Před časem mě nesmírně zaujal text americké paleontoložky Deb Bennett, PhD The Origin and Relationships of the Mustang, Barb, and Arabian Horse, vydaný v roce 2008, který se zabývá historií vzniku těchto významných jezdeckých plemen koní. Vychází přitom z paleontologických nálezů i historických faktů. Informace z tohoto textu jsem skloubila s dalšími významnými údaji, které jsem nalezla v dizertační práci Thomase Jansena Untersuchungen zur Phylogenie und Domestikation des Hauspferdes (Equus ferus f. caballus)
Stammesentwicklung und geografische Verteilung z roku 2002, která se zabývá příbuzností a rozšířením i původem těchto plemen z hlediska genetického. Samozřejmě nepředkládám kompletní přehled všech možných zdrojů a názorů na toto téma, přesto si myslím, že vás následující řádky zaujmou a obohatí o nové poznatky.

Jak vznikala různá plemena koní

V současné době stále více převládá názor, že k domestikaci koně došlo na několika místech najednou, tedy byly domestikovány nezávisle na sobě různé typy (poddruhy) původních divokých koní Evropy a Asie (a severní Afriky). Předpokládá se také, že časem se jednotlivé typy (v té době ještě nelze mluvit o plemenech) domestikovaných koní dostaly na lodích či po souši v rámci válek, obchodů nebo jako dary do míst, kde žil jiný typ koní; s těmi se křížili a dali vzniknout potomkům zcela jiných vlastností, včetně barev. Genetickým výzkumem bylo zjištěno, že současná plemena koní pocházejí z mnoha klisen, ale jen z omezeného počtu hřebců. Vysvětlit se to dá tak, že si lidé vybírali jako budoucí otce hříbat pouze skutečně vhodné samce žádoucích vlastností; s těmi pak manipulovali, ty převáželi a těmi pak nechali připustit větší počet „místních" klisen. Následně vybrali pro další chov a využití jen ty nejvhodnější potomky a tak to pokračovalo dál.

Tyto praktiky, tedy omezený počet hřebců, často přivezených odjinud, na velký počet „místních" klisen, pomohly vzniku různých plemen či rázů koní hned několika způsoby: jednak se díky tomu mohly „rozrůznit" potomci jediného původního divokého poddruhu, jednak se mohly vlastnosti odlišných původních poddruhů různě nakombinovat. Z genetického úhlu pohledu je to právě křížení, které umožňuje nejen vzdálené geny vhodně skombinovat, ale mohou se různě ovlivňovat, takže vznikají potomci skutečně nečekaných vlastností.

Jako příklad „rozrůznění" lze uvést vznik několika oddělených „krevních" linií v rámci jednoho poddruhu či později plemene arabského plnokrevníka, kde je známo více linií asilního araba nebo 5 původních čistokrevných (zakladatelských) linií - všechny patří do jediného (současně uznaného) plemene a zároveň pocházejí dle názorů D. Bennett z jediného poddruhu koně - afro-tureckého.

Kaspický kůň
Už v Mezopotámii se používali malí, štíhlí koně tohoto typu. Někdy se považují za „praaraba", protože se arabskému koni typově podobají. Předpokládalo se, že jsou vyhynulí, ale v 60. letech byli objeveni ve vesnicích u Kaspického moře a dnes se na těchto jedincích chová dále.

Jakési pradávné křížení jedinců různých poddruhů pravděpodobně vypadalo takto: asi před 3 100 lety vyplouvaly z přístavů na východních březích Středozemního moře lodě směřující na západ. Pluly podél severního pobřeží Afriky ke Gibraltarskému průlivu, na sever podél pobřeží dnešního Španělska a Portugalska až k Britským ostrovům. Kromě dobyvatelů či obchodníků vezly i koně afro-tureckého původu, pravděpodobně převážně hřebce. Ti se tak dostali do míst, kam by se přirozeně - po souši - nedostali. V jednotlivých destinacích, kde byli pro odpočinek nebo obchod vyloděni na zem, mohli nakrýt místní klisny, které v té době patřily k poddruhu západoevropského koně, čili typu chladnokrevníka. Jejich potomci v sobě skombinovali vlastnosti obou rodičů: byli větší a odolnější než jejich otcové, ale neohroženější a vytrvalejší než jejich matky. A byli i barevnější, včetně různých skvrn a fleků, měli pohodlné a svižné chody. Tak vznikli předkové dnešních velšských plemen či dalších ponyů a starých „britských" plemen koní, nebo koní španělských.

