Ano, toužila jsem po Anglii. Odchovaná romantickými filmy, snila jsem o nekonečných zelených kopcích, gotických katedrálách a koních, kam oko dohlédne. V průběhu dospívání se k tomu přidala touha konečně pořádně rozumět anglicky a pohár přetekl, když jsem dospěla k názoru, že by mi rozhodně prospěla pauza od studií. A pak to vzalo rychlý spád, když jsem na závodech potkala známou, která přijela z Británie na dovolenou a nabídla mi práci v UK u dostihových koní. Měla jsem zhruba 4 dny na rozmyšlenou a 10 dní na sbalení. Bylo těžké se rozhodnout a lehké se sbalit. Nejtěžší bylo vejít se do požadované hmotnosti do letadla.:-) Zařizování doma znamenalo především postarat se o koně. Ještě jsme si skočili Jihočeský skokový pohár (4. místo ženy), pak jsem našla vhodné pastevní ustájení, odhlásila se z českých úřadů, sdělila to vše rodině a přerušila studia (mám pocit, že to proběhlo i v tomto pořadí :-). Původně bylo mé působení v UK domluveno na dva měsíce. Člověk míní, Anglie mění. Zůstala jsem tam nakonec více než rok a domů se mi nechtělo. Kdybych nemusela, tak tam žili všichni společně šťastně dodnes.:-)

Prvních pět měsíců ve stáji pana M. W. Easterby, North Yorkshire (http://www.mickeasterby-racing.co.uk/mickpost.cfm)
Na britské poměry malá (cca 130 koní), venkovská stáj. Byla rozdělená na dva yardy (farmy), byli zde rovinoví i překážkoví koně. To byl můj dostihový křest: nejtvrdší práce, nejmenší plat. Kdo si myslí, že k dostihovým koním nutně musí člověk umět jezdit dostiháky, tak se šeredně mýlí. Můj přijímací pohovor proběhl hladce - v deset dopoledne jsem přistála na letišti, ve dvě hodiny odpoledne seděla na prvním plnokrevníkovi a poprvé v životě uháněla tryskem po dráze. Kamarádka z Čech mi vysvětlila, jak se drží otěže, jak se přibližně na „tom" sedí a hlavně, kde končí dráha. Protože dráha končila přímo na silnici... Prvního koně jsem zastavila včas a na správném místě. OK, tak ještě jednoho, aby se slečna z Čech nenudila. Po včasném zastavení i druhého koně jsem byla oficiálně přijata do práce u dostihových koní v Anglii.

Začal mi každodenní úmorný kolotoč dostihového průmyslu. Pravidla hry ve všech stájích jsou pevně stanovená a neměnná. Do práce včas a přesně, raději o pět minut dříve. V práci rozhodně není čas na povídání před stájí, práce je tolik, že za celý den člověk prohodí sotva pár slov - hlavně ve smyslu - který kůň do kolotoče, kde je náhradní udidlo, atd. Případné focení bylo nežádoucí, nevhodné a nebyl na něj prakticky vůbec čas. A nechat se vyfotit na koni v průběhu práce? Nebyl nikdo, kdo by měl čas si stoupnout vedle dráhy a fotit ostatní.

V této stáji se koně do šesté ráno nakrmili jádrem (měli fantastické krmné směsi), v sedm vyrážel první lot na dráhu. A pak ještě dalších 4 až 5 lotů. Odpoledne ještě 1 až 2 loty, někteří koně chodili dvoufázově - ráno i večer. Plně vytížený jezdec jezdil denně 7-8 koní. Já po třech dnech ježdění nemohla chodit - zcela jiný sed a zcela jiný způsob ježdění mě odrovnali dost rychle. Cca 14 dní jsem se pohybovala ztuhle a bolestivě, než si svaly zvykly, pak už to šlo. Horší už byla kolena odřená do krve (v pomalém kentru jezdec prakticky v sedle klečí) a totálně unavené paže - kdy ruce od třetího lotu dál odmítaly poslušnost, protože prostě už nebyla síla koně držet. Vedoucí této stáje (headlad), která přímo podléhala trenérovi a měla na starosti kompletní chod a trénink v dané stáji, byla úzkostlivá na hygienu okolo koní. Což bylo zarážející v kontrastu s tím, v jakých stájích a v jakém prostředí koně žili. I přes hygienickou hysterii ohledně mytí koní se všude po areálu toulalo množství slepic, koně byli kydáni velmi zběžně a celý areál působil neupraveným dojmem. Po každém ježdění bez ohledu na počasí jsme museli každého koně celého od uší až po kopyta umýt vlažnou vodou se šamponem a desinfekčním roztokem. Po 10 dnech se mi na rukou vytvořily krvácející praskliny, které se zahojily až měsíc po opuštění této stáje, nebylo možné je ničím vyléčit. Pokud v zimě fičel ledový, neustávající vichr, mohli jsme koně umýt na studené chodbičce stáje.

