Problémy? Zpátky na začátek

23. 6. 2018 Gabriela Rotová Autor fotek: Gabriela Rotová

Práce ze země je významnou součástí výcviku koně. Právě na zemi se formuje způsob, jakým budeme ve všech následujících lekcích i letech s koněm komunikovat. Jestliže kůň, když vy stojíte na zemi, respektuje váš osobní prostor, zajímá se nejen o to, co kde lítá, ale i o vámi nastolené požadavky, je soustředěný a pozorný, bude se obdobným způsobem chovat i pod sedlem.

U mnoha koní lze dokonce i z jejich chování ve stádě a ve stáji lehce odvodit, jací budou, až po nich budeme chtít skutečnou práci. Bručouni obvykle zůstanou bručouny, zvídaví optimisti zvídavými optimisty.

Skutečně beze zbytku totiž platí, že právě na zemi se rodí pravidla, která určují, kdo vede a kdo následuje, tvoří se funkční partnerský vztah. Jen s koněm, vedle kterého můžete jít anebo běžet i mezi davy lidí, s vodítkem vždy prověšeným, si můžete společně prožitý čas dokonale užívat. Jen takový kůň totiž vnímá vaši řeč těla, je připravený a schopný přijímat vaše požadavky, je s vámi "na jedné vlně".

Práce ze země nezačíná nácvikem vodění, lonžováním, ani cvikem dovnitř plec na obnosku. Začíná již ve chvíli, kdy poprvé vstoupíme do kontaktu s koněm. Práce ze země je totiž vše, co s koněm děláme dávno před tím, než se vyhoupeneme do sedla nebo na kozlík. Začíná nasazením ohlávky pár týdnů starému hříběti a plynule pokračuje dál... chůze na vodítku, nácvik stání, uvazování, čištění, budování schopnosti koně nechat se ošetřit a vyšetřit, akceptací sedla a uzdečky.

Pokud všechny tyto činnosti bereme vážně a také je se vší vážností praktikujeme, zabráníme většině možných problémů, které bychom se svým koněm v budoucnosti mohli mít.

Znovu o soustředění

Už ve chvíli, kdy poprvé připneme vodítko na ohlávku, bychom se měli plně koncentrovat na výkon. Není to rutinní záležitost. Ani poprvé, ani potisící. Vždy bychom měli tuto činnost plnohodnotně prožívat a soustředit se na ni.

Nikdy to není jen o koni, vždy je to jisté míry i o nás. My víme, odkud a kam jdeme, co od koně chceme. Kůň by v této chvíli měl být sice soustředěný, ale ne pasivní "spotřebitel". Neměl by být v pozici otroka, neměl by být zbavený vlastní vůle, měl by k nám vzhlížet jako k vážené autoritě, která vždy ví, co dělá, která ho bezpečně provede i branami pekelnými a pro kterou on, bude-li to třeba, udělá vše, co bude v jeho silách.

Respekt?

Často v souvislosti s výcvikem koní skloňujeme slovo respekt. Já ho ale poslední dobou nějak nemám ráda. Ano, je to slovo, které v podstatě stojí na správném místě, ale konotací, v kterých ho slýcháme a užíváme, je až přespříliš. Termín respekt - v souvislosti s výchovou - se mi zdá příliš striktní, tvrdý, hraniční, násilný a možná i demagogický. Stal se "náboženstvím". Nevím proč, ale vybavím si Stalina, Lenina anebo starého dobrého Kim Ir-sena. A to prostě není "ono", není to to pravé ořechové. Ve slově "respekt" chybí poezie, filosofie, která nám má znít v hlavě, když trénujeme koně pro své i jejich potěšení.

Naše vedoucí pozice by neměla být dána hrubostí, bezpodmínečnou, otrockou oddaností, nezbytnou povinností nebo naším pocitem mentální převahy. Nesmíme přehnaně kontrolovat. Měla by být utvářena naší osobní vnitřní ušlechtilostí, měly by ji budovat charisma, ryzost a vznešenost.

