MS 2004 v jednospřeží - ohlédnutí za Åstorpem

23. 8. 2004 Petr Kraus Autor fotek: Petr Kraus

Ve dnech 21. 7. až 25. 7. 2004 se v malém švédském městečku Åstorpu konalo v pořadí již 3. MS v závodech jednospřeží. 63 vozatajců ze 20 zemí Evropy a Ameriky soutěžilo jak o titul individuálního šampiona pro příští dva roky, tak o zisk trofeje nejlepšího světového týmu.

Fakta o MS

Jako pořádající země mohlo Švédsko postavit kromě 3-členého týmu do soutěže národů dalších 6 závodníků do individuální soutěže a zcela této možnosti využilo. Celkově kompletní soutěž dokončilo 58 spřežení, 2 skončili hned po drezúře, přičemž švýcarský závodník Willy Stockli byl vyloučen pro "nehumánní uždění koně" (oficiální zdůvodnění). V zákulisí se proslýchalo, že měl tak ostré udidlo, že jeho koni zčernal jazyk.

Celkovým vítězem se stal tým Švédska, v jednotlivcích pak švédka Maria Kahlrle se švédským teplokrevníkem. S jedinou vyjímkou závodili všichni Švédové se švédskými teplokrevníky, za vítěze mezi koňmi lze tedy považovat právě toto plemeno. V jednotlivcích obsadil 2. místo Jan van den Borek z Nizozemska spolu s tmavohnědým valachem Oscarem (1996) a 3. místo Ben Simonsen z Finska s černou klisnou dánského chovu Artemis (1991).

Za vítěznými Švédy se dále umístili ostatní národy v tomto pořadí: Finsko, Polsko, Německo a Velká Británie.

Z koní byl nejvíce zastoupen švédský teplokrevník, pak velšský cob, holandské plemeno KWPN a k vidění byla i plemena málo v naších krajích pro soutěže spřežení obvyklá, jako např italské plemeno murgese, arab, lusitano, trakén a hackney. Soutěžilo 52 valachů, 12 klisen a 4 hřebci. Nejmladšímu koni bylo 6 let, třem nejstarším 18. Celkem se účastnilo 70 koní při průměrném věku 11,5 let. Koně ve stáří mezi 10 až 13 roky pak tvořily celou polovinu všech přihlášených koní.

Prezident sboru rozhodčích byl Tjeerd Velstra (HOL) a sekundovali mu Martha Hanks-Nicoll (USA), Pierre de Chezelle (FRA), Ulf Gson Hammargren (SWE) a Enno Georg (GER). Stavitelem tratě pro maraton i parkur pak byl Richard Nicoll (USA).

Organizace

Areál v Astorpu byl kompaktní, vše bylo koncentrované na jednom místě. Skýtal 3 kryté haly, travnatý a pískový obdélník a řadu tréninkových ploch a opracovišť. Organizátoři byli velmi milí, pozorní a nadšeni pro organizaci. Přesto nezvládli nepřízeň počasí. Částečně je omlouvá, že posledních 14 let bylo v místě konání vždy příjemné a slunné léto. Aktuálně to vypadalo tak, že kromě polojasna v sobotu pršelo a pršelo a teplota se pohybovala kolem 13 stupňů. Nebylo možno používat řádně tréninkové plochy, hlavní drezúrní soutěž se přesunula na původně plánované opracoviště, kde byl povrch nikoliv travnatý, ale štěrkovo-pískový a značně nerovný. Alternovaly se plochy opracovišť, které byly umístěny, mimo jiné, na parkoviště aut, které nebyly v rovině a neměly správný rozměr.

Druhá zásadní výtka se týká jídla. Těžko by se našla v Čechách hospoda nejnižší kategorie, kde by si dovolili servírovat to, co nám usměvaví astorpští.

Shrnuto: na jedné straně snaživí a milí organizátoři a dobrá organizace samotných závodů, na druhé straně ne zcela vyhovující areál a úroveň souvisejích služeb odpovídajících MS.

Češi v Astorpu

Českou ekipu čekalo více než 900 km přes Německo a Švedsko a 6 hodin na trajektu mezi německým Rostockem a švédským Trelleborgem. Ač vybaveni navigačním systémem, neodpustili jsme si po chvilkové ztrátě cestovatelské koncetrace prohlídku centra Berlína. Do Astorpu přijíždíme již bez větších komplikací za tmy a vítají nás mílé zástupkyně organizatorů. Základní tábor rozbíjíme těsně vedle stájí na mírném, částečně rozbahněném svahu. Ten se mění ve svah zcela rozbahněný poté, co dorazí kanadský kamion, vybavený sprchou, jejíž odpad ústí kousek nad námi.

Českou reprezentaci tvořili jezdci Tomáš Barták, ml. (1983) se spolujezdcem Adamem Bartákem (1981) z Jezdeckého klubu Hřebčín FAVORY Benice a Jan Exnar (1983) se spolujezdcem Vladimírem Štursou z Jezdeckého klubu SZŠ Havl. Brod, oba týmy s kladrubskými valachy Legonem (1994), resp. Favory Ramonou (1998) a stejně tak Libor Kurka (1967) se spolujezdkyní Lucií Máchovou a s českým teplokrevníkem, klisnou Colombinou, který zaskočil za původně nominovaného, ale pro zranění koně nezpůsobilého Jiřího Koníře. Celkem spolu se závodníky vyrazilo 18 lidí (bohužel bez trenéra) a 3 koně (bohužel bez čtvrtého náhradního). Pro Česko šlo o historicky první účast na MS v jednospřeží a vyslali jsme jedno z nejmladších družstev, s věkovým průměrem 26 let, po vyřazení Libora Kurky pak soutež dokončily oba 21 letí jezdci. Liborovi neprošla Colombina kondiční a zdravotní prohlídkou po maratonu.

