Když jsme se tedy dozvěděli, že závody se opravdu s definitivní platností pořádají, byl to důvod k radosti. Nic nám tedy nebránilo se v pátek 3. září vydat do Novohradských hor. Opět jsme vezli dva koně, tentokrát se však role prohodily. Habib a já jsme byli přihlášeni do soutěže stupně L, zatímco Sihaska se s Jitkou Schovánkovou účastnili soutěže stupně Z.

Po několika hodinách jízdy jsme se dostali až k dobře známému kopci s ozdobnými lavičkami, produktem podniku pana Blížence. K mému údivu opět zvítězila technika nad gravitací a náš plně naložený vozík se vydrápal až na vrchol, abychom se mohli zaregistrovat. Během odpoledne doráželi i ostatní závodníci, nebylo jich však tolik, jako bývá na jiných soutěžích. Důvodem bylo pořádání několika dalších akcí ve stejném termínu (závody v Polsku, Rakousku a výstavy arabských koní). To však nebylo na škodu, snad dokonce naopak. Výrazně ubylo různého divokého shonu, tak typického pro závody, vládla zde jakási klidná, přátelská atmosféra.

V osm hodin večer se odehrála technická porada. Konaly se pouze tři soutěže: L (60 km), jež byla zároveň mistrovstvím jihočeské oblasti, Z (50 km) a hobby 30 km (dle pravidel bývalých KP). Původně plánované S se pro nedostatek účastníků nekonalo. Opět jsme byli upozorněni na obtíže trasy již obvyklou, detailně propracovanou slideshow. Byli uvedeni i sponzoři, kteří přispěli na tyto závody (jako jednoho za všechny jmenujme hlavního sponzora, firmu Bushman). Jistou zvláštností bylo, že jezdci nedostali tradiční čísla, ta byla pouze napsána druhý den na pozadí koní.

Pan Blíženec využil práva pořadate určit i hmotnostní limit pro kategorii L- 70 kg („Považujte to prosím za můj soukromý příspěvek v boji proti anorexii. Nezdá se mi férové, když dívka vážící 30 kg soupeří s... ehmm... dospělou ženou normálních tvarů.").

Laskavostí sousedů pana Blížence bylo pět lahví sektu, které dostal darem a které byly otevřeny na konci porady. Ovšem s koncem porady se již nachýlil večer a s ním se přiblížil i noční klid, takže byl pomalu čas jít spát. Bylo záhodno být na noc teple oblečen, neboť meteorologové předpovídali noční teploty okolo bodu mrazu a z mého hlediska měli pravdu.

V půl osmé ráno začínaly veteriny, koně dostávali čísla, jezdci se vážili a čas startu se blížil mílovými kroky. Již bylo čtvrt na devět, bylo nutno se dostavit na kontrolu předepsané výstroje. Ta mi nedělala starosti, horší to bylo s Habibem. Ten se nechtěl uklidnit a odmítal poslouchat. A už zatroubení lesního rohu odstartovalo závod. První vyrazil Scott al Sah´r, za ním ostatní. Díky tomu, jak se Habib choval, jsme vyjeli až jako poslední. Ale jakmile jsme byli na trati, tak se Habib uklidnil a bylo možno zahájit stíhací jízdu. Nejdřív jsem dojel zbytek lotu, s ním pak někde mezi prvním a druhým chladicím bodem i Scotta, dál už jsme pokračovali společně. Se Scottem a ještě se Sabinou Němcovou na koni Urbi B jsme pak v ostrém tempu vyrazili vpřed, ostatní jsme nechali za sebou. Mě ale děsilo cinkání, které jsem slyšel při Habibově pohybu a jež zvěstovalo uvolněnou podkovu. Obavy se naplnily krátce po třetím chladicím bodu, kdy podkova upadla. Ovšem na nějaké delší řešení nebyl čas. V krátkém sledu Habib uklouzl (vypadalo to ošklivě, ale naštěstí se mu nic nestalo) a vzápětí jsme zabloudili. Nějaká dobrá duše totiž velkou část fáborků strhala a značku ukazující směr otočila. Když jsme to zjistili a vraceli jsme se zpět ze špatné cesty, připojil se k nám zbytek, taktéž poněkud bezradný. Usoudili jsme, že bude lepší bloudit kolektivně, drželi jsme se v jednom chumlu a také díky telefonátům s panem Blížencem jsme našli cestu zpět.

