Pod sedlem lze ohýbání provádět několika způsoby, které jsou navzájem podobné. Všechny spočívají v tom, že jedna otěž má spojovat část krku před kohoutkem s plecí a určovat, která část krku se na ohnutí bude podílet. Tato otěž pasivně více nebo méně odolává (drží), zatímco druhá otěž aktivně požaduje po koni ohnutí. První, „rámující" otěž pak zase po ohnutí narovnává krk.

Jezdec by neměl nikdy ohýbat střídavě vpravo - vlevo - vpravo - vlevo. To pak působí jako houpačka, která naruší stabilitu krku před kohoutkem a krk zkrátí. Místo toho je třeba ohýbání provádět několikrát na stejnou stranu, tj. ohnout doleva, narovnat, znovu ohnout doleva, narovnat atd.

Ohýbání krku lze provádět na koni stojícím nebo v pohybu. Pokud má kůň stát, pak s váhou rovnoměrně rozloženou na všechny čtyři končetiny. Pokud by nechal jednu nebo obě zadní nohy v zakročení, vzepřel by se svojí váhou proti ohýbající otěži, což by jezdec pocítil jako ztuhnutí. Jakmile jsou však obě zadní nohy pod tělem, ztuhnutí zmizí a ohnutí „projde skrz".

Pokud koně ohýbáme v pohybu, ohýbající otěž má působit buď ve chvíli, kdy je stejnostranná přední noha na zemi, nebo když je na zemi stejnostranná zadní noha. Každá z obou možností může mít na koně jiný efekt.

Ohnutí je diagnostickým i léčebným prostředkem.

Před ohnutím by jezdec měl nejdříve „prozkoumat" otěží tělo koně, aby zjistil míru jeho ztuhlosti/tuhosti, takže ho pak pomůckou k ohnutí nepřekvapí a kůň neztratí důvěru v přilnutí. Jako všechny pomůcky má i ohýbající otěž sloužit k tomu, že s její pomocí jezdec přezkouší svaly koně a také mu sdělí svoji žádost nebo příkaz. Jinými slovy, ohnutí je diagnostickým i léčebným prostředkem.

Ohýbající pomůcky mohou být dány měkčeji nebo pevněji, pomaleji nebo rychleji, mohou trvat déle nebo kratší dobu. Právě kůň a konkrétní situace určují, co je právě teď potřeba udělat. Ohnutí nikdy nesmí přejít do „fidlování" otěžemi, škubání nebo přetahování.

Je třeba zdůraznit, že ohýbání je gymnasticky užitečné pouze tehdy, když se svaly na vnější straně ohnutí natáhnou, zatímco svaly na vnitřní straně ohnutí se zkrátí. Ohnutí, které nenatahuje konvexní stranu krku koně, nemá žádnou gymnastickou hodnotu. Pouze zkracuje krk a způsobuje, že se stane nestabilním.

Dalším důležitým pravidlem je, že jakákoli pomůcka otěží, nejen poloviční zádrže, ale i ohýbající pomůcky otěží, může dosáhnout svého cíle pouze tehdy, když je podpořená sedem, váhou a holeněmi jezdce, tj. pokud hluboké svaly trupu jezdce jsou aktivní, zatímco povrchové svaly jsou uvolněné a měkké. Je zvláště důležité, aby pěsti, prsty a hýžďové svaly byly uvolněné a jezdec koně nesvíral lýtky.

Základním pravidlem je, aby holeně jezdce „přivedly koně k sedu". Sed koně „přivede na udidlo" a ruka jezdce pak může přijmout a dále zpracovat energii, udělí poloviční zádrže, určí rámec, ohnutí nebo vzpřímení - to záleží na tom, co je v daný moment třeba. Než pobízející pomůcky přivedou koně na udidlo, ruce nemají nic na práci, a proto nesmí být aktivní. Jakmile kůň přijde do rukou jezdce, ruce ho pošlou zpět k sedu. Jakoukoli pomůcku otěží vždy podpoří hmotnost jezdce. Jinak tato pomůcka nebude mít smysl a kůň se následně proti ní vrhne nebo s ní bude bojovat.

• Během ohýbání musí holeň „obejmout" koně, aby podpořila stejnostrannou ohýbající otěž. Brání také pleci padnout proti ohýbající otěži; tím se kůň běžně brání ohnutí, pokud je ohýbán na svoji tuhou stranu.
• Rámující otěž a koleno brání pleci ustoupit od tlaku ohýbající otěže; tím se zase kůň často brání ohnutí, pokud je ohýbán na svoji dutou stranu.
• Holeň na vnější straně ohnutí brání tomu, aby záď ustoupila ven od tlaku ohýbající otěže, čímž se kůň běžně brání ohnutí na tužší stranu.
• Holeň na vnitřní straně ohnutí brání zádí ustoupit dovnitř, což se stává, když se kůň ohýbá na svoji dutou stranu.
• Obě sedací kosti, obě kolena a lýtka brání koni couvnout. Kůň musí mít po celou dobu chuť jít dopředu.
• Pokud plec jde za ohýbající otěží, kůň si do této otěže lehne, zůstane ztuhlý a vzepře se v krku a týlu.
• Pokud plec uhýbá od ohýbající otěže, krk nebude plynule navazovat na plec a kůň se vrhne proti vnější, rámující otěži.
• Pokud uhne dovnitř záď, kůň si lehá na vnější plec a krk a týl zůstanou zablokované.
• Pokud uhne záď ven, kůň si lehá na vnitřní plec a krk a týl opět zůstanou zablokované.
• Pokud kůň couvne, dostává se za holeně a padá na předek. Obojí jsou obvyklé chyby, jedná se o běžnou snahu vyhnout se ohýbání, jejímž výsledkem je křivost a nerovnoměrné rozložení váhy, což brání jezdci v tom, aby svými pomůckami dosáhl na týl nebo záď koně.

