Tváře současné drezury: Anky van Grunsven

Jestliže minule jsme si představili asi nejoblíbenější světovou drezurní jezdkyni, dnes to bude ta nejkontroverznější: Anky van Grunsven. Ač známá zejména díky otevřenému používání hyperflexe, sama říká, že pozice krku není v jejím systému to nejdůležitější. Nahlédněte sami.
Kdo je kdo: Anky van Grunsven
Holanďanku Anky van Grunsven (*1968) asi není potřeba představovat, je jednou z nejlepších drezurních jezdkyň na světě, možná jí patří prvenství. Spolu se svým trenérem a partnerem Sjefem Janssenem se vedle sportovních úspěchů proslavili i nechvalně známým rollkurem, tedy hyperflexí krku. Přestože FEI po přezkoumání odbornou komisí došla k názoru, že se neprokázalo poškození koní tímto způsobem ježdění, velká část laické i odborné veřejnosti ho z mnoha důvodů odsuzuje. Dlužno říci, že Anky van Grunsven není zdaleka jediná, která tímto způsobem jezdí, spíše jezdci, kteří hyperflexi nepoužívají, jsou na světové špičce v menšině. Narozdíl od jiných Anky o hyperflexi i otevřeně mluví.
Anky se mnohokrát stala holandskou Jezdkyní roku a v roce 2000 dokonce Jezdkyní století. V letech 1990-2000 byla pravidelně (až na dvě vyjímky) mistryní Holandska ve drezúře, a od roku 2002 až do letoška vždy obsazovala jedno z prvních třech míst. Od roku 1989 si 7x odvezla medaili i z mistrovství Evropy a 14x se zúčastnila Světového poháru, v drtivé většině s úmístěním na prvních příčkách. Je šestinásobnou účastnicí olympijských her, poslední troje vyhrála. Jejími nejlepšími koňmi byli/jsou Salinero a Bonfire. S Bonfirem závodila na nejvyšší úrovni celých deset let, se Salinerem se zde drží od roku 2003.
Co je (dle Joepa Bartelse) největší předností, který vede k takovému úspěchu? "Anky dokáže každý cvik rozložit do malých kroků a vždy přidává nové prvky, takže žádné cvičení se pro její koně nestane rutinou. Její načasování je perfektní: pozná přesný moment, kdy má povolit tlak (odměnit) díky přirozenému porozumění a excelentní reakční rychlosti. (Citace je použitá z knihy Tineke and Joep Bartels: Ride Horses with Awareness and Feel, s. 85)
Anky na Equitaně
Úroveň jezdeckých seminářů závisí na dvou věcech - osobnosti a znalostech trenéra a kvalitě koní a jezdců v lekci. Co se osobnosti trenéra týče, nikdo nepřekoná Anky van Grunsven - je vřelá a poutavě a s humorem srozumitelně vysvětluje jeden z nejúspěšnějších tréningových systémů na světě... ten, který vypracovala se svým partnerem Sjefem Janssenem.
Jejich systém vyvolal velký rozruch svým kontroverzním "deep-and-low" (hluboko dolů) mezi lidmi, kteří neznají jeho základ ani podrobnosti, je však velmi jednoduchý a logický. To je částečně důsledek toho, že Sjef se k jezdeckému sportu dostal v poměrně pozdním věku, ale již se zkušenostmi s trenérskými přístupy v jiných sportech.
Anky však vždy zdůrazňuje, že "každý kůň je jiný, musíte mu svůj systém přizpůsobit. Máme určitý základ, ale každý kůň potřebuje jiný přístup."
První významný rozdíl je pravidlo 'nepoužívat holeň při přechodech dolů'.
Na začátku lekce Anky představila svůj systém první dvojici jezdců, Kerry Mack, jezdící importovaného švédského koně Pizzazz, a Judy Peel, jezdící Sunburyho Lodge Playwright, pětiletého syna Donnerheista (zabralo trochu času tuto informaci získat, protože tam informace o koních nebyly k dispozici).
"Použijte hlas, ale nikdy ne holeň při zpomalení. Musí to být jasné, protože kůň není tak chytrý jako my. Mladý kůň musí rozlišovat ruku a holeň, ty nikdy nemají působit současně. Je důležité řídit rychlost pohybu jemnými srozumitelnými pomůckami - lehká ruka, lehké přilnutí. První kontakt musí být lehký, když kůň zpomalí, poddá se, i vy trochu povolíte. Pokud kůň chce utíkat, jdeme pomalu, chce-li pomalu, jezdíme dopředu. Kůň, který přijme naši rychlost, se natáhne do udidla."
"Je to stejné jako brzda a plyn v autě. Holeň znamená dopředu, proč tedy působit holení, když chceme zpomalení? Při ježdění dopředu naopak nabídněte otěž, ruka je měkká s nepatrným prověšením otěže a holeň říká 'jdi dopředu'."
