Článek byl původně publikován v Topline Ink Magazine ©2008

„Pokud slyšíte rčení, je jezdecký cit je vše, rád bych modifikoval toto sentir c'est tout v tom smyslu, že je to právě pouze cit, který je jezdec schopen analyzovat - což znamená vše."
Waldemar Seunig (1949, str. 145)

Úvod

Máme technickou/mechanickou stránku ježdění. Máme vědeckou/akademickou stránku ježdění. Máme atletickou stránku ježdění, pro jezdce i pro koně. A máme také intuitivní/psychickou stránku ježdění. Často se jí říká „cit" nebo „jezdecký takt" a je to ten nejhůře popsatelný a zprostředkovatelný aspekt ježdění. Mnoho trenérů věří, že citu se nelze vůbec naučit. Když jsem byl ještě "mladý", často mi učitelé jezdectví říkali, že se s tím člověk buď narodí, nebo bude navždy beznadějný.

Předpoklad

Učitel musí studentovi vysvětlit, co má hledat v koni i ve svém vlastním těle, jak analyzovat to, co cítí, a pokud možno demonstrovat tyto jemnůstky v praxi.

Na základně svých vlastních zkušeností studenta i učitele jezdectví vím, že tento šestý smysl lze rozvíjet do skutečně velké míry, pokud má student trochu vnitřní vnímavosti k jiné živé bytosti, kombinované s trochou povědomí o vlastním těle, schopnosti se soustředit a pozorovat, se sebedisciplínou a láskou ke koním. Není to jednoduchý úkol - pro studenta ani pro učitele. Ale stojí za to úsilí, protože vede k lepší komunikaci s koněm. Učitel musí studentovi vysvětlit, co má hledat v koni i ve svém vlastním těle, jak analyzovat to, co cítí, a pokud možno demonstrovat tyto jemnůstky v praxi.

V tomto článku se pokusím dát pár tipů, jak si zlepšit svůj jezdecký takt, přestože je to něco, co se nedá naučit z knihy. Chce to mít učitele - koně i člověka - , kteří studentovi vysvětlí komunikaci s koněm na místě. Bez citu se může z jezdce stát šikovný technik, ale nikdy z něho nebude skutečný Jezdec/Trenér ve smyslu Starých Mistrů.

Předpoklady rozvoje citu

Prvním předpokladem rozvoje citu je pravděpodobně otevřené srdce a mysl vůči koni. Člověk musí dobře chápat, jak kůň myslí a jak pracuje jeho tělo. Potom je to otázka sledování koně všemi smysly, včetně určitého psychického smyslu, který cítí energii koně. To znamená pozorovat mimiku koně, vnímat napětí jeho svalů, poslouchat jeho dech a cítit jeho přítomnost, jeho myšlenky a emoce.

V mysli jezdce nesmí být kůň nikdy nepřítelem, kterého je třeba přemoct, porazit a obelstít.

V mysli jezdce nesmí být kůň nikdy nepřítelem, kterého je třeba přemoct, porazit a obelstít. To je vždy špatné a vede to k velmi špatnému vztahu s koněm, který bude pod takovým jezdce vždy jen trpět. Místo toho by měl být jezdec naplněn ochotou koni pomoct, aby pochopil, co po něm požaduje, aby splnil svůj úkol co nejlépe a co nejúčinněji. Kůň to bude cítit a na takový přátelský přístup bude reagovat pozitivně. „Kůň k vám stále mluví," říkával nám Egon von Neindorff na hodinách. Je na nás mu naslouchat a pokusit se pochopit, co nám říká.

Rovnováha, poddajnost, měkké svaly

Aby byl jezdec schopen slyšet, co mu kůň říká, musí být fyzicky i psychicky v rovnováze a uvolněný, ale také soustředěný, protože pouze uvolněné tělo a mysl mohou vnímat. Musíme vyčistit naši mysl od všech zmatků, všech předsudků a rozptylujícího mentálního šumu a namířit svoji pozornost na koně.

