Vilémov 2010 - drsná krása Vysočiny

17. 8. 2010 David Šebek Autor fotek: Jitka Schovánková

V pátek třináctého mne vítr osudu po třech letech opět svál do Vilémova. Když jsem se připravoval na závody, nečekal jsem, že mě poznámka ve špatnou chvíli dovede až k napsání mého prvního reportu z vytrvalostních závodů.

Avšak den s nešťastným datem se již začal činit, hned ráno jsme zjistili, že náš kůň Habib ztratil podkovu. Naštěstí kovář ochotně přijel ještě dopoledne, a tak bylo možno vyrazit na závody. Tentokrát jsme vezli koně dva, Habiba, jehož čekala soutěž stupně S s mou matkou, a Sihasku, s kterým jsem já měl absolvovat své první L.

M. Modrá, MorganaJiž při jízdě na závody jsme zpozorovali mraky a zajímalo nás, v jakém stavu bude trať. Při příjezdu do Vilémova jsme byli rovnou odnavigováni k volnému místu, kde jsme si připravili ohrádku, plnili lahve vodou, zaregistrovali se a celkově se účastnili onoho běžného předzávodového mumraje. Tentokrát mumraje dobře zorganizovaného pořadateli, vše bylo přehledné, rychlé a snadno k nalezení. Bylo postaráno nejen o koně, ale i o lidi, stravování opět zajišťoval již dobře známý stánek s občerstvením, na jehož pestrou nabídku jídel (a zejména palačinek) si rozhodně nelze stěžovat. Během odpoledne se sjel zbytek účastníků, na závodech byli přítomni i oba úřadující mistři republiky. Seniorský mistr Petr Jadlovský se účastnil soutěže stupně S, půvabná juniorská mistryně Markéta Terberová zde byla jako wrangler. Půda se zdála být měkká a pružná, počasí pěkné, vše celkově nasvědčovalo příjemným závodům.

Od osmé hodiny večer byla technická porada, jelo se zde 5 soutěží: S (80 km), L (60 km), Z (40 km), hobby 40 (dle standardních pravidel vytrvalosti) a hobby 20 (dle pravidel bývalých KP). Porada byla jen dvakrát přerušena zprávou o útěku koní (nastěstí ne hromadném) a Antonín Terber se ukázal nejen jako hlavní rozhodčí, ale i jako jasnovidec („Někdo nějaké otázky? Hlavně se mě nikdo neptejte, kdy bude vyhlášení."). Po poradě jsme se někteří odebrali k různým drobným posezením... a do hajan, zítra přece bude potřeba být svěží.

Klidný spánek závodníků však byl o půl druhé přerván prudkým lijákem a bouřkou, jež trvala nejméně dvě hodiny. Nejeden tým musel řešit vodu ve svém noclehu, opravdové problémy se však měly ukázat až ráno.

účastníci stupně S na tratiVstávat se dalo v poměrně lidskou dobu, první soutěž startovala až v osm hodin. Sihaska s Habibem jsou poměrně závislý jeden na druhém a Sihaska se snažil také odstartovat do soutěže S. Přesvědčili jsme ho však, že si ještě chvilku počká. Patnáct minut před devátou hodinou jsme se začali shromažďovat na startu, rozhodčí prováděli kontrolu předepsané výstroje. Minutu před devátou už bylo cítit jisté napětí mezi závodníky. Ještě poslední „hodně štěstí" od Karolíny Pflugové a tři, dva, jedna, start! Následoval rychlý start první trojice, v jejímž čele byl Scott al Sah´r, my ostatní jsme si ještě chvíli počkali. Mně zdržení nevadilo, instrukce, jak jet, jsem dostal již dávno, ostatně byly jednoduché a pochopitelné. Rozkaz zněl jasně: třeba poslední, hlavně ale dojít, minimální rychlost 12 km/h, abych splnil podmínky kategorizace.

