Co nadělit koňákovi pod stromeček?

14. 12. 2017 Michaela Burdová Autor fotek: pixabay, Vendula Jaitnerová, konskeknihy.cz

…and so this is Christmas, Jsou tady zase. Vánoce. Narvané obchody, vůně svařáků a jehličí na trzích, světýlka a blikátka na domech, vůně cukroví a vypulírované příbytky. Kapři se mrskají v kádích nebo jen tak tiše dlí ve vaně v předvečer své poslední mise. Betlémy živé i vyrobené trpělivou rukou řemeslníka. Chlév, kde se narodil Ježíšek. Stáj, řekl by koňák. A jsme u toho.

Když bych měla poradit, co dát pod stromeček koňařce či koňákovi, jsem na vážkách. Co jim dát?

Něco krásného pro potěchu oka?

Ne, toho mají denně dost ‒ a jsou schopni se znovu a znovu kochat pohledem na své oře dovádějící ve výběhu nebo jen na jejich siluety v západu slunce.

Něco pro zdraví?

Proboha ne, jsou denně na čerstvém vzduchu, cvičí ruce při manipulaci s nástroji, nohy při všelikém běhání kolem krmení, napájení a odvážení hnoje, cvičí celé tělo při jízdě na koni.

A co takhle nějakou kosmetiku, parfém?

No, možná, aby přerazili svůj nejdražší odér, když jedou ze stáje hromadnou dopravou. Mixu vůně sena, koní a trávy a lesa se ovšem hned tak nic nevyrovná.

Co nějakou hudbu?

Co vím, tak mají nejradši staccato kopyt valícího se stáda, šustot slámy, tiché pořehtávání, valčíkovou melodii cvalu či krokový waltz. Jo a taky to večerní chroupání kupek sena, to milujou.

Knížku o koních?

Váhám ‒ samotní koně jsou přece tou pravou knihou života, kterou člověku nadělila Matka příroda. Lekce této knihy ho vrhnou do situace, kdy musí čelit nejen půltunovému zvířeti, ale hlavně sami sobě. Z prosklených akvárií kanceláří se ocitne v paralelním světě, kde je okamžitě oskenován, zařazen a neustále prověřován. Učení prakticky nemá konce.

Tak mě napadá poslední možnost…

koupit mu dárkový poukaz, aby si koupil v jezdeckých potřebách, co chce – ale tím ho odsoudím k tomu, že koupí pravděpodobně pytel krmení nebo nějaké vitamíny pro koně. A kdo tedy pak asi dostane dárek? Ale dost s tou nadsázkou (ovšem přiznejme si, ona to zas taková nadsázka není).

Takže tipy na dárky pro koňáky

Moje tipy na dárky jsou dost subjektivní a z mysli ne zcela praktické – ale od toho jsou komentáře, kde můžete leccos napravit. Dárky praktické a potřebné dle mého poněkud postrádají toho správného ducha. Jak můžou lidi, kteří v dětství věřili na Ježíška, koupit třeba oblečení, které pak možná budete muset vracet a měnit, protože nesedí – nebo ještě hůř – zajede se s potenciálním příjemcem daru do obchodu a koupí se „to“ před Vánoci, pak mu to zabalí pod stromeček. Ale proti gustu… chápu, že to někdo má jinak. Abych nebyla tak striktní – takové luxusní jezdecké rukavičky, to už je trochu jiná liga, tam to má blíž k prstenu než ke svetru. Je to takové ‒ dárkové.

Praktické zaměření dárku se týká i podsedlovek, ozdobných čelenek, dek – jste si jistí, že jste vybrali správnou barvu a vzor? Za mých mladých let bychom ruce urvali za tu dnes nejobyčejnější dečku a zářivou čelenku. Dnes tedy bych bez domluvy – zda chce fialovou nebo čtverečkovanou nebo černou jako noc – nic takového nekupovala. A domluva znamená, že to prostě není dárkovatý dárek. Takže kromě rukavic zatím nic nemáme. Jdeme dál. A jsme pořád v tom krámě s jezdeckými potřebami.