Koně v této stáji byli převážně ustájeni v „barnech" - prostorných stodolách, kde buď byly rozebíratelné boxy (přední stěny se daly celé otevřít) nebo prostě jen tak, oddělené pořádně „nabroušenými" elektrickými ohradníky - pouze tenká lanka koně oddělovala. Kydání nebylo nijak náročné - koně stáli na vysoké podestýlce ze slámy, sbíraly se jen ty koblížky, které se během několika málo minut našly, nic víc. Každý den se boxy dostýlaly slámou, odpoledne se ze slámy v boxe dělaly „mantinely" - sláma se nastlala okolo stěn. Jednou za půl roku se přední boxové stěny otevřely a vysoká vrstva podestýlky se vyvážela těžkou mechanizací a celý cyklus začínal znova.

Zaměstnanci dostihových stájí se v Británii dělí většinou na dvě kategorie - jezdci a „staff" (stájníci - kydači a krmiči). Rozsah jejich povinností se různí, záleží na dané stáji. V této stáji si jezdci sedlali a čistili, dávali a vyndávali své koně z kolotočů, jezdili a myli po ježdění koně. Po druhém lotu byla půlhodinová pauza na snídani pro všechny. Odježdění dalších 2-3 lotů, pomoc s rozdáním poledního jádra a zametení stáje, kolotoč, atd. Staff (zaměstnanci-kydači) v průběhu dopoledne překydávali volné boxy koní, co byli na dráze a do boxů dávali seno. Ve všech stájích, co jsem jezdila, se jádro dávalo 3x denně, seno 1x denně, po tom, co koně odpracovali. Odpolední pauza na oběd strávená doma a na půl čtvrtou zpět do práce - jezdit jednoho až dva koně. Po ježdění ještě praní a věšení koňského prádla a bandáží, sbírání usušeného a smotávání bandáží. Každý jezdec měl povinnost si pod sedlové dečky (pads) brát čistou froté dečku na každého koně a froté obal na podbřišník, po ježdění je odnést do prádelny k pračce. Zároveň se musela po skončeném dni namočit celá uzdečka komplet v desinfekčním roztoku.

Jídlo v Anglii za mnoho nestojí - jak se kdosi vyjádřil, vždyť ani nemají vlastní výraz pro „dobrou chuť". Pokud holdujete polotovarům do mikrovlnky a jídlu v plastikových mističkách ze supermarketů, jste na správném místě. Našinec si opravdu velmi těžce zvyká na slané máslo, neslané hranolky a maso bez koření, život mu dokáže notně znechutit mátová omáčka a prapodivný vánoční puding, který zanechává v ústech pachuť loje. Vrcholem všeho jsou brambůrky s nejoblíbenější příchutí - vinným octem, kterým s chutí polijí i ty hranolky. Brr.

Pokud budete Angličan, váš dům bude mít krb a dva vchody. Hlavní z ulice bude pravděpodobně trvale uzamčen a vy i návštěvy budete vcházet zadním vchodem, který z miniaturní předsíňky ústí rovnou do kuchyně. S tím detailem, že Angličané se zouvají až před vlastní postelí. Dalo mi dost práce naučit mé anglické spolubydlící, že by bylo výhodnější zout se nejpozději v kuchyni, aby obývák a ložnice nepokrývala vrstva slámy a sena.

Sice jsem při svém příjezdu měla složenou státní doktorskou zkoušku z angličtiny, ale anglicky jsem rozhodně neuměla, jak jsem s úděsem zjistila. Především proto, že North Yorkshire, který sousedí na severu se Skotskem, má svůj výrazný a nezaměnitelný dialekt. Člověk z této oblasti vychrlí půl slova a plynule na něj naváže dalším slovem, které ale opět nedořekne a naváže další slovo. Takže věta je často jedno dlouhé slovo tvořené z různých půlslov. Místní mě povzbudili, že jakmile jim začnu rozumět, budu rozumět v celé Británii. Opravdu se nemýlili :-)

