Tváře současné drezury: C. v. Baalen a J. Hinnemann

27. 5. 2010 The Horse Magazine

V dnešním díle představíme známou holandskou dvojici Coby van Baalenovou a jejího trenéra Johanna Hinnemanna. Tentokrát prostřednictvím úryvku z jejich společné knihy "The Simplicity of Dressage". Bude se týkat přilnutí, výběru správného uzdění a všeho, co je potřeba vědět při přechodu na plnou uzdu.

Kdo je kdo: Johann Hinnemann (*29.8.1948) - čtyři roky strávil jako pracovní jezdec Reinera Klimkeho. V roce 1978 získal zlatý jezdecký odznak. V osmdesátých letech úspěšně soutěžil na stupni Grand Prix s Geniusem a stal se (v letech 1981-86) národním drezurním trenérem v Kanadě. V roce 1986 získal bronz na Mistrovství světa v Kanadě s Ideaalem a jeho tým zvítězil. O rok později totéž zopakoval na Mistrovství Evropy v Anglii. V letech 1993-96 byl čestným trenérem německého olympijského výboru, v letech 1997-98 pro změnu národním trenérem Německa spolu s Klausem Balkenholem. V letech 2003-4 byl holandským drezurním koučem seniorů spolu se Sjeffem Janssenem a od roku 2005 je trenérem juniorů a mladých jezdců.

Jacoba "Coby" van Baalen (*6.4.1957) - je dlouholetou úspěšnou svěřenkou Hinnemanna. Jejím největším úspěchem je stříbrná týmová medaile z olympiády v Sydney v roce 2000. Mezi jednotlivci skončila pátá a soutěžila na KWPN hřebci Olympic Ferro. S tímto hřebcem nasbírala mnoho prvenství i umístění na CDI v letech 1998-2002 včetně šestého místa na Mistrovství světa v jednotlivcích (stříbro ve družstvech). V letech 2006-7 se vrátila na úroveň GP mezinárodních závodů s koněm Ojay. Olympijskou jezdkyní je také její dcera Marlies, která se zúčastnila olympiády v roce 2004 a obě vlastní zlatý jezdecký odznak (získává se za 10 vítězství v úlohách SG, IM1, IM2 a GP v německých nebo mezinárodních soutěžích).

Van Baalenová se "proslavila" i rollkurovou aférou s ponym Power and Paint v roce 2007. Při opracování před evropským pony šampionátem byla zdokumentována, jak ho lonžuje v rollkurové pozici. Přestože se ohradila, že šlo o momentální situaci, fotograf trval na tom, že pony byl držen v této pozici po celou dobu lonžovací lekce, tj. asi 15 minut.

Hinnemann titulníPřilnutí

Ukázka z knihy "The Simplicity of Dressage"

Mnoho jezdců stráví celý svůj jezdecký život zápasem o přilnutí. Kůň je v ruce příliš těžký, nebo zase příliš lehký, pozice jeho hlavy není stálá, je tuhý a jde proti ruce nebo má hlavu nakřivo. Spousta různých problémů! Podle Coby van Baalenové a Johanna Hinnemanna to tak není, když se na to podíváte jako na jeden ze šesti základních předpokladů tréningu skokového i drezurního koně. Dobré přilnutí vždy souvisí s dalšími předpoklady - rytmem a uvolněním, kmihem, narovnáním a shromážděním. A tohle všechno dává koně, kterého je radost jezdit. Jezdcovy pomůcky optimálně procházejí celým tělem. Tato kapitola pojednává o tom, že dobré přilnutí nemusí být celoživotní boj.