V čem mám jasno – malým a časně náctiletým koňařkám bych nadělila rozmanité barvy gumiček, různá zdobeníčka a pucováníčka, vodítečka, ohlávečky. Z vlastní zkušenosti mám pocit, že růžová je záruka. Růžová je dobrá.  Tady se člověk nesplete.

Vždycky mám pocit, že jak člověk vkročí do obchodu s jezdeckými potřebami, tak vůně kůže a všeho kolem tak nějak omámí smysly. Existence veškerých prostředků v útrobách peněženky nebo na kartě je rázem ohrožená. I to je důvod, proč nedoporučuji vzít potencionálního příjemce daru s sebou se slovy vyber si, co chceš. Slavná scéna z Pretty Woman by v podání závislé koňařky a bezedné kreditky vypadala asi jinak – úsměv sice široký jak Julia Roberts, ale na hlavě nová přilba, v jedné ruce vějíř obřích igelitek s dekami, na nohou zbrusu nová perka, na sobě rajtky, sako, v batohu koňská kosmetika, v druhé ruce změť uzdeček, dárce klopýtající za ní s vozíkem naloženým drahým müsli…

Koňoknihomol

Ač jsem podotkla, že kůň je médium, kde lze nalistovat cokoliv, hodně koňáků pase po skutečných knihách. Tak co jim koupit? Co když už ji mají?

Je to prosté – chytrý koňoknihomol si sám knihy v předvánočním čase nekoupí – a laskavě dovolí svým blízkým, aby nějakým kliknutím zajistili přísun knižních novinek. Jak já ráda nakupuji knihy, čichám k ještě neohmatanému papíru, listuji a pročítám. A co by tak pohladilo duši koňáka, zjihlou věčným kouzlem Vánoc? Možná příběh s dobrým koncem…

Ze skutečných příběhů převedených do beletristického zpracování je tu skvěle napsaná životní peripetie dostihového koně Seabiscuita – Sázka na outsidera / Laura Hillebrandová (Romeo, 2017). Musím říct, že i film Dusot koní je skvělý a kniha je z těch, od které se neodtrhnete. Americký sen je tak strašně profláknuté klišé, ale kdo by odolal? Autorka Laura Hillebrandová spojila své vynikající literární schopnosti s pečlivě sesbíranými fakty a výsledkem je zcela pohlcující čtivo ‒ přestože dostihoví odborníci mohou místy shledat knihu nadneseně disneyovskou a příliš americkou. 

Podobně je tomu i s dalším skutečným příběhem z říše „amerických snů“ – Snowman – Osmdesátidolarový šampion. U životní kariéry koně „Popelky“, který získal parkurovou trojkorunu v Americe, je tu přece jen pojítko s Evropou, protože Snowmanův zachránce Harry Leyer do USA imigroval z Holandska (pozorný čtenář zaznamená, že tehdejší imigranti měli co nabídnout a takové by člověk vítal s otevřenou náručí). Také se mezi jiným dozví, jak se parkurový sport v zámoří vyvíjel, jak se trénovalo a jak tehdy ještě tápavými krůčky dokázala média formovat sport a jeho fanouškovskou základnu – a vytvořit legendu. A má to prostě dobrý konec a Harry Leyer i Snowman si ho stoprocentně zasloužili.

Pak je tu další příběh podle skutečnosti ‒ Dokonalá rasa od Elisabeth Letts. Pokud jste četli článek Evy Holubcové o Záchraně bílých hřebců nebo viděli film, pak víte, o jaký příběh jde. Ovšem zapomeňte na disneyovskou podobu příběhu. Lettsové se podařilo shromáždit neuvěřitelné množství zdrojů, kontaktovat příbuzné hlavních protagonistů žijících v USA a celé to zabalit do poutavého vyprávění. Jak je pro Lettsovou typické, pečlivě mapuje zákulisí celé operace, prostředí, ze kterého vzešli ti, kteří se na přesunu koní podíleli. Máte pocit, že je znáte.

