Když je ženská na dřinu úplně sama...

7. 2. 2021 Iveta Jebáčková-Lažanská Autor fotek: archív autorky, Pixabay

Koně nejsou jednoduchý koníček. O tom, jak dlouho si ho budeme užívat, rozhoduje více faktorů. V případě osobního pracovního nasazení není jádrem pudla soulad dvou bytostí v sedle (i když ani ten by bez určité kondice a umu na obou stranách příliš radosti nepřinášel), ale urputnost a dostatek sil. Ustát totiž tělesně i psychicky všechnu dřinu, nároky na čas a ještě si zachovat zdraví, není samozřejmost.

Úplně nejvíc prověří vaši houževnatost každodenní rutina „za oponou“ – často neviditelná, zato náročná alchymie manuální práce a ochoty sloužit koním s láskou a empatií, hraničící v určitých případech až se sebeobětováním.

Položit sebe, své zdraví a svoji rodinu na oltář koním máme sklony především my, ženy. A pokud se nás naše drahé polovice snaží stavět nohama na zem, míváme jim to za zlé. Ženská podstata je zpravidla vysoce emoční, chlap funguje většinou obráceně: realisticky, až materiálně. Umění skloubit tyto dva přístupy k životu je receptem na dobré partnerství (ať už v manželství, nebo v pracovních vztazích).

Práce kolem koní – dřina, nebo relax?

Mít koně jako zaměstnání, a tedy kolem nich vlastnoručně makat v pozici ošetřovatele, nebo je mít doma coby koníček – a opět vlastnoručně makat, navíc i vlastnoručně a za své korunky budovat. To jsou dvě životní pozice, spjaté s nutností být fit a svým svěřencům posloužit. Denně.

To už chce hodně odhodlání!

A ne, není to stejné, jako mít koně v ustájení. Tam nutnou práci s hnoji a s čímkoli potřebným obstará majitel stájí a ošetřovatelé. Pokud jste nemocní, holt koně nechodí pod sedlo. Ale stojí v čistém, do výběhu jsou odvedeni, krmení i vodu dostanou a seno, pokud dojde, někdo jiný sežene, doveze a uskladní. Ovšem doma je všechno jen a jen na vás.

A teď si představte, že jste ještě ke všemu (křehká) žena.

Že nemáte partnera, který by vám pomohl nakulit třímetrákové balíky, nanosil za vás desítky pytlů do krmivárny, postavil ohrady, vykopal díry na odvodnění výběhu nebo na základy přístřešku. Prostě všechna těžká práce leží dočista naprosto na vašich bedrech. Vedle sebe máte osobu odmítající jakkoli se na koních podílet. Nebo, a to je ještě horší, máte po boku zcela prázdné místo – a tak vám nepomůže vůbec nikdo ani s nekoňskými činnostmi, třeba s domácností nebo zahradou.

Práce kolem koní nás musí bavit. I tak je ale náročná a s přibývajícím věkem hodně záleží, kolik zvířat obstaráváme a kolik již let kontinuálně dřeme. Co je snadné pro zdravé tělo, může být nad síly těla bolavého, nebo dokonce nemocného.

Dny odpočinku jsou s přibývajícím věkem nutností!

Když v zimní noci stojíte s kolikujícím koněm na kapačce ve stáji a nemáte nikoho, kdo by za vás zaskočil, abyste si odběhla na záchod a v teple si vypila čaj, pociťujete více než kdy jindy tíhu samoty. Když rodíte třetí kobylu v jednom měsíci a není nikdo, kdo by vás prostřídával při často mnohodenním vyhlídávání porodů nebo (nedej bože!) při zápase o život matky a hříběte, možná pochybujete o vlastní příčetnosti.

Když sama opravujete elektrické kolečko, jediného pomocníka na vyvážení hnojů, když brousíte vlastnoručně kosu na invazi bodláků a šípkového nadělení v pastvinách (protože křoviňák odešel do věčných lovišť), když vymýšlíte finty na protékající napáječku a podle návodu na YouTube zdíte těžkotonážní bunkr proti zlodějům zdrojů k ohradníku, možná si představujete prsten Arabely, kterým jen otočíte – a šup, práce je hotová! Ale možná byste Arabelin prsten ochotně vyměnily za Prince, který by bez zaváhání vozil cihly a prosekával šípkové houští místo vás…

Vy, kterým s koňmi pomáhají partneři a celé rodiny, případně brigádníci a houfy kamarádů, myslíte, že byste den po dni, rok po roku dlouhodobě zvládaly to všechno samy? Navíc s domácností, zaměstnáním a třeba i s malými dětmi v zádech? Ježdění ošidíte, případně v určitá období úplně vynecháte. Ale práci kolem koní odvést musíte. I s horečkou, vyvrknutým kotníkem nebo třeštící hlavou a hnisajícím zubem.