Do cíle jsme dorazili společně, až veteriny nás rozdělily. Habib prošel poměrně rychle a ani ztráta podkovy nezhoršila jeho chody (čehož jsem se bál). Hned po veterinární kontrole se ho ujal kovář, pan Karel Kolafa. Díky jeho péči tak mohl Habib startovat do dalšího kola. Přestože odvedl skvělou práci, odmítl si nechat za svou námahu zaplatit, ačkoliv jsme jej přesvědčovali („ne, ne, opravdu nic nechci... víte co, až tam pojedu okolo, tak mě můžete pozvat na panáka. A dál se o tom už nebudeme bavit."). Tímto mu ještě jednou velmi děkuji a bude mi velkou ctí jej na onen drink pozvat.

Do druhého kola jsme s Habibem startovali první, po chvíli nás dojela Lucie Švecová na Scottovi. V její příjemné společnosti jsme pak dojeli celý zbytek kola. V něm se toho již mnoho neudálo. Pan Blíženec stačil opravit značení, takže jsme již nezabloudili. Po cestě jsme se také potkali s výpravou westernových jezdců, kteří ovšem k závodu nepatřili. Protože se celou dobu Habib i Scott drželi spolu a ani jeden nevypadal nijak vyčerpaně, o finálním umístění se mělo rozhodnout až na samém konci závodu. V závěrečném spurtu na cílové rovince byl Scott rychlejší a tak Lucii Švecové po právu patřilo vítězství. Až teprve po dokončení jsme si všimli, že Habib ztratil další podkovu.

Ačkoliv Habib zajel 60 km a na jejich konci si docela zazávodil, nebyl velký problém jej uklidnit do veterin. Horší problémy asi napáchaly podkovy. Paní veterinářce se nelíbil Habibův klus, a tak bylo potřeba svolat komisi veterinářů. Naštěstí jsme v jejích očích obstáli.

V průběhu odpoledne dojel i zbytek jezdců. Úcta patří Barboře Pflugové, která ač závodila v kategorii Z a startovala tedy o hodinu později, tak dojela dříve, než jsme vstoupili do závěrečné veteriny. Zásluhou Petry Kokořové ke mně dokonce doputovala i jedna z podkov ztracených v průběhu závodu - za což jí velmi děkuji.

Ve čtvrt na pět začalo vyhlášení v sedlech. Ale Habib se opět nechtěl uklidnit, takže místo toho, abychom stáli v řadě, jak se sluší a patří, jsme nevychovaně kroužili v pozadí.

A jak že tedy dopadly jednotlivé soutěže? V kategorii L zvítězila Lucie Švecová na koni Scott al Sah´r a stala se tak mistryní Jihočeské oblasti, v kategorii Z zvítězila Barbora Pflugová na koni Ahmed a hobby soutěž vyhrála Karolína Smržová na koni Latence. Koho by zajímaly detailní výsledky, tak je nalezne na www.vytrvalost.eu a jako PDF soubory i pod tímto článkem.

Po vyhlášení jsme byli ještě pozváni na opékané prase. Kdo chtěl, mohl zde zůstat do druhého dne, kdo nechtěl či nemohl (což byla naše varianta) tak ještě kousek prasete dostal před odjezdem. A musím říci, že bylo opravdu vynikající.

Letošní závody v Pasekách, pořádané v nádherné krajině Novohradských hor, byly nesporně zajímavé, a to od úplného začátku až do konce. Za jejich pořádání patří dík panu Blížencovi a zástupcům Jihočeské oblasti, kteří svou podporou umožnili letošní pořádání tohoto závodu. Já jsem také hluboce vděčný svému týmu, který mi umožnil startovat (zvláště pak mému bráškovi, který opravdu briskně sehnal kováře) a všem lidem, kteří nám během závodů pomohli.

Další fotografie Sebastiana Sehnala najdete na Rajčeti, fotografie Jaroslava Trnky na neoficiálním webu vytrvalostního ježdění.