Úvahy o klasickém ježdění III: Ohebnost a poddajnost

9. 7. 2009 Thomas Ritter Autor fotek: Thomas Ritter

Uvolnění a ohebnost jsou základní požadavky každého jezdeckého koně. Bez nich nelze ve výcviku postupovat dál. Dr. Thomas Ritter vám přiblíží klasické principy uvolnění a ohebnosti koně.

ritterlogo.jpg

„Pokud má ježděný kůň oproti neježděnému výhodu, že je schopen se pohybovat snadněji a pravidelně na malém prostoru v chodech, které mu dala příroda, pak je to proto, že mu to umožnila ohebnost jeho těla, kterou získal drezurním výcvikem." Gustav Steinbrecht (Das Gymnasium des Pferdes, 1935).

Laterální ohnutí (ohnutí do strany), podélné ohnutí neboli vyklenutí (přiuždění), vzpřímení a prostupnost jsou vlastnosti úzce spojené a navzájem závislé. Dovolme si na toto téma malou kulturní a historickou odbočku: staří mistři používali výraz ohnutí (něm. Biegung) pro ohnutí jakéhokoli kloubu. Mluvili o ohnutí týlu, tedy jeho vyklenutí, krku, hřbetu i zadních nohou. Plně přiježděného koně někdy nazývali „durchgebogen", což znamená skrz naskrz ohnutý/vyklenutý/ohebný a vyjadřuje to podstatu výcviku.

Skutečně vycvičený kůň se také nazýval „přiježděný" (něm. geritten). V klasických termínech lze mnoho dnešních koní kvalifikovat jako „zaježděné" (angl. broken), ale zdaleka nejsou „přiježděni". Dalším z mých oblíbených termínů pro vycvičeného koně je „činný" (něm. tätig), lze to přeložit i jako „aktivní".

Kritériem pro přiježděného koně nebylo ani tak to, jak pokročilé pohyby nebo cviky dokáže předvést, ale jak je poslušný na jezdcovy pomůcky, jak je ohebný, jak dobře se poddá holením i otěžím jezdce. Jinými slovy, výcvik byl zaměřen spíš na kvalitu než na kvantitu.

Jak už jsem řekl, ohnutí, vyklenutí, vzpřímení a prostupnost jsou navzájem závislé. Skutečná prostupnost na jezdcovy pomůcky je výsledkem naprosté poddajnosti, které lze dosáhnout cviky na ohýbání/klenutí, jak píše Hans v. Heydebreck ve svém komentáři ke třetímu vydání Steingrechtova „Gymnázia koně" (1935):
„Nakonec je laterální ohnutí jediný prostředek, jak získat ohebnost, to znamená uvolnění všech kloubů a svalů a tedy i narovnání koně, připravení ho na impulzivní pohyb, pružící hřbet, rovnováhu a sebenesení."

Svaly se uvolní a protáhnou tím, že se střídavě aktivně stahují a pak pasivně natahují stahem antagonistických svalů. Cviky na ohýbání a klenutí dělají právě toto. Jedna sada svalů se stahuje a tím ohýbá určité klouby, nebo krk koně a jeho hrudní koš. Protilehlá sada svalů se musí natáhnout, aby umožnila ono ohnutí nebo vyklenutí, a naopak.

Nejjednodušším ohýbacím cvikem je kruh o průměru 20 metrů, tak také začíná výcvik mladého koně (na lonži). Dalším krokem jsou rohy (nejdříve zaoblené), potom vlnovky, spirály a malé kruhy. Když kůň získá určitou rovnováhu a ohebnost, přidají se stranové pohyby, které jezdci umožní dostat se k hlubším svalovým skupinám a protahovat a posilovat koňské svaly ještě více.

