Pokud tyto naše základní potřeby uspokojeny nejsou, cítíme se nespokojení a frustrovaní. Pouze asociál nepotřebuje sociální vazby. Každý z nás je vůči působení okolí jinak odolný, ale netečný není nikdo. Právě mezi koňáky jsou méně či více nepřátelské vztahy, závist a pomluvy tak rozšířené, že někdy zůstává až rozum stát. Proč, když ke koním bychom se měli chodit především zrelaxovat a odreagovat?

Abychom našli příčiny, proč právě u koní, musíme zabrousit do sociální psychologie a psychologie sportu. Důvodem je v první řadě fakt, že u koní se scházíme především my dámy. Snad mě nikdo nebude podezírat z diskriminace, když napíšu, že intrikaření, vyřizování si účtů nepřímo (za zády) a skrytá verbální agrese (narážky) jsou spíše ženské strategie, muži negativní emoce řeší zpravidla rázněji a otevřeněji. Když je terčem nevraživosti slečna, bude to raději řešit diskuzí s kamarádkou (která pak nezřídka celou story pošle dál), pokud muž (a myslím skutečně muž), buď se otočí zády, nebo se dožere a vyřeší to jednou dobře mířenou. Na druhou stranu, ti muži, kteří se vyskytují u koní, se ženské většině velmi dobře přizpůsobují a nezůstávají pak o nic pozadu. Je-li totiž určité jednání ve skupině akceptováno nebo dokonce pozitivně přijímáno, stává se běžným a členové se jej učí.

Znáte ten vtip?„Sejdou se dva koňáci a nikoho nepomlouvají..."

Obecně přijímané normy mají velký vliv na to, jak se k vám ostatní budou chovat. Když je v dané stáji zvykem koníčka před každým ježděním hodinu čistit, bude na vás nahlíženo přinejmenším divně, ne-li nepřátelsky, pokud se vaše péče omezuje na přejetí rejžákem. Ovšem platí to i naopak. Pokud nikdo nedekuje a vy ano, budete za podivína, když všichni dekují a vy nedekujete, budete možná i za tyrana. Jezdíte-li drezuru a jste ve stáji hobby jezdců, kteří preferují vyjížďky, nebudou chápat, co na té jízdárně čtyři dny v týdnu provádíte. Na druhou stranu existuje slušná šance, že když se budete chovat vstřícně a nekonfliktně a vaše „podivínství" půjde koni k duhu, respekt si dobudete. Nesnažte se ale nikoho „obracet na víru pravou" a už vůbec nepohlížet na ostatní spatra, protože to dělají jinak (a tedy určitě špatně!)

Jezdectví je velmi náročný sport, který má navíc poměrně důležité morální hledisko. Když někomu nejde lyžování nebo běhání, možná nebude ve skupině hvězdou, ale pokud nikoho neohrožuje, žádné odsouzení to nevyvolá. Avšak nejde-li někomu ježdění, zpravidla se nevyhne odsudkům ve smyslu, jak chudáčkovi koníčkovi svou nešikovností ubližuje. Všichni chceme být ti, kteří se o své svěřence staráme nejlépe a dělá-li to někdo jinak (viz výše), vystavuje nás pochybám, zda náhodou to on nedělá správně a my tudíž špatně. Navíc máme pocit (a kdo ho někdy nemá), že nám ježdění nejde podle našich představ, frustruje nás to a důsledkem frustrace jsou pocity nepřátelství vůči těm, kterým to jde zdánlivě lépe. Často ale nevidíme, že ti, kterým to jde lépe, se snaží o mnoho let déle a prošli si stejným procesem, nebo že poctivě skoro denně trénují a dřou na sobě. A dost možná i tak nejsou spokojení, protože ježdění má tu nepříjemnou vlastnost, že čím dále se dostáváme, tím více si uvědomujeme vlastní chyby, slabiny a omezenost.

Dalšími důvody špatných vztahů ve stáji pak bývá soutěžní rivalita a snahy o sebeprosazení na úkor ostatních. Ze sportu se už výrazně vytratil onen duch přátelského zápolení, dnes už nebývá důležité zúčastnit se, ale vyhrát :-). A pokud závodíte ve sportu, který není jasně kvantifikovatelný (bidlo spadlo-nespadlo, čas překročen-nepřekročen), subjektivita rozhodčích je dalším zdrojem pocitů křivdy. Někdy zcela oprávněně, člověka pochopitelně zamrzí, když se snaží, odvede pěkný výkon, ale nemá tak zvučné jméno... (anebo má naopak jméno, které některému rozhodčímu otevírá nůž v kapse).

