Kůň doma, nebo v ustájení?

30. 10. 2021 Iveta Jebáčková-Lažanská Autor fotek: archív autorky, Pixabay

Někdo to má jednoduché: i kdyby sebevíc chtěl, koně doma mít nemůže. Nemá podmínky, zdraví, nebo vstřícnou rodinu či sousedy… Ale co ti, kteří možnost vzít si koně domů mají a zvažují, zda to udělat? Co byste jim poradili ze svých zkušeností?

Na sociálních sítích se v koňských skupinách čím dál častěji probírá otázka, zda si vzít koně domů, nebo si naopak ulevit a dát ho z domu do ustájení. A jak už to tak bývá (a protože každá mince má dvě strany), názory se různí: nadšení zastánci koní v domě volají „ano, už nikdy jinak“ – a na druhém břehu zastánci ustájení píšou „jestli chcete přestat jezdit, tak si vezměte koně domů!“. A myslí to samozřejmě tak, že z jejich zkušenosti je starost o provoz domácí stáje žrout času a elánu – dvou věcí, nutných právě k chuti jezdit. Jak to tedy je?

Vybudovat krásné funkční ustájení a podělit se o ně s cizími lidmi není vůbec jednoduché, ať už vám z toho plynou pracovní výhody (pomocné ruce) nebo finanční kompenzace.

Koně doma – sám sobě pánem?

V prvé řadě, ale opravdu naprosto prvořadě!, je potřeba uvědomit si NUTNOST minimálního počtu dvou koní. Nejde uvažovat nad koněm doma v jednotném čísle, výjimky sice existují, ale jsou opravdu velmi, velmi zřídka opodstatněné zájmem koně, mnohem častěji jde o zájem ze strany člověka. Kdy proklamovaná specifičnost koně (on je jiný – on se s koňmi moc nemusí) je mnohdy ve skutečnosti omluvou potřeb majitele, nikoli zvířete…

Když už si člověk ujasní, že vlastně nejde o jednoho koně doma, ale o množné číslo, je třeba zvolit variantu, zda budu ve svém vlastním domě a ve své vlastní stáji sám sobě pánem – nebo si vezmu někoho do ustájení. A svým pánem tudíž již nikdy nebudu. Jak to?

Pokud jste zkušeností „jsem ustajovatel“ neprošli, nejlépe po delší dobu a s vícero různými klienty, možná si neuvědomujete, že mít na svých pozemcích ustájená cizí zvířata znamená, že s nimi „naskladňujete“ i jejich majitele. :) Ano, správně nám to evokuje podobnost s rčením „nebereš si jen svoji vyvolenou, ale i její rodinu“. A tak, jako je občas tchýně přítěží spokojenému manželství, bývá i leckterý majitel přítěží plnohodnotné spokojenosti s ustajováním koní. :) Takže vřele doporučuju mít na paměti, že ustájit někomu koně, byť osobě blízké, nemusí přinášet vždy jen čirou stoprocentní radost a pohodu. Pro žádnou stranu. Nutné a absolutně nezbytné jsou totiž kompromisy a umění neurážet se, ale za všech okolností komunikovat. Bohužel ani to s některými lidmi ke spokojenému letitému soužití stačit nebude…

Ventilovat svoji nespokojenost dřív jinde než u osoby zodpovědné, které se problém přímo týká, zadělává minimálně na rozladěnost ve vztazích. A příjemné vztahy jsou alfou a omegou veškerého pobytu různorodých lidí pod jednou střechou (nebo pod jedním přístřeškem :) – myslete na to!

Pozvat si k sobě lidi s jejich koňmi je výborná volba pro majitele jediného koníka, když mu, coby zodpovědný za jeho welfare, chci zajistit stádo. Nabídkou ustájení tak pomohu nejen zájemci o ustájení, ale i sobě, protože mi odpadá nutnost nakupovat více koní. Takový člověk, hledající společníka ke svému koni, pravděpodobně nebude chtít prioritně na ustájení profitovat finančně (což samozřejmě není nic špatného, všichni si zasloužíme za svoji práci mzdu), jeho zájem bude spíš ryze praktického rázu – mít ve stáji sympatického pomocníka a společníka k ježdění. Je tedy jisté, že v takovém případě bude pan domácí hledat zodpovědné lidi, kteří mají chuť a čas pomáhat s prací. A samozřejmě také s financováním koně, kterého si dovedou – do čehož bude s největší pravděpodobností spadat nejen zaplacení krmení za své zvíře, ale i určitého podílu na opotřebení společného vybavení stáje, jízdárny, výběhu, sedlovny, na spotřebě elektřiny a vody, atd… Jen málokdy je možné nastavit si stájové a pastevní práce + práce přímo kolem koní tak, aby byly odvedeny rovným spravedlivým dílem. Zde už to tedy bude na domluvě. Jak si zúčastnění rozdělí povinnosti, jak je budou dodržovat, jak si vykompenzují neodvedené služby v době nemoci či dovolené, jak budou vnímat kvalitu odvedené práce druhé strany – od toho všeho se odvíjí spokojenost zúčastněných.