Gustav Steinbrecht vyzvedává význam ohýbacích cviků pro rozvoj pružícího hřbetu ve svém „Gymnáziu koně" (1935):
„Meziobratlové klouby se hýbou díky hřbetním svalům, které na nich leží shora a ze stran, a břišním svalům. Práce sa hřbetem se musí zpočátku omezit na uvolnění těchto svalů a díky tomu se stane páteř pružnou. Toho lze však dosáhnout právě ohýbáním do stran, až jezdec dokáže koně účinně a spolehlivě ovlivnit do těchto směrů. Pokud kůň je pak relaxovaný a uvolněný, poddajné pohyby hřbetu nahoru a dolů pod přirozeným vlivem jezdcovy váhy se vyvinou automaticky a projeví se pružným pohupováním hřbetu."

Stejnou věc lze v podstatě aplikovat i na zadní nohy. Díky svému tvaru má ohebnost zádě spíš podélný charakter, zatímco hřbet je poddajný spíš laterálně. Během výcviku koně se s jeho zadníma nohama pracuje odděleně, individuálně, posouváním společné hmotnosti koně i jezdce vždy v určitou dobu pouze na jednu zadní nohu. To lze dělat buď pomůckami váhou, ohýbáním nebo kombinací obou. Cílem této části výcviku je ohýbat klouby zadních nohou mnohem hlouběji, což protahuje a posiluje jejich svaly. Během fáze posunu a během fáze vznosu v daném kroku se předtím ohnutá zadní noha odrazí, odskočí, podobně jako v basketbalu. Čím energičtěji je míč hozen na zem, tím výš vyskočí. Analogicky, čím hlouběji se zadní noha ohne, tím energičtěji by se znovu měla odrazit od země. Jinými slovy, zvyšováním shromáždění (hlubší ohnutí zádě) má mít za výsledek větší kmih.

SedonnaJakékoli cviky, které se provádějí v laterálním ohnutí, nutí vnitřní zadní nohu došlapovat dopředu, blíže pod těžiště, což jí umožní se efektivněji ohnout. Například při dovnitř pleci se celý předek koně ohne okolo vnitřní zadní nohy. To zvýší podíl tělesné masy, kterou tato noha musí podepírat. Při dovnitř zádi se vnější zadní noha posune směrem k vnitřní přední, blíže k těžišti, zatímco vnitřní zadní noha je více uzemněná hmotností jezdce. V obratu okolo zádě, pesádě a piruetě se plece koně pohybují okolo vnitřní zadní nohy (aniž by nechaly vnější zadní nohu uniknout). Tento cvik zároveň uvolňuje a posiluje hřbet. Jinými slovy, povolení hřbetu a zapojení zadních nohou ve stejnou chvíli jsou neoddělitelné. Jedno nemůže být bez druhého.

Když jsou zadní nohy dostatečně připravené a individuálně posílené, jezdec může začít provádět cviky, které ohýbají obě zadní nohy najednou. Jedná se především o cviky nad zemí, které slouží k tomuto účelu. Můžete si všimnout, že tyto dvě fáze vlastně odpovídají kampanní a vysoké škole. Gustav Steinbrecht (Das Gymnasium des Pferdes, 1935) vysvětluje tuto myšlenku mnohem zřetelněji, než většina jiných autorů.
„Ohebnost zadních nohou je třeba rozvíjet individuálně, než budou připravené pro současné ohnutí střídavými cviky. Jezdec přitom překonává pouze ztuhlost pouze jedné zadní nohy, čili pouze poloviční ztuhlost, a kůň může nechat odpočinout noze, které byla předtím stresovaná více, když změní směr pohybu. Ta nyní zahrnuje laterální ohnutí koně, což je jediný způsob, jak intenzivně pracovat s každou zadní nohou individuálně jako s vnitřní zadní nohou. Čím perfektněji je celá páteř schopná dosáhnout potřebného nesení a laterální flexe, tím jemněji a mnohem spolehlivěji bude jezdec schopen působit na individuální zadní nohu.
Práce s páteří a zadním nohama je tak úzce spjatá, že ji nelze provádět odděleně. Páteř nachází jednu z hlavních podpor v zadních nohách; ztuhlost, která koně staví proti laterálnímu ohnutí jeho těla, je proto třeba hledat v zadních nohách. Pokud se kůň ohne korektně v páteři na kruhu, ohne i vnitřní zadní nohu. Větší ohnutí individuální zadní nohy je možné pouze na oblouku a u koně, který je patřičně ohnutý. Ohýbání páteře je proto jediným prostředkem pro primární opracování individuální zadní nohy. Musí bezpodmínečně předcházet současnému ohýbání obou zadních nohou. Práce na vnitřní zadní noze tím, že se kůň nechá sám nést v ohnuté pozici, začíná na jedné stopě na kruhu a na jiných obloucích. Z toho se potom vyvíjí dovnitř plec se svými jednotlivými stupni, kterou je třeba dobře procvičit, protože ostatní cviky na dvou stopách se korektně vyvíjejí z ní."

