Nejdříve jen připomenu významy zkratek použitých v následujícím textu:

• BTV (angl. Behind The Vertical) = ZK = nos za kolmicí
• IFV (angl. In Front of the Vertical) = PK = nos před kolmicí
• FDO (angl. Forward, Down, Out) = DDV = krk natažený dopředu, dolů, ven

Na otěži

„Na otěži" znamená, že kůň je uvolněný v týlu a krk natahuje směrem k udidlu. FEI to popisuje takto:
Během celé práce i v zastavení musí být kůň „na otěži". O koni říkáme, že je „na otěži", když je krk více či méně vzpřímený a vyklenutý podle stupně výcviku a prodloužení či shromáždění chodu, akceptuje udidlo lehkým a měkkým přilnutím a je prostupný. Hlava má zůstat ve stálé pozici, mírně před kolmicí, s poddajným týlem jakožto nejvyšším bodem krku a jezdci se kůň nemá nijak bránit.

Mnoho jezdců raději říká „na pomůckách", protože výraz „na otěži" vyvolává dojem, že se snaží o usazení hlavy do určité pozice. Svým způsobem je to pravdivé, protože koně musíte mít na všech pomůckách, aby byl schopen pracovat korektně na otěži, avšak FEI to popisuje trochu jinak. Jak lze vidět z pravidel FEI, výraz na otěži popisuje pouze hlavu a krk. Ve článku 401 je dalších 6 paragrafů, které se zabývají vším jiným, tohle je 6. paragraf ze 7, takže FEI skutečně nezapomíná na zbytek těla koně a nejezdí pouze hlavu. Faktem zůstává, že výrazu „na otěži" připisují pravidla FEI pouze určité držení hlavy a krku. Jak se k tomu dopracovat, to už je jiné téma.

Toto držení se navenek projevuje tím, že „hlava zůstává ve stálé pozici... mírně před kolmicí". V tomto případě má být nos koně před linií spuštěnou svisle dolů z čela. To je krásně vidět v dostizích. Nos koně projde cílovou čárou první. Růžová čára na prvním obrázku znázorňuje kolmici, pokud by se přenesla tak, že bude procházet čelem koně, nos by byl před ní. Pouze v této pozici je většina normálních koní schopná udržet týl jako nejvyšší bod. Příčina je zřejmá - vzájemné spojení hlavy a krku u koně.

Pokud je kloub mezi nosičem a lebkou ohnutý více, než by měl, dolní čelist bude tlačit do křídel nosiče a/nebo čepovce a týl se sníží a nosič/čepovec se zvednou, aby se přizpůsobily úhlu hlavy. To může být bolestivé. Týl je ve skutečnosti kostěný výčnělek na zadní straně hlavy, a dokud je kůň nosem před kolmicí, může být jeho nejvyšším kostěným bodem. Jakmile se nos stáhne dozadu, tento výčnělek se stáčí s hlavou dopředu a dolů a nejvyšším bodem se stane nosič. Ale častěji je nejvyšším bodem čepovec. Kloub mezi nosičem a čepovcem není pohyblivý ve směru nahoru/dolů, takže toto ohnutí musí přijít z kloubu mezi 2. (axis) a 3. krčním obratlem. To je místo, kde se kůň obvykle „láme", když je týl nízko a nos za kolmicí.

Týl je s kohoutkem spojený provazcem a deskou šíjového vazu. Pokud už není nejvyšším bodem koně, nebo když se dostane axis/atlas nad spojnici týlu s kohoutkem, tento vaz ovine vyčnívající obratle. Páteř visí na šíjovém vazu prostřednictvím jeho desky, úkolem tohoto vazu je zachovat uspořádání krčních obratlů a zabránit dislokaci nebo nadměrnému zkracování krku. Pokud se však krční páteř výrazně zakřiví do tvaru S, vaz tuto úlohu už nemůže plnit a obratle jsou stlačené dohromady až na samotnou hranici jejich možné pohyblivosti.

Za kolmicí - zalomení u 3. obratle

Toto je mnohem častější držení těla, které lze vidět u jakéhokoli koně, v jakémkoli drezurním obdélníku, kdekoli. Proč?

Myslím si, že to má několik příčin. První je ta, že jezdec má příliš silné a necitlivé přilnutí. Často slýchávám řeči o délce otěží. Jako kdyby existovala jedna fixní délka, jako například u třmenových řemenů, kterou lze sice čas od času změnit, ale pouze tak, že zastavíte a pracně délku upravíte. Pokud je tomu tak s otěžemi, je to HROZNÝ prohřešek vůči hubě koně i jeho rovnováze. To už můžete jezdit na vyvazovacích otěžích. Tak se to přece nedělá!

Pokud budete pracovat na všech jemnůstkách mezi shromážděním a uvolněním, když necháte koně protáhnout se a snížit vždy po chvíli práce ve shromáždění, kůň bude potřebovat delší otěže pro protažení a kratší pro shromáždění! Pouze natáhnout ruce v loktech není řešení, protože to bude příliš tuhé prodloužení otěží. Takže si budete muset přehmátnout. Pokud toho nejste schopni, tak byste neměli pracovat ve shromáždění vůbec!

