Úskalí okoukávání koní

5. 10. 2016 Katka Lipinská Autor fotek: Katka Lipinská

I když dnešní článek bude o strachu a lekavosti koní, nebudu se ani pokoušet tuhle problematiku rozebrat vcelku, na to je příliš obsáhlá a pochybuji, že by to někdo dočetl. Podíváme se podrobněji jen na malý kousek téhle strachové mozaiky a tím bude tzv. okoukávání koní a navykání na bubáky. Nebudu se příliš zabývat příčinami – jistě, že odhalit příčinu je jedna z nejdůležitějších věcí, ale jedná se o tak typickou vlastnost některých koní, že žádnou jinou příčinu než jejich temperamentové založení zkrátka nenajdete...

Důvody, proč se koně lekají a bojí, už byly zpracovány mockrát, takže jen velmi stručně - je to do jisté míry jejich přirozenost. Abychom nebyli nespravedliví, ne všech. Většina koní přirozeně reaguje útěkem, ale není to jediná možná reakce na pocit ohrožení. Vedle útěku se mohou bránit ještě útokem nebo tzv. zmrznutím (o tom ale budeme psát jindy).

gvsJe potřeba si uvědomit, že útěková reakce je nejen přirozená, ale také má velmi výraznou tendenci k sebeposilování. Tedy, nebudeme-li zasahovat a necháme volný průběh, sama nevymizí (jak by se stalo u chování, které není posilované), naopak se bude fixovat, protože vede k odměně. Koneckonců neplatí to jen u koní, můžeme si to vyzkoušet sami na sobě. Pokud se něčeho bojíme (konkrétního objektu nebo osoby), velmi se nám uleví, když se zvýší naše vzdálenost od ní. To je ale jen jedna ze dvou odměn. Tou druhou je ještě ventilování stresu prostřednictvím pohybu nebo zkrátka akce. Je-li v nás nakumulováno napětí (a podobně jako u koní to může být i důsledkem stresu nebo třeba sacharidovo-kofeinové bomby) a máme možnost ho vyventilovat pohybem, dostaví se velmi příjemný pocit uvolnění a možná až euforie.

Útěková reakce je v přírodě dost zásadní pro přežití, proto je velmi silně zafixovaná v podvědomí koně. Nezapomene ji. A posiluje se velmi rychle, kůň se učí i jedním úspěšným pokusem, není potřeba mnoho opakování.

Úskalí zlaté klícky

Cesty, jak pracovat s touto pro nás nepříliš příjemnou vlastností mnoha koní, jsou v zásadě dvě. Tou první je nastavení podmínek tak, aby se kůň pokud možno moc neděsil. Eliminovat ale všechny rušivé faktory a chovat ho ve zlaté klícce je jednak nemožné a dokonce spíše kontraproduktivní, jak si povíme dále. Tou druhou potom je pracovat na samotné reakci na objekt strachu. Je velký rozdíl, jestli sebou kůň trhne, napne se, ale pokračuje v pohybu dle pokynů jezdce, nebo zda odletí několik metrů a do konce ježdění se stresuje.

Čemu vadí zlatá klícka? Existuje moudré anglické pořekadlo „use it or lose it". Schopnost, kterou nevyužíváme, pomalu ztrácíme. Týká se to i psychické odolnosti. Je nesmírně pohodlné odstranit z okolí jízdárny všechny rušivé vlivy, nebo se zavřít do haly a tak se vyhnout řešení tohoto problému, nicméně je velmi pravděpodobné, že kůň, který se s rušivými vlivy nesetkává, si odvykne, a když pak k tomu dojde (a ono dojde), bude reagovat bouřlivěji. To je důvod, proč mnoho majitelů tráví s mladými koňmi hodně času hrátkami s deštníkem, plachtou, PET lahvemi, hlasitými zvuky a dalšími objekty, kterých se koně zpravidla bojí a se kterými je pravděpodobné, že se budou v životě setkávat. Cílem je koně navyknout jak na konkrétní rušivé vlivy, tak na vzruchy obecně a „otužit" jeho nervovou soustavu. Často to funguje, někdy jen dočasně a občas také ne. Pojďme se na tyto hry podívat blíž a říci si, co nedělat. Samozřejmě, mluvit budeme o koních labilnějších, u vyrovnaného koně není příliš pravděpodobné, že narazíte na větší problém.

