Pro naše české pastviny, intenzivně zatěžované koňmi, nestačí pouze samotná vláha, aby zůstávaly zdravé. Koní je v republice mnoho, ve velké většině jsou ustájeni na příliš malých plochách (v poměru k počtu „ubytovaných“ zvířat), které neumožňují celosezónní pastvu na kvalitním, tedy zdravém travním porostu. Často ještě před polovinou pastevní sezóny potkáváme v českých ohradách spíše hliněné pokálené holoplochy než souvislý svěží travní koberec. Přitom nejen pro produkci sena a pro koně samotné, ale i pro ostatní přírodu je nesmírně důležité, aby pastviny byly opravdu pastvinami. Tedy zeleným, bohatým společenstvem rostlinných druhů se zdravou nadzemní i podzemní částí. Proč?

Holá půda

Dříve by za možnost pastvin každý oddílový vedoucí obětoval vlastní ledvinu, jen aby se k pěkné travní ploše jeho čtyřnozí svěřenci dostali. Dnes začíná být naopak propagované držení koní na vydusaných hliněných „kdysi-pastvinách“ s tím, že vlastně pást by se vůbec nemělo. Že naši koně potřebují prostory bez zákeřné trávy, která obsahuje příliš cukrů a vyrábí nekvalitní kopytní rohovinu, způsobuje zdravotní problémy a namísto atletických koňských modelů tvoří tlusté bečky sádla. Že naše plochy, holé, na střídačku prášivé nebo rozbahněné, bez trávy hodné toho jména, jsou přesně tím, co si pro koně přejeme a co bychom si, v jejich zájmu, přát měli. Že nám vyhovuje krmit celoročně senem…

Ale je to opravdu tak? Skutečně máme v zájmu koní nepást? Nebo je celá problematika podstatně složitější a vůbec se nedá stručně obsáhnout větou „tráva je zlo, u koní ji nechceme“?

Jsou koně, jejichž zdravotní stav řadí pastevní ustájení do kategorie „ani omylem“ – ovšem venkovní ustájení není jen o pastvinách. Mít koně celoročně venku nemusí znamenat 24 hodin 7 dní v týdnu nonstop na trávě.

Možná si pokládáte otázku, proč je spousta stád na pastvinách zdravá a bez potíží se zažíváním i s kopyty. A proč jinde mají pasení koně, často jen po pár hodinách v trávě, každoroční průjmy, schvácená kopyta a obrovskou nadváhu? A proč ve světle vzmáhajícího se trendu „nepaseme, tráva škodí“ přesto velká většina majitelů touží mít zeleno, nikoli holou hlínu, kam jen oko dohlédne?

Odpovědí je jistě více, vyberte si:

• Protože v určitých typech porostů, chudých na cukry a bohatých na strukturální doplňkovou vlákninu, se celoročně a celodenně pást bez zdravotních následků skutečně dá…
• Protože estetika krajiny vždy byla a bude spojena se zelenými odstíny, po kterých naše oko podvědomě touží a které prokazatelně uklidňují (co když to tak mají i koně, hm?)…
• Protože i kulturní pastvina se dá seskládat z druhů trav pro koně vhodnějších než jiné – a při správné péči, která maximálně možně eliminuje travní stres a pružně přizpůsobuje management pasení momentálním podmínkám, nemusí být ani taková pastva přehlcena cukry (a koně do ní vypuštěni na nonstop pobyt).

Travní stres – soubor faktorů neprospívajících růstu trav, postupně vedoucí ke stagnaci až zániku porostu:

• vleklá sucha
• nadměrný sešlap → mnoho koní na jednotku plochy
• hutnění půdy
• hluboký okus až ke kořínkům trav
• nedostatek živin v půdě nebo jejich nevybalancovaný poměr s velkými přebytky některých prvků – seč na příliš krátko, obzvláště ve vedrech za nedostatku srážek

Vše výše zmíněné představuje nevyhovující podmínky, které tzv. stresují porost a nutí ho uchýlit se k dormanci (z latiny: dormans = spící) → tedy k pozastavení růstu. Cukry (pro koňáky zásadní je problematika fruktanů) jsou však i v těchto nepříznivých obdobích vyráběny, neboť fotosyntéza v travách nadále probíhá. V době stagnace porostu nemohou být ale cukry využívány k růstu. Traviny si je tedy hromadí v pletivech a čekají na příhodné klima, kdy mohou, díky jejich zásobě, velice rychle vystartovat a zužitkovat je k rychlému růstu.