Většina lidí je zvyklá přemýšlet o kontaktu jen jako o elastickém spojení s hubou koně, jemném a lehkém, které kůň nabízí jako odezvu na jezdcovy požadavky. To je podle Van Baalenové a Hinnemanna poněkud omezený pohled. "Cítím, že kontakt je ve skutečnosti tříbodový", říká van Baalenová. "Prvním kontaktním místem je vaše holeň. Ta musí být ve stálém kontaktu s koněm a kůň musí rozumět tomu, co 'říká'. I první seznámení koně s holení je kontaktem. Druhým bodem je váš sed, přesněji řečeno sed, koleno a kyčel. Sedem dáváte koni pomůcky, na které reaguje prováděním příslušných pohybů. I toto můžete nazývat 'kontaktem'. A konečně kontakt otěží, přilnutí, které vzniká spojením mezi hubou koně a rukou jezdce. To je třetím bodem kontaktu."

Hinnemann dodává: "Opravdu bych rád zdůraznil, že jezdec primárně jezdí koně holeněmi a sedem, až potom přijdou pomůcky otěží jako podpora sedu a holeně. Tyto tři věci dohromady následně určují kvalitu přilnutí a vedou k celkové harmonii a porozumění mezi koněm a jezdcem."

Kontakt a přilnutí

Van Baalenová a Hinnemann tedy kladou důraz na to, že dobré přilnutí může být pouze tehdy, pokud má jezdec dobrý kontakt i sedem a holeněmi. Jezdec udržuje přilnutí pobízejícími pomůckami a usiluje o rytmický a uvolněný dopředný pohyb koně. Kůň přijímá udidlo a natahuje se do jezdcovy ruky. Tímto způsobem je vytvářeno přilnutí. "Ve skutečnosti," říká Hinnemann, "lidé často říkají, že kůň vyhledává kontakt a jezdec mu jen umožňuje ho nalézt."

"Ještě jinak řečeno," dodává van Baalen, "jezdec požádá o kontakt a kůň odpoví přilnutím." Dobré přilnutí poskytuje koni jistotu, kterou potřebuje, aby znovu získal přirozenou rovnováhu ve všech třech chodech. Když je kůň ježděn s krkem vytaženým dopředu a dolů, krk je vytažen jako harmonika a kůň by nikdy neměl být tažen zpátky. "Výsledkem by mělo být vždy elastické přilnutí," říká van Baalenová, "při němž je týl nejvyšším bodem a uši jsou stejně vysoko. To platí i pro laterální práci."

Coby van BaalenLogický důsledek

Podle van Baalenové a Hinnemanna je tedy dobré přilnutí logickým důsledkem ježdění dopředu a snahy o dobrý rytmus a uvolnění. Kůň vytváří jisté a stálé přilnutí, vycházející ze spokojeného sebenesení a uvolněnosti (fyzické i psychické přirozeně, tak jak byla popsána v předchozí kapitole).

Příjemné a lehké přilnutí je nejdůležitějším prostředkem pro zlepšení kmihu," říká Hinnemann. "Jezdec může koně narovnat ježděním dopředu s kmihem. Narovnaný kůň může posléze pod jezdcem dosáhnou určitého stupně shromáždění. A tak se kruh uzavírá: rytmus, uvolnění, přilnutí, kmih, narovnání a shromáždění - to všechno funguje dohromady. A tyto předpoklady nakonec zajišťují, že je kůň naprosto vnímavý ke všem pomůckám; nazýváme to 'prostupný' (v orig. durchlässig), tedy plně na pomůckách." Samozřejmě, vždy tu musí být jezdcova ruka a udržovat ideální kontakt. Dle Hinnemanna "kůň půjde za otěž, má-li příliš malé spojení s jezdcovou rukou. Také nepůjde na otěži, pokud se z ní smí snadno zvednout."

