Maškarní jízda 1998

30. 5. 1998 Petra Adamusová

Podzimní Hubertovy jízdy jsou tradičním zakončením jezdecké sezóny. U nás, zdá se, vzniká tradice nová - Jarní maškarní vyjížďka pro všechny jezdce se smyslem pro humor. Myšlenka se zrodila v kadeřavé hlavince Dáši Brackové z Heřmanic, majitelky klisny Arinky. Po loňském úspěchu sezvala jezdce z okolí na letošní II. ročník.

Loni jsem, bohužel, byla v době konání akce někde na cestách. Ale letos jsem si ji nenechala ujít. A stálo to za to!

Hned, jak jsem dostala pozvánku, jsem věděla, v jaké masce pojedu. Vymyslel si ji, už dříve, brácha na maškarní ples učitelů a já z ní byla tenkrát nadšená. A trošku jsem bráškovi záviděla možnost "zablbnout si jako za mlada". Teď se naskytla parádní příležitost pro mě! Jako kdysi, kdy jsem po starším bráchovi sem tam něco "podědila", přejala jsem teď jeho myšlenku a část masky. Koupila jsem si zelené tepláky a zelený rolák, doma našla zelené rukavice, zelený baret, dýku a na sponu silného koženého opasku jsem připevnila velké R v kruhu. Doplnila jsem to všechno bráchovým oranžovým "lavórem", umně pomalovaným na způsob krunýře, předním "štítem" z lepenky, červeným šátkem frajersky uvázaným nad koleno a druhým s dírama na oči přes obličej a japonskou zbraní nunčaky.... A ze zrcadla na mě zírala krásná želva ninja jménem Rafaelo. Moje byly jen oči, spodní ret a brada. Zmocnilo se mě nadšení, jako když jsem masku viděla poprvé. Bylo to naprosto dokonalé! Na vyjížďku jsem se těšila přímo bláznivě.

Akce se konala poslední březnovou sobotu. Sraz byl naplánován na deset hodin u kovárny v Rychvaldě. Do poslední chvíle nás strašilo počasí a s ním obavy, jestli v kostýmech nepomrzneme. Ráno bylo pošmourné a chvílemi poprchávalo. Když jsem kolem sedmé krmila a leštila svou huculku Zorku, pokukovala jsem po neveselé obloze a doufala, že nebude hůř. Kamarádku, taky Dášu, ale s černou kobylkou Santou, ranní počasí k vyjížďce zrovna nelákalo a telefonovala mi, jestli pojedeme. Přesvědčila jsem ji, abychom dojely alespoň na sraz a dál se uvidí, podle počasí a nálady.

Proti většině jezdců jsme v nevýhodě, protože jsme z Bohumína a ke kovárně musíme vyrážet s předstihem hodiny a půl. Je to kus cesty a převážně po asfaltě. Musíme projít celým městem, nadjezdem přes trať a kolem fabriky. "Nejkrásnější" úsek vede pod městskou skládkou odpadu. Dál už je cesta škvárová, rybníky a lesík, celkem přijatelný terén. Dalo by se jet trochu hezčí trasou mimo skládku, ale o další půlhodinu déle.

Čas mi ráno vždycky letí nesmyslně rychle. Na poslední chvíli jsem se začala strojit do želvy. Pod vrchní zelenou vrstvu jsem se navlekla jako cibulka. Pod tepláky rajtky a pod rolák tričko, svetr z ovčí vlny a dvě mikiny! Při pohledu do zrcadla jsem se musela rozesmát, protože želva náhle zmohutněla a "krunýř", při zkoušce trochu velký, jí krásně padl. Byla jsem pod maskou k nepoznání.

Dodělávala jsem poslední úpravy na Zorce, přivazovala jsem jí na hruď R, stejné, jako jsem měla na opasku, když u branky zaklapala kopyta. Santa zařechtala a nezvykle baculatá, blonďatá červená Karkulka se rozřechtala na celé kolo, sotva mě uviděla.