Opravila jsem si názor na to, že Podhajský nemá na záchraně lipicánů žádnou zásluhu (jak píše Westernmann v knize Zvíře – nadzvíře, což je publikace, kterou milovníkům lipicánů velmi doporučuji). Odvaha a obětavost Podhajského v celém příběhu mě naprosto fascinovala. O to víc mě mrzelo, jak se nakonec zachoval vůči německému veterináři Lessingovi. Šílený generál Patton si nejde pro jadrné slovo daleko – a plukovník Reed nebo Tom Stewart, Hubert Rudofsky si určitě získají vaše sympatie. Gustav Rau toužící vytvořit dokonalou rasu vzbuzuje rozporuplné pocity. Mimochodem, co se týče eugeniky – Lettsová v tomto ohledu Američany uchvácené touto pavědou nešetří. 

Kdybych měla knihu charakterizovat ve třech větách – je čtivá a přitom nabitá fakty. Ano, je americká a občas to tam lehce zazní – oni jsou prostě hrdí. I když je to hlavně o koních, ocitnete se ve válce – její zrůdnost prosvítá mezi řádky o životě v kavalerii nebo v okupovaných hřebčínech, v životních postojích veterináře Lessinga, sledujete, jak proplétá osudy lidí a koní, kteří v ní uvízli. A přesto – celou knihou se vine tiché spojenectví těch, kteří svůj život navždy spojili s koňmi, ať už jsou na jakékoliv straně.  

Pro vzdělání upozorňuji na repetice Omyly moderní drezúry z Nakladatelství Brázda nebo letošní novinku Kde to mého koně bolí (Arcaro).

Podle provozovatele e-shopu www.konskeknihy.cz je zájem o knihy velký, leč velmi rozmanitý – a co se líbí jednomu, nemusí druhý. Navíc čas kvapí a přepravci nestíhají – pokud půjdete do knih, tak hned – nebo to zkusit v knihkupectví.

Knihy si jistě nějaké vyberete – ale pro nečtenáře?

Pokud budu hledat originální dárek s koňskou tématikou – zabrousím na Fler.cz, případně kalendář zaměřený na tu moji disciplínu – nebo jen na krásu koní.

Dále předplatné některého z časopisů – to je dárek s časovým přesahem. Je v čem listovat a pokračování bude následovat. Hrnečky a rozličné nádobí s potiskem koní je taky super, ale nenašla jsem žádný opravdu neobyčejný.

Škoda, že nejsou dárkové poukázky na nějaký seminář nebo vzdělávací akci – myslím, že jezdecká komunita u nás prahne po vzdělání. Jenže – to byste si museli být jistí, že to je právě ten seminář, nad kterým potenciální obdarovaný zajásá. Nikde snad není takové sektářství jako v jezdectví – parelisti, westerňáci, anglie, hobíčkáři, klasici, ale také tlakaři a pozitivkáři a také je tu velká armáda játodělámtakhletistů ‒ tak pozor na to, abyste nenarazili.

Má studnice nepraktických nápadů pomalu vysychá. Asi jsem vám moc nepomohla. Osobně bych brala dárek a´la Pretty (Horse)woman. Přeji všem koňákům a koňařkám hlavně zdraví, pohodu a aby si dokázali užít ten nejhezčí dar – nádherné koně, které jim vstoupili do života.

Co udělá radost vám?

Podobné články

Martinu Slukovou Niederlovou jste ve společnosti jejích shagya arabů už v rámci doprovodných programů různých akcí a výstav určitě viděli. Proč dala…

Sbírka hipomobilií národního hřebčína se rozrostla o zcela jedinečný ucelený soubor vybavení pohřebního ústavu v Příboře.