První jezdec Španělské jezdecké školy ve Vídni Johann Meixner (1895-1916) říkával o svém žákovi Richardu Wätjenovi: „Vjel na jízdárnu na dvou různých koních a opustil ji pouze na jednom." (Waldemar Seunig, Meister der Reitkunst und ihre Wege, 1960, str. 95). Tento kompliment, podaný tak humorně, může sloužit jako podnět k úvahám o výcviku koní, protože jeho význam je mnohem hlubší, než by se díky žertovnému tónu mohlo zdát.

Je jasné, že Wätjen neseděl doslova na dvou koních najednou. Jeho učitel Meixner mluvil o tom, že než je kůň plně přiježděný, jeho jezdec má pocit, jako by seděl na dvou různých koních. V opravdu špatných případech může dokonce cítit, jako by se každá noha koně pohybovala jiným tempem a jiným směrem. Tento pocit, jako by člověk měl pod sedlem dva různé koně, může mít nejméně dvě různé příčiny.

Prvním možným důvodem je určitý nedostatek spojení mezi předkem a zádí koně. Jezdec cítí, jako by měl jednoho koně za sebou a jiného před sebou, přičemž sedí v prohlubni mezi oběma koňmi, jako v houpací síti. Tento pocit vzniká z toho, že zadní nohy koně jsou daleko za jeho tělem, že nepodepírají dostatečně jeho hřbet a tedy ani hmotnost jezdce. Nemusejí se ohýbat, protože v této pozici na ně jezdec „nedosáhne" svými pomůckami holeněmi, sedem ani otěžemi. Neohnuté zadní nohy mají za následek vysokou záď a natřásavé chody, protože jejich ztuhlé, natažené klouby neabsorbují nárazy při došlápnutí. Zadní nohy tělo tlačí dopředu, valí, ale nepodepírají, což vede k tomu, že hřbet je prohnutý dolů a jezdec má pocit, že sedí ve zmiňované houpací síti. Dalším důsledkem je nadměrné zvednutí hlavy koně a vyvrácením jeho krku.

Jakýkoli pokus použít otěže nebo dokonce sed celou situaci jen zhorší, protože tyto pomůcky nemohou dosáhnout k zadním nohám, dokud je holeně jezdce nepřivedou víc pod tělo koně. Místo toho pouze zhorší prohnutí hřbetu.

V tuto chvíli jezdec cítí, jako by hrudník koně byl úzký. Jako by nebylo místo, kam přiložit holeně, jako by si neuměl pořádně sednou do sedla, kůň jakoby „odpuzuje" holeně jezdce a ty pak mají tendenci klouzat příliš dopředu. Jediný způsob, jak sjednotit obě dvě rozdílné poloviny koně, je dostat zadní nohy do pozice, v níž mohou poskytnout tělu dostatečnou podpěru a zvednou trochu jeho hřbet, a kde je může jezdec přimět k ohnutí svým sedem a pomůckami otěží.

Jezdec svými holeněmi povzbudí zadní nohy koně, aby dostihly zbytek těla. Pobídka holení na hrudníku koně za podbřišníkem ve chvíli, kdy se stejnostranná zadní noha právě zvedá, stimuluje břišní svaly koně ke kontrakci a to pomůže jeho zadní noze vykročit hlouběji pod tělo.

(E. F. Seidler: Die Dressur diffiziler Pferde, 1846, 223: „Flexorové svaly zadních nohou jsou koordinovány břišními svaly; jakmile se holeň nebo ostruha dotkne břišních svalů, kůň zvýší jejich tonus a to podpoří kmit zadní nohy dopředu.")

Tato nit úvah ukazuje, že nápravný proces musí začít uzpůsobením sedu jezdce. Jeho holeň musí být v pozici, kde může cítit bok koně a kde s ním může komunikovat. Zároveň tato pozice holeně umožní jezdci sedět v rovnováze, v sebenesení, díky čemuž zase bude moct jezdit s nezávislým sedem, tj. pohyb koně nezpůsobuje nechtěné, nekontrolovatelné kompenzační pohyby jezdcových rukou, holení, ramen nebo hlavy.
Když se jezdec řádně usadí s patami pod svými sedacími kostmi a lýtky spočívajícími lehce na bocích koně, může začít žádat koně o to, aby své zadní nohy posunul více dopředu pod tělo. Jakmile kůň začne reagovat, jezdec ucítí, že zadní nohy se dostaly pod jeho sedací kosti a obrazně i do jeho rukou. Hřbet koně začne být v kontaktu se sedem jezdce a zadní noha koně začne hledat kontakt s rukou jezdce prostřednictvím udidla, což jezdci umožní komunikovat s koněm sedem a otěžemi.

