Tváře současné drezury: vánoční speciál

22. 12. 2010 Katka Lipinská Autor fotek: The Horse Magazine

Na Štědrý den jsem nemohla přichystat jen tak nějakou drezurní Tvář. Jako malý dáreček jsem proto pro Vás sesbírala několik příběhů drezurních tváří chlupatých, čtyřnohých. Přečtěte si, jací opravdu byli Rembrandt, Rubinstein a další. Třeba také jeden klusák, který prošel cirkusem a policejním výcvikem, aby se nakonec stal olympijskou drezurní hvězdou.

Rembrandt: obtížný génius

RembrandtRembrandt (1977-2001), doma zvaný Remmi, byl ve své době absolutní bombou. Nejen pro svůj fantastický pohyb, ale i impozantnost a sílu, kterou vyzařoval. Zároveň byl ale proslulý svou vznětlivostí, výbušností a přecitlivělostí - ano, westfálští koně prý oplývají jistými povahovými specifiky. Pro mladou dívku, kterou tehdy byla jeho jezdkyně Nicole Uphoff, byl velmi těžko zvladatelný a jak říká, nikdy se s ním nenudila. Začátky jejich spolupráce byly náročné a nebezpečné, měl prý období, kdy nenechal jezdce ani nasednout. Talent byl ale tak zjevný, že se Nicole nenechala odradit. Vystřídala několik renomovaných trenérů. Přelom znamenal možná dr. Uwe Schulten-Baumer, s nímž začala dvojice trénovat od roku 1986. Nebo možná metoda hyperflexe, s nímž dokázala tohoto silného koně s názorem ovládnout? V každém případě když v roce 1988 tato dvojice vyhrála olympiádu v Soulu, k ježdění v hyperflexi se veřejně přiznala. Také k tomu, že tento hypersenzitivní workaholický kůň se na olympiádu připravoval nejen na obdélníku, ale i v lese! Následovaly další mezinárodní úspěchy, v roce 1992 získal další zlaté olympijské medaile. V Barceloně prý Remmi tančil, tak to bylo komentováno. Jeho výkony prý nikdy nebyly bezchybné, ale svou lehkostí, elegancí a výrazem vždy vítězil.

Nebyli to ale soupeři, s nimiž musel svést nejtěžší boj. V roce 1993 potkala tohoto famózního koně vážná nehoda. Při dekorování na Mistrovství Německa, kde „samozřejmě" zvítězil, ho jiný kůň kopl tak nešťastně, že mu roztříštil kost pod kolenem. Noha byla sešroubována, ale šance na vyléčení byla zhruba 50%. Přesto se nejen vyléčil, ale v neuvěřitelně krátké době (na jaře 1994) se vrátil do mezinárodního sportu. Zúčastnil se i třetích olympijských her ve svém životě, v Atlantě v roce 1996. Tam bohužel již jako devatenáctiletý příliš nezářil a nakonec byl před posledním kürem vyloučen pro kulhání. Další léta své penze strávil Remmi doma ve stáji Uphoffových, kde byl ve věku 24 let uspán.

Donnerhall: nezajímavé hříbě

DonnerhallJako hříbě asi Donnerhall (1981-2002) mnoho lidí zklamal. Předně tím, že se z vraných rodičů narodil čokoládový ryzák. Ještě ve dvou letech sice prošel körungem, ale neoslnil. Ale už na výkonnostních zkouškách ukázal své kvality a pak už jeho hvězda pouze stoupala. Odešel do stáje známé drezurní jezdkyně Karin Rehbein a začal se připravovat na drezurní kariéru. Byl to prý nejen talentovaný, ale hlavně učenlivý a úžasně jezditelný kůň s aktivní zádí a přirozenou tendencí se podsazovat. Karin Rehbein o něm říká: „Byl to vždycky moc dobrý kůň na trénování. Měl dobrou hlavu, vždycky šel rovně dopředu a velmi rychle se učil." A také byl překvapivě jemný, ona je poměrně drobná a nepříliš vysoká, a přesto tohoto mohutného hřebce dokázala dobře ujezdit. Během krátké doby se vypracoval až na úroveň Grand Prix. Počet vítězství v soutěžích stupně T a TT přesáhl sto a stal se i dvojnásobným mistrem světa.

