Úvahy o klasickém ježdění III: Přilnutí a propojenost

4. 6. 2009 Thomas Ritter Autor fotek: Shana Ritter

Pro studenty jezdectví je jedním z nejtěžších úkolů naučit se nastolit a udržet korektní přilnutí. Jedním z důvodů je to, že každý začátečník si myslí, že je to záležitost pouze mezi rukama jezdce a hubou koně, ve skutečnosti jde však o mnohem víc.

„Skutečné přilnutí trénovaného koně je dáno postavením celého jeho těla, pozicí krku vzhledem ke hřbetu a hřbetu vůči zádi, takže kůň se musí shromáždit koordinovaným zvyšujícím se působením ruky a nohy a naopak rovnoměrně a postupně natáhnout své svaly a klouby ve chvíli, kdy jezdec snižuje působení svých pomůcek, aniž by přitom došlo k přerušení pohybu, kymácení a náhlé ztráty rovnováhy." B. V. Oeynhausen (1852, str. 63 anglického překladu)

Thomas Ritter a Bella BloomPro studenty jezdectví je jedním z nejtěžších úkolů naučit se nastolit a udržet korektní přilnutí. Jedním z důvodů je to, že každý začátečník si myslí, že je to záležitost pouze mezi rukama jezdce a hubou koně. Dokud však jezdec aplikuje toto pojetí, nebude schopen dobrého přilnutí nikdy dosáhnout. Ve skutečnosti jde totiž o mnohem víc. Přilnutí jde dál, než je kontakt ruky s hubou prostřednictvím otěží, zahrnuje celé tělo koně i celé tělo jezdce. Boky koně musí být v kontaktu („přilnout k") s lýtky jezdce a hřbet koně musí hledat kontakt („přilnout k") se sedem jezdce. Celá páteř koně se musí natáhnout do udidla, které mu nabízejí ruce jezdce. A, aniž by to znělo sentimentálně, mysl koně musí přilnout k mysli jezdce.

Když jezdec vysedne na koně, měl by začít uzpůsobením svého sedu. Umístit nohy do korektní pozice, správně usadit pánev, ramena mají spočívat nad sedacími kostmi. Potom jezdec aktivuje zadní nohy koně vnitřní plochou stehen, kolen a lýtek nebo bičem a ihned přizpůsobí délku otěží, takže může cítit každou zadní nohu ve své stejnostranné ruce. Dobře tonizovaná záda a břišní svaly navzájem propojí jezdcovy pomůcky, spojí tělo jezdce s kyčli koně i udidlem a spojí záď koně s předkem.

Jezdec může díky spojení, které mu za pomoci břišních a zádových svalů vznikne mezi lokty a kyčlemi, cítit kontakt s udidlem celým svým trupem. Vnímá pak otěže, jako by byly částmi jeho předloktí. Impulsy energie pocházející od zadních nohou koně a procházející podél jeho páteře, skrze trup jezdce, po horní linii krku koně, skrze týl do udidla, pak jezdec zachytí svýma rukama a přesměruje je lokty a břišními a zádovými svaly zpět k zadním nohám koně.

Jezdec cítí, jako by jeho ruce byly součástí jeho trupu. Cokoli dělá trupem, to se přenáší, podporuje a znásobí jeho rukama. Ruce jsou článkem řetězu, poslem mezi sedem jezdce a hubou koně. Naopak jakoukoli pomůcku otěží, kterou jezdec dá, zachytí jeho tělesná hmotnost. Lze říct, že pomůcky otěžemi se změní v pomůcky sedem, vedou k většímu zatížení nohy, ke které směrují. Trup jezdce je kontrolním centrem, dirigentem orchestru pomůcek, který koordinuje všechny jezdcovy pomůcky a určuje, v jaké míře „projdou", tj. do jaké míry budou úspěšné.

Existuje nepřímý vztah mezi silou a účinností svalů trupu a svalů končetin (paže/ruce a nohy). Čím je vyšší napětí svalů trupu, tím lehčí může být přilnutí otěžemi a kontakt holeněmi. Čím je trup slabší, tím více se automaticky ruce a nohy snaží a kompenzují to silou svých svalů. Jinými slovy: jezdec se slabým trupem má tendenci se držet rukama a nohama. Naopak jezdec, který chce efektivně komunikovat lehkýma rukama a nohama, musí mít pevně tonizované břišní a zádové svaly, poddajné kyčle a pružné, ale pevné spojení mezi ohnutými lokty a pánví.

