Ničitelé a kazisvěti – zastřelit, nebo vydržet?

17. 11. 2020 Iveta Jebáčková-Lažanská Autor fotek: archív autorky, Pixabay

Asi jste to již zažili všichni – roztomilý koníček s nevinným kukučem stojí mimo výběh, bez deky a bez masky, které jste mu ráno nasadili. Branka zavřená, pásky nepoškozené, přesto si šibal dopřává na sousedovic zeleném ječmení. Jak se tam dostal? Kam se poděla síťovaná deka a kde zůstala maska proti hmyzu? Navíc se k vám řítí sousedka, že prevít úřadoval i v její zeleninové zahrádce. A vás napadá jen: Už zase… Já ho ZABIJU!!!

Koně jsou stvoření nesmírně zvídavá, prozkoumávání okolí mají v „náplni práce“ od té doby, co se toulali svobodně krajem a hledali nejlepší sousta a nejchutnější zdroje minerálů a vody. Potřebují být v pohybu a potřebují zaměstnat nejen žaludek a střeva, ale i mozek a instinkty. Koni zavřenému celé dny, týdny a měsíce v ohrádce 50 x 50 metrů se asi, uznejte, nedostává zrovna záplavy vjemů a podnětů, které by jeho vrozené potřeby pohybu a průzkumu naplnily. Co má tedy 24 hodin denně dělat? Těšit se, s hlavou v seně, na onu vytouženou hodinku, kdy ho vezme páníček pod sedlo? Mnoho bystrých koníků si s takovým životem prostě a jasně nevystačí…

A tak si zábavu vymýšlí a realizují sami.

Zatímco jednoho zaměstnává okusování přístřešku, jiný se může bavit podstatně kreativněji – například vyléváním vody z nádob a teleportováním kostek lizu z držáků do nádob s vodou. Další chodí do „zblbnutí“ dokolečka dokola jednu vyšlapanou trasu kolem východu z výběhu, zatímco vykuk se vchod naučí otvírat pěkně za plastovou ručku a ještě vypustí celé stádo.

Klkající valášek bude pěkně v tichosti polykat vzduch u sloupku ohrady, zatímco specialista na útěky si na nenápadnou existenci zrovna nepotrpí, obzvláště, když ho domů vodí nekompromisně naladěná policie a průvod vytočených sousedů, vztekle mávající okousanou zeleninou a pošlapanými květinami nad hlavou…

Skutečným extrémem jsou koně méně či více poškozující (například okusováním) sebe sama. Tento level problému už chovatele nutí situaci řešit. Na rozdíl od hrátek s napáječkou, kdy sice koník pravidelně vyplaví půl boxu, ale účinek na nás lidi končí vypnutím vody na noc, aby měl „pitomec po ptákách!“. A co teprve koně s tak „drobnými“ nešvary, jako je vrzání zuby nebo neustálá hra s vazákem – nad těmi se už tuplem mávne rukou: „On je pako, nevšímej si ho!“…

Opravdu se dá očividná nespokojenost koně odbýt slovíčkem pako? Nebo tvrzením „on je nabušenej, aspoň dobře zaskáče“?

A dají se koňské „zlozvyky“ poměřovat? Byla jsem svědkem rozhovoru dvou slečen, které to zvládaly:

Slečna 1: „Ten můj debil celou noc hrabe – ošetřovatel ho nesnáší, protože má ráno přehrabanej komplet celej box!“

Slečna 2: „Ccc… jen hrabe, jo? Můj blb je lepší – ten zasedává napáječku! Už ji několikrát urval, a víš co? I když si u toho naposledy pěkně naškubl prdel, dělá to stejně dál – fakt dement!“

Takže co? Je lepší hraboš, nebo terorista? Zdrhač, nebo mistr vlezdokrmelce? Elánem nadupaný bombarďák, nebo tupě do zdi civící mouchy-snězte-si-mě?

Stereotypie x vandalismus

Stereotypie v chování koní je vždy signálem, že něco není v pořádku. Jak je to s „vandalismem“? Co číst mezi řádky, pokud kůň trhá deky, sundává kolegům ve stádě ohlávky, cíleně ničí přístřešky? Jde hned o stereotypii, nebo jen o zvědavější, ale vlastně úplně spokojené zvíře, plné energie a elánu?

Zvířata v jednotvárném prostředí, kde je nepatrná příležitost konstruktivně přispět ke kvalitě vlastní existence, můžou během týdnů, měsíců či roků vyvinout stereotypní chování – dlouhotrvající obsesivní řetězce zdánlivě bezúčelné aktivity. Koně jsou ke stereotypiím zvláště náchylní. Stereotypie jsou formou chování navozeného chronickou frustrací, i když není tak snadné objasnit, co ji vyvolalo. (Webster, 1999)

Příčin stereotypního chování je mnoho, mezi nejčastější patří nuda, stres, nedostatek pohybu, vliv výživy nebo genetické faktory.

