Tváře současné drezury: Hans-Heinrich Meyer zu Strohen
Cílem našeho nového seriálu, který právě dnes začíná, je představit vám jména a přístupy současných trenérů a jezdců sportovní drezury. Každého vám stručně přiblížíme v malém medailonku a poté si budete moci přečíst příspěvek z jeho úst. Buď přímo celý článek, jako v případě Hanse Heinricha, nebo podrobný popis jejich "kliniky" s konkrétními radami konkrétním jezdcům.
V případě, že se nejedná o články přímo z pera dotčených trenérů, autorem je Chris Hector.
Vše bylo převzato z australského The Horse Magazine a přeloženo se svolením autora, jemuž za to tímto velmi děkuji. Originální znění všech článků (ne medailonků) naleznete na stránce http://www.horsemagazine.com/.
Tyto články vám nenahradí drezurní lekce se zkušeným trenérem, ale možná vám pomohou jej rozpoznat. Možná vás zaujmou, možná inspirují, možná i odradí, mnoho doporučení a vysvětlení se v nich opakuje (ovšem každý trenér je podává svými slovy). A nepochybuji, že i ve výtkách špičkových trenérů kvalitním pokročilým GP jezdcům místy najdete i sebe, protože bez ohledu na úroveň nejčastější chyby zůstávají stejné. Možná budete překvapeni, že moderní drezura přes všechny své nedostatky není jen rollkur, pobízení a zádrže. A třeba přechody do nižšího ruchu bez holeně používá a hlásá nejen Phillipe Karl, ale i Anky van Grunsven. V každém případě se domnívám, že i chceme-li něco kritizovat, měli bychom to nejprve poznat - a to bude naším i vaším novým cílem.
A jak začneme? Od základů!
Kdo je kdo: Hans-Heinrich Meyer zu Strohen
Hans Heinrich (*1956) je jedním z výborných německých drezurních trenérů. Trénuje tým juniorů a mladých jezdců Německa a je členem komise, licentující hannoverské hřebce. Jako trenér dovedl mnoho koní i jezdců až na úroveň Grand Prix. Letos vystřídá Reinharda Baumgarta ve funkci manažera Verdenského aukčního týmu. Což znamená, že povede přípravu drezurních koní do Verdenských aukcí. V tomto článku vysvětluje pojetí základů podle německé školy a podává srozumitelný návod jak začít podle Stupnice vzdělání koně.
Hans-Heinrich Mayer zu Strohen: Stupnice vzdělání: základy (Real Basics)
Asi žádný jiný pojem ve drezuře není tak často chybně interpretován jako "základy". A asi žádný drezurní trenér není povolanější k přesnému vysvětlení tohoto pojmu než Hans Heinrich Meyer zu Strohen. Hans Heinrich byl po mnoho let známým jezdcem na aukcích ve Verdenu a nyní (v roce 2000 - pozn. překl.) zakládá jezdecký klub v Hoye, pouhou půlhodinu cesty z centra Verdenu. Je pravidelným zástupcem Hannoverského svazu na seminářích ve Spojených státech.
A toto je jeden z nejúžasnějších instruktážních článků, jaký jsme kdy uveřejnili!:
Lidé na mých seminářích v Americe se často ptají: "Co jsou to ty základy?" Tento termín není snadné přeložit, ale míní se jím prvních šest bodů stupnice vzdělání koně. To jsou jediné základy, které máme.
Máme-li tříletého koně, je potřeba postupovat velmi pomalu. Pracujeme pouze v základních chodech: krok, klus a cval. Mít dobrý, ale lehký kontakt ruky s hubou koně. Je-li kůň ježděn na volné otěži (nebo také na plandajících otěžích), je to jen běhání dokola - on se musí od začátku naučit přijmout kontakt a na tomto kontaktu mu svým tělem a svým sedem říkáte "přijmeš-li tento kontakt a mé tělo, zejména holeně, můžeš jít dopředu v kroku, klusu i ve cvalu."
Máte-li dobrý rytmus a kontakt, můžete říct "fajn, chlapče, teď si uděláme pár cvičných přechodů - z klusu do cvalu, ze cvalu do klusu". Začněte s těmito, ale s kontaktem na delší otěži, aby týl nebyl vysoko, spíš níže, na kontaktu.
Pak můžeme začít pracovat na jednotlivých chodech, především na klusu a cvalu a zkusit trochu měnit tempo (ruch) - z pracovního klusu trochu prodloužit a opět z pracovního klusu trochu zkrátit. Ale ne příliš zkrácení, jen několik kroků, dopředu a zpátky, stále udržujeme rytmus, takže se kůň učí pracovat od zádi. Nejprve dlouhá otěž, dlouhý krk, dopředu a dolů a když toto je v pořádku, pak přijde "pojď chlapče, máš také záď a musíš se naučit, aby její aktivita prošla skrz hřbet a krk do mých rukou."
