S dětmi přes překážky
Chybí nám ještě něco v základním výcviku dětí na koni? Umí správně sedět, koně řídit a nebojí se na jeho hřbetě zacvičit. Přesto je dobré, aby dítko zvládlo ještě jednu dovednost, která se mu v jezdeckém životě hodí: skákat přes překážky. A první krůčky skokového výcviku jezdeckého potěru vám představíme teď a tady:
Přestože se svým dítětem neplánujete skokovou kariéru, základní skokový výcvik se vždy vyplatí. Dítě, které se na svém koni naučí překonávat nenáročné skoky, dokáže mnohem lépe zvládat i poněkud zapeklité situace, k nimž může dojít nejen na jízdárně, ale především v terénu. Lépe zvládne neočekávané „kreace" svého čtyřnožce, uhne nízkým větvím, překoná bez rušení svého oře přírodní překážky, odlehčí mu v případě ježdění po nerovném nebo kluzkém povrchu. Kromě toho se při skákání také zlepšuje prostorový odhad dítěte, jeho orientace v prostoru, dítě si zvedne sebevědomí a sladí se vzájemná komunikace mezi ním a jeho koněm. A v neposlední řadě - děti skáčou rády, protože je to zábavné, dobrodružné a mnohem živější, než „nudné" drezurní hodiny.
O co nám půjde v základním skokovém výcviku dítěte? V první řadě ho musíme naučit takzvaný skokový - neboli lehký či stehenní - sed. Tento sed je náročnější na rovnováhu, koordinaci těla a částečně i sílu svalů, protože jezdci vypadne jeden velmi spolehlivý „styčný" bod: zadek. Až toto dítě zvládne, můžeme po něm chtít nejen v tomto sedu vydržet, ale mít i nezávislé jednotlivé části jeho těla na tzv. „základně". A až poté může svého koně řídit, aniž by mu překážel nebo ho dokonce zraňoval.
Fáze první: Nácvik skokového sedu
Základem všeho ježdění by měl být tzv. „těžký", „plný" neboli drezurní sed, tedy sed, kdy jezdec spočívá koni řádně „zadkem na hřbetě". Poté, co se dítě naučilo korektně sedět ve všech základních chodech - samozřejmě na lonži a bez jakéhokoli ovládání koně a bez držení rukama - lze postupně do těchto hodin vkládat stehenní sed.
Většinou se za tímto účelem použije univerzální nebo skokové sedlo se třmeny, ale krátké pasáže stehenního sedu může dítě zkoušet i bez sedla a třmenů - pouze přizvedne zadeček a lehce se předkloní, vlastně si do koně „klekne".
Správný stehenní sed je pro každého začátečníka zpočátku náročný na rovnováhu, koordinaci i sílu svalů. Proto je třeba, aby ho dítě drželo vždy jen chvíli a často střídalo se sedem plným. Nejdříve v kroku, později i v klusu a cvalu, po něm proto chtějte střídání těchto dvou sedů. Základem je, aby neměnilo polohu holení, aby se nestavělo na špičku, ale naopak ještě více prošláplo patu a aby se příliš nezvedalo nahoru. Spíš jen vystrčit zadek dozadu (o prdění na svět jsem psala v díle o cvičení na koni...) a prsa dopředu. Dobrý příměr pro některé může být i to, aby se lehce prohnulo v zádech, jako by bylo plachta na lodi a vítr mu foukal do zad. Zpočátku dítěti dovolte, aby se přidrželo rukama, postupně se může pouštět, může ruce upažit nebo dát v bok.
Postupně můžete zvyšovat nároky: v kroku dítě vydrží v lehkém sedu bez držení stále déle a déle, naučí se ho v klusu, pak ve cvalu a v přechodech. Nemusí jezdit jen na kruhu na lonži, klidně ho můžete vodit na ruce a dělat s ním různé oblouky a zatáčky. Můžete dítě vodit ve stehenním sedu do a z kopečku, a pokud má už získanou jistou stabilitu, může chodit či klusat i přes bariéry na zemi. Ono to většinou není žádné ztížení požadavků, protože kůň přes ně kolikrát nijak výrazněji nezvedne nohy, ale dítě bude mít pocit důležitosti, že „už chodí přes klády".
Pro zdokonalení stability i síly stehenních svalů je dobré, když dokáže vydržet v tomto sedu několik minut. Brzy zjistí, že pokud se nebude zvedat příliš vysoko a stavět na špičky, bude to pro něho snadnější.