V jakémkoli z těchto případů má jezdec nechat koně udělat krok dopředu a zastaví ho znovu tak, aby měl rovnoměrně zatížené končetiny, než ho zase začne ohýbat. Po celou dobu ohýbání má zůstat týl nejvyšším bodem.

Nejjednodušší verzí ohýbání pod sedlem je držet pasivní rámující otěž blízko krku před kohoutkem, zatímco aktivní ohýbající otěž se bez výraznějšího pohnutí ruky zkracuje. Pokud je kůň velmi ztuhlý, nebo se pokouší vytlačit plec k tužší straně, pomůže položit ruku na tuhé straně na kohoutek, nebo fixovat otěž palcem na vrcholku kohoutku. Tímto způsobem se kůň nemůže tak snadno protlačit přes rámující otěž. Horizontální pohyb ohýbající ruky k a od kohoutku má prodlužující, natahující efekt na krční svaly na vnější straně ohnutí.

Pokud chce jezdec více vzpřímit krk koně a více spojit jeho dolní čelist s krčními svaly (přiuzdit), může zvednout ohýbající ruku nahoru, přičemž loket bude skoro natažený. Tím „odemkne" týl a uvolní i plec koně, pokud je jeho stejnostranná přední noha ve vzduchu. Zvednutím otěže tímto způsobem může jezdec „sebrat" hmotnost ze stejnostranné plece a „přesunout" ji na stejnostrannou zadní nohu. Pokud se stejná pomůcka provede ve chvíli, když je přední noha na zemi, hmotnost z plece se může přesunout na diagonální zadní nohu.

Jedno velké nebezpečí ohýbání hrozí, když jezdec „rozpojí" krk a plece koně před kohoutkem (vnější otěž je příliš volná), čímž se přerušilo spojení zádě s udidlem a týl zůstane zablokován. V extrémních případech se bude krk kývat dozadu a dopředu jako psí ohon kdykoli, když se jezdec dotkne otěže.

Zkušený, citlivý jezdec cítí přesně, která část páteře je poddajná, které svaly jsou natažené a které zatnuté. Pro úspěšné ohýbání je nutné, aby jezdec „dosáhl" k té části páteře, kde se nacházejí tuhé svaly, které je třeba natáhnout.

Další chybou při ohýbání je, že se krk zkrátí a změkne jako guma, což je výsledek nekorektního ohýbání (především střídavého ohýbání do stran rychle za sebou). Pokud se ohýbání dělá správně, krk se prodlouží, jeho hřeben se natáhne do dlouhého oblouku vedoucího až do rukou jezdce, takže pomůcky „projdou skrz", aniž by se někde zasekly v zatnutém svalu, nebo zmizely v „rozpojeném" kloubu. Svaly na vnější straně ohnutí se pak natáhnout do takové míry, do jaké se svaly na vnitřní straně ohnou a zkrátí. Ohýbání bez natažení antagonistických svalových skupin je kontraproduktivní, jak jsem se již o tom zmiňoval.

Závěr:

Ohýbání je užitečné kdykoli, kdy kůň zatne oblast týlu/hrdla nebo krční svaly.

Uvolňovací ohýbající cviky, které mají „odemknout" týl a krk, bývaly častým prostředkem gymnastického rozvoje jezdeckého koně. V současné době se však na ně zapomnělo. Moderní jezdci, pokud o nich vůbec slyšeli, si je pravděpodobně spojují s baucherismem a francouzskou drezurou, ale kdysi byly denní součástí i německé či rakouské drezurní tradice, včetně kavalerie a Španělské jezdecké školy. Ohýbání je užitečné kdykoli, kdy kůň zatne oblast týlu/hrdla nebo krční svaly. Čím má kůň problematičtější exteriér týlu a krku, tím více bude ohýbání potřebovat, aby vzniklo dobré přilnutí. Ale i koně s dobrým krkem mohou mít z ohýbání užitek, aby se odstranily mírné, skryté blokády, které je jinak těžké lokalizovat a odstranit. Výsledkem je, že se zlepší držení těla koně i jeho chody, hřbet bude více pružit a kůň bude prostupnější pro pomůcky, které jím projdou mnohem účinněji.

Takže to mohu shrnout tak, že ohýbání učí koně nejen ustoupit tlaku, ale ustoupit určitou částí těla, kterou jezdec určí. Taky protahuje svaly koně na vnější straně ohnutí, uvolňuje týl a krční obratle. Ohýbání je vlastně jakási šedá oblast mezi ježděním a fyzioterapií. To, že ohýbání bylo úspěšné, poznáte podle toho, že krk vytvoří delší oblouk, že přilnutí změkne, ustálí se a bude rovnoměrné, že se hřbet více vyklene, hrudní koš se roztáhne mezi holeněmi jezdce a kůň bude více „před holení".