Na trati jsme zjistili, že cesta je po noční průtrži mračen podmáčená a kluzká, koně se místy bořili. Předzvěstí věcí příštích byl přechod potoka jen kousek po startu. Potok se totiž rozlil přes cestu, dosahoval tak šíře zhruba tří metrů. Obzvlástě zajímavým (a kluzkým) místem se ukázal jeden již dopředu zmiňovaný přechod z luk na silnici. Zde většina jezdců sesedala z koní. Avšak největší překvapení nás čekalo v závěrečném úseku trati. Nejprve bylo nutno několikrát přebrodit potok, který se po dešti nepatrně rozvodnil. Koně naštěstí přešli bez většího odporu, snad nikdo nemusel plavat. Nejtěžším problémům byli vystaveni ti, co jeli v nízkých botách, těm do nich nateklo horem. Posledím zádrhelem se ukázal strom spadlý na cestu. Podle informací jsme jej měli obejít zprava, tam však padl další strom. Naštěstí s námi jela Eliška Försterová z místní stáje, která nám ukázala cestu okolo. Od tohoto místa nám již nic nebránilo v dojetí kola.

Ač jsme do cíle dorazili v jednom lotu, veteriny nás rozdělily. Sihaska uklidňoval pomalu, a tak jsem do druhého kola odstartoval jako poslední. Na prvních sto metrech jsem se připojil k Hance Keltnerové, jejíž kůň Eros poněkud zlobil. Pod jejím důrazným vedením jsme pak předehnali Elišku Försterovou a dohonili jsme sestry Tůmovy. S nimi jsme jeli zbytek závodu. Na již zmíněném přechodu louka/silnice však Sihaska neudržel balanc, uklouzl a vycachtal se v bahně. Měl jsem obavu, co nohy, ty byly naštěstí v pořádku. Pouze bláto bylo až za ušima. Sihaskovi ale začal docházet dech. Odpojili jsme se tedy od skupiny a zvolnili jsme. GPS mi sice tvrdila, že jdeme 12 km/h a nemám tedy příliš prostoru, já si však vzpoměl na známé „Důvěřuj, ale prověruj" a spočítal jsem si rychlost samostatně. Když jsem zjistil, že mám ještě čtyřicet minut k dobru, přestal jsem koně hnát a poslední dva kilometry jsme došli krokem.

dojezd do cílePo dojezdu jsem se obával veterinární kontroly. Prošli jsme a k mému údivu byly chody „A". Pouze peristaltika se paní veterinářce nelíbila. „Má ji sníženou, chtěla bych si ho za hodinku poslechnout. Takže žrát a pít." Když jsem zjistil, že se Sihaskou máme zhruba stejný program, šel jsem jej obstarat.

V průběhu odpoledne postupně dojížděl zbytek jezdců, asi nejzajímavější se mi zdál souboj o druhé místo v soutěži S. O to soupeřil Petr Jadlovský na koni Sultán Sharkasi, Marina Novotná na koni Watan a má matka na Habibovi, která tuto příčku také získala.

S přicházejícím podvečerem nastal čas na vyhlášení. Zatímco Antonín Terber vyhlašoval výsledky, část jezdců se chvěla. Někteří snad vzrušením, jiní kvůli pohledu na obzor, který sliboval další déšť. Ten naštěstí nedorazil, takže vyhlášení proběhlo bez komplikací. Nejvyšší soutež (S) vyhrála Martina Studničková na koni Amir al Asmar. Detailní výsledky všech soutěží budou zveřejněny na stránce www.vytrvalost.com.

Letošní závody ve Vilémově, v krásné a někdy trochu divoké krajině, byly rozhodně zajímavé. Dík za uspořádání rozhodně patří Evě Machkové a Barboře Pflugové, samozřejmě i dalším členům stáje JK Shagya Vilémov. Chtěl bych také poděkovat svému týmu a Jitce Schovánkové, která pomáhala mé matce, a tím vlastně umožnila můj start.

Podobné články

16. července 5:15, Auburn, Kalifornie: 66. ročník legendárního závodu na 160 km přidal další napínavou kapitolu. Přestože už byl předtím stanoven…

Deník

Několik desítek arabských koní se svými jezdci se sjelo do Dolního Dvořiště. Shromáždili se na pastvinách u Malše, aby se tu utkali v prvním ročníku…