Jak tedy naučíme koně zastavit shromážděně, když při zastavení nemáme používat holeň? Snadno, kombinujte dvě věci, téměř zastavit a vykročit, jak Anky říká "když chtějí zpomalit, jeďte dopředu, když chtějí jít vpřed, zpomalte."
"Klus - téměř krok - pak klus, ale ne vždy téměř krok, někdy krok, střídejte to tak, aby kůň stále myslel na pohyb vpřed a nebudete v přechodech potřebovat holeň."
"Třebaže při přechodu do zastavení nepoužijete holeň, kůň je stále dopředný, protože myslí dopředu. Chci používat nejmenší možné pomůcky. Drezura musí vypadat jednoduše; čím jednodušší a lehčí vypadá, tím lepší je."
A téma, kterým jsou posedlí kritici Anky, pozice koňského krku?
"U mladých koní nechceme skutečně hlubokou pozici, nechceme ani vysokou pozici, pouze dobrou rovnováhu. Hrajte si s mladými koňmi, nabízejte jim otěž, abyste viděli, zda vytahují krk. Pokuste se trošku prověsit otěže, je-li otěž příliš krátká, je těžké krk znovu vzpřímit."
"Neřeším, pokud je kůň za kolmicí, není-li to neustále. Nezáleží na tom, když si s ním hrajete. Koně by se měli často jezdit velmi hluboko a kulatě, aby si protáhli tělo, ale ne pořád. Měli by být ohební a uvolnění a my bychom měli být schopní je ohnout kamkoli. Závodní pozice může být stejně nebezpečná jako hluboká, jezdíte-li v ní pořád."
Viděli jsme pěknou klusovou práci a podobně Anky přistoupila i ke cvalu - zpočátku pěkně dopředu - požádala jezdce, aby nejezdili moc na rovných čárách, "s mladými koňmi cválám raději více na kruzích".
Tak jsme se dostali k ožehavému tématu srovnání koně.
"Mnoho koní cválá tak trochu v postavení dovniř plec s vnitřní zadní nohou ve stopě přední vnější nohy. Napravujeme to ustoupením na holeň, postavením zádi dovnitř na dva nebo tři kroky. Dovnitř plec ve cvalu je ta nejhorší věc, přestože samotná dovnitř plec je výbornou přípravou pro další pohyby, ve cvalu to nemám vůbec ráda, vnitřní zadní noha má následovat vnitřní přední nohu."
Anky s oběma mladými koňmi pracovala pečlivě, zdůraznila, že je lepší pracovat raději pořádně, ale kratší dobu: "Čas, kdy sedíte na koni, by měl být krátký, ale efektivní, je to lepší, než sedět na něm hodinu a bát se, že pracujete příliš, protože kůň je unavený."
Když došlo na přechod ze cvalu do klusu, instrukce byla stejná: "Odstraňte všechny pomůcky, nabídněte otěž, uvolněte holeň, řekněte 'hou' a je to ta nejsnazší věc. Nedělejte nic, jen použijte hlas."
"Pomůcky, které nejsou nutné, bychom neměli dávat - zbytečně to unavuje a plýtváte energií."
Pak se Anky posadila na Judyina ryzáka a toto udělala jako první: "Přidržet otěže na jednom místě, jakoby to byly vyvazovačky, dokud kůň sám nezměkne - a pak je maličko povolte. Já koním vyloženě ruku nenabízím - tak jako to vidíte u lidí, kteří dávají ruce nad koňský krk se slovy 'koukněte, jak je můj kůň lehký' - já chci aby kůň řekl 'respektuji tyto ruce a budu lehký'. Netahejte, on se musí podvolit. Na koni máme asi tak tři milióny věcí k přemýšlení, nemůžeme to dělat složitě. Doma jezdím osm koní denně a toho bych nebyla schopná, kdybych celý den musela tlačit a držet."
"Chci vydržující ruku, ne bojující nebo tahající. Nechci s koněm bojovat, jen s ním komunikovat."
Anky chtěla hlavně vidět, že jezdci neustále usilují o co nejlepší předvedení: "Raději vidím vyjímečného koně vyjímečně klusajícího, který udělá chybu, než klus, který je 'pěkný'. Měli bychom naše koně učit být vyjímečnými bytostmi, ne roboty. Jsou-li vyjímeční, mají své vlastní 'já'." A to bylo hlavním Ankyiným poselstvím.
Susie Duddy a její překrásná Dona Carrera (importovaná dcera Donnerhalla) strávily hodně času procvičováním 'žádné holeně' při přechodu do zastavení, ale i ukázkou, jak jednoduché zastavení vede ke krásnému klusu, vykluše-li se ze zastavení, a na konci tréningového dne ani letmé přeskoky nebyly tak obtížné.
