Cvičení - základ ježdění

19. 7. 2011 Dominika Švehlová Autor fotek: Dominika Švehlová, Martin Lipinský, archiv TJJ Lucky Drásov

Téma měsíce skáče do své druhé poloviny. Rady a tipy, jak a kdy s dítětem na koni začínat, jak ho učit koně řídit, máme za sebou a dnešní článek budeme věnovat tomu, co se s ježděním dětí často spojuje: cvičení na koni a částečně i voltiži.

Když jsem byla ještě předpubertální adept jezdeckého sportu, žila jsem na severní Moravě. Tamní oddíly - a že jich nebylo málo! - se vyznačovaly tím, že každý nováček si před prvním usednutím do sedla prošel obdobím voltiže. Každý slušný severomoravský oddíl měl své voltižní družstvo, voltižního koně, jeho členové se kromě starání o svěřené čtyřnožce učili i lonžovat a chodili cvičit do tělocvičen. S koncem předrevolučních oddílů končil - až na malé výjimky - i tento voltižní trend. Je to škoda. Cvičení na koni je totiž výborným startem do skutečného ježdění. Bez ohledu na věk - i když, ruku na srdce, kdo z dospělých by měl odvahu nebo dostatek šikovnosti cválat čelem vzad, vystrouhnout holubičku nebo nedej bože naskočit či seskočit z pohybujícího se koně a neublížit si přitom na zdraví?

Nemyslím, že by každý začátečník, každé dítko s chutí jezdit na koni mělo projít řádným voltižním tréninkem, který je vlastně jakousi odnoží plnohodnotné gymnastiky. Jak se svěřily Petra Cinerová, Jana Sklenaříková a Dana Trčková, cvičitelky TJJ Lucky Drásov, našeho předního voltižního oddílu, voltiž na závodní úrovni sice otevírá dětem doslova celý svět a nabízí jim možnosti, které většina jiných sportovních odvětví v České republice nabídnout nemůže (natož jezdeckých), ale je náročná časově i fyzicky, bolí a vedle ní už nejde provozovat aktivně žádnou další činnost. Přesto je vhodné, když jakýkoli začátečník stráví první hodiny, ideálně i týdny či měsíce na lonži a bude se věnovat místo „řízení koně" řádnému cvičení. No, ono tomu cvičení by se měl věnovat každý jezdec před každou jezdeckou hodinou! Proč?

Cvičení totiž podporuje hned několik důležitých vlastností, které každý jezdec potřebuje:

  • posiluje odvahu,
  • uvolňuje tělo - tedy svaly a s nimi i šlachy, zlepšuje pohyblivost kloubů,
  • podporuje koordinaci celého těla - čili to, jak se mezi sebou domluví jednotlivé svaly, receptory, nervy a mozek s míchou; díky tomu může jezdec skutečně splynout s koněm, protože dokáže naprosto uvolněně a koordinovaně přizpůsobit pohyb každé části svého těla pohybu koně,
  • zlepšuje vnímání rovnováhy a její udržování, a to i za ztížených podmínek, což kromě lepšího splynutí s pohybem koně zlepšuje i schopnost dávat koni velmi důležité pomůcky váhou (sedem),
  • učí jezdce zcela nezávisle na sobě ovládat končetiny, hlavu, trup a myšlení, což je velmi důležité pro další citlivé „řízení" koně,
  • a navíc mohou mnohé cviky zcela cíleně zbavit jezdce některého z problémů, které s sebou přináší tato nezvyklá a pro člověka nepřirozená činnost: ježdění.

Děti, které na začátku své kariéry prošly voltiží nebo aspoň poctivým cvičením, bývají lepší i v sedle. Mají dobrou rovnováhu a dobře jdou s pohybem koně. Stačí k tomu přidat schopnost cíleně ovládat ruce a otěže v nich a zvyknout si na třmeny. Pokud to srovnáme s dětmi, které se učí jezdit stylem „hup na poníka a nějak se s ním poper, aby šel tam, kam chceš ty" - je to nebe a dudy. V prvním případě má dítě od počátku nejen korektní sed, ale i korektní ovládání a působení na koně, ve druhém případě se naučí tolik zlozvyků, že je velká šance, že ho budou provázet celý zbytek jezdeckého života! Každá rozumná matka, která má ráda nejen své dítě, ale i koně, by proto měla „obětovat" čas a trpělivost na začátku jezdecké kariéry svého dítka a věnovat se jeho pečlivému cvičení na lonži, a to klidně i několik let.

