Tváře současné drezury: Jonny Hilberath

28. 7. 2011 The Horse Magazine

V dnešním díle představíme dalšího z proslulých německých trenérů – Jonnyho Hilberatha. V poněkud stručnějším příspěvku nenajdete příliš výcvikových rad, ale dozvíte se informace o životě a práci uznávaného profesionála, který si získal věhlas nejen díky svým závodním úspěchům, ale zejména v poslední době díky svým žákům.

Kdo je kdo: Jonny Hilberath

jonnyPouze stručně, podrobné informace se dozvíte přímo v článku. Jonny Hilberath (*25. 7. 1955) je žákem známé Rosemarie Springer a Herberta Rehbeina. Má na kontě mnoho umístění v německých i mezinárodních Grand Prix, mimo jiné bronz z Mistrovství Německa z roku 2007 nebo prvenství na Mistrovství Německa profesionálních jezdců. Proslavil se ale především jako trenér jezdců z celého světa, mezi jeho nejúspěšnější svěřence patří níže zmíněná Bernadette Pujals z Mexika, Japonka Yuko Kitai nebo Australanka Hayley Beresford. Pomáhá i Heike Kemmer a od letošního roku je nově i trenérem Isabell Werth. Aktuálně úspěšně soutěží na nejvyšší úrovni s koněm Amusant.

Co říká o drezuře jako trenér? „Drezura je hlavně o hlavě. Jako jezdec potřebujete k ježdění správné nástroje. Vaše mysl musí být zcela svobodná. Raději jezdce vedu než 'instruuji'. U koně, který se plaší, se snažím nejprve dodat sebedůvěru. Není žádný kůň, který přesně odpovídá příručkám. Každý den musíte dělat kompromisy."
Další perly z Global dressage forum (zdroj: www.eurodressage.com): „Kdykoli kůň ztuhne, je to známkou, abychom mu více nabídli otěž. Koni hlava neupadne, když ho nebudete držet." Na téma hřebců: „My chlapi nepotřebujeme moc nátlaku. Nemáme to rádi."

Setkání s Jonnym Hilberathem

Jednou ze silných stránek německé drezurní scény je trenérské nadání Němců. Netýká se to jen obecně uznávaných super hvězd, ale celkově široké základny „běžných" trenérů, kteří dodávají německé drezurní scéně její sílu.

Jedním z takových trenérů je Jonny Hilberath, žijící nedaleko Hamburgu. Jonny se dostal do středu zájmu na Světových jezdeckých hrách v Cáchách v roce 2006, když jeho mexická svěřenka Bernadette Pujals na svém hřebci Vincentovi (po Weltmayer) překvapila celý svět svou jízdou. Dvojice byla desátá v Grand Prix i v küru - a pro mnoho drezurních fanoušků bylo jejich spokojené partnerství jedním z nejhezčích momentů celých her. Takže je nejvyšší čas zjistit něco o drezurním trenérovi Jonnym Hilberathovi.

jon„Prostředí, ze kterého pocházím, nemá s drezurou opravdu nic společného. Můj dědeček, kterého jsem ale nepoznal, měl dostihové koně. A jen můj dědeček a já jsme 'postiženi' koňmi, jinak nikdo z rodiny."

„Ze začátku jsem plánoval, že bych měl dělat něco od architektury nebo návrhářství, ale pak přišli koně, já se brzy stal profesionálem a bylo to."

„Začal jsem tím, čemu u nás říkáme 'country riding'. Děláte všechno, všestrannost, terénní ježdění, trochu skákání, trochu drezury. Takhle jsem jezdil na úplném začátku."

„Později jsem potkal Rosemarie Springer a ta změnila můj život. Trénoval jsem s ní čtyři roky a dělal jí bereitera. Přes ni jsem poznal Williho Schultheise a několikrát pracoval i s ním."

„Později jsem trochu jezdil s Herbertem Rehbeinem - a zbytek mě naučili koně."

A zdá se, že koně pomohli. Už před delší dobou Jonny získal titul německého profesionálního jezdce.

„Mým prvním Grand Prix koněm byl ruský Olympus. Byl to moc hezký kůň, ale prvním úspěšným Grand Prix koněm byl Delicatesse, také ruský kůň. S ním jsem vyhrál německé Mistrovství profesionálů."

„Ani nevím, kolik Grand Prix koní jsem od té doby trénoval..."