Za nejstarší a nejhodnotnější původní plemena koní, která (nejen) chovatelsky ovlivnila doslova celou Evropu a také zámoří, se považuje kůň berberský, arabský a španělský. Jak ale vznikala ona?

Severoafrický berber

Berberský kůň
Je jisté, že v době islámské expanze v 7. a 8. století neexistovali pouze arabští koně, ale v severní Africe chovali místní lidé další, jiné „plemeno". Více se o něm neví, ale předpokládá se, že mělo vliv na koně iberské i anglického plnokrevníka. Dodnes se centra chovu berberského koně nacházejí v zemích jeho původu, Alžíru, Maroku a Tunisku.

Zatímco dávno před začátkem našeho letopočtu vznikali na Iberském poloostrově kříženci místních chladnokrevných klisen s přivezenými afro-tureckými hřebci, o několik století později, v 5. st. n. l., převáželi vizigótští a vikingští válečníci ze severu, táhnoucí Evropou až do dnešního Španělska, tamní „nakřížené" koně na sever Afriky, kde se zpětně mísili s tamními původními afro-tureckými stády. Vznikl tak berberský kůň, který se během několika dalších staletí hodně rozšířil a získal na velké oblibě. Byl a je podobný koni španělskému, ale přece jen je lehčí díky vyššímu podílu afro-turecké krve. Protože byl chován především na své užitkové vlastnosti, díky své výdrži připomíná araba, ale nepyšní se takovou jemnou ušlechtilostí; má mohutnější hlavu a silnější končetiny, kulatou a masivní záď s níže nasazeným ocasem. Na rozdíl od arabů - šlechtěných pro rychlý běh na rovince - dokázal se svinout „jako pružina" a rychle vystřelit vpřed a výrazně lépe zvládat válečné obraty důležité při boji „tělo na tělo". Arabové bojovali stylem rychlých nájezdů na nepřítele a zásahů šípem či střelou z pušky a následným ustoupením zpět; tomu odpovídali i jejich koně. Na rozdíl od nich však severoafričtí bojovníci k nepříteli přišli doslova na délku svých zahnutých šavlí, s nimiž se pak bili, proto potřebovali takové koně, kteří by byli schopni se rychle otočit, uskočit. Berber - odvozen od španělských koní - měl k tomu mnohem výhodnější stavbu těla.

Arab dobývá svět

Arabský kůň
Je to jedno z nejstarších plemen koní světa, kdy mateřské linie podle ústních zpráv sahají až do doby Mohameda, tedy roku 600 n. l., i když zdokumentované jsou až v novověku. Podle legendy pocházejí ti nejušlechtilejší arabi z 5 klisen, což však moderní genetika vyvrací. Už v roce 1600 př. n. l. byli využíváni koně v Egyptě a museli tedy projít nejdříve blízkým Východem, pravděpodobně pocházeli z jihoruských stepí. Lze tedy předpokládat, že arabi mají společného - prehistorického - předka s achaltekiny i kaspickými koňmi.

Příbuzní arabského koně - koně afro-tureckého typu (poddruhu) - se tedy před více než 3 tisíci let dostali na evropskou pevninu a přilehlé ostrovy a smísili se s tamními koňmi typu chladnokrevného. Je třeba ale vědět, že to nebyli arabští koně v onom slova smyslu, protože toto ceněné a starobylé plemeno vzniklo až o nějakých 1700 let později v „rukách" Beduínů, v 7. století n. l., kdy tento nomádský národ přešel na islám. Pravděpodobně se jednalo o koně hittitské a perské. Stejně tak to nebyli přímo arabští koně, kteří se 5. století n. l. podíleli v severní Africe na vzniku koně berberského; opět to byly jiné, místní, populace afro-tureckého typu. Ve své čisté formě jsou sice berber a arab příbuzní, ale pouze přes svého dávného společného afro-tureckého předka.