Jak zajistit pastvinám nestresové podmínky?

V prvé řadě péčí!

Klima neovlivníme, pokud se naší oblasti rozhodne déšť vyhýbat, nepřemluvíme ho. Ale i tak můžeme kondici pastvin udržovat ve vysokém standardu. Zcela stručně: zásadní je pohlídat počet zvířat pohybujících se po ploše, nebo, je-li zátěž plochy větší než optimální, omezit počet hodin, kdy je pastvina nadměrnému počtu koní k dispozici. Ano, bude to znamenat zřídit základní výběhy (obětované pořešené plochy, kde koně „bydlí“ v nepřízni počasí). Pošetříme-li drn (nejen v mokrá období), odvděčí se nám zdravou nestresovanou trávou bez přebytků cukrů.

Pamatujte, že travní stres je zásadní faktor pro nadměrnou kumulaci cukrů v travinách!

Půda nese, a nést má, život. Nejen v miliardách semen, v půdním edafonu, v rostlinném a živočišném společenstvu navázaném na zdravou krajinu, ale i v hlíně samotné – ta je totiž zásobárnou životodárné vody. Až díky půdě může být zásobárnou vody i les, rybníky nebo zelený travní porost. Zásoby vody v půdě určují, jak a které rostlinné společenstvo na daném místě bude či nebude prosperovat. Ale roli nehraje jen voda samotná, tedy zda v půdě je/není přítomna, ale i její momentální dostupnost. Protože kořeny rostlin nezískávají vodu z půdy tak snadno, jako by byly ve váze s vodou, kde funguje prostá vzlínavost.

Vzlínavost (kapilarita) je schopnost látek vést kapalinu vzhůru proti směru gravitační síly.

Voda je totiž v půdě aktivně zadržována – jak kapilárními silami, tak silami elektrostatickými. Vznikají vazby mezi částečkami půdy a vodními molekulami, a tyto vazby jsou tím pevnější, čím je menší velikost půdních pórů a půdních částic. Proto jemnozrnné půdy zadrží (a déle udrží) více vody než půdy hrubozrnné. Pro lepší představu se půda přirovnává k mycí houbě: když ji ponoříme do vody, všechny její póry se rychlostí závislou na jejich velikosti postupně zaplní vodou. Po vytažení houby odteče samovolně voda z velkých pórů (tzv. gravitační voda) a uvolní tak místo vzduchu (v půdě po dešti prosákne voda do podloží a vzduch opět může ke kořenům rostlin). Z naší houby (ani z půdy) ale rozhodně neodteče samovolně vše – díky kapilárním a adhezním silám se dost vody v houbě (i v půdě) dál udrží. Tehdy se hovoří o optimální půdní vlhkosti = nasycenosti půdy vodou na tzv. polní kapacitu. Pokud houbu vyždímáme, vlhkost, která v ní zůstane, představuje vlhkost v půdě při bodu vadnutí. (Pevnost vazeb zbylé vody se zvyšuje, až je v půdě vázána natolik pevně, že ji kořeny nejsou schopny využít – v bodě vadnutí je voda pro porost nedostupná.)

Stinné místo v pastvinách přístupné koním – podpovrchové kořeny stromů můžeme ochránit před poničením koňmi nastýlkou vrstvy slámy nebo zbytků sena. Nejenže tento mulč oddělí svrchní kořeny od kopyt koní a zamezí erozi rozšlapávané půdy, ale poskytne i uhlíkatou organickou hmotu, velmi vhodnou do kombinace k dusíkatému trusu.

