho 182 vítězných.

Vážné zranění Josefa Váni (roztříštěná stehenní kost a pohmožděný hrudník po zalehnutí koněm) přišlo v poslední třetině natáčení a zpočátku filmařům trochu zamotalo hlavu: „V první chvíli to bylo dost o nervy. Termín premiéry 5. září jsme měli naplánovaný již dávno dopředu, někdy od začátku jara a věděli jsme, že se to zkrátka musí stihnout. A najednou v květnu, už po dvou třetinách natáčení, mi někdo volal, co bude s filmem, když měl Váňa nehodu. Tehdy jsme vůbec nevěděli, co bude dál," říká k tomu producent Kryštof Šafer. Nakonec to ovšem filmařům pomohlo, protože, jak popisuje režisér Jakub Wágner, „díky tomu zranění a chůzi o berlích jsme Josefovi konečně stíhali. Dokonce jsme mohli jít s kamerou i před ním. Protože to, jak normálně běhá po stáji, to bych nikomu s kamerou nepřál.:-)"

Váňovým zraněním a úrazům je ve filmu dán velký prostor. Jednak můžeme sledovat vývoj toho nejnovějšího a také se netají s popisy a rentgenovými snímky zranění předešlých včetně toho nejvážnějšího z Baden-Badenu, při němž mu utržená plíce omotala srdce a to se zastavilo. Prožil tak klinickou smrt, ale dokázal se - a dokonce velmi rychle - vrátit nejen zpět do života, ale i do sedla. Ve filmu je velmi umně propojena současnost s Váňovými minulými starty ve Velké pardubické. Sestřihy dostihů s Železníkem a Vronským pohladí duši pamětníka a téměř stejné otázky reportéra po každém dalším vítězství (ale nač jiného se ptát) vyvolají úsměv. O úsměv ostatně při sledování není nouze, o to se starají Váňovy trefné poznámky i šťavnatý slovník - jak typické pro koňaře ze „staré" školy!

Kde můžete film vidět?
Asi ne v multikinech, protože podle Kryštofa Šafera se bude vysílat především v malých kinech. Šikovný přehled najdete na webu filmu: http://www.filmvana.cz/#hrajeme
Premiéra bude 5. září v kině CineStar na pražském Smíchově. Zúčastní se nejen žokej Váňa osobně, ale přiveze s sebou i jednoho ze svých úspěšných koní Decent Fellowa.
7. září se uskuteční promítání v Chyších, tedy ve vsi, kde Josef Váňa žije. I zde budete mít možnost se s žokejem setkat osobně a pozor, promítání je BEZPLATNÉ.

Snad více prostoru než ježdění je ve filmu věnováno cestování. Cesty po dostizích po celé Evropě, dvakrát týdně do Itálie a podobné „radosti" také patří k životu špičkového překážkového jezdce. Lze se jen domnívat, že důrazem na cestování chtěli tvůrci podtrhnout, že Váňa se skutečně nezastaví.

 

Protože Josefa Váňu není třeba až tolik představovat, měla jsem několik dotazů hlavně na duchovního otce filmu, producenta Kryštofa Šafera. Zajímalo mě především, proč film právě o Váňovi. „Člověk ho zná jako úspěšného překážkového žokeje a několikanásobného vítěze Velké pardubické. To je sice obdivuhodné, ale nejvíce mě dostalo, když jsem si uvědomil, že mu letos bude 60 let. Když to srovnáte s jinými šedesátiletými lidmi, s jejich zájmy a starostmi, najednou tato osobnost i to, co dokázal, dostává úplně jiný rozměr. To je asi jeden z hlavních důvodů natočení filmu, který je naším dárkem k jeho šedesátinám."

Přestože sám nemá ke koním blízko, přesněji řečeno nemá s nimi nic společného, Josef Váňa pro něj nebyl úplně cizí. „Můj nevlastní otec je majitelem klisny Sixteen. Věděl jsem, že má koně, ale až do té doby jsem se o ně blíže nezajímal. Samozřejmě, bylo příjemné, že jsme nebyli úplně cizí. Přesto mě první setkání příjemně překvapilo. Přijeli jsme do Mlýnců a tam pan Váňa ještě s dalšími dvěma žokeji sbírali kameny."

Jaký je z vašeho pohledu Josef Váňa?
„Je skvělý. Je neuvěřitelně nabitý energií a má charisma. Kamkoli přijde, jen slyšíte 'jéé Váňa'. Okamžitě se kolem něj začnou rojit lidé, ať je jim deset nebo padesát. A není to jen tím, že je dobrý, ale také tím, jaký je. Je velmi komunikativní."

„Pro mě jako pro člověka, který předtím dělal v reklamě, to bylo úplně jiné vnímání světa. Až dosud jsem považoval za průšvih, když jsem řekněme třeba včas nedodal billboard - a potom jste s člověkem, který v každém dostihu riskuje, nikdy neví, kdy se zraní, a vidíte, co on považuje za průšvih a že je to někde úplně jinde. Že on se třeba velmi vážně zraní a měsíc na to jede další dostih. To vám trochu posune vnímání světa."

Jak se vám coby laikům pracovalo s koňmi?
„S koňmi jsme vůbec nepracovali. Ale samozřejmě jsme se pohybovali a pracovali kolem nich. Museli jsme se jim přizpůsobit, ale naučili jsme se to poměrně rychle. Většinou při natáčení bývá všechno dost uspěchané, tady jsme si zkrátka museli zvyknout, že si ve stáji nemůžeme pro nic doběhnout, protože ve stáji se neběhá, že na sebe nemůžeme mávat, protože dostihoví koně jsou vznětliví a při podobných pokusech se hodně rychle poplašili. A samozřejmě u koní musíte mít oči všude a sledovat, co se kde děje. A je důležité vědět, že kůň může kopnout až dva metry dozadu.:-) Jinak ale byli koně dost v pohodě, když jsme třeba připevňovali kamery do boxů nebo do přívěsu."

Nezkoušel vás pan Váňa posadit na koně? :-)
„Nás posadit na koně nezkoušel. Asi respektoval, že tam musíme pracovat. Ale opravdu bych si přál jednou si projet na koni s ním tu cestu od Mlýnců do Bohuslavi. Ale to bez přípravy nejde, takže to je zatím jeden z nesplněných snů."