To ale není nic proti věhlasu, jaký získal jako plemeník. Podle plemenné knihy hannoveránů má na kontě 986 potomků, kteří soutěžili v drezurních soutěžích. Bývá považován za pilíř drezurního chovu a pravděpodobně nejlepšího drezurního plemenného hřebce současnosti. Mezi jeho potomky patří například Donatha S, Don Schufro, Donnerschlag, De Niro nebo Davignon. Uhynul začátkem roku 2002.

Rubinstein: kůň jednoho jezdce

Tento nádherný, uhlově černý hřebec (1986-2000), je dodnes mnoha lidmi vyhledáván v původech drezurních koní. Přitom ani on jako mladík nezaujal, přestože jako hříbě prý byl hezký a hodný. Tak, že lidé většinou ani nepoznali, že se jedná o hřebce. Ale byl odmítnut jako plemeník pro westfálskou plemennou knihu a vcelku levně prodán. Prý proto, že byl „příliš malý, měl málo výrazu a vady na zadních nohou." Šanci ale dostal v oldenburské plemenné knize. Je také zajímavé, že při výkonnostních zkouškách byl lépe hodnocen ve skákání než ve drezuře. Už jako šestiletý ve Verdenu pak ukázal i své drezurní kvality, když skončil druhý.

Jeho trenérkou a jezdkyní se pak stala Martina Hannover a vytvořili velmi úspěšný tým. Z jedenácti startů na stupni S jich deset vyhráli. V roce 1995 získali jedenáct prvních a druhých míst v soutěžích Grand Prix a Grand Prix special včetně své premiéry na tomto stupni. Šli ho tehdy oba poprvé. Podle své jezdkyně byl koněm, kterého si každý přeje, ale málokdo najde. Neoslňoval prý silou a impozantností či bombastickým pohybem, ale spíše elegancí a harmonií, jíž pár působil. Však také hlavním důvodem, proč jej chovatelé vidí rádi v původu, je skvělá jezditelnost, kterou předával. Dohromady těch vítězství na stupni Grand Prix bylo čtyřicet. Dokonce se o nich uvažovali jako o kandidátech pro olympijské hry v Atlantě. Jenomže potom ho Martina přestala jezdit a kouzlo zmizelo. Ne že by o dobré jezdce v Německu byla nouze - v jeho sedle se vystřídala Heike Kemmer i Nicole Uphoff. Nikdo ale nedokázal vrátit hřebci jeho sílu a již nikdy nedosáhl své bývalé velikosti.

Uhynul již jako čtrnáctiletý na selhání ledvin poté, co jej postihla laminitida jako následek operace tříselné kýly. Možná, že za ztrátou jeho velikosti nakonec nebyla jen změna jezdce, ale i počínající zdravotní problémy. Z jeho potomků je nejznámější pravděpodobně Rohdiamant, dále pak Regazzoni, Rotspon, Relevant nebo Ratino H.

Bohužel se mi nepodařilo sehnat povolení k fotografii, ale na tohoto černého krasavce se můžete podívat zde: http://www.sporthorse-breeder.com/Stallions/Rubinstein/rubinstein.html

Rusty: „bez něj bych nebyla nic..."

RustyUlla Salzgeber asi není jen skvělou jezdkyní, ale i tvůrkyní milých citátů o svém koni Rustym (*1988). Ten výše nakousnutý zní takto: „Beze mě by nebyl nic a bez něj bych já nebyla nic, ale spolu..." Ještě jeden je známý na adresu Rustyho: „Rusty je jako já, pokud jsem unavená, pozná to a je unavený též. Pokud mě něco bolí, je na stejné vlně. Věřím, že jsou i jiní úžasní koně na světě, ale nevěřím, že existuje druhý Rusty."