Vznik arabského plemene se datuje do 7. století n. l., do doby proroka Mohameda a začátků islámu, který se velmi rychle začal šířit po Blízkém východě. Přešli k němu i Peršané, v té době již zkušení chovatelé koní, kteří Arabům předali svá tajemství chovu a komunikace s koňmi. Právě nejlepší jedinci z jejich stád, údajně pocházející z hornaté krajiny pramenů Eufratu a Tigrisu, se stali zakladateli arabského koně. V dalším století už Arabové, samozřejmě se svými koňmi, mířili na západ a zabrali postupně Egypt a severní Afriku a dokonce i Iberský poloostrov. Za další dvě století muslimům podlehl celý poloostrov. Muslimové zde samozřejmě chovali koně, promyšleně, s důkladnými znalostmi rodokmenů, a tento chov se ve Španělsku nesmírně rozšířil. Když pak ke konci 15. století ovládli Španělsko křesťané, převzali rodokmeny od muslimů a svěřili je kartuziánským mnichům (jedni z mála totiž dokázali číst a psát) - a vznikli koně zvaní cartujeno, nejcennější ze španělských koní. Samozřejmě koně chovalo už za muslimské nadvlády mnoho dalších obyvatel iberského poloostrova - od šlechty až po běžné poddané - a vznikl tak starošpanělský kůň, známý pod názvem jennet (a la jineta byl jezdecký styl armádních lehkooděnců, podobný například stylu kovbojskému či španělských rejoneadorů).

Andaluský či lusitánský kůň
Jsou to moderní místní rázy plemene, jehož předkové žili už v roce 149 př. n. l. a říkalo se jim „iberský kůň". Jejich původ není dosud zcela jasný, někteří autoři tvrdí, že pochází z berberského koně, jiní vidí jeho předky v koních sorraia (což genetika rozporuje) a další zase říkají, že naopak iberští koně ovlivnili berbery a araby.

Dá se říct, že jenneti byli koně vzniklí na Iberském poloostrově dlouhodobým křížením místních koní chladnokrevného typu s berbery - díky tomu získali tvrdost, obratnost a kompaktní stavbu těla, ideální váleční koně schopní vydržet dlouhé pochody. Kromě toho, že jenneti byli během dalších století šlechtěni až do podoby současného španělského koně, s Kolumbem a jeho následovníky se dostali na americký kontinent a stali se předky současných mustangů - zdivočelých amerických koní.

Mustang tedy není potomkem „andaluského koně" (což je jeden z typů španělského plemene pura raza espaňola), ale spíš lze říct, že mustang a moderní andaluský kůň vycházejí OBA z jenneta, který je jejich středověkým předkem.

Mustang v severní Americe

Mustang
Tito koně představují jedince, kteří se po tisíciletích vrátili na americký kontinent ca v 16. století. Na začátku 20. století jich bylo okolo 1 milionu, ale protože sloužili jako zdroj potravy pro lidi, v roce 1971 jich bylo velmi málo a dostali se pod ochranu.

Od roku 1493, druhé Kolumbovy výpravy do Ameriky, se na tento kontinent začali přivážet koně v typu starošpanělských jennetů. Nejdříve se usídlili v Karibiku, ve střední Americe a v severních částech jižní Ameriky, později začali pronikat více na jih i sever, aby se asi za 2 století dostali až na Velké pláně dnešních USA a Kanady.

Aby bylo jasné - mustangové jsou zdivočelí koně, tedy koně, kteří se osvobodili z domestikace. Ale nejsou to koně divocí - i přes tolik generací je stále v nich těch 2000 let soužití s člověkem na Iberském poloostrově. Ve srovnání s koňmi Przewalského je to podle etologů rozdíl: „převaláci", jakožto skutečně divocí koně, se chovají spíš jako zebry, nikoli jako mustangové...

Příště se ještě jednou podíváme koním na zoubek - koním jako živočišnému druhu. Kdo vlastně jsou koně a jak se poznají?