Zatím jsme mluvili o hřbetě a zadních nohách koně. V moderních klasických drezurních kruzích je tendence ignorovat význam držení hlavy a krku a také pomůcky otěžemi, stejně jako je velká tendence mezi „sportovními jezdci" soustředit svoji pozornost pouze na pozici hlavy a krku a pomůcky otěžemi, zatímco ignorují hřbet koně, jeho záď, pomůcky sedem a holeněmi jezdce. Ani jeden z těchto táborů nebude schopen skutečně natrénovat koně. Možná je to pro mnohé neoklasické drezurní jezdce překvapení, že staří mistři často poznamenávali, že jezdec nemůže dobře gymnastikovat záď, dokud nedostal hlavu a krk do určitého držení, které umožní energii ze zadních nohou projít páteří až do udidla a to umožní projít pomůckám otěžemi do každé přední i zadní nohy.

I Gustav Steinbrecht souhlasí:
„Pohyb je základní prvek koně a každý pohyb začíná v zadních nohách. Přestože je z tohoto důvodu základním předpokladem pro veškerý drezurní výcvik ohebnost zadních nohou, nelze si v žádném případě myslet , že laterální ohýbání týlu, krku a páteře je zbytečné. Spíš je třeba říct, že je nutné nejdříve dosáhnout ohebnosti těchto částí, aby jí bylo možné použít jako podmínku pro hlavní účel, a to pro práci se zádí."

Aby bylo možné použít krk koně účinně jako prostředek gymnastikování hřbetu a zádě, je třeba odstranit veškerou ztuhlost, která se nachází v krku a týlu. Můžete vidět, že krky mnoha koní jsou ohebnější u báze (= před kohoutkem) a tužší u týlu. Pro vývoj dobrého jezdeckého koně je třeba stabilizovat krk v jeho bázi a zlepšit jeho ohebnost u týlu, takže se ohebnost krku bude zvyšovat od báze k týlu.

Největší zdroje ztuhlosti lze obvykle najít ve stavbě týlu, čelisti a oblasti hrdla. Ve skutečnosti koně, jejichž oblast týlu je velmi ztuhlá na ohýbání a vyklenutí a které je těžké jezdit na otěži, jsou téměř vždy právě ti, jejichž dolní čelist se už začíná dotýkat krku, zatímco jejich nos je stále ještě kus před kolmicí. Když jezdec chce zvýšit podélné vyklenutí, slinné žlázy mají tendenci se zachytit mezi čelist a krk, což je bolestivé a může to vést ke všem negativním reakcím od házení hlavou, točení se dokola a dokonce o stavění se na zadní. Gymnastickým tréninkem je třeba u toho koně změnit svalovinu krku a protáhnout struktury v okolí slinných žláz, takže tyto se budou moct dostatečně pohnout, aby se oddálily od čelisti a ta je nemohla přiskřípnout. Tato změna tvaru krku se částečně provádí pomoci ohýbání podle starých mistrů, nazvaného „Abbiegen" (ohýbání celého krku) a „Abbrechen" (ohýbání pouze oblasti týlu/hrdla). Tato ohýbání lze provádět ze země i ze sedla v zastavení nebo v pohybu ze sedla.