Aby se dítě cvičení na koni nebálo - což většině dětí skutečně nečiní žádný problém, protože jejich pud sebezáchovy je poněkud „jinde" a štíhlé tělíčko disponuje poměrně velkou relativní silou a obdivuhodnou pohyblivostí - je dobré dodržet pár pravidel:

  • pohyby při cvičení mají být pomalé, plynulé, nemají přesahovat momentální možnosti dítěte,
  • cviky mají být symetrické, tedy stejné na obě strany,
  • kůň se má pohybovat plynule a rovnoměrně, nevyhazovat či dělat jiné nepřístojnosti,
  • zpočátku se cvičí na stojícím koni, pak v kroku a nakonec ve cvalu, některé cviky lze provádět i v klusu, i když ten je svým natřásáním obecně ke cvičení nevhodný,
  • nejlepší je začít cvičit na neosedlaném koni, pouze s madly, kterých se dítě může kdykoli chytnout; na koni by měla být dečka, která se neshrnuje; cvičitelky voltiže z Drásova doporučují filcové podložky, samozřejmě ideální jsou moderní voltižní dečky z hmoty podobné karimatce, jejich cena je ale samozřejmě v jiných cenových relacích,
  • později lze cvičit i v sedle a využít jeho tvaru a přítomnosti třmenů.

zavazování uzlu na otěžíchAby vám dítě rozumělo, tedy aby pochopilo, co má dělat, je dobré vzít cvičení hrou a používat různá přirovnání či dát cvikům v rámci hry zcela jiný význam. Dítě tak může létat jako pták, boxovat proti nepříteli, rozhlížet se po zemi, zda neuvidí hříbek, sbírat mráčky z oblohy či trhat jablíčka ze stromu apod. Samozřejmě příklady táhnou a přítomnost dalších cvičících dětí motivuje i usnadňuje pochopení. Toho velmi dobře využívají voltižní oddíly, jak lze poznat ze slov drásovských cvičitelek: „Naši začátečníci nemají žádnou speciální přípravu, že by se jim věnoval někdo zvlášť. Prostě se začlení do skupiny a cvičí jako ostatní. I při rozcvičení, to taky dělají všichni stejně. Ti noví to musí odkoukat od těch starších. Postupně se to pomalinku učí." Ani vlastní výcvik na lonži není zcela individuální. „Není to tak, že by jeden šel tento cvik a druhý jiný cvik, všichni dělají to stejné. My jim opravujeme chyby a oni i navzájem na sobě vidí, jak se to má či nemá dělat." Kolektiv je tahoun. Služebně starší jdou příkladem nováčkům; motivují je a jsou jejich vzorem. I když netrénujete voltiž, je z tohoto důvodu lepší mít „na výcvik" několik dětí podobného stáří. Rivalita a snaha se vyrovnat těm lepším potáhne i toho nejmenšího jezdce.

Od prcka po dospělce

Cvičit může i malé „skoromimino", které se na koni akorát tak udrží. Své dcerky jsem posazovala na hřbet koně ve chvíli, kdy dokázaly rovně sedět; poseděly půl minuty, já je přidržovala za nožku, ony s nadšením poplácaly koníka ručkama a šly dolů. Později, asi v roce, už jsem s nimi ušla třeba kolečko okolo jízdárny. Dítě sedělo na koni, drželo se madel či přední rozsochy sedla, já šla vedle koně a dítě držela za nožku. A ptala se: „Podívej, kde je pejsek?" nebo „Zamávej tatínkovi" či „Koukni na ty mraky! Dosáhneš na ně?". Po zastavení pak měly pohladit hodného koníčka po hřívě, že je povozil, časem i po zádech za sedlem (stále jsem je držela za nohu) a konec. Při takovém nenáročném prvotním vožení-cvičení lze říkat různé říkanky, které dítě zná například z mateřského centra nebo z plavání („kampak jedeš parníku" - dítě rukama plave, „paci paci" - dítě tleská apod.).