Pokud se jezdec příliš kymácí v sedle, jeho trup se stane „černou dírou". Polkne všechnu přicházející energii a každou pomůcku, ale nic nepropustí jiným směrem, tj. nepřevede posun koně dopředu do udidla a nepřevede pomůcky sedem a otěžemi dozadu do zadních nohou. Ztuhlé kyčle blokují a přerušují tok energie. Navíc ruce jezdce mohou být stálé, lehké a nezávislé pouze tehdy, pokud jsou ukotveny prostřednictvím svalů trupu a stehen, jako větve stromu jsou ukotvené jeho kmenem a kořeny. Bez této podpory hmotností jezdcova těla budou ruce vždy ztuhlé a těžké a působení jejich pomůcek se omezí pouze na hubu koně. V týlu, hrdle nebo krku vznikne „zácpa", protože záda jezdce (a hřbet koně taky) nepřenášejí žádné impulsy energie ze zadních nohou koně dopředu a naopak. Hřbet koně nemůže být „propojený", pokud nejdříve není „propojený" trup jezdce. Jezdec má jít příkladem.

Těžká ruka neznamená pouze to, že táhne dozadu nebo drží mnoho kil. Ruka, které „drží" příliš dlouho bez povolení je také těžká, přestože je přilnutí lehké jen několik gramů. Mrtvý kontakt na otěži, jako opak živé, komunikativní otěže, je také těžký - přestože váží jen pár gramů. Pokud je sed jezdce slabý, kůň může ještě více „spoutat" jeho ruce tím, že se do nich položí, což jen způsobí další nerovnováhu slabého jezdce.

Pokud je sed jezdce vybalancovaný a jištěný silným trupem, „moc ovládání je zapnutá". Jezdec cítí, že jeho sedací kosti jsou spojené nejen se hřbetem a zádí koně, ale jsou spojené také s jeho předkem, udidlem. Stejným způsobem jsou ruce spojené nejen s předkem a udidlem, ale jsou spojené i se hřbetem a zadníma nohama. Tím lze vysvětlit, jak může jezdec ovlivnit přilnutí na otěži svým sedem (a nohama) a naopak zadní nohy koně svými otěžemi. Přilnutí se stane lehčím, když lýtka uvolní zadní nohu, která je právě nad zemí, protože tím zmenší podpěru pro jakékoli případné položení se do udidla. Zadní nohy se zase více ohnou ve svých horních kloubech, když prsty jezdce krátce stisknou otěž - čili provedou poloviční zádrž.

Thomas Ritter a Bella BloomJezdec se silným trupem nikdy nebude vymrštěn ze sedla, bez ohledu na to, jak silně kůň proti němu vyhodí zádí. Výsledkem bude naopak to, že záď koně se dříve nebo později poddá. Hřbet koně najde potřebnou podporu v zadních nohách, zvedne se a začne pružit. Tímto způsobem se bude posilovat horní linie koně od kořene ocasu až po uši.

Zkuste si malý experiment. Pokud budete mít vláčný trupu, zjistíte, že váš kůň si začíná lehat do rukou, protože rychle ztratí sebenesení, především pokud se začnete předklánět. Zpevníte -li však svůj trup a srovnáte si ramena, sedací kosti a paty do svislice, ucítíte, že kůň získává zpět rovnováhu/sebenesení, což se projeví lehčím přilnutím.

Má-li vzniknout dobré přilnutí na udidle, musí kůň splňovat podobné požadavky jako jezdec a nesmí mu stát v cestě dvě hlavní překážky: ztuhlost, která blokuje tok energie, a falešné ohnutí, které je jako díra v zahradní hadici.

Z toho všeho vyplývá, že dobré „propojení" a přilnutí vyžaduje po jezdci silné a dobře propojené svaly trupu, a přitom poddajné a měkké svaly končetin. Kůň musí být oproštěn od jakékoli ztuhlosti a je třeba předejít falešnému ohnutí kdekoli v jeho těle. „Propojenost" a přilnutí lze dokonce definovat jako výsledek nepřítomnosti ztuhlosti (blokád energie) a falešného ohnutí (únik energie).

(Na fotografií jezdí Dr. Thomas Ritter na čtyřleté klisně Bella Bloom, kříženec fríze a anglického plnokrevníka (o: Alex, m: Wild Salsa xx).)

Podobné články
První krok jsme učinili. Právě nováčci v přepravě potřebují při první jízdě klid a jistotu.

Ježdění v přívěsu se dá naučit. Alfou – omegou je trénování s citem a rutina. Redaktorka časopisu Cavallo se zeptala třech odborníků, zda je…

Roluje se váš kůň za kolmici, nebo naopak natahuje krk jako žirafa? Se správným obnoskem se vám může podařit vyřešit hned několik nešvarů.