E. F. Seidler poskytl nelepší proniknutí do této problematiky vztahu mezi stavbou oblasti krku/hrdla koně, ztuhlostí a gymnastickým ohýbáním (Leitfaden zur systematischen Bearbeitung des Campagne- und Gebrauchspferdes, 1837, str. 134):
„Když pracujeme na týlu na rovné linii, ale vyžadujeme větší vyklenutí, našim největším nepřítelem jsou slinné žlázy. Dokud nezískáme okamžitý kontakt čelisti s krčními svaly, dokud neuhnou slinné žlázy tlaku čelisti, takže čelist na ně bude tlačit, kůň bude odporovat vyššímu shromáždění. Bude se snažit vyhnout působení udidla zatnutím, ztuhnutím dolní čelisti nebo nestálou pozicí hlavy; nebo se dostane nad otěž, ohne klouby zadních nohou, ale zůstane ztuhlý v týlu. Špatná poloha slinné žlázy pouze na jedné straně způsobuje, že kůň tuhne při ostřejších obratech na tuto stranu; a na rovné linii je to často důvod, proč zkracuje kroky jedné končetiny, jako by kulhal. Někdy je to přední noha na ztuhlé straně, jindy diagonální zadní noha, záleží to na tom, co je pro koně pohodlnější. (Koně, kteří mají záď vysoko, přenášejí tento zvyk více na zadní nohu.) Kůň si netroufá došlápnout na ztuhlé straně více dopředu, protože cítí bolest v týlu, když směle přistoupí na udidlo. Jakmile se toto omezení odstraní vhodným ohýbáním, zmizí i kulhání. Kulhání nebylo způsobeno nestejnoměrným pohybem svalů končetin, ale omezením v oblasti týlu; to podporuje i fakt, že pravidelný pohyb začne kůň vykazovat ve chvíli, kdy ho jezdec jezdí na volných otěžích."

Při ohýbacích cvičeních můžete izolovat přesné místo, kde je kůň zablokován. Pokud je kůň poddajný, můžete jednou otěží zajistit bázi krku, zatímco druhá otěž po něm chce ohnutí, nejdříve pouze za hlavou, takže hrana dolní čelisti se dotýká krku a vytlačí slinnou žlázu ven. Potom můžete trochu vnější otěží povolit a uvidíte, jak se ohýbá postupně větší část krku. Ohnutí úplného začátku krku je většinou to nejsložitější. Někteří koně se budou tomuto požadavku bránit. To lze někdy eliminovat tak, že se koni dává stále více vnější otěže, dokud se neohne přední polovina krku. Potom se vnější otěž pomalu zkrátí, aby opět omezila ohnutí od báze k týlu. Někdy je třeba čekat několik sekund, než kůň povolí a odžvýkne („Abkauenlassen"). Když potom necháte vyšlápnout koně dopředu, jeho týl bude mnohem poddajnější, protože se zvýšila i jeho prostupnost.

FarrahNěkdy mírně - někdy více - může kůň ztuhnout především na vnější straně při projíždění obratů nebo rohů. Ztuhnutí je snadnější cítit na vnější straně než na vnitřní. To je důvod, proč je dobré čas od času přezkoušet koně tím, že budete vnímat otěže, sestavíte ho opatrně ven po projetí rohu. Pokud se kůň ihned nepoddá tlaku otěže, jezdec může koně zastavit a ohýbat mu krk a týl směrem ven, dokud blokáda nezmizí. Potom se vrátí do předchozího chodu. Uprostřed obratu nebo při stranovém pohybu může jezdec zkusit koně ohnout a sestavit více dovnitř. Pokud se kůň vrhá proti tlaku otěží, jezdec zastaví a ohne ho dovnitř.

Je nanejvýš důležité, aby holeně jezdce udržovaly koně v pohybu vpřed. Dá se říct, že lýtka dostanou koně na otěž. Sed a holeně také udržují záď a plece správně uspořádané, takže kůň nebude křivý. Tímto způsobem půjde stále dopředu, dokonce i během ohýbání v zastavení.

Podobné články

Jak souvisí prostupnost a poslušnost s přechody? A intenzitou našich pomůcek? Co dělat, pokud kůň reaguje nežádoucím způsobem? Právě tomu se ve svém…

Kůň a jezdkyně v rovnováze

Rovnováha není všechno, ale bez ní nic nefunguje. Ani soulad, ani cviky. Vybalancovat dvě těla a dvě mysli není snadné – ale krásné, když se to…