Aneta – dva roky v roli ustajovatele kamarádčina koně

„Měla jsem jednu dobu takto domluvenou kamarádku, přesně, jak popisujete. Měly jsme se starat společně, rovným dílem kydat, tahat vodu, opravovat ploty, udržovat pastvinu od bobků, náletů a nedopasků. S tím, že kamarádka si bude platit jen náklady na krmení svého koně. Ve výsledku to vypadalo tak, že mnohem častěji ona nemohla dojít vykydat, kdežto já jsem byla „přece doma, tak to pro tebe nic neznamená, nemusíš dojíždět“. Mnohem častěji jsem financovala opravy veškerého vybavení já, protože „přece jsi na svém vlastním, investuješ do sebe“, mnohem častěji jsem kováře, úraz nebo veterinární ošetření zabezpečovala já, protože „nestíhám, musím být dlouho v práci a ty jsi doma s malou“ (v té době jsem byla na mateřské – mimochodem s velmi často nemocným náročným dítětem).

Rozdíl byl v tom, že já, protože koně byli u mě, jsem si čas najít musela vždy, práci odvést bezchybně a v nastavené kvalitě jsem musela zcela samozřejmě také, protože „mi platila“. Na námitky, že neplatí mou práci, ale platí krmení svému koni, začaly stoupat konfrontace, které časem gradovaly. Samozřejmě, že se nutně stalo, že jsem třeba neměla přesně v sedm nula nula vykydáno, když jsem ujížděla s malou na ranní odběry krve, takže jsem koně posunula o dvě hodiny – ale to už zrovna nečekaně přijela „kamarádka“ (v té době už opravdu v uvozovkách) a já si pak přečetla na Facebooku, že mi zvířata stojí v hnoji a nenakrmení do oběda (šlo o kyblíčky s příkrmem, seno měli nonstop).

Nikdy bych na začátku nevěřila, že to může dopadnout tak příšerně, že dobrá vůle ve výsledku skončí krachem kamarádství a takovou hořkostí, že si raději koupíte svého druhého koně, než znovu takové spory řešit. Teď mám klid, jak si co nastavím, tak to jede, jak si potřebuji přivstat/přispat, tak to udělám a nikdo mi nedýchá na záda s tím, že se možná nečekaně zjeví „na kontrolu“… A věřte mi, kamarádi vám na začátku naslibují pomoc až do nebe, aby se ve výsledku ta kupa slíbené práce zmenšovala a zmenšovala, až z ní nezbyde nic… a kdyby to aspoň přiznali­… Ale v jejich očích pracovali mnoho a vy jste se málem jen válela, a proto museli ze své pomoci ubrat, aby nebyli za blbce… A než se trápit pochybnostmi, jestli neplatí kamarád moc a nepomáhá velmi, případně jestli na něj nedoplácíte vy, financemi i prací, to raději mít jen svá zvířata a být vlastním pánem ve vlastním domě. S cizími lidmi se snadno ve vlastních prostorách můžete začít cítit pořádně nepříjemně. I když se začátek může jevit víc než idylicky. Za ty nervy při neshodách už mi to nikdy nebude stát, jednou stačilo, děkuji pěkně…“

Romana – tři roky v rodinné stáji coby ustájená

„Domluva s rodinou známých mé mamky byla vše půl na půl. Praxe vypadala tak, že když jsem chtěla mít nasazenou masku hned za východu slunce a ne v poledne, musela jsem přijet. Když jsem chtěla dvakrát denně kyblíček s příkrmem, musela jsem si ho minimálně jednou dát osobně. No a když už tam jste, samozřejmě posbíráte aspoň bobky ve výběhu a vykydáte přístřešek, zrovinka taky dolijete vodu a rovnou vymyjete nádoby…, když už si po sobě uklízíte v šatně, neošudláte si to jen kolem své skříně, ale zametete rovnou komplet celou podlahu a umyjete i okno, přes které není vidět. A časem je najednou tak nějak samozřejmé, že se staráte o mytí všech oken, vymývání napájecích nádob na všech pastvinách a nasazování masek celému stádu. Ne. Raději si zaplatím stájníkovi v normálním ustájku a mám klid. Takovouto spolupráci, kdy děláte za druhé, už nikdy!“

Tak co? Myslíte, že nabídnete kamarádce ustájení? Nebo že koně svěříte do ustájení ke známým?