Vlastnoručně.

Denně.

(Většinou dvakrát denně.)

Pokud nežijete úplně opuštěná, ale máte děti, čelíte ještě navíc jejich společenským touhám (které neuvěřitelným způsobem kradou denní světlo, tolik potřebné na práci :-)). Vaše odbojné ratolesti s obrovskou pravděpodobností od určitého věku odmítají trávit všechen čas jen a jen v hnoji. Namísto budování uvaziště v zaprasených montérkách a strouhání kopyt (či mrkví do láskyplně připravovaných kyblíčků) vás budou chtít vidět převlečenou za voňavou maminku na školním dobročinném jarmarku, v roli čilého fandy na fotbale, na tobogánu, na kolech – prostě úplně jinde než doma za humny (s koněm na vodítku nebo pod zadnicí).

Také společnost jiných dětí budete muset svým potomkům dopřávat, většinou v roli pozorného (nikoli usínajícího vyčerpáním) dozoru. K tomu jistěže úsměv, láskyplné odpovědi na tisíce „proč?“, nápaditost při zdůvodňování všech „nesmíš!“, později „musíš!“. Bude nutné bystře vymýšlet poučné příběhy ze života „správňáků“, diplomaticky řešit spory, nepřipalovat narozeninové dorty, vyrábět domácí pribiňáčky a bio limonády. Časem se naučíte mezi přišíváním jmenovek na tepláčky a žehlením šatiček na besídku zpacifikovat hromadu kamarádů vhodných i… ehm… méně vhodných (tedy těch, co nahlas křičí „fuj, u vás smrdí hnůj!“).

A věřte, že nebude hrozit spleskat to všechno, vlastní i cizí, na jednu hromadu. :-)

Fungovat jako matka samoživitelka a koňák v jednom může být skutečně vyčerpávající. Ubíjející nejen psychicky, ale i tělesně. A bolavá, vyčerpaná ženská má vždy menší práh únosnosti – jak vám jistě nejednou potvrdily vaše nervy, když jste namísto domácí vánoční pohody vytvářela spíš vánoční peklo (parádně žhavé)…

A koně?

Těm pomůže ze všeho nejméně sedřená, věčně naštvaná a nestíhající fúrie. I zvířata, nejen děti, nás potřebují dobře naladěné, energické, schopné obstarat a zařídit vše potřebné. A že toho v případě péče o rodinu a blaho koňského stáda není málo!

My rozmazlené, co nám s koňmi pomáhá rodinka, jen nevěřícně zíráme, když se některým kolegyním daří dlouhá léta obstarávat chod stájí s vícero zvířaty v jediné osobě, bez pomoci jiných než vlastních svalů (a rajtujících zadnic).

Sólo.

Že žádnou takovou amazonku neznáte? Tak já vám jich pár představím, co říkáte?

Petra, 47 let, 4 koně, kozy, prasata na výkrm, králíci, slepice:

Jak stíháte, Petro? Vím, že pracujete jako pokladní v Lidlu a navíc jste matka samoživitelka. K tomu máte stádečko koní, koziček, prasátek, králíků a drůbeže. Existujete bez techniky, tedy naprosto vše si děláte ručně, včetně péče o pastvinu. Přijde mi to ve vašem věku, nezlobte se za upřímnost, už hodně hraniční, co se sil týče… Jak se člověk blíží padesátce, sama to dobře znám, přestává tolik dřiny noblesně dávat.

„Je to tak. A kdepak noblesa! Já úpím na plnou hubu a klidně jsem i sprostá, až se chlívy třesou! :-) Ale vážně: už mockrát jsem chtěla se vším seknout, obzvlášť, když mi začaly hrozně zlobit šlachy a vazy na rukách z přetížení. K tomu začínající křečový žíly… Ale statek jsem kupovala (tenkrát ještě s manželem-stavařem, než mi zdrhl s Bárbínou, co pečovala jen o sebe, kdepak o dobytek) před 15 rokama kvůli koním, za ta leta jsem s ním srostla a nemohla bych už žít jinak. Ale jak valí čas, a že valí strašlivým fofrem!, připadám si čím dál uhoněnější a vyčerpanější. Přiřítím se z práce a místo aspoň kapky oddychu nevím, co dřív – jestli uklízet, vařit, pomoct mladší dceři se školními věcmi (teď v době „covidové“ je to fakt síla, učení není její silná stránka a na dálku s tím má dost hoňku…), nebo rovnou pádit do chlíva… Předloni jsem už byla po bahnité zimě tak zhuntovaná, že bych nejraděj všechny dobytky i s děckama poslala do… pryč.