Posílám ti pozdrav, mami!Přibližně od tří let věku jsem dcerky přestala na koni přidržovat. Až v této době totiž dítě začíná mít základní koordinaci pohybu a rovnováhu. Přesto by cviky na hřbetě koně měly být stále velmi jednoduché. Na dotaz, od kolika let berou děti na voltiž, mi drásovské cvičitelky odpověděly: „Měli jsme i pětileté, ale to je extrém. Většinou bereme tak od šesti let, mladší ještě moc nechápou, co mají dělat. U nich je to spíš ještě výchova než trénování. Už to chce, aby vnímaly, takže ta první třída už jde. Samozřejmě je to individuální, někdy i šikovné pětileté dítě chápe a devítileté ne." S tím se jistě mnohé maminky musí ztotožnit. Skutečně nemá smysl nějak systematičtěji cvičit s dítětem příliš mladším, než je školní věk. Nic mu neuteče a naopak díky „školní" vyzrálosti mu bude vše připadat snadnější i na koni.

Ale chci upozornit, že cvičení není - a nemá být - pouze doménou začínající drobotiny! Každý začátečník (i ten dospělý) by měl projít cvičením na koni (přiměřenému jeho fyzickým schopnostem, odvaze i „důstojnosti"), dokonce i před každým ježděním by měl jezdec - stejně jako jeho kůň - projít tzv. uvolňovací a zahřívací fází. Ostatně drásovští voltižéři na to velmi dbají: před ježděním si dají rozcvičovací půlhodinku, kdy oběhnou jízdárnu, protáhnou se již zavedenou sestavou protahovacích cviků od hlavy až po nohy. Až po gymnastické fázi na zemi a cvičení na barelu se teprve dostanou na hřbet koně. „Cvičení mimo koně by mělo představovat až 80 % voltiže," upozorňují.

Co cvičit

Pojďme se ale podívat na několik tipů, jak i mimo voltižní sport rozhýbat tělo malého či velkého jezdce na koni, ať už s madly nebo v sedle. Podle toho, zda jezdec sedí čelem do směru jízdy a zda má při cvičení „zadek na koni", dělím cviky zcela neoficiálně do tří skupin; navzájem je lze různě kombinovat, obměňovat, zvyšovat jejich obtížnost:

1. Cviky „čelem dopředu":

Těmito cviky je dobré začínat. Dítě při nich sedí čelem do směru jízdy, může se zpočátku držet madel a postupně rozhýbávat, uvolňovat a protahovat jednotlivé části těla od hlavy po nohy. Nejdříve bez nároků na rovnováhu a koordinaci, postupně pak lze přejít ke cvikům, které už obojí trochu vyžadují.

a. Kroužení jednotlivými částmi těla je cvik vhodný i pro úplné začátečníky a malé děti. Dbejte vždy na to, aby přitom děti nechávaly holeně na stejném místě, tedy aby s nimi neutíkaly dozadu či dopředu. Zpočátku to může být problém, ale časem si zpevní sed a toto se naučí ovládat.

Začněte kroužit hlavou, buď jí bude dítě kroužit plynule, nebo - ti nejmenší - se budou postupně dívat kolem sebe. Někdy stačí, když se dívají na jednu věc (komín domu či strom) a jak jde kůň na lonži na kruhu, musí za tímto předmětem otáčet hlavu. Pak je dobré - především u větších dětí, které to již chápou - kroužit rameny. Přitom se ruce volně spustí dolů. Uvolní se tím celé lopatky a často to pomůže narovnat křivé držení těla. Rameny si může zakroužit každý jezdec třeba i uprostřed řádného jezdeckého výcviku; uvolní si ztuhlé paže a zlepší jemnost přilnutí.

Na to může navázat kroužení celými pažemi. Malé děti mohou nejdřív dělat velké kruhy jednou paží, pak druhou, šikovnější oběma. Mohou kroužit oběma pažemi najednou dopředu, dozadu, nebo na střídačku. U starších jezdců je výborné kroužit pažemi na střídačku dozadu v rytmu pohybu koně: jeden krok pravou zadní končetinou koně provází jeden kruh pravou paží jezdce a stejně tak na levé straně. Toto cvičení kromě rozhýbání paží a narovnání trupu pomůže „prohloubit" sed, protože poloha paže ovlivní i polohu stejnostranné poloviny pánve - zasune ji více do sedla ve chvíli, kdy kůň dělá odpovídající zadní nohou krok dopředu.

