Ohlédnutí za Koňmi v akci 2006...

… aneb jaké to tam bylo? Přiznám se, že díky výbornému využití prostorových možností pardubického závodiště ani po dvou dnech strávených na této unikátní koňské akci to vlastně pořádně nevím. Za dva víkendové dny jsme nestihli důkladně sledovat všechny programy ani ve třech lidech. Koně v akci skutečně žili; a to nejen ze strany vystavovatelů a účinkujících, ale i ze strany diváků. Pokud jste se rozhodli strávit slunečný záříjový víkend, či jeho část, ve společnosti nejrůznějších koní, pak jste si nemohli zvolit lépe. Pokud jste se 9. a 10. září 2006 do Pardubic z jakéhokoli důvodu nedostali, přečtěte si a prohlédněte aspoň pár postřehů z této jedinečné akce.
Co se v Pardubicích dělo
Brány areálu pardubického závodiště se v sobotu otevřely v devět hodin ráno. Než se člověk stačil rozkoukat, mohl od vchodu rovnou přeběhnout na travnaté kolbiště, kde se konalo první kolo formanské jízdy, následované šampionáty welšských a shetlandských pony a ukázkami práce ovčáckých psů s ovcemi. O hodinu později ožily i další předváděcí plochy. Zatímco na pískovém kolbišti mezi sebou soutěžily parkurové dvojice, v paddocku se rozběhl kolotoč chovatelských přehlídek chladnokrevných, teplokrevných i „exotických“ plemen koní, na prostranství vedle stájí se v přenosné kruhové ohradě spustil celodenní program "westernového městečka", v cílové rovince před tribunami se rozpoutal hlavní program dne, v němž na sebe kromě krátké polední přestávky plynule navazovala nejrůznější vystoupení jezdecká, vozatajská i chovatelská, takže mohla potěšit zrak i sluch skutečně široké veřejnosti. Po obědě se velká část přihlížejících přesunula kousek dále na oranici a kochala se precizní prací chladnokrevných koní soutěžících v orbě. A kdo ještě v pět hodin neměl po celém dni dost, mohl z tribuny sledovat zajímavé ukázky westernového ježdění na pardubické malé oranici a po nich na trávě přímo před nosem fandit soutěžícím v napínavém finále těžkého tahu.
Neděle vypadala podobně. Pískové kolbiště pouze trochu poupravili, aby se zde mohli utkat nejmenší soutěžící ve Šetlandiádě 2006, a travnaté kolbiště pro změnu ožilo napínavou soutěží ovladatelnosti v kládě, po níž následoval vozatajský parkur a druhé kolo formanky. Hlavní program v cílové rovince a „westernové městečko“ měly podobný průběh jako v sobotu. Protože s výstavou Koně v akci se v areálu pardubického závodiště konala také krajská výstava ovcí, mohli se návštěvníci pokochat i těmito načechranými zvířaty a ochutnat, osahat či si koupit nejrůznější ovčí produkty.
Milovníci umění mohli po oba dva dny navštívit hned tři výstavy s koňskou tématikou, vědění chtiví návštěvníci si mohli zase poslechnout přednášky na témata paso fino colombiano, přeprava koní a rovnováha koňské končetiny. Kdo chtěl, měl možnost se koňobusem projet po dráze Velké pardubické steeplechase nebo si zkusit na umělém koni dostihový cval i trysk. Přestože cílem návštěvníků této výstavy jistě nebyly výhodné a ještě výhodnější nákupy, vybrat se dalo z celého sortimentu jezdeckých, vozatajských a chovatelských potřeb a ve chvílích odpočinku nebyl problém posedět u dobrého jídla a pití buď v restauraci nebo za tribunou D na krásném „babím“ sluníčku za poslechu cimbálové hudby.