Reakce musí být vždy okamžitá, třebaže Anky připustila, že u některých koní je to obtížnější než u jiných. "Mám doma krásného hřebečka, který ale pořád myslí 'dozadu'. Musím ho doma pořád hnát dopředu v klusu a cvalu. Když pak přijede na závody a já ho nechám jít trochu pomaleji, je šťastný. Na druhou stranu mám jiného, který přehnaně reaguje na holeň. I na úrovni Grand Prix ho doma jezdím bez ostruh a na závodech ho jezdím s pony ostruhami mého malého synovce. Ráda bych ho učinila trochu línějším na holeň. Jen na něm sedím uprostřed jízdárny a přikládám holeně všude na jeho tělo, hladím ho a vyprávím mu, aby pochopil, že se nemá čeho bát."
"Vůbec si s koňmi hodně povídám. Dívala jsem se na video z olympiády v Sydney a můžete na něm vidět, jak během úlohy vyprávím Bonfireovi pohádky, ani nevím, jestli pro uklidnění sebe nebo jeho."
Dále Anky skvěle pracovala s Katie Boyes v sedle jejího clevelandského koně Octavia z Neiky. Kate nedávno ukázala v Malé rundě Australského drezurního mistrovství, že je jednou z našich (tj. australských) budoucích hvězd. Kate strávila velkou část svého jezdeckého dospívání u Manuely a Andrewa McLeanových (známý australský drezurní a military trenér, a zároveň uznávaný odborník na koňskou etologii - pozn. překl). Mnoho z Ankyina učení je velmi podobné učení McLeanových... zejména co se týká časování pomůcek. Andrew McLean vždy zdůrazňuje, že reakce musí být okamžitá, že pokud reagujete o pohyb později než je ten, který procvičujte, nereagujete na to, co jste chtěli procvičovat.
Kate má tak dobrý sed, že pro ni bylo snadné praktikovat Ankyiny rady a 'Tygr' je dost dobře vzdělaný na to, aby správně reagoval. V tomto případě bylo 'řízení tempa' sofistikovanější než u mladých koní, Anky třeba chtěla po Kate měnit rychlost v řadě přeskoků 1:1!
"V úloze kůň může začít utíkat, nebo může příliš zpomalit, takže musíme mít kontrolu nad jeho rychlostí. Pokud kůň v přeskokové řadě zpomalí, zastavte a vykročte krokem. Jakmile začne utíkat, jen cválejte bez přeskoků. Nikdy koně při přeskocích netrestám, pouze opravuji."
Stejně se postupovalo i při tréningu cvalových piruet, začalo se s pracovními, desetimetrovými kruhy a ikdyž se pak kruh zmenšil a pohyb přesunul více do středu, jezdkyně vždy musela cítit, že může - a také to dělala - ihned vyjet dopředu.
Zatímco Katein kůň byl perfektním modelem, poslední kůň, který měl ukázat všechny 'triky', byl tak trochu katastrofa. Coriolanus, kůň Nicole Treacy, pohlédl do velké haly a zpanikařil. Anky si ho statečně vzala a pokoušela se ho alespoň přivést na otěž, zatímco kůň se svou hlavou ve vzduchu asi snažil napodobit kuře. (Neumím si příliš představit, co tímto autor myslel, ale domnívám se, že klovací pohyby kuřete, tedy nějaké poškubávání hlavou směrem k zemi - pozn. překl.) "Konečně není tak hluboko. Lidé si pořád stěžují, že mí koně jsou příliš hluboko, on není takový." Ani jedna z nejlepších jezdkyň na světě nedokáže s koněm udělat příliš mnoho, pokud kůň odmítá vnímat jezdce. "Dosáhne-li nervozita koně tohoto stupně, pak, aniž bych byla hrubá, se snažím dosáhnout, aby se na mě koncentroval." Nakonec se to alespoň částečně podařilo a dav zaburácel potleskem za odvážnou ukázku.
Anky na Bonfireovi z roku 1994 můžete vidět na YouTube na tomto odkazu http://www.youtube.com/watch?v=O_9YHmkHBE4
A pro porovnání, Anky a Salinero na WEG 2006 jsou zde: http://www.youtube.com/watch?v=MPJGEzI3aIc
Příští týden se můžete těšit na návštěvu u George a Moniky Theodorescu.
Galerie



Aneb jak si Christopher Hector povídal s německou drezurní jezdkyní Dorothee Schneider o zisku olympijských medailí s koňmi, které si sama připravila…

Dovolujeme si představit vám jezdce, který sice závodění moc nedá, jezdí lusitany a navíc se o něco víc věnuje working equitation než drezuře, ale…