Představte si britskou královnu. Není to naše královna, přesto bychom před ní poklekli a cítili se poctěni tím, že se jí klanět můžeme. Nic nevíme o tom, co snídá, co vyvádí za zavřenými dveřmi nebo v čem chodí večer na kutě.

Naše pokora, náš obdiv k ní je umocněn mnoha faktory, společenskými a historickými konotacemi počínaje, jejími skutky či držením jejího těla konče. Královna, tak jak ji známe, "vysoko ční" nad námi, obyčejnými smrtelníky, má mentální převahu, je přirozenou autoritou, máme k ní úctu a obdivujeme ji.

Nejvyšší metou při výcviku koní by měl být právě tento "status královny". Měli bychom chtít být pro své koně královnami či králi. Není to tak docela o respektu, to slovo je příliš plné limitů a omezení. Je příliš restriktivní. V našich koních bychom měli probouzet stejný pocit, který bychom my sami prožívali, kdybychom klečeli v Buckinghamském paláci... není to jen respekt, ale především úcta, pokora, obdiv, etika a živá estetika.

Koně bychom zkrátka a dobře měli být schopni na konci výcvikové cesty mentálně ovládnout a to bez biče, bez vodítka, bez dotyku dlaně. A měli bychom je dokázat tímto způsobem nejen ovládat, ale i odměňovat a trestat. Jistě... tohle všechno je velmi vysoký level, ale právě tento level všichni obdivujeme, když se s ním, byť zřídka kdy, setkáme.

A proto se o tom zde musím alespoň zmínit. Potřebujeme vědět, kde je skutečný Mount Everest ve vztahu s naším koněm. Jsme-li svému koni králem či královnou, nebudeme nakonec potřebovat žádné vodítko, žádné povely... kůň za námi půjde sám, i ve volnosti, i venku v přírodě, odejde od stáda, bude naši společnost vyhledávat. Staneme-li se koni králem, bude pro něj pocta být společně s námi a vedle vás.

To, jací jsme, rozhoduje

Každý z nás je nějaký, jeden je rád, když je ovládán, druhý ovládat chce, jeden je flegmatik, druhý cholerik. O tom, jací my sami jsme, musíme přemýšlet, musíme si porozumět, musíme mít sami sebe plně pod kontrolou.

Cest k tomu, jak dobře "vládnout a ovládat", je mnoho, o kvalitě ale rozhoduje výsledek. Zda vládneme dobře, snadno odvodíme, když se podíváme na efektivitu svého vládnutí. Pokud se ve výsledku "náš zaměstnanec" tváří, že pilně pracuje, ale tiše skřípe zuby a v duchu lelkuje nad tím, kdy pracovní doba už konečně skončí, o efektivní vládnutí se nejedná. Takového zaměstnance nejspíš nepotřebujeme. Pokud efektivně vládneme, naši koně nadšeně čekají na svůj úkol, chtějí pracovat a sledují nás. Není to o násilí, není to ani o laskavosti.

Často na to myslím, když vidím psy při soutěžích agility. Tak soustředěně sledují svého psovoda, až to vypadá, že přišli o rozum, jsou svým psovodem téměř hypnotizovaní. A ač to možná zní jako úkol zhola nemožný, právě takoví by měli být při výcviku nejen psi, ale i naši koně. Ocasem vrtět nebudou, ale tohle nadšení z práce by prostě měli mít a měli by ho i od nás dostávat.

Pokud začínáte, myslete tedy na nadšení pro věc, pokud jste v sedle, myslete na nadšení pro věc, pokud máte problémy, buďte nadšení, vraťte se zpátky na začátek, a znovu chyťte - nadšeně - do svých rukou vodítko.