Mnoho jezdců chce, aby se jejich koně ve shromáždění vzpřímili, proto jednoduše jen zkrátí otěže. Pokud se kůň nemůže shromáždit (protože shromáždění pochází z došlapování zadníma nohama pod tělo), zareaguje na zkrácení otěží, jak umí - buď zvedne celý krk nezávisle na zádi (což mu prohne hřbet) nebo zatáhne bradu dozadu, aby se kratší otěži přizpůsobil.

Je to běh na dlouhou trať, který vede k uvěznění koně mezi příliš krátké otěže. Je mnohem snazší „udržet hlavu stabilní", když máte příliš krátké otěže a kůň je za kolmicí, protože se nemůže z tohoto držení vymanit. Ať chce udělat cokoli, musel by si trochu vytáhnout otěže, a tomu může jezdec zabránit. Mohl by zvednout celý krk s bradou přilepenou k hrdlu, ale s jezdcem v sedle to bolí! Hrudník klesá a prohýbá se! Takže mu nezbývá nic, než se naučit chodit tímto způsobem.

Tento způsob ježdění nutí koně táhnout za otěže a jezdec táhne dozadu. Nebo kůň vlastní silou drží hlavu staženou dozadu a pracuje „vzad". Obě cesty jsou špatné.

Koně, kteří se naučí zalamovat mezi čepovcem a 3. obratlem, jsou obvykle beznadějně tuzí v týlu. Nevím, zda je tuhý týl důvodem toho, že jdou ještě více dozadu, nebo zda toto zalomení vyvolá ztuhnutí týlu, myslím, že to druhé. Tito koně se neohýbají mezi atlas (nosičem) a axisem (čepovcem), jak by měli, ale níž, protože ztuhlé svaly týlu ohnutí hlavy do stran brání. Mám vlastní teorii, v níž tvrdím, že ti, kteří jezdí koně v hloubce, ohýbají týl do stran tak surově nebo ho rolují tak extrémně proto, že menší silou by s ním nic nenadělali.

Před kolmicí, ale zalomený u 3. obratle...

To je mezi profesionály i laiky velmi oblíbená pozice koně. Když se na to podíváme - kůň má krásně vyklenutou horní linii a stále otevřený úhel pod hrdlem a nos před kolmicí. Nemůže být přece nic lepšího.

Ale mělo by být. To je obvykle způsob, jak koně co nejlépe předvést poté, co byl trénovaný držet hlavu za kolmicí. Kůň se snaží mít nos vepředu a nepřevracet krk. Ale stále je tu problém s dolní linií krku. Kůň se naučil udržet vyklenutí horní linie pomoci krátkých dolních krčních svalů, které jdou od dolní čelisti/lebky ke spodní ploše prvních krčních obratlů. Příliš si zvykl na nadměrné ohnutí za 2. obratlem a stále ho udržuje, ostatní svaly se tomuto vyklenutí musí přizpůsobit, takže tento tvar krku je permanentní.

Já říkám, že jsou horší věci, než toto. Mnohem horší je jezdit koně, kterého je třeba držet silou, nebo který se úplně vyhýbá přilnutí. Toto držení hlavy nestlačuje slinné žlázy, ani se nemusí udržovat silou a kůň ve skutečnosti sahá po přilnutí. Takže kde je tedy problém?

Problém je v maličkosti, kterou lze nazvat „schopnost přijmout poloviční zádrže".

Pokud má kůň krční páteř skoro rovnou (a navenek vypadá krk vyklenutě), těla obratlů jsou perfektně uspořádaná. Jsou perfektně uspořádaná k tomu, aby se nenechala ovlivnit poloviční zádrží. Když dá jezdec poloviční zádrž, její účinek jde podél těl obratlů až do hřbetu koně. Dobrý jezdec ji dokonce umí propustit až dolů k zadním kopytům, takže dosáhne ohnutí kloubů zadních nohou.

Pokud však má kůň krční obratle uspořádané do S, poloviční zádrž projde 2 obratli a potom se krční páteř výrazně ohýbá. Můžete si všimnout, že takové koně jezdec musí zpracovat poloviční zádrží spočívající v zatáhnutí otěže až o 10-20 cm. Hlava jde dozadu a tak se setká s dolní stranou krku, teprve potom může být páteř ovlivněná dále dozadu. Nedá se říct, že by to bylo zjemňování pomůcek.

Na otěži ve shromáždění

Pro toto držení těla platí stejná kritéria jako pro držení „na otěži" - kůň má uvolnit týl a zvednout základnu krku. Obvykle zvedne základnu ještě trochu víc a vzpřímí trochu krk. Kůň je tak vepředu o trochu vyšší.

Mnoho jezdců a trenérů si myslí, že ústředním bodem shromáždění je zvednout týl, aby byl krk svislý. Nebo si myslí, že čím má kůň vyklenutější horní linii krku, tím je shromážděnější. A někteří si dokonce myslí, že ve shromáždění má být krk kratší! Slyšela jsem známého komentátora říkat přesně tohle na olympijských hrách! Hrůza.