Co Angličané rozhodně nesnáší, je bití a trestání koní. Nesmíte se na koně obořit, natož ho udeřit bičem. V mnoha stájích je za to okamžitý vyhazov. Náš český výcvik alá „parelliho lopata" zde nepřichází naprosto v úvahu, kůň je nedotknutelný a rozhodně má větší hodnotu, než jeho jezdec a ošetřovatel. Hysterické projevy koně se prostě naučíte ignorovat a neřešit, a pokud chcete koníčkovi trošku přerovnat priority, tak zásadně tajně tak, aby vás nikdo neviděl. Nakonec to není potřeba, naučíte se jednoduše s koňmi zacházet bez nátlaku a potřeby ho výrazněji korigovat. Je to až extrémní, když jeden šílenec šplhal předními okovanými kopyty po kamenné zdi a snažil se mě přizabít, tak jsem byla bezbranná. Odmítal se nechat ostříhat, šílel a ještě si při tom šplhání po kamenech lehce odřel čumák do krve. Když mě přišli zkontrolovat, tak jsem dostala vynadáno, že kůň má odřený nos. Vůbec nikoho nezajímalo, že jsem totálně vystresovaná, protože kůň celou dobu stříhání šílel a mával mi kopyty okolo hlavy. Podle jejich parametrů byl hodný, nebylo třeba ho ani přispat. Při případném pádu jezdce nejdříve lapali koníčka a pečlivě mu prohlíželi nohy, jestli se chudáčkovi něco nestalo (bestie jedna, kdyby si vaz srazila), teprve pak dohledávali jezdce, jestli už si přepočítal všechny kosti... Musela jsem si zvyknout na to, že kůň má větší hodnotu, než já, byl to zvláštní pocit.

V Anglii jsem se také dostala ke stříhání koní. Zcela náhodou. Jednou jsem zvědavě přihlížela tomuto procesu a Jane mi s úsměvem nabídla, jestli si to nechci zkusit. Samozřejmě že ano. Po poradě s trenérem o mé použitelnosti a vhodnosti jsem dostala obsáhlé školení, jak na to. A hned první čtyři koně na ostříhání. Vše pod velmi pečlivou kontrolou. Neexistovalo nechat neostříhaný chlup, křivou linii, nedej bože koně střihnout! Koně se kromě sedlové části a nohou stříhali celí - včetně vnitřku uší a celé hlavy. Do budoucna mi stříhání některých jedinců způsobovalo předem žaludeční nevolnost, protože představa, že mu budu stříhat okolí očí, když šílí už při stříhání na lopatce... Ve stáji, kde byly desítky koní, které se přes zimní sezonu stříhaly 2 až 3x, to byl neuvěřitelný kolotoč - na vrcholu překážkové sezony jsem se tak ulévala z ježdění, protože bylo třeba denně ostříhat 4-5 koní... Podotýkám, že ve stáji přispávali jednu jedinou klisnu, kterou přispali tak, že se sotva držela na nohou (injekčně do žíly), zbytek bez uspání. Jediným pomocníkem mi byla „fajfka", abych neklidnému koni alespoň dokázala ostříhat hlavu a uši, aniž bych mu přitom vydloubla oko.

S volnem to u koní není slavné. Nakonec jsem byla ráda, že jsem dala na rady své známé a šla k dostihovým koním a ne k parkurovým, jak jsem původně chtěla. Protože na rozdíl od parkurových stájí byl v dostihových stájích naprosto pevný režim s jasně vymezeným volnem a slušný plat. V této stáji se pracovalo vždy v sobotu a v neděli jednou za 14 dní. Pracovní neděle byla jen lehká práce - nastrkat dopoledne všechny koně postupně do kolotoče, kydat, krmit. Odpoledne mýt napáječky a krmit.

Ano, režim stájí byl rutina, ubíjející a vyčerpávající. Každý své volno trávil po svém - někdo vleže s polotovary u televize, jiný sázením na koně, já si čistila hlavu a regenerovala psychiku cestováním. Nakonec možnost cestovat bylo to, co drželo můj rozum nad vodou, abych se totálně nezbláznila z práce.

Severní Yorkshire je nádherná země, zvlněná krajina vřesovišť, starobylých klášterů a přístavních městeček. Už samotné město York, kdysi hlavní město severu Anglie, je plné úzkých uliček, starých hospůdek a všemu vévodí fantastická gotická katedrála - York Minster. Já jsem do Anglie jela za gotikou, skutečnost ale ještě předčila má očekávání. Za návštěvu určitě stojí národní park - vřesoviště North yorkshire moors. Na podzim se vřesoviště odívají do všech odstínů červené, fialové a hnědé, potloukají se na nich velká stáda vřesovištních ovcí a všude zakopáváte o tajemné menhiry. Vesničky v této oblasti jsou jak vystřižené z romantických filmů, kamenné domy s rákosovou střechou, nádherné zahrady lemované kamennými zídkami. Na pobřeží Yorkshire jsou kouzelné přístavy, za návštěvu určitě stojí Whitby, kde můžete najít i zbytek gotického opatství. Jak nedávno prohlásila moje kamarádka - to se to Angličanům točí historické filmy, když mají tak fantastické památky a historické části měst. V některých místech se opravdu čas zastavil.