Jaké to vlastně bylo
Budu-li stručná: velmi pestré. Budu-li úpřimná: pro jednoho člověka nemožné ani za dva dny stihnout všechno. Budu-li konkrétní: zvládla jsem při veškeré dobré vůli shlédnout většinu hlavního programu, část soutěží v orbě, ovladatelnosti v kládě a těžkém tahu, část programu westernového městečka, vůbec jsem se nestihla podívat na parkury, chovatelské přehlídky, formanskou jízdu, výstavy, přednášky a minula jsem i ovečky.
Hlavní program na předvadišti před tribunami začínal vždy slavnostním průvodem, v jehož čele kráčel trojnásobný vítěz Velké pardubické steeplechase Peruán.
Troufám si říct, že akční perlou obou dní byla kaskadérská skupina Caballos, která na svých čtyřech koních přiváděla diváky v úžas odvážnými kousky nazývanými džigitovka. Po jednom předváděli v plném cvalu seskoky, všelijaké přemety a zdánlivě legrační běh vedle koně. Nepochopitelná odvaha, hbitost a příjemné bavičské vlohy jezdců a jezdkyň i úžasná poslušnost jejich zvířat spolehlivě uvedly diváky do varu.
Lidé mají skutečně rádi akci a ocení poslušnost koní i jejich přátelství vůči svým „pánečkům“. Proto je stále znovu dokáže potěšit ukázka horsemanshipu Petry Dvořákové se Sendym, byť se tato dvojice na podobných akcích ukazuje s podobným programem pravidelně už několik let. Jejich vystoupení je lehké, milé, nevtíravé, vypadá velmi samozřejmě, ať už Petra neznatelnými pokyny těla či mrkvové hůlky předvádí se svým teplokrevným hnědákem práci ve volnosti, ze země, či na jeho hřbetě ukazuje bez sedla a uždění různé cviky, překonávání překážek či vběhnutí do připraveného vozíku.
V podobném duchu se nesla i ukázka Aleny Konečné, která na holém hřbetě nenaužděného plnokrevného valacha Rochestera překonávala parkurové překážky. Ty byly postupně zvyšovány údajně až na 110 cm.
S poslušností a odvahou měla mnoho společného i ukázka pushballu, kterou nám s plným nasazením předvedly učnice SOUz Kladruby n. L. Lidé na tribunách fandili, vážně! A nehrály jenom jezdkyně, některé kladrubské klisny v zápalu sportovního klání velmi srdnatě, energicky a řekla bych i nadšeně tlačily před sebou veliký míč, jiné se zase vlastními těly snažily zabránit gólu. Tato sestava ještě později předvedla ukázku jezdeckého výcviku, z níž diváky zaujal především závěr; klisny klidně a poslušně stojící v řadě vedle sebe a dívky všelijak se otáčející v sedlech, stojící, seskakující i odcházející... A to měly v sobotu ztížené podmínky, protože hned vedle nich za velkého rachotu probíhala soutěž v těžkém tahu.
Velmi početné zastoupení meli letos v Pardubicích fríští koně. V zápřahu se představili v einhornu a randomu, jako jezdečtí koně pak vystoupili pod dámskými i "normálními" sedly.