Městem jsme vedly kobylky na ruce. První Karkulka a za ní želva. Budily jsme docela rozruch. Pěší i řidiči se na nás usmívali, navzdory smutnému počasí. Dáša skuhrala, že je ve vrstvě svetrů tlustá. Taky záviděla, že mě vůbec není poznat. Kdo nepoznal Zorku nebo nevěděl za co jsem chtěla jet, nemá šanci. U rybníků jsme nasedly. Jako naschvál, rybáři měli zrovna závody. A protože jim ryby nebraly, soustředili pozornost na nás a častovali nás rozvernými poznámkami. Poznali obě naše masky a to nás potěšilo. Na mě volali, coby na kluka. Měla jsem z toho náladičku jako po pořádném panákovi. Počasí - nepočasí, radostně jsem očekávala příští události.

Ke kovárně to už bylo jen kousek. V poklidu jsme tam dojely ... a zůstaly nevěřícně koukat! Nikde ani koňský chlup. Přece to všichni nevzdali?! Ještě ráno jsem telefonovala s Kájou - Popelkou, že určitě přijede. A Dáša, šéfka akce, mi včera potvrdila, že jízdu neruší...

Trochu jsme byly udivené, že jsme přijely první. Ale to už jsme uviděly na louce za cestou v sedle Ariny druhou červenou Karkulku. Zvláštní náhoda způsobila, že obě Dáši, aniž by se domlouvaly, zvolily stejnou masku. Karkulka šéfka ji pojala jako dcerku z bohaté rodiny. Měla dlouhou, zdobenou sukni, na zdobený živůtek oblekla červený kabátek, tvářičky pod čepečkem namalovala na červeno, očička na modro a v košíku nesla lahvinku. Karkulka na Santě byla spíš chudobné, ale upravené děvče, krev a mlíko. V jednoduché sukénce a vestičce. Čepeček ozdobila bílou krajkou a před chladem ji chránil bílý svetr. Košíček neměla, protože ten ji loni sebrala velká voda.

Za chvilku se začaly trousit další masky. Společně přijela ušmudlaná Popelka na bílé kobylce a indiánka v kostýmu z pravé kůže, s indiánskými doplňky a na válečně pomalovaném šimlovi. V trojici dorazili čert, ale bez rohů a ocasu, na mohutném hnědákovi, duhová víla ve vlajících závojích na štíhlém ryzákovi a Pipi punčochatá na malinkém poníčkovi. Krásná byla maska Černého rytíře. Jezdkyně měla dokonce funkční přilbici. Přijela spolu s další Pipi na ryzákovi s bílou lysinkou. Na větším poníkovi přijela slečna převlečená za travestitu, z další poničky se stal poslušný jednorožec. Byl mezi námi Zoro na chlaďasce, Keltský bojovník v přilbici na drobném ježatém koníkovi a nevěsta v bílých dlouhých šatech. Zaujala mě taky dívka v černé a červené, s rudou škraboškou. Snad zlá královna či víla. Její šat vypadal dobře, ale tence a určitě jí nebylo teplo. Nakonec se nás kolem kovárny hemžilo dvacet. Nutno se zmínit, že jízda byla převážně dámskou záležitostí. Jestli správně počítám, pánové měli zástupce jen dva. Čerta a Zora. že by neměli smysl pro humor!?