Neučte koně se bránit

Labilní kůň klade vysoké nároky na vyrovnanost svého člověka. Stokrát mu něco ukážete a on to i posté řeší. Anebo ho na něco navyknete, všechno jde dobře a najednou, ani nevíte proč a bum, strachová reakce je zpátky. A možná i s ještě větší intenzitou. Anebo ho seznámíte s pěti deštníky, oddechnete si, že už deštníky neřeší, pak uvidí šestý a je to jako poprvé.

vgaAsi každý se jednou (nebo spíš nejednou) dostane do pokušení takového koně prostě „hodit do vody a plav", tedy zkrátka zahltit stresujícími podněty bez možnosti útěku, aby se s nimi vyrovnal. Lhala bych, kdybych psala, že nefunguje. Může fungovat velmi dobře, koneckonců o tzv. „pytlování" už toho bylo napsáno hodně. Zmiňuje ho Monty Roberts jako starou kovbojskou praktiku pro vzpurné koně, americká autistická etoložka Temple Grandinová i spisovatelka Linda Kohanov. Používala se u koní, kteří měli sklony neovladatelně prchat, pokud se cítili jakkoli ohroženi a bylo potřeba je tuto reakci rázně odnaučit. Kovbojové neměli čas se s mustangy mazlit, koně zkrátka museli fungovat (mimochodem díky této tvrdé selekci na povahu, pracovitost a vyrovnanost jsou dnes quarteři jedním z nejvyrovnanějších plemen koní).

Principem této metody je koně vystavit podnětům, které bude vnímat jako ohrožující, a znemožnit mu přitom reagovat útěkem. Pytlování konkrétně spočívalo v tom, že koni se buďto svázaly nohy, byl svázaný povalen na zem nebo umístěn do bedny a zasypán tak, že nemohl vyskočit, ani pohnout nohama (Grandinová mluví u divokých mustangů o zasypání pšenicí ze sila). Pak byl kůň vystavován stresujícím a nepříjemným podnětům (mimo jiné právě mávání a oplácávání prázdnými pytli), aniž by mohl utéci. Účelem nebylo mu ublížit, ale vyvolat strach až paniku a reagovat na ni jinak, než útěkem nebo obranou.

Dneska už se nepytluje a jistě bychom tuto metodu považovali za nadmíru bezohlednou, na druhou stranu mnoho zkušených a silných jezdců dělá principiálně to samé - sevře koně mezi pomůcky (zejména za pomoci průvleček nebo páky) tak, že je-li zvíře citlivé, může se cítit úplně stejně bezmocně jako vleže nebo v silu zasypané obilím. Útěková reakce je znemožněna. Když zvíře není schopno na stres reagovat útěkem ani bojem, musí se s ním organismus vypořádat jinak. Jsou-li podněty přiměřené a dokáže je zpracovat, pak se může naučit podvolit a důvěřovat jezdci, nechat se vést a útěková reakce postupně vyhasne. Pokud jsou ale stresující podněty příliš silné, nebo spojené s dalším stresem a bolestí (trestáním), kůň je nezpracuje, dojde buďto k boji (to jsou potom koně, kteří po leknutí začnou kozlovat a snaží se zbavit jezdce) nebo ke stáhnutí se do sebe, zamrznutí a postupně až k vyvolání naučené bezmocnosti.

vaPro koně může být stresující zážitek už jen samotné znehybnění, pokud není zvyklý. Představte si hříbě, které ještě není zvyklé na úpravu kopyt. Přijede kovář a protože očekáváte, že se hříbě bude v nové situaci bát, vezmete dva silné pomocníky a hříbě znehybníte. Pro něj bude pravděpodobně trauma už samotný fakt, že se nemůže hýbat, nicméně pokud se mu nebude dít nic zlého, zřejmě se s tím srovná. Jestliže ale totéž uděláte s velkým koněm, on se začne bránit nebo se mu dokonce podaří utéct, adrenalin stoupne ještě více, velmi pravděpodobně nebudete schopni jej udržet a kůň se tak naučí něco pro vás velmi nevýhodného. Předně, že kování je velmi nebezpečná situace, kde je potřeba se bránit. A za druhé, reakce bojovat proti tlaku a prchnout je posílena, takže o to usilovněji se bude kůň bránit příště. Což je opak toho, co po koni žádáme, my chceme, aby se tlaku podvoloval. To je tedy druhé riziko postupu, kdy koni znemožníme útěk a zahltíme ho stresujícími podněty.