Odrážení se od udidla

"Odrážení se od udidla?" Když si poprvé přečtete německý termín 'Abstossen vom Gebiss', budete mít tendenci si myslet, že to je závažná chyba. Ale odrážení se od udidla vůbec není totéž jako nepřijímání udidla. Hinnemann vidí odrážení se od udidla jako známku, že kůň udidlo plně akceptuje. Kůň nechá energii zádě projít hřbetem a krkem do uzařené, ale živé huby. Plně důvěřuje udidlu. Současně se lehce a téměř neznatelně od udidla odráží a zvedá. Jezdec vnímá, že přilnutí je stále lehčí a hezčí a pobízející i zádržující pomůcky jsou optimálně přijímány. Tělo koně neklade žádný odpor. Lze říci, že kůň přijímá udidlo jako součást svého těla. Takže odrážení se od udidla je ve skutečnosti nejlepší kontakt, jaký jezdec s koňskou hubou může mít.

A nakonec tento stav perfektního přilnutí pomůže dvojici v budoucnu, až se dostanou v tréningu dál. Není to neměnná věc, která nevyžaduje další pozornost, ale něco, co se postupně zlepšuje. "O ideálním přilnutí a jeho míře bych skoro mohl napsat další knížku," říká Hinnemann. "Je to kontinuální proces, který není okem viditelný, ale jezdec ho určitě cítí."

Rukama ne

Jezdc by nikdy neměl docilovat přilnutí rukama. "Každý tahá za otěže, aby dostal hlavu a krk do správné pozice," říká van Baalenová, "ale to nemá význam. To je ve výcviku vždy na škodu. Může to vypadat hezky - kůň s impozantně kulatým krkem - a kůň může dokonce jít na otěži. Ale pokud tvar krku není důsledkem pobízejících pomůcek a dobrého kontaktu sedu a holeně, pak je k ničemu, protože záď není aktivní a hřbet nepruží a nedovoluje impulzům procházet celým tělem. Používání rukou k ježdění 'zpředu dozadu' vede okamžitě k tomu, že zadní nohy šlapou pod tělo méně aktivně. To by mělo být výstrahou každému jezdci. Nikdy by se nemělo stát, že zadní nohy méně kráčí, protože zlepšení chodů je cílem drezury. Přilnutí a tvar krku by měly být vždy výsledkem pobízejících pomůcek a koně, pohybujícího se v hezkém rytmu, se spokojeným výrazem a uvolněným tělem." Správně ježděný kůň si sám vyhledává kontakt a s důvěrou přichází na přilnutí.

Chyby v přilnutí

Samozřejmě, že dosažení dobrého přilnutí není vždycky snadné. Jezdcovy ruce často cítí každý problém koně. "Vždycky při ježdění a zejména v otázce přilnutí říkám," konstatuje van Baalenová, "že je to boj s konstitučními vadami. Koně se špatným krkem například - příliš dlouhým nebo příliš vysoko nasazeným - mají často problém ho ohnout. V takových případech je dosažení správného přilnutí mnohem obtížnější, než u koní s dobře tvarovaným krkem. To platí i v případě problému v hubě. A pokud je slabá záď, kůň bude mít problémy se sebenesením a to se často také projeví na přilnutí. Pokud konstituce koně predisponuje k obtížnému nebo neklidnému přilnutí, pak jezdec potřebuje mnoho času a trpělivosti navíc, aby si kůň vybudoval správné osvalení a dostatek síly a tak vyrovnal nedostatky. Zabere hodně času propracovat část těla, kterou kůň od přírody nemá atleticky nejlepší."

Obecně můžeme říct, že těžký, mohutný kůň zpravidla chodí na těžším přilnutí než lehký, krevnatý typ. Je to i otázka konstitučního typu koně.

Správné udidlo

Dalším důvodem problému s přilnutím může být nesprávně padnoucí udidlo, nebo stihlo či páka, která neleží v hubě pohodlně. Většina jezdců zná obecné zásady: udidlo správně sedí a je ve správné výšce, pokud je přibližně o 0,5 cm širší než huba a pokud netáhne koutky příliš vysoko. Ale ani udidlo příliš nízko není dobré, protože může narážet do předních zubů. Čím je udidlo tenčí, tím ostřeji působí. Dvakrát lomené udidlo nechává jazyku trochu víc prostoru než jednou lomené.