Jenže přišlo teplo, ohrady vyschly, voda v hadicích začala zase téct a já rázem neměla to srdce vyexpedovat koňský důchodce někam do neznáma, mladý kozenky na porážku… No a loni pak už bylo líp – obrovsky mi pomohla investice do nezámrzné napáječky, to se mi okamžitě přes zimu žilo úplně jináč! Všechny roky jsem osobně tahala vodu koním (pěknou štreku do kopce!) v rukách, protože autem se na pastvinu nedostanu. A to tělu fakt nepřidá… Spolu s výkopovými pracemi, kdy jsem si ručně rovnala výběhy kvůli zpevnění, jsem si oddělala ruce do stavu, kdy mě záněty šlach de facto neopouštěly. Dcery jsou, na rozdíl ode mě, nízký váhy :-) – těm bych takhle dřít nedovolila. Navíc koně nemusí, vyčítají jim, že jsme nikdy nejezdily na dovolené a že se vše řídilo (a řídí) jen jimi (což teda, jasněže, přehání, jak už to tak drahý puberťačky umí…). Dokud jsem byla na mateřské a měla ke svým koním ještě koně na ustájení za rozumný peníz a nemusela jsem na celé dny do práce, ještě se to celé pracovně dalo.

Možná i proto, že mi bylo míň roků, že jo. :) Ale ve chvíli, kdy jsem tolik koní už obstarávat nezmohla, fyzicky už to prostě přestalo jít, musela jsem začít živit rodinu jinak. Jenže mám teď míň času na koně… A uhoněná jsem teda z práce taky, ne sice přímo sedřená, ale stejně přijdu ze směny slušně vyšťavená – a to se vám potom k těm koním na pastvinu do zimy, tmy a mokra, a do chlíva, kde zas čeká plno hnoje a dojení, tak zoufale nechce! To je fakticky boj!! Občas mi, abych teda byla úplně spravedlivá, se sběrem bobků od koní o hezkých víkendech pomáhá sousedovic kluk (strčím mu něco kapsy, je rád, že má pidibrigádu). Ale víte jak – ty bobany v pastvině jsou to nejmenší, horší jsou hnoje ve stlaném: v přístřeších a chlívech, kde musíte házet fakt denně, ne jen o sluníčkových víkendech. A hliněná ohrada proměněná v propršeném roce v bažinu (krom zpevněných kousíčků) je horor sám o sobě – dolovat z toho bordelu tekutého hnůj je za trest a zavání to odrovnanýma zádama i rukama! Nemluvě o jiných pracích, oproti kterým je sběr bobků za světla na sluníčku v travičce pohodička…

Ale to „brigádník“ nevnímá, ten má pocit, že práce kolem koní rovná se sběr bobků s opalovačkou v jednom, tečka. Kéž by to tak bylo… :-)“

Co byste tedy vzkázala ženským, které ve středním věku stále denně dřou kolem koní?

„Ženský, milujte své koně, ale stůjte u toho nohama na zemi! Mějte jich jen tolik, kolik zaopatříte na pohodu. (Né jak já! :-)) A nebo si najděte pořádnýho chlapa, kterej je s vámi rád – i v hnoji!“

Udržet pořádek u koní dá zabrat ve velké komerční stáji i doma na statku…

Po rozhovoru s Petrou jsem si, přiznám se, připadala těžce rozmazleně! :) A to nemyslím, že bych toho kolem koní dělala málo… Musela jsem jít obejmout manžela, který mi u koní věrně alespoň po večerech, kdy je doma z práce, pomáhá – běžte objímat taky, ženy, máte-li proč!

Pomoc a podpora rodiny je neocenitelná! Nezapomínejme za ni děkovat, není to samozřejmost…

Kdo má dobré kamarády, navíc koňomilné a nevytížené na doraz, možná je za vodou. Pomohou postavit seníček, venkovní boxy nebo opravit přepravník na koně. Sem tam zasponzorují nějakou tu maličkost… Ale co ty odvážné Horákyně, které napínají opravdu jen svoje vlastní svaly a otvírají jen své vlastní peněženky?

