Dr Gerd Heuschmann se vedle veterinárního vzdělání stal i profesionálním trenérem koní. Nyní kombinuje obě tyto dovednosti, má veterinární praxi a zároveň ve Warendorfu vede kurzy pro profesionální jezdce. Je také hlasitým kritikem „nových" drezurních tréninkových metod a obhájcem starých klasických způsobů. Do Austrálie přijel poté, co v Kanadě vedl seminář s Klausem Balkenholem a zmiňoval se o tom jako o „dobré vlně tsunami", která putuje světem drezurních příznivců s poselstvím „už dost"!

Gerd je skvělým řečníkem a vášnivým zastáncem své věci, takže si dokáže získat davy tak, že hltají každé jeho slovo.
„Horsemanship je něco, čemu mnoho lidí vůbec nerozumí. Ale nemáme moc čas diskutovat o pravé podstatě horsemanshipu, měli bychom se zabývat koňmi..."
Na plátně se objevila kostra koně, ale ve velmi specifické pozici - v pozici drezurního koně.
„Představíte-li si koně, stojícího na všech čtyřech nohách, můžete si ho představit jako normální mostní konstrukci se sloupy vpředu i vzadu. Kůň je přirozeně stvořen k běhu, ale ne k nošení zátěže. To znamená, že má-li vykonávat tuto práci, je potřeba na něm během tréninku něco změnit."

„Jak může kůň zvládnout nést váhu, kterou tento most přirozeně nese - což je asi 200-250 kg - visících na páteři? Jak může nést tuto váhu bez poškození páteře? Odpověď najdeme v přírodě."

„Co dělají koni podobná zvířata, jako je třeba zebra? 17-19 hodin denně má hlavu a krk skloněnou. Co to znamená? Mezi hlavou a obratli se nachází pasivní systém vazů, který zvířeti pomáhá nést jeho váhu. Můžete na koni nahmatat šíjový vaz - to je vaz, který vede od lebky mezi ušima ke kohoutku a přes hřbetní vazivo se napojuje na kost až v oblasti kyčle. Vrátíme-li se k zebře, úhel sklonu tohoto vazu je dopředu a dolů a tak táhne obratle nahoru a zvedá hřbet. Proto je tak pro zvíře snazší nést váhu, která je na páteři zavěšena - a není potřeba zatěžovat svaly. To je důležité vědět, když s koněm pracujeme."

„Říkáme, že mladý netrénovaný kůň, který si ještě nevybudoval svalovou soustavu k nošení váhy jezdce, musí být ježděn s pomocí tohoto ligamentárního systému dopředu a dolů, aby vyklenul hřbet. Všichni chceme mít uvolněný, pružný hřbet bez napětí hřbetních svalů. Chceme to u tříletého koně, i u koně v Grand Prix po celou dobu jeho rozvoje. Všichni víme, že někdy se tenze objeví, ale měli bychom si to uvědomovat a něco s tím dělat."

„Natažení dopředu a dolů znamená otevření esovitého zakřivení krční páteře. Pokud požádáte studenty veteriny, aby vám ukázali, kudy vede páteř v oblasti krku, většina z nich ukáže podél horní linie krku. To ale není pravda, tam nevede, ale tvoří skutečné esíčko. To má pro nás jezdce dvě výhody. Nechává hodně prostoru pro svalový systém a pokud jezdíte koně skutečně dopředu a dolů a krk prodloužíte, esíčko se otevře a krk se prodlouží. To znamená, že napětí tohoto ligamentárního systému se zvýší ježděním koně dopředu a dolů."

V tuto chvíli Gerd posluchače pobavil fotografií Jeana Bemelmanse, jedoucího na býku v pozici velmi „nízko a hluboko". Ale hned se zase rychle vrátil ke svalovému systému:
„Když objíždíte stáje jako veterinář, skoro každý den jste svědky lekcí, které dávají trenéři svým žákům. A velmi často přitom slyším „musíme posílit svaly hřbetu, protože ty nesou jezdcovu váhu". Ale to není pravda - za normálních okolností svaly hřbetu s nesením jezdcovy váhy nemají moc společného. Proč? Pokud se podíváte na jakýkoli sval ve svém těle, umí jen dvě věci - stahovat se a natahovat - a umí to pouze v jednom směru, ve směru svých vláken. Sval hřbetní začíná v kyčelní oblasti, prochází kolem bederní a hrudní páteře a končí na posledních krčních obratlech. Tento sval pracuje v horizontální rovině. Představte si cválajícího koně, který má obě zadní nohy na zemi. Co se stane: Dlouhý hřbetní sval táhne, je spojený s hýžďovými svaly a zvedá koně do fáze vznosu. Tohle dělá - je to velmi silný sval, umožňující pohyb a to zejména ve cvalu."