Rovnováha je v každém ohledu tou nejdůležitější věcí pro koně i jezdce, protože nevybalancované tělo je vždy více či méně ztuhlé a napjaté. Nevybalancovaná mysl je také napjatá, což vede ke svalovému napětí. Ztuhlé, tvrdé svaly nic necítí. Nevybalancovaný jezdec se bude vždy držet rukama a nohama ze strachu, že spadne, což znemožní rozvoji inteligentního, sofistikovaného vztahu s koněm.

Aby byl jezdec fyzicky vybalancovaný, musí zapojit svaly trupu, kterými upraví polohu své pánve, páteře a lopatek. To mu umožní uvolnit ruce a nohy, takže ty pak mohou komunikovat s koněm.

Je důležité, aby jezdec používal všechny své smysly, aby mohl získat všechny informace, které mu posílá kůň. Lidé obvykle získávají 90 % všech informací očima. Jezdec si však musí vyvinout svůj hmat a svoji intuici, aby jimi do jisté míry zrak nahradil.

Poslouchejte a myslete, než začnete mluvit

Dřív, než jezdec dá jakoukoli aktivní pomůcku, měl by se se svým koněm nejdříve spojit a vnímat jeho mentální a emocionální stav, jeho svalové napětí a jeho rovnováhu. Jezdec může cítit celé tělo koně svými lýtky, koleny, vnitřní plochou stehen, sedacími kostmi a rukama. Pokud člověk pracuje s koněm ze země, nemá jako „antény" sed a nohy, ale stále může použít ostatní smysly. Jakési "prozkoumání" koně před tím, než začne jednat, mu umožní najít správný dotyk a držení těla pro nastávající komunikaci. To předchází nedorozumění, jezdec nepoleká koně náhlou, ostrou pomůckou, když je potřebná pomůcka měkká a klidná. Neustále musím svým studentům zdůrazňovat, že jejich pomůcky jsou příliš uspěchané, příliš náhlé, příliš drsné, což je příčinou kontrakcí a obranných reakcí koně, přitom by bylo snadné se tomu všemu vyhnout.

Každá pomůcka má začít pasivně přijímajícím kontaktem, který koně upozorní, že se otevřel komunikační kanál, který možná bude použitý.

Každá pomůcka má začít pasivně přijímajícím kontaktem, který koně upozorní, že se otevřel komunikační kanál, který možná bude použitý. To je důvod, proč si po celou dobu udržovat lehké, stálé a rovnoměrné přilnutí na obou otěžích, obou holeních, obou kolenech, obou stehnech a abou sedacích kostech. Poté, co jezdec ucítí, že kůň je připraven přijmout pomůcku, začne tuto pomůcku dávat opravdu malou mírou tlaku. Pokud kůň nereaguje, tlak se postupně zvýší, podobně jako se na rádiu přidává hlasitost, dokud kůň na pomůcku nezareaguje. Tím se zjistí reakční práh koně, tj. na jak velkou tlakovou pomůcku kůň začne reagovat. Tento práh lze během výcviku posouvat nahoru i dolů. Jinými slovy, jezdec může přimět koně, aby reagoval citlivěji nebo byl naopak tolerantnější, to záleží na jeho preferencích.

Jemné nastavení reaktivity koně

Když je třeba použít bičík, aby se zlepšila pozornost koně na holeně, jezdec ho musí nechat zpočátku jen vlastní váhou spočívat na boku koně, než ho použije jako tlakovou nebo vibrační pomůcku. Švihnutí bičíkem z „čistého nebe" je velice nejezdecké, nekompetentní a kontraproduktivní.

Švihnutí bičíkem z „čistého nebe" je velice nejezdecké, nekompetentní a kontraproduktivní.

Pokud je potřeba použít ostruhu, je třeba nejdříve aplikovat určitý základní tlak. Tento základní tlak se postupně zvyšuje, dokud kůň nezareaguje, a potom se ostruha vrátí k základnímu tlaku, než se opět oddálí od koně. Kopání a dloubání holení či ostruhou jsou také nanejvýš nejezdecké a kontraproduktivní zásahy.