Pokud jsou třmeny tak dlouhé, že jsou kolena jezdce skoro narovnaná, jezdec ztrácí pružnost a nezávislost svého sedu, jeho pánev má tendenci naklonit se dopředu, sedací kosti se zvednou ze sedla. Takový jezdec nemůže mít svého koně „na holeni", protože holeně se nedotýkají koně vůbec nebo naopak se ho drží jako klíště. Pokud kůň není „na holeni", není ani „na sedu", protože zadní nohy koně jsou příliš vzadu a sed jezdce na ně nedosáhne. Pokud jezdec prohne svá záda, sedací kosti se přestanou dotýkat sedla, takže ani nebudou moct komunikovat se zadníma nohama koně. A když kůň není „na holeni" ani „na sedu", nemůže být ani „na otěži", přestože hlava koně je stále na kolmici.

Je tu ale další možné vysvětlení výrazu „jezdit na dvou různých koních". Tak, jak může být kůň rozpolcený na přední a zadní polovinu, může jezdec cítit, že pravá strana koně se chová jinak, než jeho levá strana. To je způsobeno asymetrií, která je vrozená každému živému tvorovi. V tradiční technické jezdecké terminologii to spadá pod hlavičku narovnání/křivost. Každičký kůň bez výjimky je trochu slabší na jednu stranu než na druhou. Slabší zadní noha více uniká do strany, než aby došlapovala přímo pod těžiště. To způsobuje více či méně výrazné ohnutí páteře na stejnou stranu. Např. kůň, kterého pravá zadní noha je slabší než levá, bude s každým krokem lehce ukračovat zádí doprava. To způsobí rotaci celé pánve doprava, takže levá kyčel je trochu za a nad pravou.

Protože pravá zadní noha nedošlapuje pod těžiště, ale napravo od něho a tak nepodepírá dostatečně tělo, levá zadní noha nebude mít dostatek času udělat prostorný krok dopředu. Bude proto dělat trochu kratší kroky, což může někdy vypadat, jako by kůň kulhal. Jakmile kompetentní jezdec koně narovná a zlepší jeho rovnováhu, toto „kulhání" zcela zmizí.

Protože levá zadní noha došlapuje příliš brzo, stráví relativně více času na zemi za kolmicí, než před kolmicí. V praktických termínech to znamená, že levá zadní noha více sune než nese, je ztuhlejší a méně ochotná ohnout své klouby, takže kůň je jakoby ztuhlý na celé své levé straně.

Levá kyčel koně bude výš než pravá. Jezdec pak cítí ve většině případů, jako by na koni seděl nakloněný doprava, protože i hřbet koně je vpravo níž, než vlevo; jezdec sedí na šikmé ploše.

Levá zadní noha nejen sune více, než nese, ale ona také sune víc, než pravá zadní noha. To vede k tomu, že je silnější přilnutí na levé otěži a kůň jakoby stále nechtěl přijít na pravou otěž. To často souvisí s tím, že levá lopatka takového koně se tlačí doleva. Mnoho jezdců tento nerovnoměrný pocit nevědomky kompenzuje tím, že svoji levou ruku drží výš a více vepředu, pravou ruku zároveň táhnou dozadu a dolů ke svému stehnu, ve snaze vytvořit rovnoměrný pocit v obou rukou. Je však třeba upozornit, že jediná věc, která vyrovná přilnutí na obou otěžích, je narovnání koně, tj. sestavení zádě i plecí koně korektně do zákrytu na stopě, po které dvojice jede.

Tato přirozená křivost, kterou jsem právě popsal, má určité následky na výkonnost koně. Pár jich vyjmenuji - budu stále předpokládat, že kůň je dutý vpravo a tuhý vlevo.

• Všechny jeho obraty doprava budou větší než obraty doleva. Tj. na pravou ruku bude táhnout z obratu ven přes levou plec a půjde proti levému koleni a stehnu jezdce. Naopak v obratech na levou ruku bude kůň padat dovnitř, po vnitřní pleci.
• Bude mít tendenci se nadměrně ohýbat při ježdění na pravou ruku, vystrčí levou plec ven.
• Na levou ruku bude mít tendenci se ohýbat ven, kontra, někdy zatne levou polovinu čelisti.
• Na levou ruku bude zkracovat rohy tím, že bude padat v obratu na levou lopatku.
• Na pravou ruku bude větší problém ho otočit od stěny, jezdec může mít pocit, jako by se jeho levá plec přilepila na stěnu, takže hlava a krk se otočí doprava, ale zbytek těla koně půjde stále podél zdi.
• Pokud pojedete po středové čáře, kůň bude mít tendenci jít doleva celým svým tělem.
• Při přechodech na středové čáře bude vypadávat doleva plecí a/nebo doprava zádí.
• Při přechodu do zastavení bude mít levá zadní noha tendenci zůstat zakročená.
• Na pravou ruku bude mít stále tendenci dělat dovnitř záď, protože jeho záď bude vypadávat dovnitř proti holeni jezdce.
• Na levou ruku bude záď koně uhýbat z obratu, proti vnější holeni jezdce.
• Při dovnitř pleci vpravo půjde dobrovolně ohnutý, ale bude těžké dostat jeho plece od stěny.
• Při dovnitř pleci vlevo bude snadnější kontrolovat jeho úhel od stěny, ale obtížnější ho korektně ohnout.
• Dovnitř záď a poloviční překroky budou jednodušší doprava než doleva.
• V těžkých případech se koni nebude chtít cválat na levou nohu.
• Když budete chtít prodloužit klus, kůň bude často naskakovat do pravého cvalu.