„Jakmile má ale nést jezdce, ztuhne a zablokuje se."
„Celý svalový systém pracuje v součinnosti, nemůžete se dívat na krk, aniž byste se dívali na záď, ale abychom to trochu zjednodušili, půjdeme krok za krokem."

„A teď zapřemýšlejte o tom, co se stane, pokud chcete změnit něco na svém těle - řekněme posílit biceps cvičením se závažím. Můžete posilovat, jen dokud se sval neunaví, pak musíte zátěž snížit. Totéž platí pro koně. Když je sval unavený, trénink nemá žádný pozitivní efekt. Pokud budete posilovat příliš dlouho, sval začne bolet, půjde do křeče a tréninkový efekt je nulový, nebo spíš záporný. Ještě se k tomu vrátím, až budu mluvit o ježdění hluboko a kulatě."

„Takže hlavu a krk u mladého koně pošleme dopředu a dolů a tím kůň vytáhne krk od kohoutku a zdvihne hřbet - je to propojený aktivní systém. A tenhle systém udělá to samé jako šíjový vaz předtím jako pasivní systém. Ale tento systém se musí nejprve vybudovat."

„V Německu pro to máme výraz relativ Aufrichtung (relativní napřímení), což znamená, že napřímení koně vpředu je úměrné jeho vzdělání, rozvoji síly svalů, stupni shromáždění a tak dál. V angličtině je to něco jako relativní zdvihnutí předku vzhledem k zádi. Dobře vypadající horní linie dobře trénovaného koně nám ukazuje, jestli je trénink na správné cestě."

„Ne že bych chtěl, abyste to dělali, ale kdybyste z koně stáhli kůži, neuvidíte rovnou dlouhý hřbetní sval. Uvidíte bílou blánu od beder a přes oblast posedlí - to je hřbetní fascie (povázka), která spojuje dlouhé hřbetní svaly se svaly zádě, což jsou velmi silné svaly, které spolupracují na ohýbání a natahování zadních nohou. A co chci říci, je, že když zde není uvolněný hřbet, ovlivňuje to skrze fascii pohyb zádě a protože další sval jde od fascie k pažní kosti, ovlivňuje také přední končetinu. Přirozenost chodů je závislá na stavu hřbetu."

„Uvolnění hřbetu je klíčové téma. Přirozené chody koně jsou takové, jaké byly milión let. Například klus - dvoudobý, s fází vznosu a diagonálním pohybem končetin. V klusu by pravá přední měla být rovnoběžná s nártní kostí (metatarsem) levé zadní nohy." (viz obrázek níže)

"Nedovolíte-li dlouhému hřbetnímu svalu pružit a pohybu projít skrze uvolněný týl do koňské huby, ničíte diagonální pohyb."

„Pokud blokujete oblast beder, pak přední nohy vystřelují vzhůru, ale zadní je nenásledují (viz obrázek výše). Pak je otázka, zda se vůbec jedná o klus."

„A tady podle mého názoru začíná problém. Tady na obrázku (vpravo) je tříletý kůň a něco podobného můžete vidět každý víkend v každé vísce kolem Warendorfu. Slečna s velmi dobrým sedem, ale sedí, jako by jezdila drezurního koně s již dost krátkým krkem. Horní linie vypadá velmi pěkně, ale svaly na to nejsou připraveny. Takže co se stane? Šíjový vaz je uvolněný, tam není žádné napětí, nepomáhá nést váhu jezdce. Jelikož je kůň ježděn jen asi čtyři nebo pět měsíců, svalová soustava je ještě slabá. Její vybudování trvá rok a půl až dva roky - takže kůň nemá jinou volbu, než použít hřbetní svaly, aby nesl váhu. Když se podíváte na koně, který byl tímto způsobem ježděn deset let, skončí s velmi prohnutým hřbetem. Jestliže vezmete mladého koně a budete trénovat tímto způsobem se zkráceným krkem, nikdy mu nedáte šanci rozvíjet se krok za krokem. Pokud ho rovnou zkrátíte a napřímíte, skončíte se skutečným problémem.
A s pohybem, jako je tento..." (viz obrázek níže)

„V roce 1996 Ulli Schnitzer publikoval článek, ve kterém varoval, že se v drezurním světě něco děje. A měl pravdu, je to to, co vidíme dnes. Koně, kteří neumějí jezdce pohodlně nést hřbetem, mají vysoko záď a neohýbají klouby, na krátkých krcích a s rozloženým diagonálním pohybem."

„To je cirkus a ne drezura," řekl. Jedním z našich prvních a nejdůležitějších pravidel je udržet a zlepšit přirozené chody. A pak je tu další důležité jezdecké pravidlo, které říká zejména u mladých koní jezdit dopředu. Všichni to říkají, když učí, ale nikdo nepřemýšlí, proč je to tak důležité zejména u mladých koní."