Vždy dobře zvažujte sliby, které na počátku dáváte. Chtějte si navzájem černé na bílém ujasnit práva a povinnosti.

  • Smlouva není o nedůvěře, naopak. Podrobně sepsaná smlouva přináší větší důvěru obou stran v prostý fakt – že jste se vzájemně na samém počátku správně pochopili a že jste svou dohodu domluvili tak, aby vyhovovala oboustranně.
  • Každá smlouva se dá časem, je-li dobrá vůle, drobně upravit k další oboustranné spokojenosti, změnila-li se v mezičase situace na kterékoli straně.

Život v ustájení – život v kleci, nebo právěže na svobodě?

Žít s koněm v komerční stáji sice může znamenat nepříliš nadšeně přijímat cizí hromadná pravidla, ale zároveň vám to přináší obrovskou dávku svobody. Tak obří, že se o ní lidem s koňmi doma ani nezdá. Tato svoboda nesvázaná každodenními povinnostmi kolem koní může být zásadní pro cestovatele, lidi služebně pobývající ve světě nebo pracující ve vícesměnných provozech, pro velice vytížené podnikatele a ženy s rodinami o větším počtu malých dětí nebo pečující o nemocného seniora. Tito všichni musí mít volné ruce a být kdykoli prioritně k dispozici své firmě, svému zaměstnavateli, své rodině, svým zájezdům a dovoleným. Tedy nikoli svým koním a jejich urgentním kolikám a nočním porodům.

Je-li pro vás nemožné v kteroukoli denní nebo i noční dobu být v urgentním případě se svým koněm, rozhodně si najděte ustájení ve větší stáji, kde je k dispozici nejen ustajovatel, ale i stájník/stájníci. Nejlépe, pokud se personál prostřídává – a je tedy zajištěna v akutním případě služba po 24 hodin. UPOZORNĚTE na nemožnost pečovat osobně o svého nemocného koně hned při nástupu! Servis potřebný pro takové požadavky pro vás nemůže opravdu kvalitně zajistit rodinná stáj (i když možná na začátku slibuje i nemožné), kde vše kolem koní visí na jediné udřené ženské s dětmi a manželem věčně mimo domov…

Při výběru ustájení VŽDY myslete na situace, kdy je třeba věnovat koni čas x-krát za den i noc po delší dobu (kapání do očí, podávání léků, převazy spojené s chlazením, …) a DOBŘE vyhodnoťte, zda vám je toto schopen (a ochoten) delší časový úsek zajišťovat ustajovatel. Rozhodně NEPŘEDPOKLÁDEJTE, že je takováto služba samozřejmá! Předem tuto možnost v novém ustájení proberte.

Kompatibilita – zrádná to věc…

Najít si ustájení, které vyhovuje vám i vašemu koni, může být setsakra těžké…

Najít si klienty do ustájení, které budete vídat za všech okolností rádi a nejen, že se s nimi shodnete, ale ještě navíc navážete přátelské vztahy (což je nutné pro domácí stáje, nepodstatné pro velká komerční ustájka), se může zdát až nemožné…

Ne proto, že by dobrých ustájek bylo tak žalostně málo. Ne proto, že by fajn majitelů koní bylo jako šafránu. Ale proto, že není každý kompatibilní s každým. A tak se nám často nelíbí ve stáji, kde jsou druzí spokojení a i náš kůň tam prosperuje. Jako ustajovatelé si nemusíme rozumět s klientem, kterého ostatní majitelé koní berou jako perlu kolektivu. Potom se samozřejmě hromadí nepochopení na obou stranách, vznikají konflikty, začínáme hledat chyby i tam, kde nejsou, a rodící se alergie na protistranu je na světě… Přitom by stačilo na začátku si přiznat, že jsme sáhli vedle, že stáj nebo ustájená osoba pro nás prostě není ta pravá…

A stejné je to s koněm. Vám se možná kolektiv nové stáje zamlouvá, ale co když koni v novém stádě dobře není? Přesunete ho jinam, nebo upřednostníte sebe?