Zdrojem těchto názorů je skutečnost, že absolutní většina koní, předvádějící zdánlivě shromážděné cviky, ať už v každodenním tréninku nebo v soutěžích úrovně GP, mají zkrácené krky. To není ideál, ale je to běžné.
Ve skutečnosti se během procesu shromažďování mění držení krku koně jen velmi málo. Mnohem více práce má záď a hřbet. A vyklenutý krk je prostě vyklenutý krk. To už příliš nezvýrazníte, pokud se hřbet neprohne.

Někteří autoři, počínaje Baucherem, říkají, že přesunutí hmotnosti na záď souvisí na vzpřímení krku, protože se hmotnost hlavy posune dozadu a tím se změní také poloha těžiště směrem dozadu. K tomu skutečně dochází a Baucher to dokonce měřil, ale těžiště se přesouvá jen velmi málo. Kromě toho, aby to mělo nějaký efekt, musela by se hlava a krk zvednout do takové míry, že by se úplně prohnul hřbet chudáka koně, dokonce i bez hmotnosti jezdce, který na něm sedí. A u jezdeckého koně to je ta poslední věc, kterou bychom chtěli.

Krk se vyklene pouze do té míry, jak dokáže hřbet udržet. Tím se moc hmotnosti dozadu nepřesune. Hmotnost na záď přesunou ve skutečnosti právě zadní nohy, které došlapují pod tělo, a záď, která se sníží. A nohy i záď musí pro to udělat jednu věc: ohnout se.

Dr. Hilary Clayton nebo Dr. Michael Holmström zkoumali míru došlapování zadních nohou pod tělo v různých pohybech od piafy, přes pasáž, shromážděný klus až po prodloužený klus, a zjistili, že není rozdíl, jak daleko dopředu došlapují zadní nohy většiny koní při srovnání těchto ruchů a cviků v klusu. Zjistili, že při piafě koně došlapují pod sebe méně. A to je skutečně pravda. Je to logické a vůbec to není paradox.

V pracovním klusu se kůň pohybuje dobře a pilně dopředu. To znamená, že přední i zadní nohy došlápnou daleko dopředu a pak začnou podepírat tělo. Kdyby se kůň přitom nepohyboval dopředu určitou rychlostí, jen by si sedl na zadek a vystrkoval přední nohy. Po celou dobu, kdy jde končetina dopředu, čili je ve fázi kmitu, a došlapuje, nepodepírá tělo. Brzdí. Aby koně úplně nezabrzdila (protože my nechceme zastavit), „poddá se" setrvačnosti těla a umožní mu, aby přes ni převalilo, kdy stojí na zemi. Jak tělo překoná kolmou pozici končetiny (končetina jde z trupu kolmo na zem), ta ho začíná skutečně podepírat. Dostává se stále více do zakročení a začíná se odrážet (posouvá tělo dopředu).

V piafě nemá kůň skoro žádnou setrvačnost, a pokud přece, pak je to směrem nahoru a dolů. Takže nohy nedošlapují daleko dopředu, podepírají tělo více či méně vertikálně (kde mají být během celé piafy) a odrážejí se kolmo nahoru (více či méně).

Jediné, co může kůň změnit, aby nesl více hmotnosti na zádi, je větší ohýbání kloubů zadních nohou, čímž sníží záď a ta tak převezme část zatížení od předních nohou. Podsazená záď a ohnuté zadní nohy způsobují, že kopyta zadních nohou, čili podpěrné body, se dostanou blíž k předním nohám a tělo koně se zkracuje. Tím se více zatíží jeho zadní část.

Trochu v hloubce - zalomený u 3. obratle

Někteří jezdci, obvykle ti, kteří touží jezdit koně kulatě, v hloubce nebo podobně, jezdí své koně s krkem a hlavou „trochu v hloubce". Přenechávají „ultra-hluboké" držení krku koně „expertům". Při tomto držení je týl dost dole. Nikdo si to nemůže splést s postojem „nahoře pro závody", jak to nazývají. Toto držení v hloubce je podle nich „tréninkové držení hlavy" a „dobré pro hřbet". V drezurním obdélníku je hlava i krk nahoře, aspoň do určité míry.

Je tady pár bodů, které bychom neměli opomenout v souvislosti s teorií, jak „vyklenutý krk" „zvedne hřbet". Jen málokdo z jejich zástupců ví, jak skutečně pracují svaly a kosti krku a hrudníku koně. Je to vlastně příběh Davida a Goliáše...

K prvním 3-4 obratlům a k samotné hlavě se upíná několik delších a kratších svalů, které jdou až ke kohoutku. Jsou to svaly horní linie krku, chcete-li. Tyto svaly nejsou příliš tlusté a nejsou proto velmi silné. Mají držet hlavu a krk v určité pozici, protože jejich úpon na kohoutek a hrudník je stabilní a úpon na lebku je pohyblivý. Je to jako jeřáb, má stabilní těžké tělo a lehčí krk, který ovládají písty a kabely. Vše pracuje správně.

Ty svaly však nepracují obráceně. Pokud budete držet hák jeřábu, nemůžete ohnout jeho rameno nebo podvozek, nemůžete ho zvednout, pokud ho nezachytíte do něčeho skutečně velkého. Je to stejné jako s krkem koně.