Znamená to tedy, že bychom měli zvolit raději opačnou variantu? Tedy nechat koně se seznamovat se stresujícími podněty pouze ve volnosti, s možností kdykoli odejít a vyvarovat se veškerého omezování? Využívat například pouze pozitivní motivaci? Nepochybně se najdou zastánci tohoto přístupu a nepochybně u většiny koní bude výborně fungovat (což koneckonců i metoda výše, ovšem zde bez rizika konfliktu a poškození koně). Nevýhodou je, že pokud je kůň skutečně bázlivý a labilní, bude i na relativně běžné podněty reagovat bouřlivě, k objektu strachu se přiblíží možná za pár hodin (možná také ne) a mezitím bude trénovat a posilovat svou útěkovou reakci, což podle mého názoru není úplně optimální a prodlužuje to dobu učení.

Spěch je zabiják

Takže když si to sumarizujeme - nevystavovat koně stresujícím podnětům je špatně, vystavovat ale může být také. Co s tím? Samozřejmě je to otázka míry, přístupu a okolností. „Okoukávání" musí být řízené a pečlivě dávkované. Těžší už je tu správnou míru určit. V tom vám nikdo dopředu neporadí, protože každý kůň je natolik jiný a navíc v různých situacích reaguje tak různě, že to zkrátka předem říci nejde.

faTakže tady je pár zásad a praktických tipů, jak poznat, kolik si můžeme dovolit. První a nejdůležitější: naučte koně být v klidu. Pokud nemáte koně, který je s vámi v klidu, který má problém postát, aniž byste ho museli držet, ať už ze země nebo pod sedlem, pořád někam mašíruje, nebo alespoň hrabe a ošívá se, je rozhodně příliš brzy na učení čehokoli dalšího. Vaším cílem je naučit ho zůstat co nejvíce v klidu ve stresových situacích, což ale znamená, že být v klidu za běžných okolností pro něj nesmí být problém. Pokud ano, vykašlete se na všechny bubáky a soustřeďte se na tohle. K tomu je nezbytné, aby se s vámi cítil dobře a bezpečně a také aby nebyl příliš nabitý nebo překrmený.

Dále, kůň musí být v klidu za pohybu. To není protimluv. Znamená to, že ovládáte jeho nohy. Pohybují se tak rychle a tím směrem, jak si přejete vy, a nemají tendenci samovolně zrychlovat. Pokud má kůň tendenci pohybovat se rychleji, než chcete a stále ho musíte brzdit, znamená to, že tento bod nemáte splněný. Pilujte, nejlépe prací ze země a kdykoli cítíte tendenci k rychlejšímu pohybu, než si přejete, vraťte se o krok zpátky. Kůň by vás měl vnímat a ochotně reagovat na vaše požadavky, zejména ty zpomalující.

Mnoho lidí má sklony koně spíš nechat uvolnit napětí vyběháním, podle australského etologa a trenéra Andrewa McLeana to ale není dobrý nápad: „Pokud kůň běhá dokola se všemi znaky tenze - hlava nahoře, prohnutý hřbet, krátké trhané kroky - zaděláváte si na problém. To je špatné pro psychickou pohodu koně i pro jeho spolupráci s lidmi. Koně si v podstatě trénují útěkovou reakci a schovávají si ji na později. A co je horší, kůň si vytváří asociaci mezi strachem a lidmi."

vaNeznamená to, že koně nemáte pohybovat, vyslat na kruh, lonžovat. Jen si musíte přitom všímat, jak se pohybuje a v jakém je rozpoložení a nenechat ho běhat v tenzi, což je v podstatě forma prchání. Držení koňského těla je výborným ukazatelem toho, jak moc si ke koni můžeme dovolit. Pokud kůň není ochotný snížit hlavu, je strnulý, prohnutý a „obrácený", je předčasné ho „okoukávat", je to jasnou známkou, že není v pohodě. Labilnější koně mají sklony monitorovat okolí, stát napjatí a se zvednutou hlavou. Tam je velmi důležitým krokem naučit je snížit hlavu na pomůcku (tlak na týl, odžvýknutí, apod. - viz obrázek) Držení těla a rozpoložení jsou dvě spojené nádoby, jedno ovlivňuje druhé. Pokud je kůň v tenzi, tělo je napjaté, uvolní-li se mysl, uvolní se i tělo. Ale platí to i naopak - uvolněním těla dosáhneme uvolnění mentálního. To je principem relaxačních technik a je možné to využít u koní. Jednou z možností je právě snížení hlavy. Další je třeba dýchání. Když cítíte, že je váš kůň v tenzi, zkuste (na něm nebo vedle něj), pomalu, zhluboka oddechovat. Mně to u mých koní velmi pomáhá.