Jak na to - chůze na vodítku

Při nácviku vodění bychom vždy měli mít v ruce tušírovací bič (mrkvovou hůlku či jiné modernější "ukazovátko"). Kromě vodítka je to jediná pomůcka, kterou budeme potřebovat. Tušírovacím bičem si můžeme vypomoci, prodlouží naši paži. Držíme ho v levé ruce (pokud vedeme koně zleva) a v případě potřeby jím naznačíme směr pohybu, omezíme koně na hrudníku, přiložíme ho na plec, pokud vstoupí do naší "bubliny". To samozřejmě ale předpokládá, že kůň tušírovací bič zná a nevnímá ho jako nebezpečnou zbraň. Když kůň bič nezná, nebo s ním má špatné zkušenosti, samozřejmě musí proběhnout seznámení s ním, jakožto s naší pomůckou číslo jedna.

Jakmile vykročíme, díváme se (tak jako pod sedlem), kam kráčíme, přičemž ale stále monitorujeme i koně. Hlavu i tělo máme vzpřímené. Určujeme jimi směr pohybu. Naše kroky jsou plynulé, tempo uvolněné, ale energické. Vodítko držíme prověšené, i přes toto jemné prověšení udržujeme za pomoci hravých živých prstů kontakt mezi naší rukou a hlavou koně. Chceme, aby nás i kůň, byť "po očku", sledoval.

Ve chvíli, kdy vaše chůze získá rytmus a pravidelnost a kráčíte uvolněně po rovné linii, zastavte. Vaše zastavení musí být lehce překvapivé a rozhodné, ale ne děsivé. Žádné prudké pohyby, váš postoj musí být více pasivní, nežli aktivní. Vodítkem v tuto chvíli nijak nemanipulujeme, je stále volně prověšené, jen ruce "usnou".

Jestliže kůň nezareaguje na řeč vašeho těla a na váš signál nezastaví souběžně s vámi, zastavte ho jemným, ale rezolutním "ťuknutím" vodítka, případně můžete pokynout tušírovacím bičem před plece koně. Pokud budete tento postup opakovat znovu a znovu, budou se reakce koně zlepšovat, až posléze zastaví vždy a ihned v návazné reakci na vaše držení těla, vodítko již nebude potřeba. Tento postup také zajistí, že se bude kůň soustředit a bude vás sledovat, protože začne "tušit", že by mohl "zaspat". Odměna je v tomto případě podle mého názoru vždy na místě.

Samozřejmě toto je ideální stav. Časté problémy, s kterými se běžně potýkáme, jsou v zásadě následující.

Kůň se nechce rozejít. Zde většinou postačí, když se nám podaří narušit koni těžiště. Tlakem na plec ho vychýlíme a ve chvíli, kdy vykročí, aby těžiště vyrovnal, nasměrujeme ho jemným tlakem vodítka tam, kam chceme. Jakmile koně přimějeme byť k minimálnímu pohybu (vykročení přední nohou jako reakce na změnu rovnováhy), rozejde se.

Kůň nejde dostatečně aktivně, vleče se za námi, nereaguje ani na jemný, ani na silnější tah vodítka. Za takové situace nevyvíjíme soustavný tlak, ale zapůsobíme přerušovaným tahem v žádaném směru. Pokud ani na takto "předložené" pomůcky kůň nereaguje, pobídneme ho tušírkou. Ale pozor, při pobídce se neotáčíme ke koni, nezastavujeme (a to ani výrazem těla), nýbrž zůstaneme otočeni směrem, kterým jsme chtěli jít. Jistě, pár dní to fungovat nemusí či nebude, systematický výcvik vedený sytémem "ihned! jdi" ale nakonec přemůže i ty největší "spáče".

Kůň je příliš aktivní a iniciativní. Táhne nás. Řešení spočívá v opakovaném zastavení. Opakujeme zastavení tak dlouho, až kůň pochopí, že "vedoucí pracovník" dnes a ani zítra nebude on, ale vždy a za všech okolností jen a jen vy. Musíte být přísní, přesní a důslední, současně však i laskaví a trpěliví.