Sjela se taky spousta diváků, ze kterých se vyčlenila "odborná porota" a hodnotila naše masky. Vyjeli jsme na louku a po nástupu krokovali v šišatém kruhu kolem porotců. Neměli snadnou práci, protože většina masek byla povedená a pracná. Po velkém rozhodování přistoupili porotci k vyhlášení vítězů. Nejprve pochválili všechny masky a posteskli si, že vybrat tři nejlepší není jen tak. Politovali Karkulky, že obě jsou hezké, ale mají smůlu, že jsou dvě. Jako jednoznačně první však určili želvu ninju! Což mě samozřejmě potěšilo, ale celkem neskromě ani moc nepřekvapilo. Ohlas na mou masku byl velký už před nástupem. Druhé místo získal Černý rytíř a třetí indiánka. Dostaly jsme diplomy a milé ceny a měly jsme radost. Diváci fotili a filmovali a všeobecně panovala dobrá nálada. Navzdory stále zamračené obloze. Podívat se přijela taky moje rodinka. Využila jsem je a předala svou výhru do bezpečí auta. Největší zážitek z vítězství želvy měla babička. Pořád mi gratulovala a byla celá dojatá.

Karkulka šéfka zavelela odjezd, zamávali jsme divákům a houf masek vyrazil do terénu. Nejdříve jsme zamířili na rozlehlé louky. Popelka měla plné ruce práce se svou kobylkou, která bujností tančila a vyhazovala a nakonec všem přímo dostihovým tempem uprchla. Popelka ji musela na louce pořád brzdit vyjížděním kroužků. Zorka, z nezvyklého množství koní vzrušená, se zlobně šklebila na každého, kdo se přiblížil. Stále jsem hlídala, aby se někdo nedostal na dosah jejích kopyt. Na louce, když se celý houf rozcválal, předvedly jsme menší ródeo. Zorka se potřebovala odreagovat a místo úprku zvolila akrobatické kreace. Karkulka, která se se Santou držela v uctivé vzdálenosti, to okomentovala jako dosud nevídané prvky Zorčina repertoáru setřásání jezdce. Když jezdím se Zorkou sama, je poslušná a naprosto klidná. Ale když se dostane mezi koně, skoro vždycky předvádí, jaká umí být mrštná a obratná. Uznávám, že je to trochu hloupý zvyk, ale moc mi její řádění nevadí. Kupodivu z ní nepadám, ona si chvilku zablbne, stranou od koní a je zase ovladatelná. Spolujezdci se zasmějou, já taky a jede se dál. Tentokrát to trošku přehnala, vylítla mi noha ze třmenu! To mě naštvalo. Umravnila jsem ji, navedla do správného směru a v mžiku jsme cvalem dohnali houf, který zatím zpomalil. Za náma pak doběhli i poníci a pokračovali jsme společně dál. Zorka byla zadýchaná a poslušná.

Po proběhnutí na loukách jsme najeli na hlavní cestu na Heřmanice a Ostravu. Řada koní spořádaně šlapala po krajnici a okolojedoucí řidiči zpomalovali, osádky aut zíraly a všichni se smáli na naše maškarní procesí. Když jsme přejížděli na druhou stranu silnice, čekala auta v obou směrech, až náš barevný průvod projede. Nikdo netrpělivě netroubil.

Karkulka šéfka nás provedla Heřmanicemi, aby nás vidělo co nejvíc lidí a byla větší sranda. Jenomže jak se trasa klikatila mezi domky, velcí koně na čele houfu nám ujeli a poníci spolu se mnou, Karkulkou a Popelkou jsme musely stopovat a ptát se dobrých lidí na cestu. Naštěstí na nás Karkulka šéfka nezapomněla a počkala na nás. Domluvily jsme se potom, že malí koně s poníky dojedou zkratkou k obchodu v Heřmanicích a velcí to vezmou oklikou po loukách a proběhnou se. K obchodu nás odjelo osm. Bylo po dvanácté, měly jsme už s holkama hlad a litovaly jsme, že bude zavřeno. Ale potraviny měly ještě otevřeno a za výlohou se tlačili zákazníci i prodavačky a koukali,co to přišlo. Uvázala jsem Zorku k zábradlí a odhodlaně vstoupila do prodejny. Slušně jsem pozdravila a zeptala se jestli obslouží i želvu. Paní prodavačka se smála a že želvu obslouží. Koupila jsem pro nás tři a naše klisny něco na zub, ujistila jakési dítko, že hned neodjedem, že naopak přijedou další a se slušným pozdraven jsem odkráčela. Přitom jsem vzala krunýřem o dveře a dusila se smíchem. I počasí podlehlo veselé náladě a začalo se vyjasňovat.