Fáze druhá: Získání nezávislosti ve skokovém sedu
Pokud se už umí udržet ve stehenním sedu bez opírání o ruce (tedy ruce v bok nebo v upažení), můžete po dítěti chtít, aby měnilo polohu paží, celého trupu - a přitom zachovalo držení holení, prošlápnutí pat a měkké pérování v kyčlích, kolenou a kotnících. K tomu mohou pomoct některé cviky, opět prováděné nejdříve v kroku, pak v klusu a nakonec ve cvalu:
- mávání pažemi, boxování, střílení z imaginárního luku, ukazování do různých stran, také dozadu (i s ohlédnutím),
- změna polohy trupu, tedy hlubší předklon (až „padni na krk, aby tě nevzala větev") nebo naopak větší napřímení, „uhýbání před kulkami" apod.
Dobrý cvik může být i následující: zapněte koni kolem krku asi v polovině jeho délky řemen nebo vodítko či provázek. Dítě jezdí ve stehenním sedu a na povel má po tomto řemeni/provázku šáhnout a zase se vrátit do výchozí pozice. Učí se tím dávat ruce dopředu beze změny sedu, jako když bude nad skokem koni povolovat směrem k hubě. Samozřejmě tento úkon lze různě obměnit: hladit koně po hřívě, plácat mu imaginární mouchy na krku aj.
Později může kousek stranou stát nějaký člověk a jezdci například ukazovat prsty na ruce - jezdec se má stále dívat na ruku toho člověka a hlásit, kolik prstů nyní ukazuje.
Dobrodružné - a užitečné - je také jezdit ve stehenním sedu se zavřenýma očima. Dítěti se výborně zlepší vnímání pohybu koně a rozvine ještě více uvědomění a ovládání vlastní rovnováhy.
Důležité je při všech těchto cvicích, aby dítě stále drželo holeně na svém místě a bylo v sedle stabilní, nepadalo na zadek ani na „nos". Získá tak nezávislý sed, který mu velmi pomůže, až bude skákat celé parkurové kurzy.
Třešničkou na dortu této fáze je uchopení otěží a nácvik udržení přilnutí ve stehenním sedu - zpočátku je lepší, když budou otěže připnuté do nánosníku, obnosku nebo bezudidlového uždění.
Fáze třetí: Ovládání koně ve skokovém sedu
Ve chvíli, kdy dítě zvládá stehenní sed na lonži nebo vodítku a zároveň už umí aspoň základně „řídit" koně, lze obojí zkombinovat. Ve stehenním sedu lze projíždět ve všech chodech různé „opičí dráhy", slalomy mezi kužely, uličky z bariér, dělat přechody, překonávat bariéry na zemi. Dítě se přitom učí udržovat stehenní sed, sledovat okolí, přemýšlet o naplánované trase a zároveň koně řídit na stálém (byť velmi lehkém) přilnutí.
Jdeme skákat
Dítě udrží pružný stehenní sed a ovládá v něm koně dopředu, dozadu a do stran, nyní můžeme přidat další dva rozměry: naučí se to zvládat i při pohybu nahoru a dolů.
Při překonávání vyšších překážek - nejen skoků, ale i zvýšených kavalet - jsou mnohem výraznější pohyby koňského hřbetu a navíc kůň výrazněji hýbe i hlavou a krkem. Jezdec musí více „pérovat v kyčlích, kolenou a kotnících" a přitom být schopen pohotově měnit polohu paží („ruce k hubě koně"), aby udržel stálé přilnutí a koně nerušil v hubě. Proto je lepší, když se tyto dvě dovednosti zpočátku oddělí. Dítě vezmeme na lonž a tak s ním překonáváme v klusu a cvalu zvýšené kavalety, zatímco má ruce upažené nebo v bok. Na lonži může také přeskakovat nízké skoky (dokonce i vysoké, pokud k tomu máme vhodného koně a stojany, o které se lonž nezachytí). Pokud máte k dispozici spolehlivého koně, nemusí být na lonži; stačí jezdit po obvodu kruhové ohrady či menší ohrazené jízdárny nebo si ho dítě může samo navádět do "uličky" kavalet a skůčků. Až získá korektní stabilní sed, dostane do rukou otěže a musí si nad kavaletami a skůčky hlídat pružné spojení s hubou koně - „jít s jeho pohybem".
S takovou průpravou pak může bez obav zcela normálně jezdit přes kavaletové řady, nízké skokové řady, jednotlivé skoky, kombinace a nakonec různě dlouhé parkurové kurzy. Jinými slovy: může zahájit řádný skokový výcvik. Protože však u začátečníka a především pak u dítěte je vhodné dbát na správný styl, doporučím několik cviků, které skákání zpestří a zdokonalí i jeho jezdecké dovednosti; mohou sloužit i jako zajímavé soutěže mezi více jezdci:
Skákání s jednou rukou
Dítě drží otěže v jedné ruce a druhou dá v bok. Takto skáče jednotlivé skoky (ideální jsou nízké křížky), když to zvládne a má vhodného koně (popřípadě ohraničenou dráhu), skáče přes více skoků (skokové řady) až krátké kurzy. Jeho úkolem je udržet korektní stehenní sed a přitom nepustit ruku z boku. Poté ruce vymění a skákání zopakuje. Děti většinou samy intuitivně uchopí otěže do své šikovnější ruky a díky tomu také lépe koně uřídí. Když zvládnou skákání takto, snáze se jim bude skákat a řídit koně méně šikovnou rukou. Vždy platí, že trénovat je třeba symetricky.