Až když máte koně v pohodě v klidu i za pohybu, nese se uvolněně a bez utíkání, vnímá vás, můžete začít přidávat stresující podněty. Po krůčkách. Tady je někdy hodně těžké odhadnout, jak moc přidat. Určitě přitom budete řešit, zda si kůň „vymýšlí", nebo zda se skutečně bojí. Je dobré oprostit se od termínu „vymýšlet si". Ono to není tak, že by si koně vymýšleli. Je to spíše o tom, že zvažují, zda skutečně je nutné ohrožovat sebe i svého člověka a zda není lepší se objektu strachu raději vyhnout. Pokud je kůň naučený, že jste to vy, kdo kontroluje jeho pohyb a držení těla, nebude si „vymýšlet". Když to necháváte na něm, pak musíte počítat s tím, že na něm necháváte i vyhodnocení, kam je a není bezpečné se přibližovat.

Stresující podněty dávkujte tak, abyste vždy cítili, že máte koně ještě pod kontrolou. Měli byste cítit, že kůň ztuhne a „řeší". To je v pořádku, to znamená, že jste se dotkli hranic jeho komfortní zóny, což je koneckonců to, co chcete, bez toho je není možné posunout. Můžete ho v tu chvíli podpořit pomůckou a můžete ho požádat o uvolnění. Ideální je nadávkovat podnět tak, aby se vám podařilo, aby kůň zareagoval na vás, nicméně to je hodně obtížné. Pro začátek postačí, když zamezíte útěkové reakci a udržíte pod kontrolou pohyb jeho nohou. Pak ale nepokračujte. Zůstaňte na této úrovni, dokud se vám nepodaří v daných podmínkách koně dostat do klidu a uvolněného držení těla. Jen tak koně budete skutečně na stresující podněty navykat a nikoli ho zahlcovat.

vaVelmi pravděpodobně narazíte na to, že strach a útěkové reakce se vám budou vracet jako bumerang. Situace, které jste jeden den zvládli, budou jindy opět děsivé. Kůň, jeden den klidný, s vámi bude jindy opět v tenzi. Sice to člověka rozčiluje, ale je to normální. Kůň registruje mnohem více věcí, než my jsme schopní si uvědomit, a ovlivňuje ho mnohem více podnětů, než my vnímáme. Mnohem lépe než my cítí naše rozpoložení, ale i třeba náladu ostatních lidí a koní v okolí. Vidí drobnosti, kterých my si nevšimneme a to všechno na něj má vliv. Takže když se zaseknete, víte, kam jít: kůň v klidu... kůň v klidu za pohybu... uvolněné držení těla....

A poslední poznámka - nezaměňujte koně unaveného, resp. zahlceného, a koně navyklého. Máte pocit, že kůň, který hodně jezdil, hodně závodil a podával kvalitní výkony, je už zkušený matador. Přivezete si ho, necháte ho okoukat a začnete pracovat a ejhle, ze zkušeného matadora je uzlíček nervů. Důvodem může být, že zvíře, které závodilo co víkend, bylo prostě unavené. Podnětů bylo tolik, že je postupně přestal vnímat, ale neznamená to, že je zvyklé. Po nějaké době odpočinku se může chovat úplně jinak.

Podobné články

Musím přiznat, že není nic lepšího než sedět na kraji jízdárny a sledovat, jak pracuje opravdu talentovaný jezdec se skutečně talentovanými koňmi. To…

Autorka Anika Vogt a její ryzka Dshamilja si focení náramně užívaly. Drezurní klisnu s výkonností S nerušil ani dron

Trénink s kavaletami je super, ale jednoduché řady jsou za chvíli prostě nudné. S tím je teď konec, protože našich deset kombinací jsou všestrannými…