Jindřich, co dva roky jiná stáj

„Vždycky se po čase začnu nudit. Znám už všechny terény v okolí nazpaměť, mám po nějaké době už plný zuby furt těch samejch ksichtů a těch samejch keců u kafe… Jinde je zase samoty moc, ustajovatelé nejezdí a vy se placatíte sami, což se vám taky ne vždycky chce, že jo… Občas je sice parta super, nemohla by se nikdy omrzet bezkonkurenční hospůdka v místě, ale ustajovatel je jak tříska v zadnici, furt řeší kraviny a napomíná všechny, jak děti ve školce, zažil jsem i takového, který řval po mladých holkách tak, že se v jeho přítomnosti dala atmosféra krájet… Někde by bylo všechno fajn, ale na prd terény – samá rovina, frekventovaný silnice, nuda… No a občas se někde zase nelíbí koňovi… Než to přemáhat a bejt pak nakrklej, radši vypadnout o kus jinam. Takže si ve výsledku s valachem pohodově světoběžíme stájemi a životem – a vlastně nám to tak naprosto vyhovuje. :)“

Simona, notorická samotářka

„Já mám naopak problém se stájemi, kde je pořád plno lidí, kde se furt něco děje a klid a samotu tam nenajdete, jak je den dlouhý. Nejsem kafíčkovací typ, nepotřebuju drbat druhý lidi ani všechno se všemi sdílet. Když přijdu za koněm, chci mít prostor fakt na něj, propojit se a provázat s ním, ne s lidmi ze stáje. Když je někde moc velký kolektiv, je i moc ruchu – to není nic pro mě. Obtěžují mě neustálé slušňácké formulky „jak se máš, co děláš?“ a zároveň neumím být hrubá a lidi kolem ignorovat. Takže prostě pro mě jednoznačně co nejmenší stáj s minimem majitelů. A nejlíp nikoho nepotkat, když přijedete – ani ustajovatele. :)“

Až nebudu v ustájení, budou mít moji koně ráj!

Mnozí věří, že až si koně dovezou domů, na svůj pozemek, budou mít všechno stoprocentní. Stopro péče o miláčky, stopro podmínky pro šťastný koňský život, stopro štěstí… Doporučuji nemalovat si očekávání zase úplně na růžovo. Samozřejmě platí, že v čím hroznějším jste ustájení, tím spokojenější doma budete. Ale jdete-li do svého z pěkného ustájka, kde nevyhovovaly jen maličkosti, počítejte s velkým náporem na nervíčky. :) Čeká vás neustálá práce s hnojem, se senem, řešení tisíce drobností, zajišťování krmiva, opravy, shánění šikovného kováře a spolehlivého veterináře, kteří budou ochotni dojet i kvůli jedinému koni – s tím často mívají problém kováři uvyklí pracovat ve velkých stájích, kde si v pohodlí a v teple odpracují na jediném místě desítku koní a mají vyděláno – oproti cestě za koněm jediným, ještě ustájeným pod širým nebem v blátě… Dejte si dobrý pozor, v jakém světle se novému kováři vy, váš kůň a prostředí, kam by měl do budoucna pravidelně dojíždět, představíte!

Je také možné, že se vaši koně po příchodu domů v prvé chvíli zhorší – zdravotně i chováním. Že jim bude chybět velké stádo a že si třeba nesednou jeden s druhým, pokud jste zrovna parťáka přikoupili. Že si u vás budou veterináři zprvu podávat dveře… Mnoho lidí si tak moc přeje být ve svém, že trpí provozní slepotou a vidí jen to, co vidět chtějí. Šťastlivci! :) Ti druzí, s nohama na zemi a očima dokořán, se často po příchodu domů skládají pod tíhou trpkého rozčarování – z nezvyklé dřiny, z času a peněz, které vše stojí, buduje-li se na louce zelené, z „nevděku“ koně, který namísto bezbřehého štěstí nervně poklusává kolem východu z pastvinky a teskně řehtá do dáli, jako by byl speciál pro něj pořízený poníček vzduch. Nezoufejte! Bude líp. Koně si zvyknou (nebo vás donutí zapřít se a pořídit ještě dalšího velkého koně), zaběhají si nový systém života a rychle v něm najdou nové výhody – třeba větší příděly sena.