Celkově jsme dopadli tak, jak předvídaly střízlivé hlasy před i v průběhu samotného šampionátu. Jan Exnar na 44. a Tomáš Barták, ml. na 45. místě. Takže sice žádné velké zklamání, ale ani žádné překvapení. V soutěži družstev, kde jsme skončili na 16. místě, nám jednoznačně ublížila absence čtvrtého, náhradního koně. Jen nastoupením Libora Kůrky do parkuru, bez ohledu na jeho výsledek, bychom se posunuli na 14. místo. Zatímco např. u Argenticů to lze pochopit, u naší výpravy ne. Těžko obstojí argument, že jezdci a federace se nedokázali včas shodnout, zda čtvrtého koně vyslat, když koní, kteří splňovali kavalifikační kritéria bylo dostatek, stejně tak jako chovatelů ochotných koně poskytnout.

Vítězkou drezury se stala švédka Cecilia Qvarnstrom se švédským teplokrevníkem valachem Marco Bayem (1993) a s výsledkem 37,4 bodu. V české výpravě zavládl po drezurách optimismus, neboť Jan Exnar se umístil na 30. místě s 51,8 bodu. Skvělý výsledek. Na korektním povrchu a s lepším jménem u rozhodčích je schopen se ještě zlepšit. Na špatné jméno si nemůže stěžovat bývalá mistryně světa Arja Mikkonen. Tato Finka obsadila 2. místo s 38, 6 bodu a podle všech, tedy asi kromě Finů, hodnocení vůbec neodpovídalo předvedenému výkonu. Rozhodčí ve Švédsku měli Arju zřejmě rádi. Možná za její zásluhy a historické výkony, možná proto, že ji trénuje bývalý mistr světa ve čtyřspřeží Tomas Eriksson a ona je zase vlastníkem jednoho z jeho koní. Konečně je to jedno a prostě kromě sportovního výkonu je třeba si zlepšovat i své závodnické jméno, jak jinak, ostatně. Libor Kurka i Tomáš Barták, ml. se po průměrném výkonu umístili na 49. místě s 58,0 bodu, resp. na 52. místě s 58,2 bodu.

Maraton měl 3 úseky o celkové délce 8 100 m a vedl z 1/3 po asfaltu, pak lesní oborou, vše v rovinatém terénu. V úseku E bylo 8 překážek, z toho 3 obsahovaly vodu a 3 povinné průjezdy po trati. Vítězný Dán Henrik Hoper a jeho holštýnský valach Roan (1995) strávili v překážkách cca 6 a půl minuty čistého času a byli tak průměrně o 11 vteřin v každé překážce rychlejší, než nejlepší z našich. Tím byl Libor Kůrka a umístil se v maratonu na solidním 39. místě, následovaný Tomášem Bartákem ml. na 44. a Janem Exnarem na 49. místě. Rozhodčí před maratonem upozorňovali závodníky, že nadměrné použití biče bude penalizováno a také v hojné míře bylo. Ke cti našim závodníkům slouží, že ani jeden z nich nebyl za tento prohřešek napomínán.

Závěrečný parkur pak, při občasném lijáku, znamenal pro naše barvy mírné polepšení a pro diváky skvělou podívanou v rozjížďkách, ze kterých nakonec vyšel jako vítěz Američan Fred Merriam (celkově až 36., vůbec mu nevyšel maraton).

Závěr

Naše reprezentace se ve Švédsku neztratila, předvedla snahu a bojovný výkon a byla to její první zkušennost se soutěží tohoto rozměru.

Zásadní vlivy, proč nejsme zatím na dohled světové špičce, jsou dle mého názoru dva. Česká reprezentace nemá k dispozici stálého trenéra, který by zodpovídal jak za koncepci celoroční a nejlépe pak ještě dlouhodobější přípravy a nemá ho k dispozici ani na jednotlivých mezinárodních závodech samotných. Za druhé - v jednotlivých jezdeckých klubech neprobíhá stálá a plně profesionální příprava (jak je tomu pravidlem u špičkových týmů). V Astorpu se to projevilo jak na menší připravenosti jezdců a koní (oproti světu), tak i na jejich nedostatečné taktické vyspělosti v průběhu závodů. K tomu všemu můžeme připočíst i horší technické vybavení, kdy např. naše kočáry pro maraton byly při váze okolo 230 kg až o 60 kg těžší, než kočáry konkurence.

Přesto, ale spíše právě proto, je třeba vyzdvihnout a ocenit výkon našich jezdců a závodních týmů. Jejich nadšení, zájem a bojovnost zajistily vzhledem k okolnostem solidní výsledek a jsou příslibem do budoucna. Pokud čeští vozatajci půjdou cestou větší profesionalizace svého sportu a pokud dokáží ve spolupráci se svými jezdeckými kluby a federací zlepšit materiální a organizační předpoklady, můžeme se v horizontu několika let dočkat zásadně lepších výsledků. Koně i lidi na to máme.

Příbuzné články: