Co jsem si vzala od pana Ventury

16. 12. 2019 Katka Lipinská

Tímto článkem se naposledy vracíme k našemu jedinému jezdeckému olympijskému vítězi, jehož kniha pamětí byla včera slavnostně pokřtěna panem Jiřím Pecháčkem. Když jsem na ní pracovala, „vyzobávala“ jsem si sama pro sebe ty nejzajímavější pasáže o ježdění a práci s koňmi. Rozhodla jsem se, že se s vámi o ně podělím, protože jsou to moudrá slova, která by měla být dodržována i dnes.

Ze včerejšího křtu pamětí Františka Ventury: vpravo vydavatel Daniel Burda, vlevo Jiří Pecháček

Přestože byl pan Ventura vrcholový sportovec, rozhodně nebyl zastáncem jízdárenského drilu. Naopak velmi propagoval všestranný výcvik jezdce i koně, rozmanitost a mnoho práce v terénu. Nutnost práce v terénu pro jezdce i koně považuji za velmi inspirativní.

Nemohu si nevzpomenout, jak dlouho se trápili nováčci na vojně výcvikem na dlouhé oprati na krytých i otevřených jízdárnách, jemuž pak následovalo ještě nekonečné ježdění v zástupu na tři kroky (jezdec vidí na tuto předepsanou vzdálenost skrze uši svého koně nasazení ocasu koně předcházejícího), než se chudáci jezdci i koně konečně dostali do přírody. Novodobé předpisy pro vojenský jezdecký výcvik upustily od této staré metody a přímo nařizovaly vyjížďky do terénu s nováčky, jakmile se po několika dnech seznámení s koněm dovedli jen trochu na koni udržet. Při vyjížďce se mimoděk upoutává pozornost jezdce začátečníka k přírodě a nerovnosti terénu nutí jezdce již od počátku výcviku vést koně a přizpůsobovat se jeho pohybu. Při vyjížďce i koně lépe povolují a umožňují tak jezdci zbavit se snadno počátečního křečovitého držení a strnulosti.

Koneckonců i před svou vítěznou olympiádou popisuje, jak to nepřeháněl se skákáním, ale jak se s Eliotem coural vřesovišti a jaký blahodárný účinek to na vznětlivého valacha mělo:

Amsterodam sám se nehodil pro ustájení koní, tak bylo vše dislokováno do blízkého i dosti vzdáleného okolí, což mělo tu výhodu, že všude bylo blízko do terénu. ... Bylo dohodnuto, že naši skokoví koně dostanou jen čtyři až pět cvičných parkurů, ale jinak že je budeme udržovat v kondici dlouhými procházkami v pomalém tempu s rychlostními vložkami dechovými. Vzpomínám si, že již jsem se někdy toulal s Eliotem po krásných vřesovištích plné čtyři hodiny, a to bylo to, co Eliot pro své uklidnění potřeboval a co jsem mu jen těžko mohl dopřát doma, kde jsem měl i jiné povinnosti i jiné koně k práci.

Rakousko versus Francie, volnost versus kontrola

Je nesmírně zajímavé, že už tehdy za první republiky řešili jezdci velmi podobné dilema jako ti dnešní. Kolik volnosti koni dopřát? A už tehdy se profilovala francouzská škola lehkosti oproti super kontrolovanému ježdění zkostnatělého Rakouska-Uherska. Přístup pana Ventury je podle mého názoru nejlepší – nepřiklonil se zcela ani na jednu stranu, ale snažil se brát si to nejlepší z obou a uvědomovat si i nedostatky.

Francouzská drezurní škola lišila se od rakouské, respektive naší, jak jsem ji poznal v Pardubicích, zejména v tom, že žádala koně méně sešroubovaného, ležérnějšího, který šel více sám, a nebyl tolik odkázán na neustálý vliv a pobídky jezdcovy. Vyžadovala lehčí, snad až příliš lehké přilnutí, volnější nesení krku, povoleného bez akcentovaného vzpřímení. Žádala rovného koně, přičemž nedbala tolik na správné postavení koně jako škola rakouská. I když „tah kupředu“ byl jedním z kardinálních požadavků (Légère, droit, en avant) francouzské školy, přece její koně neměli často dostatek švunku (kmihu), zejména při klusové práci nešlapali dosti v taktu. Velkou předností byl prostorný krok, živý i při sebraném koni, a dobrá práce ve cvalu. Je ovšem nutno přiznat, že francouzští drezurní jezdci měli většinou k dispozici lepší a krevnější koňský materiál než naši jezdci. Ve skákání spočíval tehdy rozdíl mezi francouzskou skokovou školou a naším způsobem hlavně v tom, že Francouzi najížděli na překážky v plynném, rychlém tempu, aniž by koně nějak před skokem sbírali, přenechávali mu okamžik odskoku. Při skoku jezdec předklonil trup a nechal proklouznout otěže tak, aby si kůň sám vytáhl tolik otěže, kolik volnosti krku potřeboval k provedení skoku.

