Angelika je mladá zaměstnankyně stáje, jejíž majitelé celý kurz organizují. Protože v únoru, na prvním běhu, bylo místo, zúčastnila se ho na půjčené klisně, osmileté starokladrubské bělce Anemona. Dle vyjádření jezdkyně je klisna „tuhá a nekompaktní“. Roluje se, jede jak tank, v obratech padá na vnitřní lopatku. Nevypadá příliš přiježděně. Opět zde platí pravidlo, že kůň, který se roluje, má být zatím ježděn s otevřeným týlem ve vyšší pozici hlavy.

Pan Poisson jezdil na pěkném hnědém patnáctiletém angloarabském valachovi. Jakožto jezdec byl na koni na první pohled velmi „pohyblivý“: rozhazoval rukama a neustále ho všelijak „připotahoval“ za hubu ve snaze snížit mu hlavu a dostat na přilnutí, vytahoval paty a koně neustále přikopával, aby udržel požadované tempo. Jeho kůň byl přitom dost temperamentní a očividně velmi citlivý. Na jezdcovy ruce reagoval „útěkem“, čili se zaroloval za komici, před holeněmi se chránil ztuhnutím, zrychlením a výrazným zkrácením kroků. Vypadalo to, že se jeho předek pohybuje jinak, než záď.

Dalším jezdeckým oříškem byla mladá andaluská klisna (nar. 2002). Od počátku (čili asi rok, možná i méně) s ní pracovala i na ní jezdila skoro výhradně její majitelka, příjemné štíhlé děvče s pěkným sedem a kultivovaným jezdeckým projevem, byť trochu pasivním. Přestože začátky měla její andaluzanka pravděpodobně korektní, neubránila se tato dvojice několika velmi závažným chybám.

Následující kůň má podobný problém, jako mnoho drezurních teplokrevníků – lehání do rukou a neschopnost se uvolnit. Zde však máme ještě jednu nepříjemnou skutečnost – hnědý Faustino absolutně „neleze dopředu“.

Daniela a Edith měly na červnovém kurzu kvalitní sportovní teplokrevné koně, jejichž problémy byly docela podobné: následkem „moderního drezurního výcviku“ byli koně ztuhlí, lehali do otěží a pro jezdce byla dřina na nich jezdit, přestože koně byli chodiví a „přiježdění“.

V dnešním článku popíšu práci další dvojice, která mi svým stylem i jezdeckými problémy trochu připomínala Franze na jeho bílém koníkovi z minulého článku.

Tímto článkem bych ráda zahájila malou „sérii kasuistik“ a tím představila principy „légèreté“ přímo na praktických příkladech. Pokusím se aspoň ve zkratce popsat, co jednotlivé dvojice pod vedením Philippe Karla během obou kurzů prováděli a vynasnažím se i vysvětlit, proč.

Konečně jsem se dostala k sepsání reportáže z druhého kurzu školy „légèreté“ francouzského jezdce a trenéra Philippe Karla, který se konal v červnu 2007 v jezdeckém areálu Marienhof ve Spillernu u Vídně. Díky krásnému počasí jsme se všichni přesunuli z haly na venkovní jízdárnu, kde jsme ve stínu košatých stromů strávili další čtyři velmi zajímavé, poučné a příjemné dny.

V současné době je tento francouzský jezdec, trenér, dřívější člen Cadre Noir v Saumuru a autor několika knih znám především coby neúprosný kritik moderní „sportovní“ drezúry. Ta je charakterizovaná zarolovanými koňmi máchajícími ve falešném prodloužení předníma nohama, kteří sice dokážou odšlapat jakýkoli cvik požadovaný v úlohách GP, ale základy skutečné drezurní gymnastiky a postupná příprava, respektující veškerá pravidla rozvoje shromáždění, se jich ani nedotkla.