Kůň nerespektuje váš osobní prostor. Strká do vás, šlape tam, kam nemá. V důsledku reálného či smyšleného úleku odskakuje. Tento typ "dacanů" musíme vodit vždy s hlavou pootočenou směrem k nám. Soustředíme tak jejich pozornost i energii a bráníme koni, aby nás "převálcoval" plecí nebo nás dostal před své přední končetiny. Vodič se na koně zpříma nedívá, stále platí, že se dívá tam, kam kráčí. Můžeme si také v případě nouze vytyčit osobní prostor bičem, vodítkem či "výrazem těla" - rozšíříme ruce v loktech, případně natáhneme směrem k pleci koně ruku, staneme se většími a širšími jak na těle, tak i na duchu. U těchto koní platí více než u jiných, že nácvik vodění musíme "dotáhnout až do dokonalosti", než se začneme věnovat dalším věcem. Problémy, které máme na vodítku, by společně s námi šly dál a dál.

Ale i v tomto případě vždy pracujeme bez momentu překvapení, bez výrazných konfliktů a musíme zůstat vnitřně vyrovnaní. Pokud dokážeme z řeči těla koně odtušit scénář událostí, získáme výhodu. Musíme se tedy skutečně důsledně soustředit na to, co děláme. Více naší pozornosti znamená i více pozornosti na straně koně.

Kůň se vytrhne a prchá. Tak se chovají obvykle koně, kteří se naučili "veselé manýry" už v juniorském věku. Jen málokdy se jedná o obranou, útěkovou reakci. Jde o vypěstovaný návyk, za kterým se skrývá nejen nedostatečný a nedokončený výcvik a ovládnutí základních návyků, ale především získané zkušenosti. Řešením je práce v uzavřeném prostoru, případně i s delší lonží. Jestliže se kůň vytrhne, chytíme ho. A to tak dlouho, než kůň pochopí, že vykonává činnost, která mu nepřináší žádné výhody, unavuje ho a neprofituje z ní. Zde nejde o nepozornost nebo neznalost, nýbrž o zlozvyk. Náprava tedy bude trvat déle a vy musíte být dvakrát tak důslední než obvykle. Zásada je - nikdy nesmíme být unaveni dřív, než bude unavený kůň. :) A nikdy se nesmíme vztekat a rozčilovat. Jestliže tohle všechno baví našeho koně, bohužel to musí bavit i nás. :)

O tom, v jaké pozici budete vy a váš kůň, rozhodujete vy. Přesto je obvyklá pozice taková, kdy dvojice kráčí "rameno vedle ramene". Tato pozice má tu výhodu, že na koně dobře vidíme a můžeme ho tedy lépe kontrolovat.

Nelze popřít, že existují koně, kteří mají zásadní a hluboko zakořeněné problémy a běžnými metodami s nimi běžný cvičitel kupředu nepostoupí. Zde je pak na místě konzultace. Někdy zkrátka opravdu platí, že víc hlav víc ví nebo máme možnost vyzkoušet některou ze speciálních metod renomovaných cvičitelů (například dobře fungující řetízkové vodítko a metody práce Lindy Tellington-Jones).

Zkuste být flexibilní, mít oči otevřené, hledat inspiraci, nové metody

Neměli bychom koně vodit jen z jedné strany a vytvářet zbytečný stereotyp, na který můžeme jednoho krásného dne narazit. Žádný stereotyp nic moc dobrého obvykle nepřinese. Zvyky se ale promítají do našich každodenních činností. Ke koni přistupujeme zleva, vedeme ho zleva, nasedáme na něj zleva. Ale kůň má i svou pravou stranu a tu bychom neměli systematicky zanedbávat. Dříve nebo později se to opravdu nemusí vyplatit. Existují situace, při kterých budeme muset koně vést či sedlat zprava a vyplatí se, když kůň o této možnosti bude přinejmenším vědět. Není žádnou horkou novinkou, že důsledkem jednostranné práce ze země můžeme "vytvářet" i jednostranné přilnutí, s kterým se následně můžeme potýkat v sedle.