Vršek krku nemůže „vyklenout" a nebo dokonce nadzvednout hřbet tím, že bude táhnout za kohoutek. Prostě není dostatečně silný. Hrudník je masivní a krční svaly jsou tenké.

I kdyby byly dostatečně silné, co by použily jako protiváhu, čili k čemu stabilnějšímu než hrudník by se měly upnout? Aby mohly potáhnout něco takového jako kohoutek, museli bychom se opřít o pevnou základnu (například o zeď?) nebo bychom museli být natolik těžcí (těžší než hrudník), abychom mohli nadzvednout lehčí hrudník. Avšak hmotnost hlavy představuje 4 % hmotnosti koně. A pravděpodobně ji nebudete opírat o zeď.

Takže co se stane, když tyto svaly budou táhnout za kohoutek? No, prostě stáhnou lehčí hlavu směrem ke kohoutku, místo aby udělali opačnou věc. A tím zkrátí horní linii krku. Není to náhodou „zkrácení krku"?

No ale - když to zkracuje krk, nemělo by se to tak dělat. A navíc - krk se prohne dolů, když se zkrátí horní linie, ne? Ale on přece při ježdění „trochu v hloubce" není prohnutý dolů - je velmi vyklenutý.

Ano, horní linie je velmi vyklenutá, protože netáhne hřbetu nahoru, ale je vytažená dopředu. Takže když to (očividně) nefunguje, jak by mělo, co se tedy děje? Svaly nemohou něco „vytlačit ven". Mohou pouze dělat dvě věci - stáhnout se nebo uvolnit se a tím se prodloužit. Tlačit do druhého směru je něco jiného. Co? Jak?

Pokud by hlava místo zarolování dozadu k hrudníku pouze poklesla k zemi, gravitace matky Země by zprostředkovala tah. Ale zde hlava nevisí vlastní hmotnosti k zemi - je táhnutá zpátky dozadu k hrudníku. A to nedělají nějaké kouzelné písty horní linie. Dělají to svaly dolní linie.

Tak dobře. Takže máme páteř, která se trochu podobá řetězu s těžkými články (protože jsou pohyblivé), a máme svaly horní linie a šíjový vaz (červeně) a svaly dolní linie. Krční páteř má danou délku. Podle všech těch řečí o „teleskopickém krku" by si někdo mohl myslet, že je vytažitelná, ale ona není.

Natáhnout se mohou svaly horní linie. A svaly dolní linie se také mohou natáhnout. A potom tu máme šíjový vaz. A ten se nemůže natahovat příliš. Je to vaz, takže sice se natáhnout může, ale je tuhý. Když kůň natáhne nos k zemi, aby se napásl, šíjový vaz se natáhne do maximální délky. Když se kůň natáhne ještě víc (dejme tomu při pasení se z kopce), šíjový vaz limituje toto natažení, takže kůň musí trochu vystrčit nos, protože vaz táhne týl hlavy dozadu.

Když kůň stojí nebo odpočívá, jeho krk je vodorovně. Díky tomu nemá jeho horní linie mnoho práce udržet hlavu a krk nahoře. Když se kůň pase, což by měl dělat denně 12-18 hodin, jeho horní linie je natažená na maximum. Krční obratle jsou také natažené tak, že jsou uspořádané do přímé linie. Linie šíjového vazu a páteře jsou rovnoběžné.

Pokud je nos koně stažený k hrudníku, týl je vytočený dopředu, vyžaduje ještě delší šíjový vaz, zatímco páteř má konstantní délku. Protože je týl snížený a tažený dopředu, šíjový vaz je natažený okolo vrcholku páteře (2. obratel) a vytahuje se ještě více. A je třeba mít ještě delší šíjový vaz.

Do jaké míry se může tento vaz natáhnout? Co ho natahuje? Zůstane ona pohyblivá, tvarovatelná krční páteř neovlivněná vazem, který ji omotá?

Šíjový vaz se příliš nenatáhne. Ani hřbet se nemůže příliš „poddat", takže skutečné prodloužení, které lze využít k tomu, aby vaz omotal krční páteř, není příliš velké. Šíjový vaz je natažen díky tomu, že kůň táhne nos dozadu - čili dolními krčnmi svaly upínajícími se k dolní čelisti. Takže zde dochází k tahu zdola a šíjový vaz nahoře tomuto tahu odolává.

Vyklene se krční páteř uvnitř této války? Ne. Páteř klesne následkem tlaku omotaného vazu. Dolní svaly krku táhnou týl dopředu. Co se tedy stane? Nejslabší článek nevydrží. Relativně nepodpořené klouby mezi krčními obratli se budou ohýbat tak, že páteř nebude tvaru S. To způsobí, že základna krku se vyboulí dopředu. Nemusí se „vyboulit" viditelně, ale když se podíváte pozorně, uvidíte stlačené S uvnitř napjatého krku.

Rollkur neboli extrémně v hloubce

Při tomto držení těla se krk koně ohýbá na maximum. Někteří koně se skutečně dokážou kousnout do „vlastního hrudníku" nebo se skoro kopnout karpálními klouby do brady.

