Nejen ze sedla se dá zažít spousta „veselých" situací. Nevím, zda jen já mám vyšší skóre úrazů právě vedle koní, ale většina návštěv nemocnic s potřebou rentgenování mé tělesné schránky byla zapříčiněna aktivitami mimo sedlo. Máte-li podobné zkušenosti, podělte se o ně s námi v komentářích.

To, že člověk si nemá omotávat vodítko kolem žádné části těla a měl by být vždy schopen ho pustit, jistě všichni víme. Ale co se stane, když vám vodítko k ruce přimrzne? :-) Byl krásný zimní den... Takový ten den, kdy chcete zalézt ke kamnům, protože venku je -5 °C. Mráz, proti kterému není moc obrana, zalézá za nehty, zimní boty samozřejmě postrádají po 5 hodinách venku svou účinnost a lyžařské rukavice jsou to jediné, co trochu chrání ruce před upadnutím. Ten den jsem jen prováděla klisnu po kování na ruce. Vodítko, ohlávka, hodný kůň, trasa, kterou jsme chodily denně. No a za plotem zaštěkal pes (jako pokaždé). Klisna uskočila do strany. Jenže moje zmrzlé ruce, chráněné mohutnými rukavicemi, držely jak přilepené k vodítku. Cukla se mnou, až mi to skoro vyrazilo dech. To bylo vše. Hned se uklidnila a šly jsme dál. Pod sedlem bych si toho asi ani nevšimla.

Jenže v noci jsem pochopila, že není vše v pořádku. Vzbudila mě nesnesitelná bolest a nemožnost se nadechnout, aniž bych měla pocit, že do mě někdo zaryl nůž. Celá pravá strana hrudníku byla jako v ohni. Logicky následovala růžová pilulka. Po dvaceti minutách, kdy normálně „lentilka" zabírá, jsem šahala po další a našla jsem si polohu, ve které jsem mohla alespoň trochu dýchat. Po dalších minutách jsem už začala brečet jak malá holka. To vzlykání bylo samozřejmě moc příjemné. Partnera to vzbudilo a chtěl mě hned vézt do nemocnice. Jenomže my, holky od koní, něco vydržíme. Tak jsem mu to vymluvila. Poté, co jsem takto profňukala zbytek noci a čtvrtý brufen nezabral, jsem se ráno nějak dohrabala do auta a odvezla se do nemocnice. Tam mi asi po 3 hodinách vyšetřování sdělili, že mám natržené mezižeberní svaly. Ale hlavně, dali mi něco, co konečně zabralo proti bolesti a svět byl zas tak krásný. Kéž by mi to vodítko projelo v ruce.

Chvála pevných bot

Další zimní zážitek nastal při lonžování. Byl to pětiletý valach, nováček ve stáji, který byl - úměrně svému věku - jak na pérkách. Trochu neúměrně svému věku měl asi 185 cm v kohoutku a nebojím se říct, že jeho váha se přibližovala 700 kg. Než jsem vešla do haly, postavil se na zadní a bohužel jsem už nestihla zareagovat, když se ve vzepětí pootočil. Dopadl z té výšky přímo na můj nárt. Byl samozřejmě okovaný. Měla jsem sice mohutné boty, nicméně zem byla zmrzlá. Okamžitě mi hrkly slzy do očí. Ta bolest byla strašlivá. Nevzdala jsem to a dobelhala jsem se těch pár kroků do haly. Lonžovala jsem vlastně jen na jedné noze, na té pravé už jsem nemohla skoro stát. Zpět do stáje jsem se sotva doplazila. V šatně jsem sundala botu a kontrolovala bebíčko. Nárt byl nafouklý, modrý a mně bylo jasné, že tohle mé zánártní kosti nemohly přežít.

Následovala návštěva pohotovosti. Když jsem panu doktorovi popisovala, co se stalo a viděl mojí nohu, poslal mě na RTG a sestru nechal rovnou připravovat sádru. Po návratu do ordinace jsem sledovala doktora, jak dlouze kouká na fotografii mé ploutvičky. Hlavou se mi honilo, jak mi řekne, že je to na operaci či amputaci. Po dost dlouhé době se ke mně otočil a řekl: „Teda, jestli máte tak tvrdou hlavu jako kosti, tak bych vás doma nechtěl..." Kosti to prostě vydržely. Na otok jsem dostala nějakou vonnou mast a asi po týdnu už jsem zase jezdila. Neumím si ale ani představit, co by se stalo, nemít na noze pořádné boty a rozhodně po tomhle zážitku vím, že to nikdy nebudu zkoušet. Děvčátka vodící v létě koně v „žabkách" mají můj „obdiv".

Ale mám i letní zážitky. Zjistila jsem třeba, že skloněná hlava koně není úplně bezpečná. Ve stáji jsem si povídala s jednou majitelkou. Stála jsem ve dveřích boxu, koník si pode mnou pochutnával na slámě a majitelka čistila. Koník tu svou roztomilou hlavičku náhle zvedl a nabral mě týlem přímo do žaludku. Už vím, jak to bolí, když někdo dostane pěstí do břicha. Chtělo se mi asi 10 minut zvracet. Ustála jsem to, ale ještě druhý den jsem nebyla schopná jíst, měla jsem pocit, že jsem snědla něco strašně těžkého, mastného a hnusného (není to skrytá reklama na „mekáč").

A to je jen slabý odvar toho, co jsem zažila o pár let později. Měla jsem na starosti večerní krmení koní a zabezpečení stájí. Pokusím se popsat zážitek nejdřív z mého pohledu a po mé paměti a pak doplním o získané informace. Myslím, že si vybavuji, jak jsem si připravovala kýble s ovsem a granulemi. Najednou jsem se „probrala" na lavičce před zavřenými stájemi s ledovým obkladem na oku a strašlivou bolestí hlavy. Šla jsem se podívat do zrcadla, proč si chladím oko. Pohled mě trochu vyděsil. Měla jsem oteklou jednu půlku obličeje (oko, čelo, obočí), vytržené řasy a kus obočí a krvavý šrám v koutku oka. Byla jsem strašně zmatená a šla jsem si zase sednout ven na lavičku. Najednou se objevila šéfova manželka s dcerou a šly rovnou za mnou. Prý se mnou před chvílí mluvily po telefonu a já jsem mluvila naprosto z cesty, proto přijely. Já vůbec netušila, která bije. Obě šly zkontrolovat koně a stáje. Vše bylo hotové, nakrmené, voda dolitá, dveře zajištěné. Hledaly, zda nenajdou nějaké známky toho, co se stalo. Nic. Vše bylo tak, jak má. Za dalších deset minut se objevil můj partner s tím, že jsem mu volala, že mám něco s hlavou. Byla jsem zmatená, jelikož si to nevybavuji. Naložil mě do auta a odvezl na pohotovost. Zdlouhavá vyšetření, rentgen hlavy a neurologie.

Asi za tři dny jsem měla něco jako sen. Špatně se to popisuje, mám pocit, že to bylo někdy v momentě, kdy jsem už skoro usínala. Těžko říct, zda to tak bylo či ne, ale jeví se to velmi pravděpodobné. Vybavil se mi moment, jak sem otevřela dveře od boxu u koně, který měl žlab na druhé straně, takže se muselo vejít dovnitř. Do dveří jsem položila kýbl s ovsem a nabírala odměrku. Koník nacpal svůj čumák do toho kýble. Když jsem ho chtěla odehnat, naklonila jsem se nad jeho hlavu a kůň samozřejmě cuknul vzhůru. Jeho hlavou jsem dostala tentokrát přímo do oka. Pak je moment, který si nevybavuji, až do sezení na lavičce. Lékařka mi řekla, že mnohdy i po takovém zranění člověk ještě funguje, než mu hlava vypne. Asi jsem vše dodělala tak, jak jsem byla zvyklá, a šla si chladit oko. Asi až v ten moment jsem se hodila do režimu off.

Stejně nebezpečné jsou ale i jiné části těla koně, třeba karpy. Přijela k nám na soustředění slečna s hodnou, vcelku dobře vychovanou kobylkou. Vyložila ji z vleku, zaparkovala k trávě (kobylka byla úplně v klidu) a začala jí sundavat transportní chrániče. Evidentně už myslela na svůj trénink, protože si přitom čapla na bobek přímo před přední nohu koně. Je asi jasné, co následovalo, kobylka vykročila a tvrdým karpálním kloubem se jí trefila přímo do brady. Namísto trénování si tak slečna „užívala" drátování čelisti. Prý nic příjemného, říkala.

Ulov si svého trenéra

Mnozí možná netuší, jak nebezpečné je být trenérem. Při jedné školní lekci jsem nechala dvě pokročilé jezdkyně nacválat na dvou kruzích a neopatrně jsem zůstala stát uprostřed. Nevěřím na náhody, ale věřím, že ten, kdo má naše osudy trochu v rukách, se chtěl prostě jen pobavit. Při třetím kruhu se oba koně přibližovali ke středu a ve stejný moment, když byli těsně proti sobě, uskočili do strany. Bohužel dovnitř. Takže mě zmáčkli mezi sebou. Skončila jsem na kolenou s pocitem, že mě srazil náklaďák. Tahle taškařice dopadla docela dobře.

Při jiné lekci, tentokrát na hale, jsem stála uprostřed, horlivě jsem něco vysvětlovala klusajícím jezdcům. Když jsem se otočila k jednomu z nich, kůň druhého za mými zády se poplašil a skočil přímo na mě. Tento koník byl slepý na levé oko a evidentně mě neviděl. Pak jen vím, že jsem se zvedla ze země, ale u mě už stál jeden z jezdců a s vyděšeným pohledem se ptal, co mi je. Řekla jsem, že nic, ale pak mi došlo, že než koně zastavil, seskočil a došel ke mně, musela uplynout nějaká chvilka. Takže mi bylo sděleno, že jsem si chvíli odpočinula v bezvědomí.

Oblíbenou představou trenérů je, že když si stoupnou do rohu, který dvojice „krouhá", přimějí ji k lepšímu vyjetí rohu. Nespoléhejte na to! Jezdci se sice snaží a koně také radši šlapou jinam než na člověka, ale když jsem viděla, jak malý poník dokázal s jezdkyní doslova převálcovat plastovou židli a urazit jí nohu, byla jsem moc ráda, že v tom rohu nestojím já.

Vůbec, pokud chcete svěřenci pomoci ze země, spíš než vlastní tělo použijte radši přiměřeně dlouhý bičík. Učit koně zacouvat tak, že si stoupnete před něj a štípnete ho do prsou, je sice velmi efektivní způsob, ale vyplatit se nemusí. O pobídkách ze země ani nemluvě. Jednou jsem pozorovala trenérku, jak se snaží pod dítětem udržet v klusu poněkud oplácaného poníka, který má zjevně všechno „na salámu". Neměla po ruce bič, ani nic jiného, čím by se dalo pobídnout a na tlesknutí nereagoval. Evidentně v zoufalství nejvyšším, kdy už asi ani mozek nefungoval, stáhla z krku šátek a zamávala jím poníkovi za zadkem. Zrychlení nedocílila, ale trefil se, naštěstí do ramene a naštěstí byl bosý. Dítko na hřbetě incident skoro nezaznamenalo.

No a poslední historka, co dokáže vymyslet kůň. Je to ten mladý koník, kterého jsem zmínila v druhé příhodě. Ten přerostlý ňuňánek. Jednoho letního odpoledne se ze stájí ozval křik a pláč jedné slečny, že kůň má zadní nohu v hubě a nemůže ji vyndat. Nevím, jestli jste už někdy slyšeli takovou diagnózu. U mě to v prvním momentě vyvolalo lehký úsměv a zvědavost. Ale když jsem viděla výraz té slečny, pochopila jsem, že to asi nebude úplně k smíchu. Přiběhla jsem k boxu a obrázek, který se mi naskytl, mi na další dlouhé minuty vzal z tváře úsměv nadobro. Na zemi tam ležel kůň, který byl zcela mokrý, z huby mu tekla krev a z nepochopitelného důvodu měl zadní kopyto nacpané do huby bez možnosti ho vyndat. Panikou sebou dost mlel a zadní nohy, tedy vlastně tu jednu, měl přesně ve vchodu do boxu. Pořehtával a byl naprosto bezradný. Nebylo možné se tam dostat, aniž by hrozila rána kopytem. Samozřejmě v tu chvíli u boxu stálo asi 6 lidí, všichni jsme jen bezmocně přihlíželi. Po chvíli se trochu zklidnil a mě nenapadlo nic lepšího, než mu kolem spěnky nohy, která byla zapříčená v hubě, mu omotat lonž a protipohybem nohu vyháknout.

Ovšem dostat se k jeho hlavě znamenalo překročit koně ležícího na boku s naprosto nepředvídatelnou reakcí. Stál tam jeden pán, který mi to vymlouval, že je to nebezpečné. Ale já byla přesvědčená, že sám se z toho nedostane. Mezitím už všichni volali veterináře. Jeden v zahraničí, druhý hodinu cesty od nás, prostě pech. Vzala jsem si lonž. V tu chvíli sebou zase začal mlít. Měla jsem tak stažený zadek, ale hnala mě potřeba mu pomoci. V momentě, kdy se uklidnil, jsem udělala nejdelší a nejodvážnější krok. Překročila jsem ho a on se ani nehnul. Obvázala jsem mu lonž kolem spěnky a teprve v tu chvíli jsem viděla, co se mu to stalo. Byl kovaný i na zadní nohy a podkova se mu zarazila do horního patra. Tím, jak sebou cukal, samozřejmě nohu zaklínil víc. Tahala jsem za lonž proti jeho pohybu. Nevím kolikátý pokus, ale nakonec se to podařilo. Začal se hystericky zvedat a hlavou mě odhodil na protější zeď. Ale zvedl se. Z huby mu tekla krev, nohu měl pokousanou, ale dostal se z toho. Dostal antibiotika, huba se vyplachovala bylinným odvarem, noha se zahojila docela rychle. Zážitek strašný. A jak k tomu došlo? Viděli jste někdy koně, jak se drbou zadní nohou za uchem, pak si občas podrbou koutek huby a zuby si ještě poškrábou spěnku? Pravděpodobně v tento moment se mu noha zahákla podkovou o patro a následně ztrátou rovnováhy spadl. Mokrý byl proto, že na sebe skopl závěsný kýbl na vodu - měl zrovna rozbitou napáječku.

Tak co vymysleli vaši koně?