Při kroužení pažemi je výborné dělat ještě jednu věc, kterou pochopí i malé děti: ať přitom mačkají v dlaních imaginární (nebo skutečnou) houbu. Uvolní si tím prsty, které někdy mohou mít při kroužení pažemi zatnuté.

zvedání nohouKroužit lze ale i nohama! Nebo aspoň houpat. Dítě se může chytnout madel, šikovnější může mít přitom paže upažené nebo ruce v bok. Nejdříve má rozhýbat prsty v botě - jako by jimi hrálo „na piáno". Pak může zakroužit kotníky, rozkývat holeně od kolen dolů (stejně nebo na střídačku) a potom rozkroužit či rozkývat celé nohy od kyčlí dolů, a to nejen dopředu a odzadu, ale i od koně a ke koni. Šikovnější mohou nohy zvednout dozadu tak, že se chytnou rukama za paty. Nebo si naopak mohou sednout na koně doslova jak na židli: kolena vedle koňského kohoutku.

Nakonec nechejte dítě, aby samo bez dívání dalo nohy do správné polohy! Zpočátku mu jistě budete muset aspoň slovně (často i rukou) pomoct.

b. Zvedání paží tak, aby byly obě stále stejně vysoko, sice zní jednoduše, ale především pro starší jezdce to může být problém. Při pohledu zezadu nebo zepředu totiž snadno uvidíte, že je nemají stejně vysoko - necítí to! Nechejte je přitom „mačkat houbu" a upozorňujte je, která paže se opozdila. Výborně to zlepší jejich vnímání těla.

c. Nakonec se rozhýbe trup: dát ruce v bok a pomalinku kroužit trupem, nebo ve snazší verzi se otáčet co nejvíce dozadu - doprava i doleva. Dítě se může ohlédnout za tátou, může se podívat koni na ocas apod. V tomto otočení může chvíli vydržet a pak se až vrátit zpět.

d. Děti mají rády různé boxování rukama (pomalé!), mávání křídly, imitaci letadla (pokud dítě vodíte, dělejte s ním vlnovku doprava a doleva či kroužky a dítě může u toho „letět letadlem" a vždy se tělem a „křídly" točit do směru, kam jede. Tím se nejen uvolní a rozhýbe, ale učí se vnímat, kam jeho kůň jde, učí se koordinovat pohyby a rovnováhu a učí se korektně otáčet trupem do směru pohybu, což bude potřebovat při samostatném ježdění.)

e. Další hrou může být snaha dotknout se rukama různých částí těla koně. Dosáhnout co nejvíce dopředu „na uši" nebo naopak „na ocas", pravou rukou šáhnout na levou stranu krku koně a podobně. Můžete také dítě požádat, aby se podívalo na všechna čtyři kopyta koně, zda je uvidí. Samozřejmě u toho se může přidržovat madel či sedla. Může si na koně lehnout, či se položit na jeho krk („obejmi koníka kolem krku"). Ve všech případech by se mělo - především již zkušenější dítě - snažit držet holeně nehnutě na svém místě.

f. Pokud dítě jezdí v sedle se třmeny, je výborný a potřebný cvik umět kdykoli „nakopnout" třmen. Nechejte ho proto vyndat nohu ze třmenu a nejdříve s pomocí ruky, pak pouze pomoci pohledu a nakonec zcela na slepo opět nohu do třmenu správně zasunout. A to ve všech chodech! Na honech v Anglii po mně dokonce chtěli, abych byla schopná ve všech chodech třmeny prodloužit či zkrátit a koně dotáhnout! („... těžko při tom donutíš koně stát, když celý lot utíká do dáli...")