To není špatné pouze kvůli nadměrnému ohnutí přední části krční páteře a kvůli následné změně uspořádání krčních obratlů - je to také velké narušení rovnováhy koně.

Aby bylo možné získat užitek z ovlivňování hřbetu koně, je třeba do určité míry snížit jeho hlavu. Koně, kteří jsou ježděni touto moderní metodou nazývanou „Deep and Up" čili „v hloubce a nahoře", mají hřbet stále prohnutý, stejně jako koně chodící nad otěží a někdy dokonce ještě více, protože krk je zkrácený a toto nepřirozené držení způsobuje narušení rovnováhy koně.

Jednoduchá logika nám řekne, že vyklenutý či zarolovaný krk bude vyžadovat delší horní linii. Svaly horní linie tedy budou táhnout za kohoutek a budou táhnout hřbet nahoru. Ale táhnout hřbet nahoru je velmi těžká práce. Tuto práci mohou zvládnout silné hýžďové svaly a bedrovce, protože jsou velké a tlusté a upínají se k pevným nohám na zemi. Krk má pouze sám sebe coby protizávaží a může se jen zatnout.

Koně v této pozici mají málokdy hladký a harmonický krk - vždy mají vyboulení v jeho horní části (splenius) a horní a dolní linie spolu „bojují". V přírodě kůň nikdy nedrží hlavu takto daleko za kolmicí déle, než několik sekund. A vždy, když ji tak drží, je to provázeno napětím, protože kůň se takto předvádí, dává najevo neposlušnost či nadmíru energie, kdy přitom navíc krkem „mává".

Také zrak je narušený, protože úhel hlavy je tak nepřirozený - jak už jsem řekla, kůň v přírodě tak daleko za kolmicí nikdy nedrží hlavu déle než pár sekund. Moderní výzkumy ukázaly, že i v mnohem přirozenější pozici „na kolmici" je ostré zorné pole koně poměrně malé - vlastně omezené na zem pod nosem koně. V této pozici by to znamenalo, že kůň uvidí pouze svůj vlastní hrudník.

Umím si představit, že je narušený smysl koně pro rovnováhu, protože rovnovážný orgán se nachází ve vnitřním uchu, jako u člověka. I my lidé máme velmi změněné vnímání rovnováhy, pokud držíme hlavu v neobvyklé poloze, nebo když ji snížíme, takže se hlava překrví.

Tato pozice se stěží obejde bez omezení. Sama jsem to viděla jen v několika výjimečných situacích, kdy jezdec není schopen dělat vůbec nic a jen z různých důvodů táhne. Ferro na obrázku vpravo byl údajně ježděn klasicky bez rollkuru. Kdo by si pomyslel?

Dopředu-dolů-ven neboli Long'n'Low

Velká skupina jezdců se na pojem „dlouhý a dole" (long and low) dívá skrze prsty. Myslím si, že je to proto, že slovo „dlouhý" jim nějak připomíná roztaženého koně valícího se po předku. To ale není „long and low". Během „long and low" musí být kůň aktivní a vybalancovaný zezadu a odtud se uvolněně natáhne dopředu dolů. Ale i toho se velká skupina jezdců bojí a raději své koně jezdí místo toho „dolů a dohromady". Výrazem „dohromady" mám na mysli nos koně směřující k hrudi, což těmto jezdcům jaksi zasazuje tuto podivnou nataženou polohu hlavy do „legitimních mezí". Tito jezdci nemají rádi uvolňovací části jezdeckého výcviku. Je to proto, že by rádi jezdili nižší, zarolovanou hlavu jako součást tréninkové „práce", s důrazem na slově „práce". Ale...

To není „pracovní" pozice! Je to uvolňovací pozice! Práce probíhá bez onoho vytažení dolů. Jde hlavně o tu změnu držení těla koně, střídání aktivní práce ve větším vzpřímení a s ohnutými klouby zadních nohou a uvolnění v natažené pozici dopředu-dolů-ven. To zlepšuje pružnost hřbetních svalů. A ne „tah-protažení-tah-protažení" v maximálně natažené pozici. Koni se dovolí takto se natáhnout po krátké „práci" ve shromáždění. Během této „práce" by kůň měl neustále projevovat touhu natahovat se tímto směrem, ale samozřejmě to neudělá, dokud mu to jezdec nedovolí tím, že ho pomalu nechá vytáhnout otěže z rukou.

Také není nutné nechat koně pokaždé vytáhnout úplně až dolů k zemi. Koně, kteří nemají dobře utvářený krk, mohou mít problém udržet rovnováhu, rytmus a uvolnění, když je jejich hřbet „donucený" udržovat nižší pozici hlavy, než kolik se jeho svaly dokážou natáhnout. Je jedna věc pást se natažený až na zem bez jezdce, jiná věc je klusat vytažený dolů v rytmu a rovnováze s jezdcem.

Je také dobré střídat úplné natažení koně dolů a natažení jen do určité výšky, protože pokud se kůň vždy natáhne až dolů, bude si myslet, že to tak musí být vždy. Může pak začít vytahovat otěže, ne proto, že by byl neposlušný, ale proto, že si myslí, že to je tak správně.

