Kdo je kdo: Lucie Marešová

Lucii Marešovou asi není třeba představovat. V dobrém se podepsala na mnoha drezurních jezdcích a v minulých letech na drezurních obdélnících předváděla svého impozantního trakénského hřebce Plesanta. Je také několikanásobnou mistryní republiky v drezuře a držitelkou mnoha dalších ocenění. Ve své stáji JK Iluze Makotřasy se věnuje drezurnímu výcviku od počátků až do nejvyšších stupňů, a to jak koní, tak jezdců.

Začala jezdit v devíti letech na Přední Kopanině u paní Kadlecové a tam vydržela až do osmácti let. Poté přešla do Svinčic, kde získala i základy skokanské. Pak přišly zkušenosti zahraniční, nejprve ze Švýcarska, pak z Německa, kde si vyzkoušela i práci s dostihovými koňmi, a poté strávila rok u pana Deterse. V posledních letech dojíždí spolu s dcerou Bárou trénovat k Martině Hannover. Jejím nejoblíbenějším koněm byla klisna Iluze, s níž se dostala až do stupně IM-1. Nejlepším současným koněm stáje je černý trakénský hřebec Plesant. Krom něho stojí ve stáji Lucie Marešové ještě talentovaný Lucky Life a oba koně můžete potkat na závodech v sedle s Barborou Marešovou. Lucie Marešová se těší na příští sezónu, kdy plánuje návrat na drezurní obdélníky se svou mladou, nyní čtyřletou, velmi nadějnou holštýnskou klisnou.

Barbora Marešová se začala na drezurních obdélnících objevovat od roku 2006, nejprve v sedle ponyho Piškota, později zejména s koněm San Li-Pas, s nímž vyhrávala téměř všude, kde se objevila. V současné době 'podědila' talentovaného, ale trošku hůře jezditelného Lucky Lifa i nádherného Plesanta. Kromě mnoha jiných ocenění je i jezdkyní roku 2009 v kategorii dětí, mistryní republiky v téže kategorii z roku 2009 a letos vybojovala druhé místo v kategorii mladších juniorů.

Letos o prázdninách Bára strávila krásné prázdniny v jižních Čechách u pana Umlaufa. Vzpomíná nadšeně, jak úžasná škola to byla. Ovšem žádný odpočinek, tréning třeba na osmi koních denně je porce, jakou si sotva dokáže představit mnoho dospělých. Do budoucna doufá v mezinárodní scénu a účast na mistrovství Evropy.

Jezdec v úloze nesmí váhat ani pospíchat

Pokud jste viděli Báru Marešovou soutěžit, možná vás, podobně jako mě, zaujaly dvě věci - v první řadě perfektní sed jezdkyně, v té druhé potom samozřejmost, s jakou koně vodí po obdélníku a nesmírně souladný a suverénní dojem, jímž dvojice působí. Jakoby ježdění úloh bylo Bářiným denním chlebem. Což je o to zajímavější, že v Makotřasích nemají drezurní obdélník, ale pouze halu, která rozměrů drezurního obdélníku nedosahuje. Téma pro rozhovor s Lucií Marešovou, coby Bářinou 'dvorní trenérkou' se tedy přímo nabízelo - jak se naučit jezdit drezurní úlohy? Které chyby jsou nejčastější a 'nejdražší'? Nač myslet? Minule Jana Rosická vyprávěla, jak se drezura 'prodává', než se ale k tomu jezdec dostane, musí nejprve předvedení perfektně zvládnout, precizně a naprosto rutinně. Jak jste to Báru naučila?

„Myslím si, že na tom, jak Bára jezdí úlohy, má asi největší zásluhu San Li-Pas. Protože to je perfektní kůň pro dítě, on se nechá vodit a dělá přesně to, co jezdec chce. A díky tomu ona teď nic neřeší. Jede úlohu, ať se děje, co se děje, ať zlobí, prostě jede. My starší se už snažíme kalkulovat, retušovat, ale ona jede. A to je ten největší dar."

„Proto si myslím, že mladý jezdec by měl mít v první řadě zkušeného koně, rozumného a spolehlivého, který nebude koukat na boudy, na kytičky... aby se jezdec mohl soustředit pouze na úlohu. Takových koní je velmi málo, ale pro mladého závodníka je to to nejdůležitější. Tím se jezdec 'vyzávodí' a ztratí počáteční nervozitu, protože ví, že kůň půjde a bude fungovat, může se soustředit jen na úlohu a na sebe."