"Musím říct, že jsem si všiml, že správnému uzdění se věnuje stále malá pozornost," říká Hinnemann. "I na nejvyšších stupních často vidím koně, nauzděné plnou uzdou s příliš dlouhými rameny, s uzdou tak širokou, že je vytahována z huby a s překrouceným řetízkem. Zeptat se na radu, jak se správně nosí plná uzda přece není ostuda; naopak, je to dobrý nápad."

Dřív jezdil prakticky každý na jednou lomené, tlusté olivě, dnes jsou všude vidět tenčí stihla s prokluzujícími kroužky. "Neměli byste se řídit módou ani zvyky," doporučuje van Baalenová, "spíš trochu experimentujte s udidly, abyste zjistili, na kterém vám kůň chodí nejlépe. Někteří mají radši tenčí, jiní silnější. Všímejte si jeho temperamentu, když jezdíte a berte jej v úvahu."

Temperament

Van Baalenová věří, že přilnutí je i otázkou temperamentu a povahy. Někteří koně jsou nervóznější než jiní a mohou se od udidla odrážet i ve chvílích, kdy to zrovna nečekáte, třeba na závodech. Van Baalenová vždy jezdila hodně hřebce. Zonneglans (Le Mexico x L'Espoir) odchovaný J. Bekkersem jezdkyni překvapoval svým respektem ke kontaktu. "Zonneglans se stával náhle velmi nerózním," vysvětluje van Baalenová. "Třeba začal najednou chřestit udidlem a tlačit jazyk nahoru. Někdy se mu dokonce podařilo dostat jazyk na udidlo i páku. A pak jsem musela opustit obdélník, protože jsem nad ním neměla žádnou kontrolu. Bylo to koncem osmdesátých let a v tu dobu jsme neměla dost zkušeností k řešení takovéhleho problému. Teď jezdím hřebce, který občas najednou udělá něco podobného. Už vím, že musím posunout ruku dopředu a nabídnout otěže, aby měl dostatečnou volnost vrátit jazyk zpátky pod udidla. Také pomůže usazení udidel trochu výše v hubě. Takto můžete krátkodobě vyřešit problém s přinutím."

Jezdec, snažící se dosáhnout optimálního kontaktu, musí tedy brát v úvahu tělesné dispozice koně stejně jako jeho temperament. Ale když se jezdec vrátí zpět k základům, k rytmu, uvolnění a budování kontaktu sedem, holení a rukou, dříve nebo později dostane od koně odpověď, na kterou čeká: přilnutí.

Začala jsem soutěžit na "třetí úrovni" (u nás stupeň S) a ráda bych začala koně jezdit na plné uzdě. Jak vybrat správnou uzdu pro mého koně a jak často s ní trénovat? Můj kůň má jemnou hubu, takže stihlo se mi zdá příliš tenké. Má hubu i malou, takže moc udidel mu nesedí. Zkoušela jsem páku a silné stihlo, ale opravdu se toho dost bál. Skutečně musím jezdit na stupni S s plnou uzdou? Kolem používání plné uzdy je mnoho nedorozumění, ale její použití má své výhody. Jedním z nedorozumění je, že je vyžadována u koně na "třetí úrovni". To není pravda. Jiným, že pokud s ní nejezdíte, rozhodčí si myslí, že máte problém s přilnutím a že za ježdění s uzdou získáte vyšší hodnocení. To také není pravda. (U nás je pákové uzdění povinné až od FEI úloh stupně S výše, tj. Úlohy JU, JD, JJ a vJ. V národních úlohách je uzdečka buďto povolena - S2, nebo dokonce předepsána - S0, S1. Mimoto v národních úlohách L4-L7 je povoleno i pákové uzdění - pozn. překl.)