Skákání s pohárem vody
Když děti umí skákat s jednou rukou, mohou ve druhé nést plastový hrnek nebo pohár s vodou a skákat s ním. Opět se začne s jedním skokem a nároky se postupně zvyšují. Úkolem nyní je nevylít vodu.
Bez rukou
Skákání bez rukou by mělo být pravidelnou součástí skokového výcviku nejen začínajících jezdců - ostatně doporučuje to samotný Anthony Paalman či Ingrid Klimke. Většinou se takto překonávají skokové řady, které mohou být postavené v uličce podobné skákání koně ve volnosti. Jezdec si udělá uzel na otěžích, aby koni nesklouzly dolů, ruce dá v bok nebo upaží. Skákat může takto od nenáročných křížků až po opravdu „nadupané" oxery, samostatné skoky, skokové řady či různé kombinace.
Bez třmenů
Není ani trochu od věci, aby umělo dítě udržet lehký sed i bez třmenů, popřípadě pouze s jedním třmenem. A může tak dokonce i skákat! Pokud mu v jeho jezdecké budoucnosti plánujete nějaké parkurové závody nebo terénní ježdění, velmi se mu tato dovednost hodí; není vzácné, že jezdec mezi skoky ztratí třmen a musí pokračovat bez něho.
Bez sedla
Ježdění bez sedla je výborným způsobem, jak naučit jezdce vnímat pohyby koně a udržet si rovnováhu. Přestože dítě umí skákat v sedle bez třmenů, najednou zjistí, že bez sedla je to jiné! Pokud máte spolehlivého a pohodlného koně, zkuste někdy takové ježdění do výcviku včlenit.
Nepostradatelný terén a další zábava nejen ve skokovém sedu
Pravidelné ježdění v členitém terénu je vynikající způsob, jak dítě naučit dobrému a nezávislému sedu, spolehlivému ovládání koně a také jak zlepšit jeho schopnost rozhodování i zvýšit sebevědomí. Navíc je to zábava!
Vybavte dítě do terénu skokovým nebo univerzálním sedlem, kratšími třmeny a můžete provádět i „skokový výcvik". V uvozovkách, samozřejmě, protože nemusíte přímo skákat, přesto budete zdokonalovat skokový sed a řízení koně ve ztížených situacích. Vynikajícím pomocníkem je projíždění svahů - nahoru i dolů, pokud jsou tyto svahy krátké a ne prudké, lze je projíždět v obou případech všemi chody. Ježdění pod větvemi zlepšuje nezávislost polohy trupu na holeních - projděte pod větvemi krokem tak, abyste neposunuli holeně dozadu a koně tím nepopíchli do klusu či cvalu! Klusejte nebo cválejte ve stehenním sedu po různých površích či zvlněném terénu; zjistíte, že musíte dobře „odpérovat" svůj sed a přizpůsobovat se rukama a pažemi poloze a pohybu jeho hlavy a krku, abyste ho nerušili.
Nebo jeďte po cestě v zástupu za sebou a hrajte na tichou poštu: první jezdec vymyslí slovo či větu a zašeptá ho jezdci za sebou, ten to pošle dál, až k poslednímu jezdci. Nebo si takto posílejte bičík! Pokud máte snášenlivé koně, můžete takovou štafetu zkusit i v klusu, popřípadě ve cvalu. Ostatně toto můžete s dětmi vesele hrát i na jízdárně!
Samozřejmě fantazii se meze nekladou a bez ohledu na to, jakou jezdeckou budoucnost vaše dítko bude mít, všechna uvedená cvičení ho jistě budou bavit a zároveň výrazně zlepší jeho jezdecký styl a dovednosti a podpoří komunikaci s jeho koněm v různých situacích.
Galerie
Proč se Savi nedokáže uvolnit?
Valach jménem Savigny při práci často ztuhne. Bolí ho hřbet, nebo je to v hlavě? S drezurní trenérkou Sabine Ellinger odhalíme jádro problému.
Od remontní práce k sebenesení
Existuje spousta článků o tom, jak pracovat s mladými koňmi. A také spousta těch, které se zabývají vznešenějšími drezurními cíli a cviky. Jen…