Druhá skupina koní a masek dorazila právě když jsme domlsaly. Nasedly jsme a všichni pokračovali přes Heřmanice a okrajové obydlené končiny k domovské stáji Arinky. Počasí bylo čím dál lepší, bylo celkem teplo a skoro vykouklo sluníčko. Brzy se před námi ukázalo stavení a ohrady - "Ranč Arina", cíl naší jízdy. Karkulka šéfka nás nechala nastoupit a všem ještě rozdala praktické zápisníčky na památku. Potom odvedla do stáje Arinu. Klisna podala pěkný výkon. Bude mít hříbátko a přesto ochotně šlapala a vůbec se nepotila. Byla na ní vidět vzorná péče a výborná kondice. Obdivuhodný byl i malý poníček, kterého ale Pipi vůbec nešetřila.

Rozmístili jsme koně do ohrad. Ty, kteří si neublíží na volno do velké ohrady, ostatní na vazáky do menší ohrady. Popelčina bělka stála volně v ohrádce před stájí a Zorku jsem uvázala na dlouhou šňůru k Santě, ale vně ohrady. Je tak zvyklá se pást. Santu i Zorku jsme odsedlaly a přehodily na ně deku. Obě byly ještě trochu zpocené. Po zimně jsou v "krmné" kondici. Kdosi řekl, že jsou tlusté. Přiznávám, že měl pravdu. Ale radši něco navíc než kostnaté stvoření. Karkulka šéfka darovala koníkům seno a nás pozvala domů na něco k zakousnutí. Podávala pak chutné opečené buřtíky. Byl nás plný pokoj. Karkulka šéfka se odmaskovala na Dášu, vařila čaje a kafe, chystala jídlo a chuděra neměla ani čas na chvilku si k nám sednout. S Karkulkou a Popelkou jsme byly trochu nervozní, co naše kobylky. Nejsme zvyklé je někde nechávat bez dozoru, tak jsme je chodily kontrolovat. Ale naštěstí se chovaly přímo vzorně.

Zatím co jsme si všichni pochutnávali a bavili se, venku vysvitlo sluníčko. Pochvalovaly jsme si s holkama, že bude hezky až pojedeme domů. My tři jsme poseděly u Dáši asi hodinku a pak jsme se rozloučily a šly jsme sedlat. Čekaly nás s Karkulkou dvě hodiny cesty domů. Popelka to měla blíž. Dáša nás ještě vyprovodila. Pochválily jsme jí vydařenou jízdu a za sluníčka jsme vyjely.

Neradovaly jsme z něho dlouho. Za kovárnou nás ale chytil takový liják a vítr, až jsme s Karkulkou honem dávaly na koně pláštěnky. Já i na sebe, pod krunýř. Karkulka měla jen deku pro Santičku a sama zmokla. Naštěstí to byla jen jarní přeháňka a do Bohumína jsme vjížděly opět se sluníčkem, které nás hezky vysušilo.

Byly jsme v terénu sedm hodin. Cítily jsme trochu utahané, ale spokojené. Maškarní vyjížďka se vydařila. Počasí k nám bylo slušné, kobylky v pohodě, srandy jsme si užily dosti. Už se těšíme na další ročník! Jen doufám, že bude, protože mám vymyšlenou novou parádní masku...

Podobné články

V roku 2017 sa ťažko schvátila moja kobyla Salta (a to v krátkom časovom slede už druhý raz). Tentoraz mala postihnuté všetky štyri kopytá. Hrozivo…

Jarní vrchol porodů je za námi, letošní nové životy jsou ve velké většině již na světě a vesele si užívají zelené travičky v pastvinách a především…