Pamatujte: chtít po druhých, aby bylo vše den co den perfektní, je snadné. Zajišťovat koním perfektnost den co den osobně, je rázem jiná písnička…

Anna: Vize, že si člověk na svém bude dělat, co chce, je iluze…

„Majitelem jsem od roku 2006, z toho na „svém“ (pronajatém) 12. rok. Zpočátku jsem měla pocit, že ušetřím spoustu peněz, snadno ovlivním kvalitu a množství krmení, a prostě si budu dělat, co chci. Nejprve to tak opravdu bylo, postupně přišlo prozření. Že koně ničí cokoliv, co není z kovu nebo betonu. Že poznají, pokud netluče ohradník. Že solární panel nedobije promrzlou autobaterku v mlze, takže ohradník netluče a koně zdrhnou přesně v období, kdy je ve čtyři tma, zima, a nestíhá se ani vykydat, natož něco opravovat. Že po čase koně původně pevný rovný plácek pročůrají na přesně takový tankodrom, který se mi nelíbil v ustájení. Že sehnat seno s dopravou není až taková sranda, obzvlášť pokud děláte na směny a nemáte tudíž každé odpoledne a víkend volno jako „všichni ostatní“. Že nedokážu ovlivnit kvalitu sena, pokud je krize a seno není (sucho 2018, cena balíku až 2000 Kč)… Zkrátka vize, že si člověk na svém bude dělat, co chce, je iluze.

A jaká jsou moje zjištění? Začne boj s časem. Věnovat něco partnerovi, domácnosti, nepraštit se všemi dosavadními koníčky… Postupně koníčky stejně odpadaly, nebo se zredukovaly na absolutně příležitostnou zábavu. Výčitky svědomí a redukce času na koně nejvíce vygradovaly s dítětem. Celkově jsem za dobu, co mám koně na svém, prodělala několikrát pocit totálního vyhoření, kdy mi koně lezli tak na nervy, že jsem je nabízela v inzerátech (doslova, ne obrazně!), protože jsem všeho měla plné zuby. Velkou roli hrál fakt, že jsme koně měli v provizoriu, na pronajatém pozemku, bez elektřiny a vody, s nemožností pořádných úprav. To už bych nikdy nezopakovala, a nikomu to nedoporučuji, maximálně jako pastvinu na léto, ale základní výběh stavějte vždy pořádně a na vlastním!

Další zjištění je, že jsem do koní, jejich věcí a zázemí postupně investovala opravdu nehorázné a nechutné množství peněz, což je mimochodem jeden z hlavních důvodů, proč jsem s nimi v době krize úplně nesekla, protože bych hrozně tratila… Dosud jsem si nikdy nikoho netroufla ustájit. Ale vždycky jsem měla pocit, jak by mi ustájení příjemně zvedlo rozpočet, jak by mi majitelé ustájeného koně pomohli s většími akcemi typu seno, velké opravy… Naštěstí jsem si vždy včas uvědomila, že pokud by měla finanční stránka věci stát za to, znamenalo by to poskytovat plný servis – majitel přijde, odjezdí, odjede. Pokud by bral služby na starání, krmení a pomáhal, musela by být částka výrazně nižší. No a vyplatí se to? Pro pár korun muset podřizovat svůj zaběhnutý systém, věnovat se cizím lidem, nabídnout zázemí, být stále ve vstřícném proklientském módu… Není to jednoduché, klobouk dolů těm, kteří to zvládají v klidu, bez větších neshod a nejsou otrávení. A ještě u toho dokážou sami pravidelně jezdit.

Taky jsem často byla rozčarovaná i ze srovnání ceny na jednu svoji vyjížďku, jakože za cenu X tisíc měsíčně vyjedu třeba 2x… A nejedete si, kdy chcete, musíte mít volno v práci, hotovo doma i u koní, poprosit někoho, zda by pohlídal dítě, koně nesmí zrovna nic rozbít, nebo vám nesmí jet kurýr „mezi 12 a 17. hodinou“... :) Nicméně tento stav nemusí být na pořád, děti povyrostou, areál se dá vyladit k dokonalosti – a pak konečně klady převáží…“

Možná si pokládáte otázku, jestli vám stojí všechno to, o čem tu čtete, za to. Jestli je vůbec někdo spokojený? Ustajovatelé v roli ustajovatelů, lidé s koňmi doma v roli každodenních pečovatelů? Vězte, že ano! Hrdě se hlásím ke spokojenému ustajovatelství a fajn mini-kolektivu naší stáje. A na závěr dám slovo i jedné spokojené majitelce domácího ranče se sedmi koňmi, mamince 2 dětí.