Co ukazují výzkumy a pozorování? O stereotypiích si můžete počíst v pěkném článku zde. O „veselém“ chování koníčků útěkařů, trhačů dek a sundávačů ohlávek nebo třeba obvazů bylo napsáno mnoho především v nejrůznějších diskuzích, kde si majitelé těchto expertů vyměňují zkušenosti, co na kterého výtečníka platí. Obecně lze konstatovat fakt, že pastevní chov na dostatečných rozlohách, případně venkovní skupinový chov sice bez pastvy, zato na pestře členěných pozemcích s nerozbahněnými treky a důmyslně rozmístěnými krmnými stanovišti na seno kdykoli k dispozici, umožňuje domestikovaným koním dostatečně naplnit vrozené potřeby společenské, pohybové i potravní. Natolik, že se zde rodí jak stereotypie, tak „vandalismus“ v míře nesrovnatelně menší.

Stereotypní chování se nejméně často vyskytuje u koní držených na podnětně vybudovaných venkovních prostorách s dostatkem objemného krmiva a spřátelených společníků svého druhu.

Chovem koní v omezených prostorách boxů, dříve dokonce na štontech bez výběhů, jsme natolik výrazně zasáhli do welfare koní, do jejich přirozených pohybových, potravních a sociálních potřeb, že jsme se stali spouštěčem celého spektra nepřirozeného nežádoucího chování těchto zvířat. Koně příroda zcela jistě neplánovala coby tvory samotářské, žijící v doupatech či jeskyních, mnoho hodin v kuse staticky stojících na jednom místě, ani hodiny a hodiny odpočívajících vleže ve slámě. Zcela jistě ne jako tvory vypnuté, „civící“ do zdi na řetěze.

Přesto ještě i dnes slýcháme příběhy koní, kteří prožili mnoho let (dle skutečného příběhu, který jsem si nedávno vyslechla, dokonce celých 18 let života, od narození!) přivázaní na štontu ve stáji. Takoví koně neznají různé typy povrchů pod nohama, nebývají uvyklí běžné manipulaci a dokonce mohou mít tak vyhaslé přirozené instinkty, že se při příchodu na trávu neumí pást.

Přesto i takové zvíře zvládá přechod na pastevní režim s přístřešky, v nepočetném nekonfliktním stádě prosperuje, zakulacuje se, ožívá…

Časté jsou stížnosti majitelů na „trhače“ – spotřeba dek jejich koňmi dosahuje za sezónu čísla, které na prstech jedné ruky občas ani nespočítáte. Pokud se nejedná o důsledek sebepoškozovacích tendencí koně (automutilace – patří do skupiny stereotypií), ani o ukracování dlouhé chvíle v samotě drženého koně, ale „jen“ o hrátky ve skupině výtečníků na pastvinách, můžete být vlastně zcela šťastní.

Nejčastější stereotypie: tkalcování

Tkalcování je nutkavé kolébání se – stereotypní pohyb, z velké většiny v boxu, kdy kůň s široce rozkročenými předními končetinami přenáší váhu z jedné nohy na druhou, za současného kývání ze strany na stranu krkem. Někdy se pohupuje i odzadu dopředu. Nadměrně tak zatěžuje klouby především předních končetin, vznikat mohou i blokády v oblasti krční a hřbetní.

Obdobou je tzv. manéžový pohyb – lokomoční stereotypie v boxu nebo v malém výběhu (chození dokolečka). V prostornějších výbězích chodí koně častěji na rovných čarách po stěně s východem nebo stěně nejblíže sousedící se stájí či ohradou s ostatními koňmi. Kůň při dosažení konce své vyšlapané dráhy okamžitě zase vykročí po stejné stopě zpět, přičemž vydrží sem tam stereotypně pochodovat celé hodiny.

Podle posledních závěrů výzkumů a studií se koně stereotypnímu chování od sebe navzájem neučí. Příčinou vzniku abnormálního chování není napodobování, ale společný život v nevyhovujících podmínkách. Stereotypie se ukazují být obranným mechanismem, který pomáhá zvířatům zvládat stres.

← Jednou z možností, jak „rozbít“ nudu na výbězích, jsou hračky. Kombinace krmelce na seno a míče často zaujme i koně, kteří nudou netrpí a jsou ve stádě zcela spokojeni.