K tomu mu pomohla i dlouhá doba strávená ve francouzské jezdecké škole Cadre Noir v Saumuru a v knize podrobně popsaná. Ovšem není to jen francouzská škola, která ho inspirovala. Co se skákání týče, byl velkým průkopníkem „nového italského sedu“. A opět se mu líbila především volnost, kterou koni ve skoku dopřával:

Kapitán Federico Caprilli přišel koncem 19. století k názoru, že dosavadní v armádě předepsaný sed s dlouhými třmeny nevyhovuje moderním požadavkům a že do té doby praktikovaný záklon jezdce při sjíždění svahů a při překonávání překážek koni nijak v pohybu neulehčuje, ale spíše mu překáží, a že narušuje jeho přirozenou rovnováhu. Caprilli je právem považován za tvůrce nové italské jezdecké školy, která požaduje od jezdce, aby za všech okolností ponechal koni jeho přirozenou rovnováhu a aby ho rušil co nejméně v jeho pohybu. Těmto požadavkům se přizpůsoboval nový italský sed s krátkými třmeny, s pevným kolenem a s elastickým tělem, který umožňuje jezdci přenášet vlastní váhu ke koňské pleci a uvolnit koňský hřbet. Předkloněný sed spolu s nízkou a poddajnou rukou dávají také koňskému krku tolik volnosti, kolik jí potřebuje a k protažení vyžaduje.

Ale nejdůležitější, co z celé knihy dýchá, je laskavost a shovívavost ke svěřenému koni. Protože byl parkurovým jezdcem desítek koní a tréninkové podmínky byly velmi omezené, zcela samozřejmě se setkával s chybami, které často končily pádem nebo dokonce úrazem. Přestože některé z nich měly za následek i neúčast na důležitých mezinárodních závodech, nenajdeme ani stínem jakékoli vinění koně nebo negativní hodnocení. S koněm se pracovalo, ať byl, jaký byl, trpělivě, s citem k jeho slabostem a specifikám. Je to velmi odlišný postoj od toho dnešního „zaplatíme si vítězství“ či „nevyhovuje, vyměníme“. Takto Venturovi nevyšel start na olympiádě v Paříži v roce 1924:

Připravoval jsem pro Paříž Esperanto, … protože jiný kůň než začátečník Esperanto už tehdy nebyl k dispozici… Snažili jsme se tedy poctivě oba, Esperanto i já, a dělali jsme vše, co bylo v našich silách, abychom zvládli předepsaný olympijský parkur. Seznamovali jsme se pomalu, trpělivě a bez nervozity s jednotlivými překážkovými profily, začínali jsme nízko a zvyšovali jsme je postupně až na předepsané výšky a šířky. Když se jednotlivé skoky dařily, sestavili jsme si vždy dvakrát týdně z dobře zažitých už překážek menší cvičný parkur.

Práce pokračovala dosti zdárně, Esperantovi činily však stále potíže kolmé skoky, u nichž se mu zhusta nepodařil správný odskok. Lépe mu vyhovovaly mohutné široké skoky s odskokovými bariérami, ale osud tomu chtěl, že se jednoho krásného rána postavil se mnou na hlavu právě na širokém, dobře garnýrovaném olympijském oxeru. Sám zůstal chvilku ležet, jako by si chtěl odpočnout, pak vstal, otřepal se z prachu a písku, a tak nějak provinile se na mě zadíval. To jsem už také stál a ohmatával jsem si tak trochu všeobecně rozbité tělo. Nakonec to byla jen levá ruka, která v zápěstí trochu bolela. Poněkud pomaleji než obvykle jsem znovu nasedl a opakovaný skok přes oxer se dobře podařil. Esperanto tentokrát vyklenul hřbet, zatáhl bezvadně přední i zadní nohy, a oba jsme si přitom asi mysleli, že by to takhle mělo vždy vyjít.

V noci mne ruka silně bolela, do rána silně otekla, a tak nezbylo než navštívit pana plukovníka dr. Lewita na chirurgickém oddělení pražské vojenské nemocnice… Jednalo se o zlomeninu v zápěstí. Nález pohřbil mé naděje na účast na pařížské olympiádě. Sledoval jsem pak už další přípravu svých kamarádů jen jako divák s rukou v pásce.

Ventura - Příběh olympijského vítěze

Příběh, který nám v nové podobě servíruje nakladatelství Arcaro. Ve spolupráci s Venturovými příbuznými a zkušenou autorkou Kateřinou Lipinskou vydává knihu toho nejlepšího, co náš jediný olympijský vítěz v parkuru ve svých pamětech zaznamenal. 240 stran textu je rozděleno na část příběhovou, zaznamenávající životní cestu Františka Ventury, a na část odbornou, kde má čtenář možnost se dopodrobna seznámit se vznikem a vývojem sportovního jezdectví na počátku 20. století nejen u nás, ale v celé Evropě. Více informací a možnost objednání zde.

Podobné články

Martinu Slukovou Niederlovou jste ve společnosti jejích shagya arabů už v rámci doprovodných programů různých akcí a výstav určitě viděli. Proč dala…

Léto je v posledních letech teplotně nevypočitatelné a velká část tohoto období bývá nesnesitelná pro lidi i pro zvířata. Ale nejen horké počasí je…