2. Cviky „do všech směrů":

Zatím dítě sedělo „normálně", tedy do směru pohybu koně. Pro zlepšení rovnováhy, koordinace i pro posílení odvahy však jsou dobré i následující cviky:

dámský seda. Protáhni se jako při vstávání: vytáhni nahoru jednu ruku, pak druhou a nakonec obě až do nebe, jako by ses chtěl dotknout mraků. Podívej se za rukama a zkus nasbírat trochu nebeské modři! Výborný cvik nejen pro protažení, ale i pro vnímání svého těla a rovnováhu. Usadí jezdce lépe do sedla, pokud přitom zároveň uvolní nohy nebo je protáhne do země, jako by byly velmi těžké. Z toho pak může „zhroutit tělo" a doslova „padnout" tělem jako pytel visící po boku koně, ruce i pohled do země. A znovu do nebe... znovu „padnout", tentokrát po druhém boku koně...

b. Ale pojďme se na koni hýbat - a trochu se přiblížit voltiži! Základním voltižním cvikem je mlýn, kdy jezdec přehodí jednu nohu přes kohoutek koně na stranu a posadí se do dámského sedu, poté přehodí druhou nohu přes záď koně, takže sedí čelem vzad (za zády se drží rukama madel), zase tu první nohu přehodí přes záď a sedí v dámském sedu na druhou stranu a nakonec přehodí druhou nohu přes kohoutek a vrací se do normálního sedu. Teď to zopakovat v opačném směru... Samozřejmě tento cvik je třeba nejdříve zvládnout na stojícím koni, pak v kroku a až nakonec třeba ve cvalu. Dítě musí pochopit, jak se má co nejlépe pouštět a chytat rukama madel, aby se stále dobře drželo. Klidně pak může jezdit v dámském sedu („jako princezna") i čelem vzad („Kde má ten kůň hlavu??? On ji nemá!").

3. Cviky „nad koněm":

Doposud bylo dítě zadkem víceméně stále v kontaktu s koněm, ale tentokrát ho bude muset zvedat!

váhaa. Poměrně jednoduchý je klek, především s madly. Pro lepší stabilitu doporučuji, aby dítě mělo kolena od sebe a chodidla u sebe, ne naopak.

b. Z kleku pak snadno udělá váhu: upaží nebo předpaží jednu paži a dozadu zvedne napnutou opačnou nohu, dívá se před sebe. Pak paže i nohy vymění.

c. Z kleku se dá dělat i velmi dynamické cvičení: střídat klek a normální sed. Po chvilce zkoušení se to většině dětí podaří nejen v kroku, ale i ve cvalu. Jen je třeba mít tolerantního koně.

d. Trochu z jiného soudku jsou zášvihy. Dítě sedí, drží se madel, z toho se má odrazit, předklonit a napnuté nohy švihnout dozadu tak, aby jimi „ťuklo" o sebe nad zádí koně. Toto už je cvik skutečně pro starší děti a většinou se jim bude lépe dařit ve cvalu, který jim k tomuto pohybu dodá potřebný kmih.

e. Pokud jezdí dítě se třmeny, můžete zdokonalovat různými cviky i stehenní sed. Může ve stehenním sedu kroužit pažemi, létat jako ptáček či dělat letadlo. Zlepší to jeho rovnováhu a pomůže mu pochopit, že stehenní sed není o tom, jak dát výš zadek, ale spíš jak ho v co nejlepší rovnováze „vystrčit dozadu". Já dcerce zcela bez obalu radím: „Prď na celý svět!". Až se přestane smíchy popadat za břicho, zkouší to (zvuky dělá pusou...).

Samozřejmě jsem zdaleka nevyčerpala všechny možné cviky, kterými lze zpestřit či zlepšit ježdění dětí na koni. Pokud znáte a používáte i vy něco jiného, podělte se s ostatními v diskusi pod článkem!

A abychom vás nalákali na další články týkající se tématu, prozradíme, že vás seznámíme se zákulisím jednoho z našich nejúspěšnějších voltižních oddílů a také se budeme v samostatném článku připravovat s dětmi na ZZVJ, závody - a samozřejmě s nimi budeme i skákat!

Podobné články
Mladý Desperados demonstruje überstreichen a vítězí ve třídě mladých hřebců na Bundesšampionátu

Ernst Hoyos, bývalý Chief Rider španělské jezdecké školy, mi jednou řekl, že by nikdy nechtěl trénovat v angličtině, protože v ní není dost slov.…

Musím přiznat, že není nic lepšího než sedět na kraji jízdárny a sledovat, jak pracuje opravdu talentovaný jezdec se skutečně talentovanými koňmi. To…