Nepřirozené chování, vznikající ze stresu a z nudy, se po dostatečném počtu opakování hluboce koření a koně na něm začínají být závislí. A jako každá závislost, i ty koňské jsou jen obtížně odstranitelné – pokud nezměníme komplet management takového jedince…

Oproti tomu kůň-hračička, nadšeně se prohánějící se stádem a jen tak ze zábavy přeskakující oplocení, sundávající kolegům rázným škubnutím masky a vodící dobrácké staré parťáky zuby za ohlávky sem tam po výběhu je vlastně pohodový šťastlivec. :-) Protože kůň, který má dost prostoru k vypouštění kolegů z ohrad a k návštěvám zeleninových zahrádek sousedů, dost kamarádů ve stádě ke vzájemnému ničení dek, dost krmných a napájecích nádob ke kutálení rozlehlými pastvinami – ten asi nebude znuděný, osamocený, na pár metrech zavřený nebožák bez dostatku podnětů z okolí.

Nebo ano? Na tuto otázku si musíte odpovědět vy – majitelé. ;)

→ Mnoho plemenných hřebců těží z míčů a jiných hraček, které jim majitelé dají k dispozici. Vždy se ujistěte, že hračkou kůň neublíží sobě, ostatním koním nebo hrazení – velké míče patří do pevných ohrad, vodivé pásky s plastovými tyčkami může veliký balón nakulený do vodičů pobořit nebo přetrhat.

*

Plast, který se rozbíjí do ostrých střepů, igelity, sklo nebo drobící se pryž koním na hraní nepatří (bez dozoru nenechávejte ani PET flašky, nenechavci je dokážou rozcupovat na součástky a něco z nich občas i polknou).

Je tedy vážně nepřirozené ničit deky, vylévat vodu a házet si krmnými mísami? Může za takové chování stres, nuda a opravdu nemá žádný cíl ani smysl?

Nezoufejte, trhači dek nebo otvírači ohrad jsou častěji postiženi bystrou myslí spojenou s neutuchajícím elánem, než stresem a zoufalstvím. Přesto bychom při některých signálech měli být ve střehu. Nudí-li se zjevně celé stádo, postává kolem krmelců a málo se pohybuje, měli bychom zařídit pestřejší prostor a zvětšit plochy, případně zkusit nápaditě zbudovat členitější výběh.

S koňmi-filuty ve stádě určitě nevypojujte na delší časové úseky elektrický ohradník! KONTROLY bezchybné funkce vodičů provádějte často a důkladně. Základ je nejen přiměřený a ZAPNUTÝ zdroj impulsů, ale i podsečené pásky, aby vzrostlý podrost zasahující do vodičů neubíral oplocení na výkonu.

Nebuďte falešně útlocitní!! Zvíře schytající elektrický výboj je rozhodně menší chudák než kůň na útěku sražený autem, ohrožující život svůj i ostatních účastníků provozu.

Koně, pokud nemusí vynakládat mnoho energie navíc, nedělají to. Takže popásání se na pastvinách, chození po zajímavě rozčleněných výbězích, přesuny sem tam mezi mnoha krmnými místy se senem, prozkoumávání travin, křovin a kopečků zabaví většinu i hodně temperamentních koní dostatečně na to, aby nepotřebovali riskovat ránu elektrikou při prolézání přes pásky nebo otevírání elektrických vchodů.

Pokud se váš kůň chová nestandardně a vy se bojíte vzniku některého druhu stereotypního chování, položte si následující otázky:

  • pobývá kůň dostatečně dlouho na výběhu s koňmi?
  • nešikanuje koníka někdo ze členů stáda?
  • není stádem přehlížený, má spřátelené koně?
  • má možnost pohybovat se na dostatečně velkém prostoru?
  • nejsou příliš dlouho prázdné krmelce mezi jednotlivými krmeními?
  • má kůň k dispozici krom sena i jinou vlákninu – slámu, větve, bylinky?
  • je krmná dávka vyvážená i co se obsahu minerálů týče?
  • není pracovní část dne a trénink pro zvíře příliš náročný?

Pokud jste si odpověděli uspokojivě (i když vylepšovat se dá stále!), buďte v klidu. Příčinou nebývalých kousků vašeho filuty bude nejspíš jeho nátura a podmínky stanoviště, které mu ke zvědavosti nahrávají.

Podobné články
Koně v lehké zátěži by měli být schopni optimálně prospívat na krmné dávce složené z objemového krmiva

Vyjížďka s nervózním, hypersenzitivním a výbušným koněm může být velká zábava pro kaskadéra, běžný jezdec ji ale neocení. Jízda na koni, který je…

Trávicí systém koní je evolučně přizpůsoben efektivnímu trávení a fermentování vlákniny, protože koně pocházejí ze stepí, kde kvalita pastvin a…