Tyto přechody provádíme nejprve v klusu a cvalu, neděláme nic v kroku. V kroku jde pouze kůň na dlouhé otěži, takže máme velmi pěkný prostorný krok. Nezačínejte příliš brzy pracovat v kroku. Než najde mladý kůň ten nejlepší rytmus v kroku, je to dlouhá cesta a začneme-li příliš brzy zkracovat krok, můžeme ztratit rytmus. Pokud se kůň naučí jít v klusu a cvalu s velmi aktivní zádí a pochopí tento způsob pohybu, můžeme začít trošku zachycovat tuto aktivitu i v kroku, ale až když je aktivita zádi absolutně perfektní. Pokud perfektní není a máte potíže, bude později velmi náročné takový krok shromáždit.
Zpočátku se kůň musí naučit zkrátit krok a potom znovu dopředu, dopředu a pak zase zkrátit. Tak pochopí, že i když jde ve zkráceném kroku, jeho záď musí pracovat. Máte-li v kroku problémy, jen jeden a půl z deseti jezdců dokáže krok napravit, stane-li se diagonálním. Máte-li koně s přirozenou tendencí jít v kroku laterálně, vyvarujte se práce v kroku.
Podíváte-li se na hodnocení mladých, tří a čtyřletých koní, vidíte, že někteří mají absolutně skvělý krok. Rozhodčí říkají "koukněte, jak zadní nohy přešlapují přední" a "je to úplně skvělé, za desítku", ale pokud takového koně jezdíte, cítíte, že krok je teď dobrý, ale i takový úžasný krok když chcete shromáždit a nemáte aktivitu od zádě, máte vážné problémy. Mnoho trenérů říká "nechceme tak prostorný krok, protože působí problémy". To je důvod, proč se na kroku musí pracovat víc než na jiných chodech.
Když máme pracovní tempo v klusu a ve cvalu, nejezdíme hned shromážděný klus, ani střední nebo prodloužený, pouze pozvolna stupňujeme tak, aby to kůň chápal. Když jezdíme dopředu v klusu, máme trochu víc kmihu, ale s aktivní zádí, ne utíkání. Někdy to vidíte, silní jezdci udrží koně na otěži, přední nohy jdou skvěle a lidé říkají "to je úžasný klus!" To je ale spíš divoký klus, který nejde od zádi skrz hřbet.
A to není náš způsob.
Pokud kůň utíká, jste na špatné cestě, takový kůň se nebude učit.
Když kůň opravdu pochopí požadavek aktivní zádi, jejíž energie prochází hřbetem a krkem až do rukou jezdce, kde je zachycena, můžete jezdit víc a víc přechodů. Na dlouhé stěně a na diagonále můžete vyjet dopředu, ale stále musíte mít dobrý rytmus. Pokud kůň utíká, jste na špatné cestě, takový kůň se nebude učit.
Někteří mladí koně se učí rychleji. Nemají problémy se svým tělem. Větší nebo delší koně mívají mezi čtvrtým a šestým rokem věku větší potíže udržet tělo ve správném tvaru, někdy mají vysoko záď, jindy se zvednou vpředu, ale zase není v pořádku pozice krku. Všechny tyhle věci musíte hlídat a každý den není stejný, ani pro vás jako pro jezdce, ani pro koně.
Je důležité cvičit ježdění dopředu/dolů. Nechat koně natáhnout a jít dopředu a dolů, ale musí mít kontakt, neztraťte jej. Nos musí být před kolmicí, ne za otěží. Kontakt musí být takový, že řeknete "dám ti trochu víc" a kůň řekne "díky, vezmu si to", je to pružný kontakt. Musíte trochu držet v rukách, ne příliš mnoho, ale ani úplně málo, abyste mohli s koněm komunikovat sedem, holeněmi i rukou.
A pak můžeme koni říci, půjdeme trochu plec vpřed, trochu v ohnutí. Koně nejsou vždy stejně šikovní na levou i pravou stranu, někdy proto dojdete do situace, kdy musíte silněji působit vnitřní holení i vnitřní rukou, tak abyste opravili ohnutí koně.
I jako jezdec se dostanete do situace, kdy musíte říct: "pojď chlapče, je to dobré, ale my to chceme velmi dobré, musíme dělat víc, aby to bylo perfektní." A když je to v pořádku, řeknete: "tak je to dobré, teď je to hezké" a kůň vám rozumí.