Do těchto vztahů nám navíc vstupuje organická hmota (jak jsem již v minulém díle seriálu o půdách rozvedla – určitě si znovu pojmy a principy připomeňte!), díky níž v půdě narůstá plocha materiálu, schopného zadržet, přefiltrovat a posléze uvolňovat vodu. Organická hmota ale půdám nedodává jen prostý objem, nýbrž i biologickou aktivitu, která půdy krmí, oživuje a neustále pozitivně přetváří (a to zcela bez oddychu) v krásně prodyšný materiál schopný kvalitně s nepostradatelnou vodou hospodařit. A tedy, bingo! – poskytovat podmínky pro život rostlinnému společenstvu na povrchu.

Co se tedy děje, pokud povrch půdy kvůli sešlapu koňmi nezvládá obrůstat a je téměř nebo úplně holý?

Děje se mnoho. V prvé řadě chybí zastínění. Tedy vlastně mikroklima. Stoupá teplota půdy, v důsledku čehož v horké letní dny vymírá půdní edafon, případně se stahuje z podpovrchových vrstev do hlubších. Postupně odumírá kořenová soustava trav, časem i plevelů – absencí zdravého kořenového systému (doslova zpevňující sítě svrchní vrstvy půd) tak plocha ztrácí soudržnost a podléhá čím dál rychleji erozi vodní i větrné. Není, co by udrželo koňskými kopyty stále a stále narušovaný povrch a zadržovalo odnášený materiál, který je tak nenávratně ztracen, namísto aby na místě sloužil jako zdroj humusu. Půda je tak ochuzena nejen o povrchové vrstvy, ale i o život v nich – a to až do stavu tzv. „mrtvé půdy“ (viz minulý díl). Kde nefunguje čilý půdní život, kde se hojně nevětví a do hloubek nemíří bohatá kořenová síť prosperujících stromů, keřů, trav a na ně vázaných okem neviditelných mykorhizních hub (nesmírně důležitých pro tvorbu kvalitní půdy), kde stáda jen dusají a dusají povrch, tam neprobíhá dostatečné kypření půdního profilu – takové stanoviště hůř vsakuje vodu, hostí menší množství půdních obyvatel (ti pomáhají do útrob zeminy vtahovat tlející materiál, rozkládají trus a také, stejně jako kořeny rostlinstva, provzdušňují a kypří půdu, svými výměšky ji navíc skvěle hnojí a obohacují o důležité minerály).

Pod povrchem každičkého kousku našich pastvin je dokonalá živoucí megatovárna na výrobu zdravé zeleně, zcela utajená, protože z ní vidíme pouze střechu – trávu. Pokud střechu strhneme, přestane pomaličku, ale jistě, fungovat celý tovární komplex…

Zhutněné neobrostlé půdy mnohem hůře zvládají extrémní klimatické podmínky – více vymrzají, hůř snáší vedro a sucho, mají menší výnosy, déle a problematičtěji regenerují (protože nejsou zdravé!), postupně se z nich vytrácí schopnost poutat vodu.

Co s tím?

Jenže koně prostor k životu potřebují – a nechceme-li ničit v blátivá období pastviny destrukční činností koňských kopyt, musíme zvířata stahovat na „obětované“ plochy. Čím menší takové plochy jsou, tím více zbývá na plochy v kondici, na plochy zdravé (nezdupané, nezdevastované) – tedy obrostlé a přírodě přínosné = funkční. Plné života jak půdního, tak nadzemního.

Nebojme se koně dočasně prostorově omezit! Kůň domácí, žijící po boku lidí, by měl bezpodmínečně znát i malé prostory a umět na nich po dobu nezbytnou v klidu pobývat! Je to dovednost učená, nesamozřejmá, kterou mnoho mladých koní z velkých pastvin absolutně nezvládá.