Pokaždé, kdy jezdec upraví svoji pozici, pokaždé, kdy se dotkne koně, pokaždé, kdy stáhne nějaké svaly ve svém těle, kůň to cítí a reaguje na to, ať už je to dobře nebo ne. Pokud kůň nereaguje, protože byla pomůcka příliš malá, nebo protože byl nepozorný, je třeba pomůcku zopakovat, tentokrát trošinku hlasitěji, dokud nezareaguje. Nejhorší reakcí je žádná reakce. Cokoli jiného totiž může být zahájením konverzace. Stejně tak má jezdec odpovědnost aktivně se hýbat pouze tehdy, kdy chce dát nějakou pomůcku. Nechtěné pohyby a svalové stahy koně ruší a kazí jeho „nastavení", protože ho otupují.

Jezdec musí koně pozorovat a posuzovat jeho fyzický i mentální stav, než aplikuje aktivní pomůcku. Na základě této analýzy zvolí pomůcku. Potom sleduje reakci koně a ihned ji analyzuje. Výsledek této analýzy pak určí další průběh akce.

Technika a její nuance

Každou pomůcku lze charakterizovat trváním, mírou tlaku a načasováním z hlediska nohosledu koně. Je však toho ještě víc. Každou pomůcku lze dát s různými výrazy a lze ji doprovázet celou řadou podtónů. Hudebníci určitě pochopí. Dva lidé mohou hrát stejné noty, stejně hlasitě a stejně dlouho, přesto to bude od každého znít jinak. Stejné noty mohou znít šťastně, smutně, rozzlobeně, aj. To stejné platí pro jezdectví. Pomůcka může být lehká, ale přitom ostrá a popudlivá. Může být silná, ale přitom měkká. Je celá řada kombinací mezi tím. Může také zprostředkovávat různé emoční stavy, například může být pohodlná, pečující, přítulná, autoritativní a požadující, nebo také výhružná, bojácná, nejistá či násilná.

Je třeba říct, že některé z těchto podtónů nejsou vůbec žádoucí a je třeba se jim vyhnout, zatímco jiné je třeba pečlivě vybírat, aby se hodily k citlivosti konkrétního koně, jeho osobnosti a stavu mysli. Pokud jezdec vybere nesprávný podtón, může snadno dojít k pohromě.

S rostoucími zkušenostmi pak jezdec provádí mnohé z těchto výběrů intuitivně, reflexně. Mnoho koní potřebuje emoční podporu od jezdce. Pokud on to nepozná a místo toho použije na koně násilí (což je bohužel velmi časté), kůň bude vystrašený a velice brzy nebude chtít s jezdcem spolupracovat.

Když se pracuje s problémovými koňmi, a především s takovými, kteří vyžadují korekci, musí jezdec někdy rychle kličkovat mezi autoritativním, uklidňujícím, utěšujícím, přísným apod. přístupem. Čím více naslouchá koni a zapojuje ho do obousměrné konverzace, tím více se mu kůň otevře a komunikuje s ním.

Závěr: Jezdecká odpovědnost

V této konverzaci kůň trénuje a vzdělává jezdce, stejně jako jezdec trénuje a vzdělává koně. Po jezdci se vyžaduje, aby koni věnoval neustálou, nedělenou pozornost, stejně tak musí činit kůň vůči jezdci. Jezdec musí monitorovat všechny změny na sobě, všechny pomůcky a také všechny změny u svého koně. Pokaždé, když se neco změní na koni, musí se jezdec pokusit najít příčinu té změny tím, že si v mysli vše zpětně prochází: „Co jsem udělal, když se kůň změnil? Co jsem udělal, krok předtím, ... dva kroky, ... tři kroky, než se změnil?" Pokud se jezdec do toho ponoří dostatečně hluboko, detekuje, že jeho vlastní pozice a svalové napětí se změnily, více či méně výrazně, než došlo ke změně u koně.

Jezdec si musí roztřídit, které změny v jeho držení těla koně zlepšují a které zhoršují.

Jezdec si pak musí roztřídit, které změny v jeho držení těla koně zlepšují a které zhoršují. To od něho vyžaduje naprostou poctivost k sobě samotnému. Zde není prostor pro hýčkání vlastního ega - jinak se zarazí ve svém vývoji, nebude schopen se zlepšovat. Naopak musí stále přizpůsobovat a upravovat svůj sed, pomůcky, cviky, postojy či výcvikové strategie, aby podporoval zlepšování koně, bez ohledu na to, zda chyby, ke kterým došlo, byly „selháním" koně či jeho samotného.