Někdy je také náročné nechat si vytáhnout otěže a pak je zase honem sbírat, takže někdy je dobré nechat koně vytáhnout jen do určité míry.

Většina jezdců netuší, jak často se potřebují koně protáhnout. Pravidlem však je, že pokud požadujete po koni 10 kroků velmi shromážděného klusu nebo polovičních překroků, kůň potřebuje 20 kroků relaxace v DDV, aby jeho svaly mohly vypumpovat vedlejší produkty metabolismu a získaly z krve nové živiny. Pokud koně necháte vytáhnout se pokaždé, když udělal něco správně (a dokonce i když udělal malilinký úspěch), podpoříte ho ve snaze pokoušet se o další úspěch, protože se mu bude líbit odměna - protažení!

Někdy se diskuse o DDV chytí do sítí PK/ZK. Kůň natažený dolů může být trošinku ZK a najednou se všichni starají jen o ZK. Podle mě jsou v tomto případě poznámky o ZK jen plané řeči! Ale přesto.

Čím níž nese kůň hlavu (vytažený dolů), tím menším zlem je ZK. Pokud se kůň hrabe nosem v hlíně, není několik stupňů ZK skoro nic. Žuchvy jsou stále trochu otevřené, přestože ne perfektně. Ale být ZK v téměř vzpřímené pozici vyžaduje už velké nekorektní úsilí krku koně, větší, než je trochu ZK v natažené pozici. Takže se tím netrapte.

Žádná pozice - pouhé nicnedělání

Tato pozice, která nemá vůbec žádnou výcvikovou či tréninkovou hodnotu, se často považuje za protažení dopředu-dolů-ven. Je dobrá pro vykrokování koně po obvodu jízdárny prvních 5-10 minut jezdecké hodiny nebo jako přestávka během práce. V této pozici by neměl být kůň ježděný delší dobu. Pokud si chcete na něco sednou - použijte gauč nebo křeslo. Ale nezatěžujte po delší dobu hřbet koně bez jakékoli aktivity zezadu. Nemá to žádný smysl.

Jakmile si kůň zvykne na své okolí, je třeba si i na vyjížďkách zvyknout na to, že koně je třeba jezdit aktivně od zádě, aby jeho kyčle aktivovaly hřbet a ten se pod jezdcem vyklenul. Kůň má být ježděn narovnaný a uvolněný, ne ochablý a prověšený. To pouze hřbet koně nepřiměřeně a zbytečně unavuje. Mezi prací se má kůň nechat takto trochu projít, pokud potřebuje „mentální uvolnění", jako například klisna na fotce, která těžce pracovala na malých překážkách. Jezdec ji takto nechá občas obejít jedno nebo dvě kola na jízdárně.

Hodně jezdců tímto způsobem koně zahřívá, protože si nesprávně myslí, že je to „long and low". Není. Je to pouze snížení krku, kdy kůň nijak nepracuje ani neprotahuje hřbet a neohýbá zadní nohy, aby jezdce správně nesl. Je to pouze uvolněné držení těla, kdy kůň vykládá minimum úsilí. Samozřejmě není nic špatného takto kráčet 5 minut při zahřívání. Ale nepleťte si to s aktivním natažením dopředu a dolů nebo s protažením hřbetu pod sedlem. Kůň si přitom pouze zvykne na přítomnost jezdce a trochu nasbírá síly před prací.

Nadměrné ohnutí v týlu

Toto držení těla není tak časté jako "trochu v hloubce - zalomený u 3. obratle", které jsem popsala výš. Toto je obvykle výsledek snahy dostat koně během práce „nahoru" poté, co byl trénován zarolovaný a „v hloubce", ale jezdec mu dostatečně nenabídne otěže, protože se snaží ho držet nahoře rukama. Někteří koně ježděni v hloubce se naučí maximálně vyklenout týl pomoci krátkých svalů dolní linie krku a dokážou předvést „nahoře" i „v hloubce".

Když je týl nadměrně vyklenutý, objeví se na něm boule, což je známkou toho, že je zde nepřiměřený zlom mezi lebkou a 1. obratlem. K tomu dochází přesně za zadním okrajem nátylníku. Od prvního obratle k týlu jde několik krátkých, ale důležitých svalů a ty jsou přitom obvykle přetažené a napjaté.

Tato oblast má být u koní, kteří jsou ježděni správně na otěži, plochá a hladká. Pokud tomu tak není, je to proto, že jezdec buď táhne za otěže a stahuje hlavu koně dozadu a nadměrně klene týl, nebo kůň zatíná čelisti a žuchvy a táhne hlavu sám dozadu, obvykle jako odpověď na ostré udidlo nebo obecně na nepohodlí, nebo se pokouší vyhnout pomůcce. Toto chování způsobuje, že svaly jsou naběhlé. Mnoho nadměrně klenutých koní má na každé straně krku velkou bouli, jednak proto, že jsou nadměrně vyklenutí, nebo protože se tam vůbec neuvolnili a mají tyto svaly ve ztuhlé a zkrácené i během práce.