Intenzivní, dlouhodobé a neřešené konflikty působí na psychiku všech zúčastněných a ve finále se odrážejí i v našem chování ke koním. Ani ti se nebudou cítit dobře v prostředí, kde je kolem nich „dusno" - což velmi dobře vnímají, vždyť mají sociální inteligenci vyšší než většina lidí. Když se tedy ve společnosti ostatních necítíte dobře, je rozumné to řešit. Jak už jsem napsala, špatně zapadá většinou člověk, který se nějakým způsobem liší od ostatních - nezáleží na tom, zda v dobrém nebo špatném. Některé skupiny jsou tolerantnější a odlišnostem přístupnější, jiné jsou uzavřené a každý odlišný názor vnímají jako ohrožující. Tohle hledisko je dobré mít na paměti ve chvíli, kdy hledáte stáj - pokud máte své názory a nechcete je příliš měnit, dejte pozor na stáje, kde se dozvíte, že „my tady s koňmi pracujeme všichni takhle", nebo také „jsme tady taková jedna velká rodina, máme podobné názory a výborné vztahy". Výborné vztahy totiž mohou znamenat také to, že vás kolektivně nepřijmou nebo vyštípou, budete-li se odlišovat. A určitě není nikde dáno, že právě normy dané komunity jsou ty nejsprávnější, které byste měli kopírovat.

Většinou ale konflikty nebývají až tak dramatické a lze je řešit. Způsobů řešení je více, ale ne všechny jsou dobré. Ne nadarmo se říká, že na hádku je potřeba vždy dvou - můžete být pasivní a zkrátka nedělat nic. Máte slušnou šanci, že to agresora přejde. K téhle strategii ale přistupujte pouze tehdy, pokud jste opravdu natolik odolní, že se vás konflikty příliš nedotýkají. Pasivita z důvodu toho, že se nedokážete ohradit, s vnitřním pocitem utrpení vás ničí víc, než si myslíte. Navíc vás dotyčný pak může uzurpovat i mnohem víc, takže pasivita nebývá obecně nejlepším řešením. Můžete reagovat agresivitou (pokud možno slovní) a tím konflikt ještě více vyostříte. Agresivita není nikdy dobré řešení, krátkodobě sice pomáhá, ale z dlouhodobého hlediska dobré vztahy nedělá. Agresivitou nejsou jen fyzické a hrubé výpady, ale i skryté jízlivé výpady a v podstatě jakékoli jednání, které je vedeno s cílem někomu ublížit.

Nebo můžete problém „předelegovat" na někoho jiného (např. na majitele stáje) a tak se ho zbavit. To může být dobré řešení, pokud to děláte výjimečně, i nově zainteresovaná strana s tím souhlasí a nehodí se u všech problémů. V nájemních stájích je mnoho problémů, ke kterým by se měl ustajovatel vyjádřit a které byste měli řešit s jeho vědomím. Nebo můžete asertivně trvat na svém - tím se dá leccos vyřešit, ale není to řešení, kterým si druhou stranu nakloníte (pokud vám na tom záleží). Jako nejnáročnější, ale nejlepší řešení se jeví diplomacie a společné hledání kompromisu. V takovém případě s druhou stranou nebojujete. Za pomoci empatie a některých sociálních technik se vynasnažíte na situaci dívat jeho očima a najít takové řešení, aby vyhovovalo vám oběma. Jste připraveni vyjít vstříc a dělat kompromisy. Tímto způsobem nejlépe vyřešíte instrumentální problémy jako je např. „tlačenka" v hale. Některé problémy tak ale řešit nejdou (např. konfliktní kůň ve výběhu).

Asertivně jednající člověk:
Při komunikaci se dívá do očí, svobodně vyjadřuje své názory a požadavky
- Přiměřeně projevuje emoce (tj. nekřičí ani nemluví příliš tiše, hovoří jasně a ne přespříliš)
- Umí dát najevo svá přání, potřeby a požadavky
- Umí vyjádřit vlastní stanoviska
- Nebojí se oponovat
- Umí přijímat kritiku a vyrovnat se s vlastními chybami
- Umí požádat druhého o laskavost
- Umí říct „ne", „nevím", „já ti nerozumím"
- Nenechá sebou manipulovat

Jak přežít drby

"Kdyby ti, co o mně špatně mluví, věděli, co si o nich myslím, pomluvili by mě ještě víc."

Drby a pomluvy jsou specifickým druhem komunikace, která je zaměřena na ty, kteří nejsou bezprostředně přítomni. Informace jsou přitom nepodložené a často zlehčované. Je potřeba si uvědomit, že cílem této aktivity není získat ani předat informace, cílem je především zábava. Při této aktivitě mají účastníci pocit vzájemné důvěry a blízkosti - na úkor nepřítomných se ujišťují o své pravdě a správném přístupu a dopřávají si pocit nadřazenosti nad probíraným člověkem. Moderní „drbání", vyjadřující zájem o ostatní členy skupiny, je ekvivalentem zvířecího komfortního chování - tedy fyzického drbání a probírání srsti. Jeho účelem je prohloubení vzájemných vztahů mezi členy skupiny a také snaha cítit se informován, mít přehled v dalších členech společenství. U mnoha lidí je potom cílem i masáž vlastního ega upozorňováním na chyby a vady ostatních.

Lze s drby a pomluvami bojovat? Bojovat ano, otázkou je úspěšnost, která zcela jistě neodpovídá vynaložené námaze. Čím víc drby řešíte a uvádíte na pravou míru, tím víc kvetou. Nejlepší zbraní je lhostejnost a nadhled - nesnažit se zalíbit ostatním, jednat v souladu se svým přesvědčením a pomluvami se vůbec nezabývat. Vyvracet pomluvy je téměř beznadějné. Jakmile je začneme vyvracet, získají ještě větší význam. Výjimkou jsou lidé, na jejichž mínění vám záleží. Těm sice většinou nemusíte nic vysvětlovat, ale ti jediní za vysvětlení opravdu stojí. Pokud je mezi vašimi přáteli někdo, kdo drbům popřává sluchu, stojí za zvážení, zda je to opravdu člověk, kterého chcete řadit mezi své přátele. Já se lidem, s nimiž není možné jednat na rovinu, vyhýbám. Nedokážu si vážit člověka, který s klidem prohlásí „když se mi něco nezdá, neříkám to dotyčnému, raději to řeknu jiným, však on mu to někdo donese."

Nedávejte nevyžádané rady

Tím ale nemá být řečeno, že máte za každou cenu říkat svůj názor a vyvolávat konflikty. Pouze to, co nejste ochotní říct dotyčnému do očí, byste neměli říkat ani za jeho zády. Vaše názory a zkušenosti by měly být dostatečně cenné na to, abyste jimi nemrhali tam, kde jsou nežádané nebo zbytečné. Mnoho zlé krve vznikne jen proto, že se někdo snaží pomoci na nepravém místě, jenomže pokud člověk má jiný přístup a radu nežádá, stejně se jí řídit nebude. Jakési indiánské přísloví říká, že nikdo nemá hodnotit druhého, dokud v jeho mokasínech neušel mnoho mil. Málokdo jsme na tom tak dobře, abychom mohli druhým radit s jistotou, že radíme dobře. Navíc i dobře míněná rada se může realizovat tak, že si budeme trhat vlasy. S radami proto opatrně a nikdy ne nevyžádaně.

Na závěr recept k přežití mezi lidmi, díky kterému, když se vám ho podaří dodržovat (ale není to snadné), přežijete bez problémů v každém společenství, i v tom koňském. Jsou to tzv. Čtyři dohody (dle stejnojmenné knihy Dona Miguela Angela Ruize):

• Nehřeš slovem - pokud sám nebudu pomlouvat a vysílat do světa negativní energii prostřednictvím slov, nebude se mi vracet. Lidé zpravidla nepomlouvají ty, o nichž vědí, že o nich mluví jen v dobrém.
• Neber si nic osobně - to, co o vás ostatní říkají, nemá moc společného s tím, jací jste. Mnohem více to vypovídá o nich. Mějte to na paměti a řečem ostatním nepřikládejte větší důležitost, než mají (to jest téměř žádnou).
• Nevytvářej si žádné domněnky - spousta pocitů křivdy vzniká ne proto, co se děje, nýbrž proto, že si to špatně vysvětlujeme. Často někoho podezíráme ze zlého úmyslu a on přitom jen něco nedomyslel nebo zapomněl. Je lepší se na rovinu zeptat, než vymýšlet vysvětlující konstrukce, které nás zpravidla ještě víc raní.
• Dělej vše, jak nejlépe dovedeš. Pokud dělám věci, jak nejlépe umím, těžko mi někdo něco může vyčítat a těžko můžu mít pocity viny, protože vím, že jsem udělal maximum.