Turista by na severu Anglie určitě neměl minout poněkud výjimečné památky - abbeys. Pozůstatky gotických opatství, které svým půvabem a velkorysými rozměry přivádějí návštěvníka v obdivný úžas. Především trojlístek těch nejkrásnějších - Byland Abbey, dechberoucí Rievaulx Abbey a Fountains Abbey.

Nebyl by to úplný výčet památek, kdybych vynechala důkaz pobytu Římanů. Hadriánův val. Kdo neviděl, neuvěří. Na některých místech Hadriánův val vypadá jako obyčejná zeď z kamenů, člověk by řekl, že tu někdo zbudoval poctivou ohradu pro ovce. Když si však uvědomíte, že to je val, který se vinul na severu Anglie od západního pobřeží k východnímu (cca 117 km!), teprve potom si člověk uvědomí rozsáhlost takové památky. Vystavěné Římany jako původně dřevěné opevnění, později přestavěné na masívní kamennou a hliněnou variantu se strážními místy. Byla to severní hranice římské říše, která měla Římany chránit před nájezdy divokých kmenů ze severu.

Zde jsou odkazy na fotografie památek, třeba vás uchvátí tak jako mě:

Město York a katedrála York Minster: http://www.york360.co.uk/york-gallery.htm (fotogalerie 1 až 5)
Vřesoviště a mnoho dalšího: http://yourphotos.news.sky.com/gallery/beautiful-britain/147322/#147322
Přístav Whitby: http://www.planetware.com/pictures-/whitby-eng-ny-whi.htm (přístav i opatství)
Hadriánův val: http://www.planetware.com/pictures-/hadrians-wall-eng-cbr-hw.htm
Byland abey: http://www.flickr.com/photos/42170344@N07/galleries/72157627474718240/
Rievaulx Abbey: http://www.flickr.com/photos/designandtechnologydepartment/4007598319/in/photostream/
Fountains Abbey: http://www.flickr.com/photos/geoff-e/2657053700/in/photostream/

Za mé dostihové éry u dostihových koní v Británii rozhodně nepracoval výkvět populace. Nejhorší byli ošetřovatelé, kteří kydali. Pracovní jezdci byli směsicí normálních lidí a naprostých zoufalců, často beroucích drogy a udržovaných při životě alkoholem. Žokejové jezdící dostihy byli ještě jiná kategorie - pracovní jezdce mezi sebe nepouštěli. Pak kategorie headladů (vedoucích stájí) v různých pozicích. Ve větších stájích bylo headladů více a měli různé povinnosti a postavení. Od pomocníků až po vedoucí jednotlivých stájí. Vysoce postavený a vážený byl headlad, který měl na starosti pouze krmení jádrem a dalšími doplňky. Headladi často běžně jezdili koně v práci. V menších stájích headlad zastával všechnu odpovědnou práci - rozděloval koně na ježdění, stanovoval tréninkové dávky a dohlížel na trénink, kontroloval krmení (krmení jádrem byla také striktně věc headlada), volal veterináře, kováře, fyzioterapeuta, zubaře.

Headlad měl často k ruce tzv. travel headlada - který doprovázel koně při cestách a účasti na dostizích a byl za ně zodpovědný. S travel headladem bylo vhodné vycházet, jeho přízeň mohla výrazně pomoci k tomu, aby zájemce mohl začít jezdit jako pomocník na závody. Znamenalo to vyšší plat a volno od ubíjející rutiny každodenní práce ve stáji. Už v první práci jsem docela rychle začala jezdit jako doprovod koní na dostihy a zajistila si slušnou pozici pro své pravidelné cesty po dostihových závodištích Británie. Zaměstnavatel mi musel zařídit licenci - vstup do prostoru závodiště a stájí, kde byli koně v průběhu dostihů ustájeni, je střežen a dovnitř smí pouze osoby s průkazem - licencí. V Newmarketu jsem toho o svém volnu jednou zneužila a vchodem pro stájníky se dostala na vrchol tamější dostihové sezony - 2000 Guineas a 1000 Guineas. Ale o tom až příště;-)