Základní výběh, v němž se koně dají oddělit od travních ploch v mokré dny, nebo pokud potřebujeme délku pobytu v pastvinách dávkovat. Stažení koní z travních ploch tak nemusí znamenat zavření koní na box.

Koňské výkaly jsou bohaté na dusík.

Přehnojení pastvin dusíkem → snižuje obranyschopnost travin, podporuje rozvoj zimních plísní trav a zhoršuje přezimování porostu. Nedostatek dusíku → zpomaluje růst a zvyšuje tak ukládání zásobních cukrů (pro koně náchylné ke schvácení je takovýto porost zcela nevhodný).

Včas dodaný dusík (a celková výživa) snižuje stres trav ze sucha.

Praktické tipy:

Nehnojte čerstvým trusem. Nebo ano, ale potom nechte první seč trav na seno.

Rozbránovat pokálenou pastvinu a tedy hnojit nezfermentovaným trusem (bez tepelných procesů vznikajících na hnojišti) lze za vysokých vícedenních teplot (nad 30 °C), kdy sluneční záření v kombinaci s vedrem značně zdecimuje populaci nežádoucích parazitů v koňském trusu. Aby nahnojení dusíkem bylo dostačující, musí být trusu dostatek (resp. opravdu mnoho). Ale je-li ho mnoho, je jisté, že koně navrácení na plochu rychle, ihned po obrostu, nebudou porost příliš ochotně spásat.

Rozbránujeme-li koňmi „zahnojenou“ pastvinu na podzim a necháme ji do jara zavřenou, budou nám koně sice jarní porost ochotně bez problémů pást, ale jelikož v chladu a vlhku nezničila vysoká teplota dostatek parazitů, namnožili jsme si je – a podporujeme tak zvýšené začervení našeho stáda.

Je cesta ven? Dá se tedy hnojit koňským trusem a přitom nemít začervené koně, aniž bychom zároveň vytvářeli pastvinu, která koním nechutná? Samozřejmě!

Jsou dokonce dvě cesty:

cesta hnojení fermentovaným hnojem pro jarní návrat koní do ploch, kdy musí být coby hnojivo použit klasický rok zaleželý hnůj, nebo také kompostovaný hnůj (ten jde vyrobit zrychleněji /při správném postupu již za několik měsíců/ a trávu jím nahnojenou koně přijímají ochotněji než po rozmetání hnoje klasického. Tzv. hnojný kompost můžeme do ploch vnést ve slabé vrstvě i na jaře. Kdežto klasickým hnojem pastviny obohacujeme vždy zásadně a jedině na podzim!

cesta použití čerstvého trusu, ale jedině na plochy, kam se koně nevrací ten samý rok, ale ani na jaře roku příštího! Nýbrž až po prvních senách. Plocha, která projde procesem sušení sena, je od podzimu dostatečně dlouho ladem, navíc prošlá vysokými letními teplotami (seno se při nízkých teplotách nesuší), takže na ni po obrostu můžeme koně bez obav vypustit – a bude jim chutnat! (Navíc nebudou v parazity zamořeném infekčním prostředí, vysoké teploty nám plochu, s trochou nadsázky, vysterilizují.)

Vytvořte si kobylákové obruby kolem základních výběhů

Poctivý sběr kobyláků na základních výbězích je denní samozřejmostí, že? A zkusili jste z něj stavět? Materiál na kobylákové záhony není tak úplně nutné tvořit na kompostu bokem, můžeme si totiž kompost tvořit přímo ve výběhu pod páskami, kam koně nešlapou. Využít ho pro pěstování a následně zužitkovat v pastvinách – a stavět zase nanovo (cesta pro majitele, kteří u domu chtějí mít nejen svá zvířata, ale i vlastní ovocnou a zeleninovou produkci). Znáte v hliněných ohradách travní pruhy mezi dvěma sousedícími výběhy, kam koně nemohou kopyty, jen zuby? Tyto podrosty pásek jsou ušetřeny sešlapu. A jsou tím pravým místem, kde se dá nádherně tvořit a sázet!