„Úlohu jezdec musí dobře znát. Musí vědět, kde začít s cviky, s přechody a to mu samozřejmě musí říct trenér. Kde si má najet, aby to vyšlo, kde dát poloviční zádrž, aby byl přechod přesně v písmeni... a nesmí váhat. Nesmíte přemýšlet, co bude, nesmíte přemýšlet, jak zkrátíte, když vás čeká prodloužení. Když totiž jezdec váhá, kůň znejistí. A to je v úloze hodně vidět. I rozhodčí to dobře vidí. Kůň vždy udělá to, co jezdec. Zaváhá jezdec, zaváhá kůň. Ztuhne jezdec, ztuhne i kůň. I když třeba cvik je v pořádku, je okamžitě vidět, že tam chybí ta uvolněnost a harmonie, která tam má být."

„V úloze je potřeba myslet zhruba jeden cvik dopředu. Abyste koně nepřekvapovali. Připravit si ho na cvik poloviční zádrží asi metr předem. A vy musíte být jezdec, který toho koně řídí. I když jedete třeba celou dlouhou stěnu bez cviku. Na obdélníku nesmíte pauzírovat. Je to často k vidění - jezdec dokončí cvik, třeba překrok, a dá si 'pauzu'. Ale to nejde, to je hodně vidět. Udělám překrok a jedu dál, úloha pokračuje. A vypadá potom úplně jinak, je kompaktnější, uhlazená, vcelku. Tohle na celkovém dojmu udělá moc."

Je dobré tedy úlohy jezdit vcelku i doma, tak trochu drilovat?
„Já osobně bych s tím byla opatrná. Protože samozřejmě, kůň se pak úlohu naučí. Možná pro začátek je to výhoda, u vyšších soutěží ale spíš nevýhoda. Kůň potom předbíhá, protože už ví, co bude. Takže my v práci prakticky vůbec nejezdíme celé úlohy, nemáme tedy ani kde, ale nejezdíme ani cviky, jak jdou po sobě. Všechny cviky děláme, ale zvlášť a pak to třeba jednou sjedeme dohromady, ale víckrát určitě ne. Výjimkou jsou jen děti, které se musí naučit jít úlohu celou a v kuse."

Jaké jsou nejčastější chyby, které lidé dělají v nižších úlohách?
„Největší chyby jsou jednoznačně v preciznosti. Nedojíždějí do písmen, netrefí se na střed... někdo snad ani neví, že zastavit v A znamená, že v A je tělo jezdce. A pokud kůň nejde na přilnutí, zvedá hlavu, špatně se ovládá, špatně se v něm i sedí. Další problém je ohýbání, je třeba klást větší důraz na přistavování na kruhu, hodně málokdy je vidět opravdu ohnutý kůň. Koně nejsou zohýbaní a jezdci to neumějí."

Jsou nějaké věci, na které by člověk měl v úloze myslet, aby mu přinesly body, resp. uchránily ho od jejich ztracení?
„Určitě. V první řadě sed. Jezdec musí sedět rovně na obou sedacích kostech, dívat se dopředu a usmívat se. A potom ta zmíněná preciznost. Když chcete dělat přechody přesně v písmenech, musíte brzdit alespoň o metr a půl nebo o dva dřív. Totéž v prodloužení i v zastavení, pomůcka musí přijít včas. A učím je jezdit úlohu vcelku, aby byla plynulá. Spousta nezkušených jezdců to jezdí 'teď cvik... teď další cvik'... mezitím pospíchají, protože jsou nervózní. Vždycky říkám, aby jeli a na úlohu mysleli vcelku. A když se to učí, kreslí mi ji tu na papíře a přitom říkají, kde co budou dělat. Protože nervozita na obdélníku zejména u dětí je veliká, takže musejí přesně vědět, kde co budou dělat, musí se to naučit jako básničku."

Pojďme si projít základní cviky Z úloh... máte nějakou radu, jak se trefit na střed?
„Rovnou středovou čáru pojedu, jen pokud se přitom dívám daleko dopředu. Nevjíždím z té strany, na kterou je kůň křivý, ale z té druhé. Záleží samozřejmě na tom, jak vypadá obdélník. Pokud je před ním dost místa, srovnám si koně, jedu čtyři nebo pět metrů rovně a pak vjíždím. Při vyklusání po pozdravu je důležitá dobrá pomůcka sedem a obě dvě holeně dát naprosto stejně, dívat se opět daleko dopředu, aby bylo vyjetí rovné. A dokud nedojedu do C, pořád se dívám daleko dopředu. Jakmile se podíváte dolů na koně, už jedete křivě."