Držet silou nahoře

Toto držení těla lze také často vidět na drezurních obdélnících. Nemusí to mít nic společného s tím, jak byl kůň trénován, protože to může být výsledek použití síly až na obdélníku. Jezdec táhne jak ďas za otěže, aby udržel hlavu nahoře, nebo drží koně, aby neutíkal, nebo takto uvězní hlavu koně v kontrolovatelném úhlu. Právě na závodech je tento jev častější, protože všichni jsou v cizím prostředí nervózní a napjatí, kůň je na obdélníku sám a jezdec má během soutěže pocit, že nesmí nic pokazit.

Bohužel mnoho milovníků drezúry si myslí, že tento styl vypadá hezky a kůň je jakoby „plný síly" a skutečně věří, že toto JE shromáždění, protože právě toto vídávají na závodech a vidí, že za to dostane dvojice vysoké známky. To je opravdu smutné. A ještě smutnější je to, že tito koně někdy vyhrají, protože oni jsou ti, kteří úlohu zvládnou „v klidu", zatímco koně ježděni mnohem lehčeji se třeba leknou, zazmatkují, viditelně se něčemu brání atd.

Toto držení těla s sebou přináší mnoho nebezpečí. Pro koně je to v každém případě škodlivé. Je to také špatné pro výcvik jezdce. Aby kůň mohl takto držet tělo, musí stáhnout horní linii, čili svaly hřbetní, okolo kohoutku a na horní straně krku. To tlačí páteř dolů mezi přední nohy a táhne krk nahoru. Stažené svaly nad lopatkami způsobují, že lopatky mají výraznější pohyby. Když pak na koni sedí jezdec, cítí tyto větší pohyby předních nohou, krk se zvedá a pohyby lopatek jsou tak velké, že je lze vidět, a jezdci se zdá, že kůň se vzadu snížil. Přirozeně to pak zamění za shromáždění, přestože jde ve skutečnosti o jeho opak.

Ano, říkala jsem, že se zdá, jako by se kůň vzadu snížil. Jak je to možné? No, pokud sedíte v sedle a kůň prohnul hřbet a zvedl krk, sedlo se sklonilo dozadu. Zadní rozsocha klesne do prohnutého hřbetu koně a ještě toto prohloubení zvýrazní. Úsilí koně držet krk nahoře způsobí, že horní linie okolo kohoutku ztuhne a nadzvedne se. To si lze snadno splést se „zvednutím kohoutku" a považuje se to za dobrou věc.

Ve skutečnosti je pro koně nemožné vymanit se z tohoto prohnutého držení těla s těžkým jezdcem na hřbetě a krk táhnutým nahoru a dozadu. I kdyby chtěl pod jezdcem chodit korektně, v této situaci bude většina koní pokračovat v nekorektní práci nebo bude svému jezdci odporovat. Je skoro nemožné dostatečně zvednout hřbet, aby se zadní nohy mohly dostat pod tělo, aby se zkrátila dolní linie koně a vyklenula se pod jezdcem. Tento způsob ježdění může být příčinou vážného problému nazývaného „kissing spines", zánětu tihových váčků podél krku, artrózy hlezen a předních spěnek, tvorby prasklin ve svalech okolo lopatek a kostnatění kloubních ploch mezi krčními obratli.

A to je jistě důvod, proč většina zastánců ježdění v hloubce zůstává u ježdění zarolovného koně - protože se děsí onemocnění koní, která přicházejí s tímto prohnutím. Pro ně je opakem prohnutí „hloubka", a opakem „hloubky" je „nahoře". A toto „nahoře" není dobré, kromě toho, že se tak jezdí na závodech, ale protože to koně prohýbá, je v tréninku lepší jezdit ho v hloubce a ono „nahoře" si nechat až na závody. A možná dělají nakonec dobře...

Pokud nedokážete najít takové držení těla koně, kdy bude mít vyklenutý krk i hřbet, možná jste si ani nedali tu práci mu říct, jakou pozici by měl zaujmout. Nebo že by nás mělo těšit, že vidíme mnohem méně jezdců, kteří drží své koně s hlavami nahoře a jezdí je až do stavu vyvolávajícího kissing spines? Ve jménu shromáždění.

Mnoho jezdců argumentuje tím, že přece nemůžete táhnout jeho hlavu a krk nahoru proti vůli koně, protože, konec konců, kůň je vždy silnější než jezdec, takže takový boj musí vždy vyhrát. To bohužel není pravda. Možná je kůň silnější, ale jezdec dokáže mnohem lépe využít bolesti koně. V nejhorším pomůže páka, ale mnoho jezdců to dokáže i na pouhém stihle.

A mnoho jezdců dokáže neústupněji trvat na svém požadavku než většina koní, navíc mají plán a cíl, kterým je dostat hlavu a krk koně nahoru. Kůň má pouze nejasnou snahu něco udělat, aby se chránil, a někdy je vydržet tím nejlepším, co může udělat. Také pohyb dopředu, obvykle v rychlém tempu, způsobí uvolnění endorfinů do těla koně, což mu do určité míry zmírní bolest. To je způsob, jak lze jezdit na koni s nepadnoucím sedlem, které ho odírá do otevřených ran, a kůň nebude nijak reagovat, dokud nezpomalí a sedlo se mu nesundá. Pamatujte si, že koně jsou stvořeni k pohybu a útěk je jejich jediným způsobem přežití.