Souhra mezi nimi musela být asi opravdu dokonalá, když během deseti let spolu získali dvě medaile z mistrovství světa a dvě olympijské (stříbro a bronz mezi jednotlivci). Přitom tento rezavý lotyšský kůň ji prý zpočátku vůbec nezaujal. Narodil se v roce 1988 v hřebčíne Burtniki, ve dvou letech byl prodán do Běloruska. Mimochodem, jeho původní jméno bylo „Rotors". Když ho odtud v roce 1994 dovezli do Německa, byl prý hubený a bez svalů, měl ale prý fascinující klus. Navzdory tomu, že měl nějaké zlozvyky - chodil za otěží a měl nepravidelný krok - se i v práci ukázal velmi příjemný, takže ho Ulla koupila. Dva týdny na to spolu vyhráli první SG. Když jim o méně než půl procenta utekla zlatá olympijská medaile, nebylo to prý vůbec lehké. Kdyby se prý lépe koncentrovala a lépe pracovala mentálně, získali by ji.

19. června 2005 byl Rusty penzionován, když si naposledy zajel „svůj" kür Carmina Burana. Přišly se s ním rozloučit davy lidí. Od té doby si užívá zaslouženého důchodu: http://salzgeber.dlgweb.homelinux.com/Rusty_neu_klein/IMG_1576.JPG

Balagur: klusák od cirkusu na olypiádě

BalagurJe s podivem, že tento orlovský klusák (*1990) u nás není známější, protože jeho životní příběh by byl materiálem pro Walta Disneyho.:-) Orlovští klusáci jsou hlavně kočároví koně... Zdálky nádherný narůžovělý bělouš, zblízka vypadá hodně zvláštně (a mnoha lidem se nemusí líbit) pro svou neobvykle pigmentovanou hlavu.

Zajímavý není jen jeho původ a vzhled. V mládí nejprve vystupoval v cirkuse. Později se uplatnil jako výborný policejní kůň - měl to prý v hlavě dobře srovnané, neměl problém postávat hodiny v bouřícím davu na fotbalovém utkání. A pak si jednou, bylo mu už deset let, na nějaké přehlídce jakási drezurní jezdkyně, což nebyl nikdo jiný než již zesnulá Elena Petušková, všimla, že má navzdory svému původu i pracovnímu zařazení neobyčejně dobrý pohyb a talent pro piafu a pasáž... proto byl nabídnut k prodeji do drezury. Objevila ho Alexandra Korelová, členka ruské reprezentace, trénující a pracující ve stáji George Theodorescu.

Když se s ním poprvé objevila na veřejnosti, což bylo v roce 2002, vzbudili slušnou senzaci. Aby toho nebylo málo, na začátku své mezinárodní kariéry s Balagurem se Korelová musela potýkat i s úředním šimlem. Stalo se jí třeba, že se svým koněm odjela do Německa na závody, koně pak ponechala ve stáji svého trenéra, sama se vrátila domů a již nedostala vízum, aby mohla znovu odjet za koněm. Další závody sice nakonec stihla, ale tréninkový výpadek byl na formě znát.

Čas ukázal, že Elena Petušková měla skutečně dobré oko, Balagurovy piafy jsou stále obdivované a často skórované desítkami. Až do loňského roku se účastnil mezinárodních drezurních soutěží a nevynechali ani olympiády. V roce 2004 v Athénách a v roce 2008 v Pekingu, kde skončili šestí. Balagur se tak stal jediným orlovským klusákem, který se zúčastnil olympiády. A pravděpodobně i jediným čtyřnohým účastníkem olympiády, který má za sebou tak pohnuté osudy a začal s drezurní kariérou tak pozdě.

Informace získány z: The Horse Magazine, www.eurodressage.com, domovských stránek příslušných jezdkyň a http://www.horse-gate.com

 

Podobné články

Paul Belasik je jedním z nejvýraznějších a nejefektivnějších obhájců klasických principů a drezury „přátelské ke koni“. Je autorem sedmi knih…

Jessica von Bredow-Werndl je jednou z nejvýznamnějších německých drezurních jezdkyň současnosti. Zazářila už v kategorii juniorů a mladých jezdců,…