Trénujete podle 'klasického' přístupu?
"Ano. Snažím se, aby trénink koni seděl. Hodně dbám na pružný hřbet a tělo. Pokud koně budete shromažďovat taháním, nikdy nebude pružný. Myslím, že jsem klasický jezdec.

wecksternMyslíte si, že lidé začínají víc přemýšlet o tom, aby jezdili správně a ne 'na efekt'?
"Myslím, že tohle nebylo nikdy ztraceno. Už od dob, kdy začali lidé lézt na koňský hřbet, existovaly různé styly a filosofie ježdění a trénování koní. Co je to 'klasické'? Není to tolik otázka stylu, víc než nějaká pravidla je to o tom, zda vnímáte, co vám kůň jako jezdci nabízí. Nikdo z nás takový styl nevytvořil - musíte znát biomechaniku koně a pokud na ni umíte reagovat, můžete si vytvořit styl, který bude vyhovovat danému koni."

Úspěšně trénujete jezdce z velmi vzdálených zemí - na Světových jezdeckých hrách jste měl jednu svěřenku z Jižní Afriky - Natalii Hobday na koni Wenckstern, a jednu Mexičanku, Bernadette Pujals na Vincentovi, a obě byly úspěšné, obě na rezavých hřebcích po Weltmayer...

"Přesně tak. Znám Wencksterna celý jeho život. Pak jsem ho viděl v Grand Prix, kde byl devátý, s jiným jezdcem. Říkal jsem si, že to je kůň, kterého bych měl rád ve stáji. O několik let později se naše cesty setkaly a jsem moc rád, že ho mám. Mám po něm i několik moc hezkých potomků."

A vaše mexická jezdkyně, která byla pro mnoho lidí jedním z nejhezčích zážitků her...
„To byl nejhezčí zážitek i pro mě. Abych byl úplně upřímný, bylo to trochu nečekané, protože příprava nebyla ideální. Koně jsem dostal dva měsíce před hrami, ale jezdkyně dorazila velmi pozdě, jen deset dnů před Cáchami. Což nebylo ideální... ale to, co se stalo, pro mě byl velký úspěch."

vincentAle musela koně poctivě trénovat v Mexiku, aby mohla přijet a takto chodit...
„Kůň tu byl už dvě sezóny předtím, takže jezdkyně u mě byla dva měsíce každý rok v těch dvou letech před hrami, pak jsem jezdil třikrát nebo čtyřikrát do roka do Mexika na kliniky, takže jsme v pravidelném kontaktu. Ale koně si připravila úplně sama, spolu jsme pracovali na lepší prostupnosti a jezditelnosti, ale do první Grand Prix si najezdila vše sama - moc dobře si koně připravila."

Kolik koní máte v tréninku?
"Momentálně třicet šest. To opravdu není, co bych chtěl, ale prostě se to tak stalo. Mám seznam čekatelů, je to momentálně dost šílené."

Trávíte víc času na zemi nebo v sedle?
„Víc a víc času trávím na zemi. Jsem jezdec, to je to, co jsem vždycky chtěl dělat po celý život - ale v posledních deseti letech jsem víc trenér. Od té doby, co mám Grand Prix koně, Feriama, poslední tři roky jezdím víc a víc závodím. Před Feriamem jsem byl moc zaměstnaný dojížděním a trénováním, ale teď je ježdění a trénování zhruba vyrovnané."

Děláte hodně také ze země?
"Moc ne. Pokud je potřeba, pomůžu jim pochopit při práci ze země, ale moje filosofie je, že kůň by měl rozumět jezdcovým pomůckám. Kombinuji to, ale nejsem člověk, který pracuje spíš ze země, nejsem 'kamarád biče'. Vždycky se snažím jezdit tak dobře, aby kůň chápal, co po něm chci. Je lepší, když kůň reaguje na váš sed a holeň - já vždycky chci lehkost, takže i mé ježdění je lehké, neholduji trápení koní."

Tento článek původně vyšel v únorovém vydání Horse Magazine 2008.

Podobné články

Paul Belasik je jedním z nejvýraznějších a nejefektivnějších obhájců klasických principů a drezury „přátelské ke koni“. Je autorem sedmi knih…

Aneb jak si Christopher Hector povídal s německou drezurní jezdkyní Dorothee Schneider o zisku olympijských medailí s koňmi, které si sama připravila…