Rozhodčí hodnotí hezké, živé přilnutí, které je klidné, ale zároveň "dýchá". Takového přilnutí můžete dosáhnout na stihle a měli byste jej upevnit dřív, než začnete uvažovat o plné uzdě. Obecně řečeno, nejprve ověřte, zda jde kůň klidně na obou otěžích a nemá problém s jednoduchou změnou cvalu, kontracvalem, prodloužením a zkrácením kroků a přechody a neklade žádný odpor v týle ani v čelisti. Je-li tohle vše v pořádku, můžete zvažovat ježdění na plné uzdě.

Záměrně mluvím o 'učení se jezdit', protože to je další z nedorozumění, souvisejících s plnou uzdou. Učit se jezdit s plnou uzdou je věc, která je u většiny jezdců hrubě zanedbávána. Je to mnohem těžší, než si většina lidí myslí. Jezdec musí být citlivější. Nepodceňujte pákový efekt. Délka ramen, k nimž jsou připnuty otěže přímo ovlivňuje horní část koňského krku hned za ušima. Pákový efekt znamená, že malá pomůcka jezdce je koněm vnímána mnohem intenzivněji. Používání baby páky při výuce ježdění s plnou uzdou má svůj dobrý důvod. Baby páka má ramena dlouhá jen 1-3 cm, což má menší pákový efekt než delší ramena. Je kompromisem pro koně i jezdce a možná je to i užitečné přechodné řešení pro vás.

Pákové udidloČásti pákového uzdění:
1. Udítko
2. Ohbí pro jazyk
3. Horní rameno páky
4. Spodní rameno páky
5. Kroužek pro zapnutí otěže
6. Očko na podbradní řemínek
7. Háček na připnutí řetízku
Stihlo a řetízek
Stihlo k plné uzdě je obvykle tenčí než normální. Coby van Baalenová má nejlepší zkušenost s dvojlomeným stihlem.

UzdaČásti plné uzdy:
1. Nánosník
2. Páková lícnice
3. Stihlová lícnice
4. Stihlová otěž
5. Páková otěž
6. Stihlo
7. Páka
8. Podbradní řemínek

Správně zvolená uzda

Obecně řečeno, nejlepší je normální udidlo a páka o průměrné tloušťce. Jiné typy pákových udidel mají své výhody, ale i nevýhody. Páka s vysokým ohbím pro jazyk například působí jako příjemná pro koně. Poskytuje jazyku dostatek prostoru, ne?

Ovšem prostor pro jazyk je na úkor něčeho jiného, třeba dásně. Tato páka působí na dáseň ostřeji než běžná páka, právě proto, že jazyk je volný. Páka s normálním ohbím tlak na jazyk a dásně rozkládá. Proto je 'normální', s průměrným ohbím a rameny rozumné délky vždycky nejlepší. Pravidla určují, že ramena nesmějí být delší než 10 cm (4 palce), ale i to je hodně a vyžaduje jezdce s velmi citlivou rukou. Zvolte raději ramena poloviční délky. Průměr stihlového kroužku by měl být asi 8 cm (3 palce). To si myslím, že je hodně. Určitě to nebude vypadat dobře na koni s malou hubou. Stihlo i uzda by na koňské hubě měly i vizuálně dobře působit, pak obvykle i dobře sedí. Chcete-li si zkontrolovat, která udidla a uzdy jsou povolené pro drezurní soutěže, podívejte se do pravidel vaší jezdecké federace. Kombinované nánosníky k plné uzdě nejsou povoleny, vyžaduje se anglický nánosník. Mimoto plná uzda obsahuje ještě podbradní řetízek. Nikdy jsem ve stáji neměla novou dívku, která by uměla hned bezchybně připnout pobdradní řetízek. V 99ti případech ze 100 je řetízek překroucený. To samé i na závodech, dávejte na to dobrý pozor. Háčky na uzdě jsou na obou stranách odlišné, takže dávejte pozor, pokud jej budete měnit. Podbradní řetízek, umístěný v bradové rýze ve stejné výšce je nutný pro správnou funkci páky. Podívejte se na obrázky. Pro citlivé koně můžeme řemínek obalit kouskem kůže nebo gumy.