Pavlína (41 let), cca 17 koní:

Tato amazonka se vlastnoručně stará o stádo až 17 koní (!) a zvládá osobně naprosto všechny přidružené práce, včetně stavby přístřešků, ohrad, svařování, zásobování domu dřevem na zimu (motorová pila je její věrná kamarádka!) a opravdu, čestné pionýrské!, se obejde bez chlapské ruky:

Kruci, ženská, jak to dáváte!? Klobouk dolů před vámi!

„Léta praxe dají člověku spoustu vychytávek plus své udělá cvik a zvyk! Se stroji by šlo spoustu věcí rychleji a snadněji, ale tím, že mám jen jedny ruce a den jen 24 hodin, nezvládnu na vše vydělat, tiskárnu nemám. :) Chtít malotraktor můžu, ale oprava auta je důležitější. Bydlím na samotě, tady se bez auta neobejdete, obzvlášť, když se denně potřebujete dostat do práce…“

Není to bez pomoci lidí a techniky přece jen na ženskou těžké?

„Nejtěžší je mít kolem sebe falešné lidi. Berou tolik energie, že jsem šťastná na své samotě s koňmi. Nejvíc mi dává zabrat, když mám den, kdy se nic nedaří, práce se hromadí na dny další a pak je toho moc… Celkově mě nejvíc ubíjí bezmoc.“

Takže raději dřít, ale stát na vlastních nohách, než spoléhat na druhé?

„Určitě! Vždy jsem chodila do práce na zkrácený úvazek. K tomu plus mínus 15 koní. Asi s nimi nechci jen doma řehtat… :) Mají svůj čas na pastvinách a já můžu jít na to vše vydělat. Bohužel korona se vším před skoro rokem zamávala…Vzala jsem si úvěr na auto a následně přišla o práci. Vzhledem k tomu, že pobírám dotace na pozemky, tak jsem podnikatel, tzn. nemalé odvody! S úvěrem, hladovými zvířecími krky, bez práce a kvůli koroně-nemoci bez možnosti sehnat jinou to bylo na mašli! Zase ta bezmoc… Ale poradila jsem si. Rozšířila jsem ustájení. Dělám jen staré koně, taková LDNka. :-) Chci, ať se mají na stáří dobře a jsou šťastní. Nevěřila byste, jaké trosky mi lidi dovezli, protože jinde se nestarali, i když majitelé platili nemalé peníze! Mám tady jen koně známých, vysloužilé seniory, aby byl zachován ten boží klid bez lidí. Na rušných jízdárnách se střídají a je to potom neosobní, hektické… koně neprospívají, protože je pořád něco a někdo ruší.

Takže momentálně mi koně vlastně zachraňují prdel a živí mě. :-) Celý život vím, že na koně je opravdu spolehnutí!“

Jak manipulujete s velkými balíky? Co údržba pastvin, nošení vody? Jak sama jediná zakryjete stoh se 160 koulemi sena? Jak stavíte a opravujete střechy a celé přístřešky – fakt popadnete kladivo, hřebíky, pilu, krumpáč a zednickou lžíci?

„Balíky přes páku železnou tyčí – uvolním balík z naskládaného stohu, shodím ho dolů, dokutálím do dvora pod hangár, nakulím na trámek a zvednu.

Jsem kutil od mala… mám motorovou pilu, el. hoblík a nejraději si věci udělám sama. Nechci od nikoho pomoc, vždy mi totiž přehnaná iniciativa akorát přidělá práci, lidi stejně pomůžou jen když u toho jste, aby si poklábosili – sám makat nikdo nechce. Kdežto já dělám nejraději sama, protože rychle :-) – druzí mi akorát překáží a zdržují mě. A tam, kde bych pomoc uvítala (např. zpevňování ploch recyklátem, sběr bobanů v pastvinách), to dělat nikdo nechce.

Pastviny: křoviňák na nedopasky, vozík za auto na bobky…

Brány na vláčení pastvin zapřáhnu taky za auto.

Jsem fakt samostatná, technicky zdatná.