„Další problémy jsou v projíždění rohů. Hezkou úlohu dělají precizně projeté rohy. A je těžké dobře projet roh. Musíte ho projet po vnější otěži a vnitřní holeni. Vytlačit vnitřní botou do vnější otěže, nenechat koně vpadnout dovnitř plecí. A jen když dobře projedete roh, můžete si koně dobře navést na diagonálu nebo do jakéhokoli cviku.

Kruhy... jak vypadá správně projetý velký kruh?
„Velký kruh má čtyři body. Dva na dlouhých stěnách, jeden v polovině krátké stěny a poslední v polovině pomyslné krátké stěny naproti. Těmi kůň musí projet a musí přitom být sestaven dovnitř. Častou chybou je nedojetí na stěnu, šišatý kruh. Jezdec nevytlačí koně vnitřní holení dostatečně ven z kruhu. Kůň musí jít takzvaně 'od boty' - tedy tam, kam zatlačíte. A pak vnější pomůcky řeknou 'tak, takhle zůstaň, to stačí'. A také velikost kruhů - když potom máte kruhy třeba osmimetrové, tak aby skutečně osmimetrové byly. A to musíte vyloženě natrénovat. Není na to žádný fígl. Deset metrů je polovina krátké stěny, ale zbytek už musíte natrénovat. Ale ony bývají také často vyšlapané.:-)"

Potom máme diagonálu a prodloužení... jak projet rovnou diagonálu?
„Tam záleží v první řadě na dobrém projetí rohu a dobré přípravě v tom rohu. Máte-li prodloužit, rozjíždíte koně pomalu, já říkám jako vlak. Ne doslova samozřejmě, je to rychlejší.:-) Ale nepřekvapit ho. Rozhodčí sice chtějí vidět výrazné změny, ale pokud koně překvapíte, pokud do něj strčíte moc, ztratí rovnováhu, půjde nepravidelně. On by měl vyšlápnout už od prvního kroku, ale až třetí nebo čtvrtý krok prodloužení graduje. Takže když vyjedete z rohu, srovnáte na diagonálu, zasednete a pomalu přidáváte holeň - a kůň si tam pomalu 'sahá'. Při zkracování potom záleží na pokročilosti koně. U zkušeného můžou stačit dva kroky, s mladším musíte dřív. Zhruba tři metry, aby přechod byl plynulý."

„Každý drezurní stupeň má své shromáždění. A je také často vidět v L nebo S úlohách, že koně nemají dostatečné shromáždění. V Z úlohách ještě stačí, aby kůň šel na otěži, ale potom výš - to je problém proježděnosti koně, nelze to řešit rukou. A také problém trenérů, ti by to měli vědět."

Kdy je podle vás čas, aby jezdec mohl začít přemýšlet nad přechodem ze stupně Z do stupně L? Z hlediska shromáždění...
„To nezačíná shromážděním, ale ohnutím. Když je kůň patřičně zohýbaný, nedělá mu problém ustupování na holeň. Pak je na místě cvik 'kruh zmenšit a zvětšit', tím se jeho nosná síla posunuje na záď. Pak musí být schopen přidat a zkrátit, to začínáme cvičit také nejprve na kruhu. V kostce řečeno, když je kůň dobře naohýbaný a reaguje na sedové zádržové pomůcky, tak může. Pak cviky nejsou problém. My vlastně ani příliš nejezdíme cviky, ale hlavně koně proježďujeme. Všechny koně, i pokročilé, aby pracovali hřbetem, brali zádrže a jen mezitím vkládáme cviky. Protože cviky kůň pochopí a zvládne velmi rychle, pokud je dobře proježděný. Musí vědět, že když přiložím pravou holeň, půjde od ní pryč. Když zasednu, stisknu stehna a kolena, na místě stojí. A to si myslím, že je to nejdůležitější u všech drezurních koní. Proto je potřeba to i neustále opakovat. U jakéhokoli koně na jakémkoli stupni. U nás Plesant dělá často to samé, co pětiletí koně."

„Já nerada závodím se čtyřletými koňmi. Mám zkušenost, že cval remont se 'dělá' až kolem pátého roku. Občas samozřejmě vezmeme i čtyřleté koně, ale opravdu začínáme až v pěti letech. To jsou již zohýbaní, mají přiměřenou míru podsazení a teprve potom bych je předváděla v L úlohách. My většinou začínáme až v lehkých L."