Někdy je kontakt velmi silný, stejně jako když trénujete své tělo, abyste uběhli 100 metrů. Pomalu budujete kondici, ale jednou váš trenér řekne: "musíš na sebe být přísnější". I jako jezdec se dostanete do situace, kdy musíte říct: "pojď chlapče, je to dobré, ale my to chceme velmi dobré, musíme dělat víc, aby to bylo perfektní." A když je to v pořádku, řeknete: "tak je to dobré, teď je to hezké" a kůň vám rozumí.
Je to něco jiného, než když dostanete staršího koně, který je na jednu stranu velmi ztuhlý - s mladším koněm máte šanci a čas vybudovat svaly. Musíte mít stejný kontakt na pravé i levé straně, bez kontaktu nemůžete dávat poloviční ani celé zádrže a budete mít stále více potíží.
Tehdy bylo k vidění mnoho jezdců - ne profesionálních - kteří viděli Nicole a Isabell a řekli si: "musíme jezdit koně takto, s krkem opravdu dole a za kolmicí, ony to dělají a jsou skvělé, my musíme taky." Na závodech pak takový kůň šel za otěží a nepracoval korektně.
Před pěti lety (tj. v roce 1995 - pozn. překl.) jezdily Nicole Uphoff a Isabell Werth své koně ve velmi hlubokém držení s nosem za kolmicí. Někdy máte koně, které musíte procvičovat v této pozici, ale tehdy bylo k vidění mnoho jezdců - ne profesionálních - kteří viděli Nicole a Isabell a řekli si: "musíme jezdit koně takto, s krkem opravdu dole a za kolmicí, ony to dělají a jsou skvělé, my musíme taky." Na závodech pak takový kůň šel za otěží a nepracoval korektně.
Nemůžete jezdit koně vždy v pozici, v jaké byste jej chtěli vést v úloze. Když vidíte dobré jezdce, jak opracovávají své koně a procvičují, říkají jim: "nyní pojď v této pozici" a pracují na figurách, pak se znovu vracejí k práci na chodech a opět znovu na figurách. Vidíte jezdce, kteří si myslí, že jejich kůň chodí velmi dobře, tak jezdí figuru za figurou a zapomínají na krok, klus a cval. A pak zjišťují třeba, že "dovnitř plec není perfektní" - jak to, že není perfektní? Kůň nekráčí. Nepracuje korektně od zádi a jeho hřbet je tuhý - pracují neustále rukou a jeho hřbet je tuhý, tělo nepracuje.
Proto musíme mít základ v chodech. Nejprve jezdíme dopředu, pak trochu zkrátit, ohnout vlevo a vpravo a pak je vhodný čas na další vzdělávání. Často na svých seminářích v Americe vidím jezdce, kteří moc nemění rytmus. Musíte měnit, v klusu dopředu, zkrátit, krok, pořád musíte aktivovat záď.
Zmínění jezdci opracovávají koně v klusu a řeknu-li: "trochu jej shromážděte", zasednou a zatáhnou za otěže... a řeknou, že "to je v pořádku". Ne, to není v pořádku, je třeba působit sedem, sedět hlouběji v sedle, aktivní holeň, tak aby záď pracovala. Ale oni namítají, že když přitisknou holeň, kůň jde dopředu. Ne, nerozumíte systému, zkrácení i prodloužení musíte dosáhnout svým tělem. Řeknete: "pojď chlapče, zkrátíme", ale sedem řeknete koni, že záď musí zůstat aktivní, neshromažďujete taháním za otěže a snížením aktivity zádě.
Jezdci, kteří přijedou do Německa na lekce, musí nejprve pochopit tyto základy a potom mohou pokračovat výše. Nejsou-li tyto základy v pořádku, nemůže se jít dál. Na korektních základech pracujete velmi dlouho, ale když jsou v pořádku, další kroky již jdou velmi rychle. Zatímco pokud základy nejsou v pořádku, jsou-li problémy v ohnutí, s nestejným přilnutím na levé nebo pravé straně, jsou pak problémy i v dovnitř plecích nebo polovičních překrocích. Je skutečně potřeba pracovat na základech, dopředu, zkrátit, poloviční zádrže, dokud jezdec není schopen cítit, že koňský hřbet a záď pracuje. Není to tak, že se dívate na koňskou hlavu, a je-li vlevo, je to správně. Musíte mít oči na zádech, zavřít je a cítit.
Není mnoho jezdců jako Isabell Werth, kteří toto cítí 100 % času. Musíme se v tom cvičit každý den. Já bych rád měl trochu toho pocitu, který cítí jezdci. Musíte se učit, že cítíte-li to takto, je to správně. Pracujte se svým trenérem a i kůň vám bude rozumět lépe.