Předloni uletěla střecha na přístřechu, se kterou mi pomáhali známí – krokve byly přidělané hřebíky, měly tam být vruty, líp drží, když dřevo proschne. Ve vichru se střecha prostě vznesla, převrátila se za přístřech a bylo po ní… krytina bitumen k ničemu. Rozebrat, krytinu za 8 tisíc vyhodit. A pěkně znova: dát krokve, latě a koupit novou krytinu za 8 tisíc. Postavit sama – a aspoň budu naštvaná na sebe, kdyby něco, že jsem si to udělala blbě. :-)

Voda – vany venku napouštím hadicí. Kýble koním do boxu nosím, nechci napáječky, chci mít přehled o vypitém množství, kor u starších koní.

Obilí vozím v hengru dvakrát ročně, cca 3 tuny. Známý, kde už nakupuju více jak 20 let, mi pomůže naložit, doma vyložím sama a přesypu si do sudu – chci po známém pytle 40 kg (místo klasik padesátek), právě proto, abych unesla. Z hengru šup na kolečko, dovézt do garáže, šup vysypat do sudu.

Jestli mi někdo něco někdy pomůže, výjimečně, tak vykydat boxy. Aby měli měšťáci pohyb… já u kydání relaxuju, jim to tak 4x ročně přenechám opravdu jen proto, aby zrelaxovali. Oni myslí, jak mi pomáhají… ale pst! :)

A stoh? Zaplachtovat ho v jedné osobě jde blbě, ale musím! Super, když se ve vichru utrhnou provázky, plachta plácá, lítá a vypadá to, že bude déšť… to klidně o půlnoci lezu plachtu na stoh spravovat, stejně nespím, když je nějaký uragán, mám strach, aby něco neulítlo. A nechat propršet stoh s cca 160 balíky by byl průser! Mám sílu a používám hlavu, zákony fyziky… úhel uchopení, styl uchopení atd. Stoh zkrmím sama, když 4 balíky, které já shodím, někdo přikulí blíž, je to moc. Vždy shazuju více balíků a postupně kutálím – balík mám na 3 krmení: ráno, večer, ráno. Takže balík musím dokulit denně. Jen senáže, které mám letos prvně, mám na 4 dny. A senáž už jsem se taky naučila kutálet, stavět, shazovat… Musím, no… :-)

Já jsem prostě nezmar!

No a zatopit, složit dříví – samozřejmost. Uvařit, vyprat, uklidit plus běžný provoz baráku… Jediné, v čem si už dnes ulehčuji, že si nedělám dřevo z lesa – mám ho už vykácený. Takže neštípu, ale kupuju už štípané. Jen ho navozím a uložím do sklepa. A lidi: „No jo, ta musí být bohatá, když kupuje štípané dřevo!“ :-)

A mám i svářečku na trubky na vodu, to už taky umím.

Čeho se bojím, je elektrik…. to volám v případě potřeby známému, jediné, co zvládnu, je vyměnit třeba termostat na kotli atd., jinak mám z elektriky fakt respekt!“

Část stohu – s plachtami si Pavla umí poradit v jediném člověku! →

Vy jste fakt neuvěřitelně šikovná, silná ženská, Pavlo! Nechci vyzvídat příliš, je mi to hloupé samozřejmě, ale tato informace by měla padnout: máte děti?

„Ne, moje těhotenství dopadlo špatně…

A už ze zkušenosti vím, že každý, kdo děti má, moji práci tak trochu zlehčí: „No jó, nemáš děti, tak stíháš!“

Ale abych nevyzněla negativně: jsou formy pomoci, kterých si moc vážím, třeba když mi známí dovezou jídlo, abych neumřela hlady v pracovně náročné dny (ví, že se občas šidím), nebo mi pomůžou finančně, když je opravdu zle. Nebo obrovská pomoc od mého zaměstnavatele, když se rodila hříbata – nechal mě sledovat kameru na PC v kanclu, abych měla kobyly, když se blížily termíny porodů, na očích. A když bylo potřeba rodit nebo učit pít, toleroval, že do práce nepřijdu – a to je taky velikánská pomoc a těší mě, že jsou lidé, kteří respektují to, co já miluju a je pro mě důležité. Všem těm velké díky!“

I úklid zpevněných ploch, když se koně celou noc činí u sena, dá po ránu zabrat – co teprve odklízení kobyláků z bahna… Zpevňujte (nechte si zpevnit)! Pošetříte samy sebe, ženy – a tím si prodloužíte čas odchodu do koňáckého důchodu. Mějte rády i sebe, ne jen koně. ;)

 

Ne každý je schopen a ochoten přinést na oltář koní i svůj osobní život. Ne každý zvládá bojovat nejen se samotnou dřinou a častým vyčerpáním, s úrazy a permanentním namožením těla, ale navíc i s rodinou a okolím, nejsou-li tomuto podivnému, čas a finance žeroucímu koníčku nakloněni.