Myslíte, že vám koně vše zlikvidují? Omyl! Pokud máte trochu trpělivosti na prvopočáteční sem tam prozkoumání novinky koňským kopytem, jste ochotni bez reptání vyhráblý materiál přihrnout zpět do řádku, časem zjistíte, že si koně hradeb pod páskami, jak už nejsou nové, ale stávají se samozřejmou „výbavou“ ohrady, vůbec nevšímají. Takto si navrstvíte hnůj ze slaměných/hoblinových/štěpkových ležišť, kobyláky, zbytky chrástu a větviček ze zahrady, klidně i kůru a zbytky dřeva z výroby otopu na zimu, větve po prostříhání živých plotů, kuchyňské zbytky…

Vše stále zasypáváte hnojem a pokud je možnost, klidně i pískem a hlínou. Prostě cokoli, co máte při úklidu výběhů „navíc“ a šlo by to na hnojiště. I zmulčovanou trávu, pokud ji dobře s kobyláky a slámou promísíte (aby v silné vrstvě nehnila). Vytváříte si vlastně celý podzim a zimu zvýšený záhon (a samozřejmě nadzvedáváte spodní pásku ohradníku). Na jaře v něm začne rašit ze zbytků sena travička, ptáci do něj zavlečou tisíce semínek kde čeho – a najednou se vám začnou pod páskami zvedat dokonalé zelené mantinely. Jakmile jsou stálou součástí výběhu, koně si jich opravdu přestávají všímat. Max. sem tam ukousnou nějakou vyšší travičku, ale většinu nechají na pokoji až natolik, že musíte popadnout křoviňák, chcete-li udržet porost nízký. Občas tedy kopečky oholte, občas přihoďte nějaký ten čerstvý kobylák… „ovoní“ záhon natolik, že si k němu koně moc často nečichnou – pastviny a seno je lákají určitě víc. Po roce, až máte dobře obrostlo, už bez obav nenápadně dosejte například plazivé požíračky obrovského kvanta živin – dýně nebo cukety. Koně si rostlin vzejitých ze semínek mezi ostatním „hnojným“ porostem nevšímají, netrpí-li opravdu příšernou nudou. Moje stádo osázení kolem výběhů ignoruje natolik, že jsem po létech došla již tak daleko, že seju i přímo mezi ně – dovnitř do ohrad základních výběhů, ne jen zvenku nebo pod pásky:

Dýně hokaido nasazená přímo uvnitř výběhu – vděčná plodina s nespočetnými možnostmi kuchyňské úpravy, absolutně nenáročná na uskladnění (klidně si ji vystavte na skříň a poličky doma v teplé kuchyni, vydrží celou zimu).

Předěl mezi jízdárnou a základním výběhem mohou dýně a cukety celé léto zdobit a zároveň přinášet praktický užitek na jídelníčku rodiny. Spodní řadu pásek nechte bez proudu. Dýně ji postupně bujně zarostou. Dlouhé šlahouny jemně stáčejte podél záhonu, ať vám je koně nepošlapou. Klidně je můžete i stříhat, máte-li plodů dost a trifidi se rozrůstají příliš explozivně. :-)

Na jednom stanovišti nepěstujte opakovaně jednu plodinu!

Jednak odčerpává stále stejné spektrum živin, čímž se úroda i odolnost vůči chorobám vázaných na konkrétní druh každý rok o něco oslabuje, jednak se v půdě akumulují stále ty samé „zplodiny“ (kořenové výměšky), což opět vede k nárůstu nemocí i škůdců.