Mně se v průběhu času osvědčilo dvakrát lomené udidlo. Má tu výhodu, že poskytuje větší svobodu jazyku, jak již bylo řečeno výše. Dále byste měli zkontrolovat, zda jsou obě udidla ze stejného materiálu, jak je stanoveno v pravidlech. Tuto informaci by vám měli být schopni podat v každém obchodě s jezdeckými potřebami. Pokud máte možnost, nejprve si uzdu vypůjčte, třeba od svého trenéra, a pak si kupte takovou, o které víte, že koni sedí.

správněNavykání

Když koně navykáte na uzdu, měli byste se vrátit ve výcviku o něco zpět. Provádějte jen cviky, které máte dobře zažité, a tím koni dodejte důvěru. Takže hodně lehký klus, natažení na velkém kruhu, osmičky a vlnovky, abyste se naučili, jak jemně zkrátit otěže a vždy měli správnou délku na vnější straně a přiměřeně zkrátili vnitřní otěž v obratech a po změně ruky. Páková otěž by měla být při této práci mírně prověšená, kontakt udržujete na stihle. Nezapomeňte, že snadno můžete použít příliš mnoho páky. Některým jezdcům pomáhá, když mají otěže z různého materiálu, například plátěnou parkurovou otěž ke stihlu a tenčí, koženou otěž k uzdě.

Správně: Když jezdec napne stihlové i pákové otěže, úhel spodního ramene páky by měl s hubou svírat asi 45 stupňů.

nesprávněa) Nesprávně: Úhel je příliš velký. Podbradní řetízek je příliš volný, následkem čehož páka působí příliš silně na koutky a příliš málo na dáseň a týl, jak by měla.

b) Nesprávně: Podbradní řetížek je příliš utažený, takže páka působí příliš ostře.

Když koně navykáte, nepoužívejte plnou uzdu častěji než dvakrát nebo třikrát týdně. Někteří koně jsou příliš vznětliví a reagují na ni velmi nejistě. U takových koní zvažte i možnost předchozího asi půlhodinového opracování jen se stihlovou otěží, než vezmete do ruky obě. Pokud váš kůň má rád vyjížďky a je na nich velmi poslušný, můžete ho v této fázi jezdit na plné uzdě tam. Otěže nechávejte v klidu, netahejte za ně. To vašemu koni pomůže získat důvěru k uzdě a později i na ní hledat přilnutí.

Upevnění

Po uplynutí fáze navykání začnete postupně přirozeně přidávat práci na uzdě, až se dostanete na vaši předchozí úroveň. Pak požádáte o více shromáždění v přechodech a podobných cvicích. Pořád však používejte uzdu opatrně. Bez znalosti vašeho koně lze jen těžko říci, zda po prvních několika navykacích týdnech máte pokračovat ve střídání uzdečky a plné uzdy. Já všechny své koně trénuji raději na uzdečce, je jen velmi málo vyjímek. Ale oproti nižším stupňům je v úlohách FEI uzda povinná. Cítím, kdy potřebuji trénovat s plnou uzdou, abych získala a upevnila hezké přilnutí, požadované ve vyšších stupních. Takže vzhledem k nabitému rozvrhu závodů jezdím zpravidla koně na vyšších stupních na uzdě. Všechno potřebuje čas a trénink, jen tréninkem se dosáhne zlepšení. Přeji vám, abyste v této nové fázi vašeho ježdění uspěli!

Ukázka byla uveřejněna s povolením vydavatele.

Coby van Baalenová a KWPN hřebec Olympic Ferro: http://www.youtube.com/watch?v=62ucx2XJ9fI

Podobné články

Paul Belasik je jedním z nejvýraznějších a nejefektivnějších obhájců klasických principů a drezury „přátelské ke koni“. Je autorem sedmi knih…

Jessica von Bredow-Werndl je jednou z nejvýznamnějších německých drezurních jezdkyň současnosti. Zazářila už v kategorii juniorů a mladých jezdců,…