A tak zdaleka ne každý koňák zamlada je i koňákem ve středním věku. A zdaleka ne každý koňák středního věku je aktivním koňákem ještě i ve stáří…

 

Umanutost. Vědomosti. Praxe. Zkušenosti.

Ochota vstávat a denně vlastnoručně pracovat.

Samozřejmost, se kterou se v noci nespí, když kůň bojuje o zdraví a život.

Z toho všeho se skládá koktejl koňáka. To vše je pod povrchem, pod pokličkou. Je to každodenní rutina těch, co koním upsali život. Jenže ani tito superlidé nemládnou. Nejsou imunní vůči chorobám a nutnému ubývání sil. Nebo vůči životním okolnostem.

Nutnost přinášet životu po boku koní oběti není tak docela v souladu s nastavením člověka. Každý živý organismus je „naprogramován“ na postupné snižování výkonnosti, na touhu po větší porci pohodlí s přibývajícím věkem, na ubývání energie i regeneračních mechanismů, kterým trvá déle a déle životní sílu těla obnovovat. Nač dříve stačila jedna dobře prospaná noc, nestačí ve středním věku ani dobře prospaný víkend, později bohužel ani prospaná celá dovolená…

Přesto mnozí z nás stále bojují. Stále, i ve vyšším až nejvyšším věku dřou, vlastníma rukama a vlastním zadkem „krotí“ mladé koně, neúnavně ponocují s marody, napínají svaly na sklizni sen a slámy, i při „obyčejném“ denním úklidu prostor s lopatou, vidlemi, hráběmi a koštětem v ruce.

Přestože stájová dřina se vším, co se na ni nutně nabaluje, je ve skutečnosti pro mladé.

Možná to nechcete slyšet, možná si to odmítáte přiznat, ale jednoho dne vám síly opravdu dojdou. Ať už to bude v pětačtyřiceti nebo v šedesáti.

A právě o těchto dnech se mluví méně, než by si naši koně zasloužili. Protože právě oni budou v centru všeho rozhodování: zvládnu práci kolem nich a s nimi ještě další rok, dva, pět? Nebo to zabalím včas na to, abych koni, dokud je ještě v jezdecky produktivním věku, nalezl(a) nový domov?

Dlouholetí zarputilí koňáci, kteří vlastnoručně fyzicky pracují den po dni celý život kolem svých i cizích koní, budují ustájení, ať už čistě pro sebe, nebo i pro klienty, možná tohle téma ocení. Protože si zaslouží poděkování. Poděkování mladé nastupující koňácké generace, které předávají zkušenosti, i poděkování těch, kteří vlastnoručně dřít s vidlemi a lopatou v ruce nemusí, protože to za ně dělají tito nadšenci. Protože právě manuální dřina kolem kydání, odvážení těžkých koleček hnoje, nakulování několikametrákových balíků, odnášení pytlů krmiv a třeba i držení nohou koní u kutí celé stáje je strašlivě nedoceněná šedá každodennost, bez pozlátka, bez slávy. A přitom právě poctivá dřina stojí za každým spokojeným koněm, za každým fungujícím areálem, za poklidným chodem rodinné stáje o dvou koních i za velkou tréninkovou centrálou.

A na úplný závěr perlička, kterou mi prozradila Pavlína Hašková:

Pocházím z 1000hektarové farmy o 700 kusech dobytka. Po rozvodu a mém odchodu (z důvodu neopory v těhotenství a následně v neštěstí) si můj bývalý manžel musel místo mě zaměstnat 3 lidi…

No není to nádherné zakončení dnešního povídání se statečnými ženskými, kterým koně stojí za tolik, že si to některé ani představit neumíme? :-)

Děkuju všem, které mi svěřily své příběhy. Bylo mi ctí, Ženy!

 

Podobné články
Koně v lehké zátěži by měli být schopni optimálně prospívat na krmné dávce složené z objemového krmiva

Vyjížďka s nervózním, hypersenzitivním a výbušným koněm může být velká zábava pro kaskadéra, běžný jezdec ji ale neocení. Jízda na koni, který je…

Trávicí systém koní je evolučně přizpůsoben efektivnímu trávení a fermentování vlákniny, protože koně pocházejí ze stepí, kde kvalita pastvin a…