Zasaďte si kolem výběhů nitrofilní (dusík milující) rostliny

To jsou ty, které ke zdárnému růstu potřebují opravdu mnoho dusíku. A toho máme na kobylákových záhonech spoustu! Skvělá na odčerpání přebytků je košťálová a plodová zelenina, ale i klasické kopřivy, které nám raší zcela samy a více než ochotně, a to i bez výsevu (občas si říkáme „bohužel“ :-)). Určitě je ale nezatracujte šmahem všechny a někde si nechte alespoň malý kopřivový pás nebo kout, poslouží housenkám určitých druhů motýlů, jejichž populace bohužel značně klesá. Ano, správně – na vině je především zhoršené životní prostředí… Pohled na babočku paví oko, babočku osikovou nebo babočku admirála stojí za malý kousek „bince“, ukousnutého z našich uklizených ploch. Není to tak složité!

Pokud nechcete, aby se semena kopřiv roznášela do pastvin a okolí, stačí kopřivový kout nenechávat dozrát, ale po odkvětu užitečné žahavky zavčas posekat. Zajistíte si tak zásobu mladých léčivých rostlin na čaje i do vaření, staré usečené použijete na výluhy a jíchy, případně je necháte zavadnout na kraji výběhu mezi koňmi – ochotně je po pár dnech (až nepálí) zkonzumují. Větší množství možná nepožerou všechno, něco i potahají, pokálí a pomočí, čímž vám obohatí hnojné záhony nebo hnojník, který samozřejmě, coby správní zahradníci a hospodáři, hýčkáte a rostlinnými zbytky poctivě přiživujete, že?

Výborné na osázení (ale ne do hnojných pruhů) jsou i bylinky, jakmile se rozrostou a dobře zakoření, mohou přečnívající větvičky koně pod ohradami okusovat. Také okrasné trávy nebo skalkové keříky vytváří hezké nižší lemy. Nevysazujte jedovaté rostliny, alespoň ne do přímého sousedství s hrazením.

Dřišťál v kompostovaném koňském hnoji – užitečný keř pro ptactvo, kterému poskytuje nejen potravu, ale výborné skrýše. Sice je jedovatý, ale koně si ho absolutně nevšímají, trnité větvičky, přesáhnou-li mi někdy dovnitř do ohrad, zůstávají zcela nedotčeny. Dokonce ani jedlého muchovníku, ze kterého mám živý plot hned vedle, si stádo vůbec nevšímá. A mohu zodpovědně prohlásit, že v kobylákovém záhonu se mu oproti normální půdě daří asi tak o tisíc procent lépe! :-)

Vyrábějte si vlastní tekuté (zálivkové nebo postřikové) hnojivo

Osázíte-li si obvod výběhů okrasnými rostlinami, které tolik hnoje neunesou, takže hnojné obruby praktikovat nebudete, můžete tuto výsadbu přihnojovat rostlinnými výluhy. Ty jsou o polovinu méně „silné“ než koňský hnůj (o jejich výrobě si víc povíme příště). A pokud si osázíte ohrady či jízdárnu skalničkami či bylinkami, raději nepřihnojujte vůbec.

Pěstujte si zelené hnojení

Například svazenka je esteticky zajímavá, především v době květu – a zároveň velmi užitečná pro včely, o jejichž potravu se svým hospodařením na pozemcích v době celosvětového úbytku včelstev musíme starat všichni! Obklopit vydupané plochy vyšší užitkovou zelení alespoň kolem ohrad se dá i jinými medonosnými rostlinnými pruhy, které zároveň fungují jako zelené hnojení – po odkvětu ho přidáte pod stromy, do kompostu či hnoje, do záhonů… a pomalu, leč jistě, si tak budete na svých plochách „vyrábět“ kvalitní půdu plnou humusu a života. Chutě do toho!

(… příště krom rostlinných výluhů a jích koukneme i na broukoviště, hmyzí hotely a jiné vychytávky, podporující pestrý život krajiny.)

Estetiku tvořte s ohledem na funkčnost přírody – medonosné a původní rostliny by ideálně měly dostat přednost před rostlinami čistě okrasnými. Ale pokud se hned napoprvé netrefíte, vůbec nevadí! V příští sezóně již budete vyzbrojeni dnešními tipy a třeba výběr výsadby zvolíte jinak… Ostatně mít to stále stejné brzy omrzí. :-)