No, diváci tleskali - holandská národní pýcha se líbila sama o sobě.

A tak se tři "fríská" jezdecká vystoupení poněkud rozplynula v nudě a běžné jízdárenské všednosti. O stupeň elegantnější bylo předvedení mladých fríských hřebců pod dámskými sedly Karolíny Fränkelové a Jany Vedralové, jejichž pas-de-deux bylo prostoupeno elegancí, nápadem a jistou profesionalitou.
Stejně pěkné a příjemné pak bylo i druhé pas-de-deux v dámských sedlech, tentokrát na kladrubských vranících. Barevně nápadné dvojice byly i pohybově sladěné a na dobovou hudbu předvedly standardní, avšak plynulou a líbivou jízdu.

Ukázek v drezurním duchu zde bylo více. Bohužel ani jedna nedosahovala loňské úrovně, kdy jsme mohli vidět elegantní küry s plynulými traverzálami či čistými a ladnými letmými změnami cvalu. Letos to bylo jakési předvádění základní přiježděnosti. Ostudu si však neutrhly dívky na huculech, které předvedly milou čtverylku (a protože je doplnil ještě jeden hafling, tak vlastně „pětilku“). Dobře zorganizované proplétání bílých sukní na tmavých a černých sukní na světlých koních bylo na pohled velmi pěkné a dokázalo divákům, že huculové mohou být poslušní a dokonce velmi poslušní i v drezurním obdélníku.
Zrcadlové skákání v dámských sedlech je vždy zajímavou podívanou a stejně tak oko potěší i propracovaná „několikanásobná“ čtverylka Selské jízdy.
Já osobně jsem se nejvíce těšila na černého andaluského hřebce Halcona, kterého měl ve španělském stylu předvést Petr Barvík, uvedený jako „mistr ČR ve španělském ježdění v sedle“. Dynamická španělská hudba, věrohodný španělský oděv jezdce i koně, zádumčivý nástup, z něhož dvojice vyrazila v (snad zamýšleném shromážděném) vznosném klusu vpřed. A už tady to začalo. Halcon prokládal klusové kroky poskakováním zádě a snahou o nacválání, příčinou čehož byla ostruha jezdce probleskující se chvílemi doslova ve slabině. V duchu jsem doufala, že to bude aspoň vzdálená podobizna loňského Maestra Antonia Angula. Místo skromného, avšak vášnivého a vzletného tance okolo pomyslné garrochy, místo jezdce a koně, jež jsou doslova jedno tělo jeden duch, jsem letos viděla juchajícího Čecha užívajícího si posezení na krásném temperamentním hřebci, který byl bohužel viditelně nespokojený s pobídkami ostruh i cukáním otěží. Snaha o domu vaqueru se postupně změnila v radostný cval tam a zase zpět, snad jen celé překroky v klusu trochu připomněly tuto typickou španělskou „disciplínu“. Ale diváci tleskali – možná právě takto si Středoevropané představují španělský oheň v duši…
Exotiku představovali také indiáni Jiřího Votavy. Dokonalé repliky indiánských oděvů, sedel, výstroje i zbraní kazila pouze americká vlajka, kterou by představitel skutečných rudých tváří dost pravděpodobně tak hrdě na svém koni nenesl.
Nechyběla ani představení nejrůznějších plemen koní, od známých „teplokrevníků“ a „chladnokrevníků“ přes méně známé „pony“ a “malé koně“ až po exotické achaltekince a vzácné paso fino colombiano ing. Kubeši. Ti nás už druhý rok uchvátili svým nezvyklým mimochodem.
O tom, že paso finové jsou velmi pohodlní, se mohli diváci přesvědčit, když pan Kubeša bez problémů pronesl sklenici s vínem okolo celé tribuny až do rukou organizátorky celé akce, paní Hromádkové.
Ale hlavní program nebyl jen o koních. Velký úspěch sklidila borderkolie Aňa, která naprosto dokonale převedla cílovou rovinkou skupinku ovcí. Naprostá oddanost paničce a své práci si vysloužila obrovský aplaus z tribun. Zajímavá a poučná byla ukázka tradičních dožínek v podání skupiny dětí, rodičů i zvířat pod vedením pí. Bártové.
Westernoví koně byli samostatným světem pardubické výstavy. Ať už v kruhové ohradě „westernového městečka“ nebo na hlavním předvadišti ukázali westerňáci, že chtějí a umí – předvést sebe, předvést své koně i svůj jezdecký styl! Za pomoci vynikající komentátorky Míši Zachové celé dny seznamovali diváky s historií, charakteristikou i výkonností westernových plemen koní, celý den vysvětlovali, v čem spočívá správný westernový výcvik, na čem se zakládá harmonický vztah jezdce a jeho koně. Příznivci westernu si rozhodně přišli na své, ale i ti, kteří toho o tomto stylu ježdění mnoho neví, se dozvěděli spoustu zajímavých informací.
Mě osobně je jen líto, že podobnou propagaci nemá například drezurní ježdění, že podobné nadšení a radost ze své práce v sedle neprokazují hlavní představitelé i této disciplíny v České republice. Představa, že se na jednom místě sejdou naši drezurní juniorští i seniorští mistři, jejich trenéři a zasvěcený komentátor a společně a přátelsky vtáhnou do tajů drezurního ježdění širokou veřejnost, je asi příliš odvážná a pravděpodobně zavání utopií.
Co na závěr?
Suma sumárum, sečteno a podtrženo, krom parkování a opožděného zveřejnění podrobného programu na internetu poměrně dobře zvládnutá organizace (dokonce ani nebyly dlouhé fronty na WC a většinou ani na jídlo!), pestrý program pro celou rodinu, výborně využité prostory závodiště, rozumné možnosti nákupu, ideální počasí, příjemná atmosféra – a vyjde nám letošní výstava Koně v akci v dožínkovém duchu. Jaká bude její podoba za rok? Doufám, že ještě o stupeň lepší. Už se těším.
Galerie





Veletrh FOR PETS 2025

15. ročník největšího veletrhu chovatelských potřeb a krmiv (nejen) pro domácí zvířata se bude konat ve dnech 27-30. března 2025 v PVA EXPO PRAHA –…
Od čtvrtka 5. do neděle 8. prosince se výstaviště v Salcburku stalo centrem mezinárodního jezdeckého sportu, předvánočních nákupů, vzdělávání a…