Hans-Heinrich Meyer zu Strohen
Mí rodiče mají statek, veliký statek s krávami, prasaty, kuřaty a dvěma nebo třemi koňmi. Otec byl vášnivý farmář. Můj dědeček odvedl vynikající kus práce a pak předal statek otci. Ale byl to můj dědeček, kdo měl větší kontakt s koňmi. Ukázal mi, na kterém koni můžu trochu jezdit.
Takže když mi bylo asi šest, začal jsem jezdit na starším, velikém pracovním chladnokrevníkovi. Dívka, která u mého dědečka pracovala, měla dva další koně, jeden byl teplokrevný, obrovský kůň a když mi bylo asi osm, mohl jsem ho jezdit a dívka mi dala několik lekcí. S tímto koněm jsem si užil spousta zábavy. Pak mi dědeček koupil tříletého hannoverského valacha. Pomohl mi ho lonžovat a obsednout, ale pak zemřel a já s koňmi skončil. Zajímali mě jen přátelé a motorky.
Když mi bylo 17, šel jsem k chovateli, který měl okolo padesáti koní a začal jsem jezdit znovu. Chytlo mě to tak, že mi otec řekl: "tebe tolik zajímají koně, zůstaň na statku a uč se jezdit." Otec byl neoblomný, takže jsem řekl: "dobrá, udělám to." Když jsem dokončil školu, řekl jsem otci, že se chci koním věnovat profesionálně a velmi jsme se pohádali. Řekl, že ne, že statek by chtěl bratr a já se budu živit obchodem. Podle nařízení svého otce jsem tedy začal pracovat, ale ve volném čase jsem kontaktoval Verdenskou aukci, jmenovitě pana Köhlera. V té době se pan Köhler stal mým druhým otcem, odešel jsem z domova, abych pracoval u něj a šest měsíců jsem svého vlastního otce vůbec neviděl. S matkou to bylo jiné, ta chápala, jak moc chci pracovat s koňmi.
Pan Köhler mě naučil všemu. Práci s mladými koňmi, staršími, lekce na jeho koních byly absolutně fantastické. Deset let jsem u něj pracoval a bydlel v jeho domě. Tou dobou jsem se stal německým profesionálním jezdcem.
Dostal jsem i skvělou příležitost jít do španělské jezdecké školy. První dva měsíce pro mě znamenaly absolutní katastrofu. Měl jsem každý den tři lekce. První na lonži, další na koni střední úrovně a další na Grand Prix koni. Krok, klus i cval lipicánů byl velmi odlišný od hannoverských koní doma. Zpočátku se mi zdálo nemožné najít rytmus a cítění. Je potřeba jezdit pomalu, pak je to dobré a když se naučíte dobře vnímat poloviční překrok, dovnitř plec, pak přijde piafa a pasáž, letmý přeskok každý cvalový skok a to je fantastický pocit.
Když jsem se vrátil domů a poprvé sedl na koně, nedokázal jsem jezdit. Jen jsem seděl - a zapomněl jezdit! Půl roku jsem byl ve Vídni a naučil jsem se hodně.
Rozhodl jsem se, že si najdu svůj vlastní způsob a dostal jsem příležitost nastoupit do jezdecké školy v Hoye. Je to dobrá práce. Každý den pracuji se studenty a s koňmi. To je můj život - koně a jezdci. Pořádáme jedno-, dvou- nebo třítýdenní soustředění. Někdy je dobré krátké soustředění - a někdy zase velmi špatné. Máte-li skvělé žáky a hodně se učí, vždy odjíždějí příliš brzy - ale můžou se zas brzy vrátit. Ale někdy máte žáky hloupé, kteří se učit nechtějí, a pak jste rádi, když zůstanou jen jeden týden.
Zpravidla se polovinu dne věnuji drezurním tréningům se svými studenty a zbytek dne pracuji se svými koňmi, někteří jsou mladí, někteří se už vzdělávají na úrovni Grand Prix.
Kůň na fotografiích je Paris, šestiletý hřebec po Prince Thatch, v majetku australského páru Jill Cobcroftové a Carola Simpsona a Hans-Heinrich Meyer zu Strohen.
Galerie
Aneb jak si Christopher Hector povídal s německou drezurní jezdkyní Dorothee Schneider o zisku olympijských medailí s koňmi, které si sama připravila…
Dovolujeme si představit vám jezdce, který sice závodění moc nedá, jezdí lusitany a navíc se o něco víc věnuje working equitation než drezuře, ale…