Markéta – do ustájení nikdy!

„Už jako malé dítě jsem snila o tom, mít jednou svého vlastního koně doma. Plynul čas a život mi zkřížil skvělý muž, nekoňák. Začali jsme společně vymýšlet, jak obhospodařovat přilehlé polnosti okolo domu. Netrvalo dlouho a pod srdcem jsem začala nosit naši první dcerku. S břichem to byla ještě pořád pohádka, i když jsem byla o celých 28 kilo těžší. Ladně jsem dřepovala mezi ohradníky a brodila se blátem, v zimě s čelovkou na hlavě. Později, s malým miminkem, jsem si rychle zaběhala systém a režim. I když jsem se po porodu v mých očích šetřila, ihned jsem zase začala normálně fungovat. Nedokázala jsem si pořádně říct o pomoc a drtila mne představa, že si ty koně neobstarám. K tomu se nám narodilo naše první hříbě a já, mnohdy na pokraji sil, jela jako setrvačníkem. Když jsem zrovna neřešila prdíky mimča, řešila jsem zuby. Samozřejmě domácnost, aby bylo vypráno, uvařeno, napečeno. Potom si na chvilku sednete a tichý hlásek v hlavě křičí: to dítě nemůže znát jen hnůj! Tak zase řešíte kolektiv, hřiště, výlety… Ale čas letí, dcerka mě přestala potřebovat nonstop a já se těšila na více prostoru k výcviku koní. Zlehka jsem přičichla zase k času v sedle. Jenže mi došlo, že když to takto půjde dál, malá za chvíli nakluše do školky a já už se budu horko těžko přemlouvat k dalšímu dítku. Navíc mě hlodala myšlenka, že dcera zůstane jedináček. A tak přišel na řadu syn a další hříbě… :-)

Můj velký pomocník je šátek nebo nosítko. Ranč máme v hodně kopcovitém terénu a s kočárkem se ne všude dostanu. Když je unavená i starší dcera, mám ještě záda. :-) Tu rutinní práci okořeníme nějakou tou hrou. Dcerka třeba chystá kyblíky krmení, ve dvou a půl letech už přesně ví, co má který kůň dostat. Nezapomene mě napomenut, když něco vynecháme. Syn v půl roce disponuje již šesti zuby, takže ten oceňuje tvrdý chleba na kousání. :-) Kydání bobků s básničkou, kterou musím říct zhruba stokrát dokola, je také zábava. Pískání na trávu, válení v seně, poznávání stromů, kytek. Třeba třezalka, ta je tytyty. Tu nepapeeeej, ta půjde na oleeeeej. :-)

Zrovna teď v tomto období jsem hodně unavená. Dnes už to přiznám zcela otevřeně. Ale také jsem si plně vědoma, že mě veškerý čas s dětmi, zvířaty a v obklopení přírody naplňuje. Jsem šťastná, že děti vyrůstají na čerstvém vzduchu. Že už od mala poznávají tu lásku a zodpovědnost ke všemu živému. Že se mohou plácat v bahně a jezdit traktorem, který už konečně máme, a je to neskutečný pomocník. Pravda, musím hodně plánovat. Ale víte co? Neměnila bych. Ona dnešní doba nás všechny hrozně rychle žene. Ale kam? Kdybychom neměli koně doma, ochudila bych sebe i děti o nezapomenutelné zážitky. Zatím jsou malé, čas ukáže, jakým směrem budou chtít kráčet. Ale troufám si říct, že základ mají lepší, než z displeje mobilu. Jsem z těch, kteří by koně do ustájení nedali. I přes dřinu je to krásně vyplněný a strávený čas. Pravda, ne pro každého… Přeji všem mámám od koní, aby, i když padají na pusu, nepochybovaly. Nepochybovaly o sobě. Protože ženské od koní dokážou a vydrží neskutečně mnoho. ;-)“

 

Tak co, jak to máte vy? Převažují klady koní doma, nebo v ustájení?

Podobné články
Koně v lehké zátěži by měli být schopni optimálně prospívat na krmné dávce složené z objemového krmiva

Vyjížďka s nervózním, hypersenzitivním a výbušným koněm může být velká zábava pro kaskadéra, běžný jezdec ji ale neocení. Jízda na koni, který je…

Trávicí systém koní je evolučně přizpůsoben efektivnímu trávení a fermentování vlákniny, protože koně pocházejí ze stepí, kde kvalita pastvin a…