„Abychom toto pochopili, musíme si něco říci o flexi (ohnutí) kloubů zadních nohou koně - kolenního a hlezenního. Představte si klusajícího koně. Tento kůň se odráží dopředu pravou zadní končetinou, pak ji natahuje a natahovače (extenzory) přenášejí pohyb dopředu. Potom ohýbače (flexory) nohu ohnou a posunou dopředu."

„Od začátku nošení váhy musí být kůň ochotný a schopný snížit tyto velké klouby a odrážet se s větším výrazem, kmihem, energií. Zkuste si to sami, zkuste se půl hodiny procházet s ohnutými klouby nohou - je to námaha! Kůň, který není trénovaný a nemá dost silné natahovače, nemá šanci se takto pohybovat. Proto staří mistři říkali, že první dva roky máte koně jezdit dopředu. A oni to dva roky dělali a jezdili ven. Nikdo neuvažoval nad tím, že by tříletého koně zavřel do haly, zkrátil otěže a jezdil ve vzpřímení. Dali mladým atletům šanci jít dopředu a posílit svaly, aby zvládli pozdější shromáždění. To je jediná skutečná šance na pozdější shromáždění."

„Když pojedete na mezinárodní závody, co dneska uvidíte, je kůň s vysokou zádí." (viz obrázek vpravo)

„Ať je to cokoli - a já nevím, nemám pro to jméno... ale většinou v tuhle chvíli začínám být naštvaný. Ale dneska jsem v klidu, nebudu reagovat emocionálně."

„Staré jezdecké příručky říkají, že pokud chcete začít s pasáží, musíte mít perfektní piafu. Když ale dneska v Německu jdete na aukci, vidíte čtyřleté koně, kteří předvádějí něco jako okleštěnou pasáž. Není to klus, ale ani pasáž. Je to něco mezi a také nic z toho, ale vypadá to dobře. Zajímavě. Jediní lidé, kteří z toho mají radost, ale můžou být veterináři - mohou opichovat hřbety, šíjové vazy a kopytní klouby. Tito koně nemají uvolněný hřbet, není tam žádné opravdové uvolnění."

„Tohle je piafa." (obrázek výše)

„Tohle je nevímco, šlapání zelí, nebo něco takového." (obrázek výše)

„Jak vám Jean ukáže, v každé tréninkové lekci, i když jde o Grand Prix koně, by měl být kůň ježděn dlouhý, dopředu a dolů. Bez téhle práce není možné udržet koně uvolněného. Není možné koně vytáhnout ze stáje, nasednout a jezdit ho dopředu do napřímení s jezdcem, který mu sedí ve hřbetě - nejprve musíte mít koně dlouhého, uvolněného a pružného. Pokud hřbet nepruží, neměli byste v koni sedět, nejprve by vás měl vzít na hřbet a pak si do něj teprve můžete sednout."

„Další věcí, kterou chci zdůraznit, je to, jak malé je místo, kam sedláme. Běžně sedíme na dlouhých hřbetních svalech, pod kterými jsou žebra. Ta se připojují k hrudní páteři a jsou pohyblivá. Ale pokud umístíte sedlo moc dozadu, sedí na bederní páteři. Některé drezurní stáje to tak dělají, používají předobřišník (vorgurt) a posouvají sedlo dozadu, kde tlačí na dlouhý hřbetní sval, který se „skřípe" mezi sedlem a bederními obratli. Kůň pak uhýbá před tlakem a tím získáte špatný pohyb."

„Pokud chcete mít uvolněný hřbet a uvolněného koně, musíte si být jisti, že nesedíte na prvním bederním obratli. Nahmatejte poslední žebro, to je nejzazší bod, kde smí sedlo být."

„A teď si povězme něco o tom, co děláte, když taháte za otěže. Místo, kde se hlava napojuje na krční páteř, je velmi malé. Asi všichni z vás už zažili, jaké to je sedět na koni, který nechce povolit v zátylku a tlačí se proti ruce. Co se potom stane - zatáhneme, a i žena může mít 30 kg v každé ruce a kůň se tlačí proti, neprochází skrz. Co to znamená? V jakém místě přesně kůň vytváří odpor? Musí táhnout vrškem zátylku, aby zvedal nos - to, co vidíme, je rameno páky."

„My zatáhneme šedesáti kilogramy, 30 v každé ruce a kůň šíjovým vazem a svaly horní linie táhne proti. My táhneme na vzdálenost 40 centimetrů, kůň táhne za rameno páky 4 centimetry, takže musí táhnout silou 600 kilogramů, týlem a hřbetem. Použijete-li průvlečky, energii zdvojnásobíte. Pokud zatáhnete za průvlečku silou 60 kilogramů, pak táhnete za koňský týl silou 1200 kilogramů." (Autor v originále uvádí 6000 kg, ale to považuji za chybu - pozn. KL).

„Když se bavím se svými žáky o tom, jak si koně vytvoří „vole" na spodní straně krku, říkají 'tak, že vytlačují spodek krku'. Jenomže to není kůň, kdo to dělá. Pokud síla 600 kilogramů táhne zpátky, esíčko koňského krku je stlačováno k sobě a jeho spodní smyčka je vytlačována. To my to děláme, ne kůň."

„A teď se zamyslíme nad ohnutím. Podívejte se na kostru shora. Tady, kde se napojuje hlava, je kostěný výběžek, escalacondelanus - pokud ohnete koni hlavu, tento kostěný výběžek se přiblíží prvnímu obratli. Je tam místo tak na jeden prst, ne víc. Ohnete-li víc, pak musí kůň ohnout celý krk. Podle mě jezajímavé, že každé pravidlo v klasickém ježdění má svůj anatomický základ. Není to, že by někdo napsal soupis pravidel a řekl 'odteď budeme jezdit takto'. Není to německá příručka, je to TA příručka. Vychází z těla koně: z fyziologie svalového systému, ze všeho."

V tuto chvíli se Gerd zeptal, kolik má ještě času na své povídání a myšlenka, že by mohl své povídání zkrátit, vyvolala u posluchačů malou bouři - 'pokračujte', křičeli, a tak pokračoval.

„Jak jsme viděli, síla, kterou potřebuje kůň na nesení jezdce, nezávisí na svalech hřbetu, ale na rozvoji ligamentárního systému od krku přes svaly horní linie, což společně zvedá hřbet a nese jezdcovu váhu. Ale je tu ještě jedna teorie. Ta říká, že jezdcova váha je nesena proti sobě působícími svalovými skupinami - hřbetním a břišním svalovým systémem. A tento systém je natolik silný, že unese jezdcovu váhu - bez ohledu na to, co děláte s hlavou a krkem koně."

„A jaká je role břišních svalů? Pokud si vezmete ostrou tužku a zapíchnete ji do břicha koně, zatne tuto partii a naopak vyklene hřbet. To je pravda. Podívejte se na dostihové chrty, greyhoundy, kdy mají hřbet vyklenutý? Když jsou ve vzduchu. Břišní svaly táhnou dopředu oblast kyčlí a to zakulacuje hřbet. Samozřejmě koňský hřbet není tak pružný, ve skutečnosti má jen velmi malý rozsah pohybu, ale princip zůstává stejný. Když je kůň ve cvalu nebo trysku, břišní svaly táhnou zadní nohy ve fázi vznosu. Když kůň opět dopadne, co dělá jeho tělo? Opět se rozevře, natáhne, břišní svaly se uvolní a jezdcova váha klesne k zemi."

„Podívejte se na dlouhý krk dostihových koní, nesený dopředu a dolů pod jezdcovou vahou. Představte si dostihového koně v pomalém pohybu, jak dopadá a natahuje se. Pro mě je tak naprosto jasné, že břišní svalový systém je důležitý pro pohyb koně, zejména ve cvalu, ale nemá nic společného s nesením váhy jezdce v normální situaci. Aby kůň zvedl hřbet, zůstal uvolněný a s nezkaženými přirozenými chody, potřebujete dobře vypracovanou horní linii a to trvá zhruba dva roky ježdění dopředu a natahování krku."

„Podle mého názoru se největší chyby páchají u mladých koní. Mládě potřebuje být mládě. V prvním roce ježdění kůň potřebuje chodit ven, do kopce a z kopce, zvykat si na auta, zkrátka se stát jezdeckým koněm. Ve druhém roce ho můžete začít jezdit trochu uvnitř, navykat ho na pomůcky. A potom když máte pětiletého koně, můžete se rozhodnout, co budete dělat: drezuru, parkur, nebo cokoli."

„Podle mého názoru je i drezurní sedlo na tříletém hřbetě nesmysl, asi jako řidičský průkaz u pětiletého dítěte. Nechte hřbet volný, nechte ho chodit dopředu a budovat svaly. My obvykle ale budujeme dobré držení, vyrábíme ho rukama a s koňmi moderního chovu s lepší stavbou těla to jde snáz. Jeden velmi starý drezurní trenér, trenér rodiny Klimkeových, generál Paul Stecken, mi řekl: 'Gerde, to co říkáš, je hezké, ale jak chceš vysvětlit našim mladým jezdcům, že nemají chtít ty úžasné krky, které teď naši mladí koně mají? Že je nesmí sebrat a jezdit krásné... že je nejdřív musí natáhnout a udělat nevzhledné...' A to je jeden z největších problémů."