Nad otěží

Hodně jezdců a trenérů nerozezná pěkně vzpřímený a vyklenutý krk od pozice „nad otěží". Myslí si, že jakmile je kůň nějak sám od sebe vyklenutý a vzpřímený vepředu, je to proto, že se vyhýbá kontrole. Dobrý kůň podle nich zůstane dole, bude táhnout otěže dolů.

Je pravda, že když poprvé pod sebou ucítíte skutečně shromážděného koně, může vám připadat velmi silný a nekontrolovatelný, protože takový kůň není uvězněný a tažený dolů.

Myslím, že se to dá nazvat věcí důvěry. Musíte věřit koni, že se nedostane nad otěž, ale že se nechá vzpřímit a bude se pohybovat v póze. Musíte se smířit s tím, že bude lepší, když se v 9 případech z 10 dostane nad otěž (když se pokazí shromáždění), než by se dostal dolů za kolmici a položil by se do rukou. A to mě přivádí ke smutné části této kapitoly... ¨

Kůň, který byl léta trénován chodit s hlavou za kolmicí, nebude schopen se vyklenout do pěkného shromáždění. Jeho zvyk držet hlavu a krk v pevné pozici povede k tomu, že kůň se dostane nad otěž. Je to proto, že krční svaly byly trénovány udržet páteř ve výrazném S a ne krk vyklenout a teleskopicky vytáhnout. Takže vyšší nesení týlu a nos vepředu automaticky přinutí krk a hrudník klesnout mezi lopatky, kůň tak znovu získá rovnováhu a dostane se nad otěž.

Většina koní, kteří chodí nad otěží, se aktivně brání působení udidla. Ale i mnoho jezdců typu „hele-nejezdím-rukama!" ve skutečnosti mají koně nad otěží, přitom se vlastně ani o přilnutí nesnaží, takže koně nemají čemu odporovat. Tito koně mohou být prohnutí, ale mohou být i v přirozeném držení těla, nebo něco mezi tím. To druhé je samozřejmě lepší, ale pravdou zůstává, že kůň je stále nad otěží. Aby byl kůň na otěži, potřebuje přilnutí a kůň musí nabídnout své svaly u týlu a přilnutí přijmout. Udidlo musí ležet přes jazyk (a pokud možno na dásních) a ne na stoličkách (protože nos koně táhnou dopředu ztuhlé týlní svaly).

Mnoho příznivců klasických ideálů se rádo dívá na staré fotky „Mistrů". Když tyto fotky ukazují jezdcům orientovaným na moderní drezurní ježdění, těmto se obvykle koně zdají být prohnutí a nad otěží. Ano, někdy je to pravda. Mám několik starých knih, kde jsou prakticky všichni koně nad otěží a mají převrácené krky a prohnuté hřbety. Koně takto mohou chodit a přitom stále do určité míry ohýbat hlezna. Neříkám, že je to žádoucí nebo správné. Kůň musí být vepředu vyklenutý, aby si mohl chránit krk a hrudník.

Ale většině příznivců moderního drezurního ježdění se na těchto obrázcích nepozdává menší vyklenutí krku, například i na fotce majora Nyblaeuse na koni Safari zde vpravo v piruetě, která je stoprocentně korektní. Oni naopak mají rádi krky co nejkulatější a dokonce i tehdy, když se krční svaly vyboulí, jak jen mohou; jim to připadá velkolepé a výrazem síly. Nezáleží na tom, zda je krk vyklenutý, hladký, korektní a zda je celý kůň kulatý od zádě, protože nos je vepředu. Je to prostě případ netrénovaného oka - nebo se vyjádřil někdo, kdo by měl stejné potěšení i z pohledu na lochneskou dráhu.

V pravidlech FEI se časem pozměnily paragrafy pojednávající o svislém nesení hlavy v nejshromážděnějších cvicích, např. piafě. Nyní pravidla dovolují, aby byl kůň při maximálním shromáždění na kolmici. Nevidím jiný důvod této změny pravidel, než že je to přizpůsobení se modernímu prostředí nadměrného klenutí krku koní. Čím je kůň shromážděnější, tím má svislejší krk. Čím má svislejší krk, tím méně je hlavě umožněno viset dolů vertikálně. Aby byla hlava na kolmici, když je na kolmici krk, musí kůň použít svaly dolní části krku nebo tu hlavu musí táhnout jezdec otěžemi. To však koni ztěžuje vyklenout krk a zvednout hřbet, ne usnadňuje!

V piafě je mnohem přirozenější a biomechanicky korektní nechat koně dostat se do pozice dost daleko před kolmici, protože má vyklenutý a vzpřímený krk. Takže skoro v rozporu se změněnými pravidly.

Kritika musí být konstruktivní. Příště si proto ukážeme, jak vypadá správné natažení a správná práce s koněm.