Tento seznam může drezurním jezdcům sloužit jako návod, jak určit dutou a tuhou stranu jejich koně. To je velmi důležité, protože během praktického výcviku koně musí jezdec přizpůsobit své pomůcky tomu, aby kompenzoval tuto křivost, aby překonal asymetrii a časem z koně udělal ambilaterálního (šikovného na obě strany). Dosažení funkčního narovnání je nejzákladnějším požadavkem v tréninku koní, protože křivý kůň nikdy nedosáhne kmihu, sebenesení nebo lehkosti, a už vůbec ne shromáždění. Ještě horší je to, že křivý kůň je podélně i příčně nevybalancovaný a dlouhodobě nezůstane zdravý, protože nerovnováha způsobuje ztuhlost, což zase způsobuje zbytečné opotřebování kloubů, šlach a vazů.

Kompenzace asymetrie koně znamená, mezi jinými věcmi, že jezdec používá jiné pomůcky v obratech vlevo a vpravo:

• Při obratu doprava může posunout svoji váhu více k vnitřní zadní noze koně, použije přitom vnější otěž a pevně s ní zarámuje plec a bázi krku. Tím předejde tomu, že by se kůň před kohoutkem zalomil, otočil hlavu a krk do strany a přitom zbytkem těla stále pokračoval po rovné linii. Vnitřní holeň bude bránit vnitřní zadní noze, aby vypadávala dovnitř, což po jezdci vyžaduje, aby ji položil trochu více dozadu, než obvykle.
• Při obratu doleva bude kůň naopak padat příliš dovnitř, protože bude nadměrně zatěžovat levou plec. Jezdec to může kompenzovat tím, že přesune svoji váhu více ven, na vnější sedací kost a do vnějšího třmenu, zatímco bude pobízet vnitřní zadní nohu lépe dopředu a pod sebe. Vnitřní stehno jezdce a otěž mohou navíc bránit koni padat do obratu plecí, vnější holeň dá jezdec dobře dozadu, aby zabránil vypadávání zádě ven. Protože kůň se dobře neohýbá v žebrech na své tužší straně, jezdec stočí své kyčle i ramena více dovnitř, do obratu, aby získal korektní stupeň ohnutí. Je třeba vyzkoušet, jaká míra tohoto stočení vyvolá potřebné ohnutí u koně.
• Při ježdění na středové čáře bude jezdec trochu více zatěžovat pravou sedací kost, levou zadní nohu koně bude pobízet, aby šlapala dobře dopředu, takže kůň nebude vystrkovat levou plec a hrudník doleva. Levá otěž může rámovat bázi krku, takže kůň nevystrčí plec doleva a jeho tělo zůstane propojené.
• Při dovnitř pleci doprava jezdec spíš bude provádět ustupování na holeň, s velmi narovnaným krkem, aby zajistil, že se plec koně odkloní od stěny. Až pak dá kůň jezdci potřebné podélné ohnutí.
• Při dovnitř pleci vlevo se musí jezdec soustředit na to, aby koně dobře ohnul doleva, pak kůň pravděpodobněji sám od sebe udrží potřebný úhel od stěny.
• Při polovičním překroku doprava se musí jezdec ujistit, že se plece koně pohybují dostatečně dopředu a doprava, musí přitom zabránit zádi, aby příliš ukračovala do strany. Jinak by se stalo, že záď bude předbíhat. Jinými slovy, jezdec musí myslet na ježdění dovnitř plece, když praktikuje poloviční překrok doprava.
• Při polovičním překroku doleva musí jezdec pracovat na tom, aby získal korektní úhel i ohnutí, protože kůň bude mít přirozenou tendenci jít spíš v kontra-dovnitř pleci než v polovičním překroku.

Čím více se kůň během výcviku stává ambilaterálním, tím více budou pomůcky jezdce na obě ruce podobné, až budou téměř identické. Známý francouzský mistr D'Auvergne napsal, že „jezdec s veškerou dokonalostí svého jezdeckého umění stráví celý život napravováním nedokonalosti", tj. křivosti. Do té doby bude sedět na dvou rozdílných koních, kteří budou vyžadovat rozdílné pomůcky podle toho, zda pojede na pravou nebo levou ruku.