Jestliže budete mít pocit, že chůze na vodítku je již vaší mistrovskou lekcí, zkuste sebrat odvahu a pusťte se do práce na dlouhých opratích (otěžích). Je to sice "něco", co je již nad rámcem tohoto článku, ale je dobré se o tomto "dalším levelu" alespoň zmínit. Práce na dlouhých opratích byla v minulosti důležitou součástí výcviku každého koně, na což se dnes poněkud zapomíná. Kůň se při práci na dlouhých otěžích učí reagovat na povely k pohybu vpřed, na povely určené k provedení obratů, změn směru, ruchu i zastavení, a to v přirozené rovnováze. Tato metoda má své nedocenitelné místo nejen při přípravě koní mladých, ale lze ji úspěšně použít i k nácviku nových dovedností (např. práce na dvou stopách). Pro koně, který má pracovat v zápřeži, je to základní technika, kterou ve výcviku používáme. Nebojte se na dlouhých opratích vyrazit i do terénu. Či ještě lépe, vyražte tak do terénu, pokud se do něj chystáte úplně poprvé.

Existuje nepřeberné množství různých specifických metod práce ze země, které vytvořilo nepřeberné množství cvičitelů na různých místech světa v různých podmínkách a prostředích. Nepřestávejte se vzdělávat a hledat inspiraci v práci druhých. Ne vše je samozřejmě použitelné, ve vašem případě aplikovatelné. Proto je dobré o věcech přemýšlet. :) Každý jsme jiný, každý kůň je jiný, každá teorie je z trochu jiného soudku. Musíme najít průnik všech těchto množin a právě s ním pracovat. Kreativita je mimořádně cenná, jen se to s ní, jako ostatně se vším, nesmí přehánět. :)

Nesmíte být ale eklektičtí. Nemůžete každý týden učit svého koně základní věci znovu a znovu, podle toho, co jste právě četli nebo slyšeli. Přesto je dobré mít ale oči a uši otevřené, i když si myslíme, že už všechno umíme a jsme "velcí mistři".

Nové metody nás mohou nejen inspirovat, ale mohou naše lekce ozvláštnit. Můžeme si za pomoci nich kontrolovat úroveň i úspěšnost. Jde i o "hravost", která by se z práce s naším koněm nikdy neměla vytratit. Zkuste sebe a svého koně překvapovat. Otvírat se novým výzvám. Budete tak maximálně připravení na překvapení, která před vás může postavit "běžný život". :)

Vedení koně je základní dovednost, kterou nemůžeme "obejít a nedotáhnout", dovednost, kterou bychom nikdy neměli podcenit. Je to spojovací článek mezi všemi disciplínami a všemi úrovněmi výcviku. Důvěra, klid a soustředěnost, akceptace pomůcek a požadavků i onen skloňovaný respekt... to vše s ním úzce souvisí. Základy jsou zkrátka základy. :)

Příště nás čeká několik praktických tipů, které můžete využít při nácviku vodění a protože základem dobře ovládnutého vedení koně na ruce je především dobře ovládnuté zastavení, vrátíme se i ke kapitole zastavit - stát. Zastavení je totiž opravdu ta nejvýznamnější mistrovská lekce, kterou můžeme svého koně naučit.

Podobné články
Autorka Anika Vogt a její ryzka Dshamilja si focení náramně užívaly. Drezurní klisnu s výkonností S nerušil ani dron

Trénink s kavaletami je super, ale jednoduché řady jsou za chvíli prostě nudné. S tím je teď konec, protože našich deset kombinací jsou všestrannými…

Když nemáte přesný směr, nemáte nic, říká trenér Richard Hinrichs a nabízí tipy, jak přesně vědět, kam chcete jet - ať už při běžné jízdárenské práci…