Martin a podivná angloarabka

První kurz v červnu 2007 odjezdil Martin na svém hnědáčkovi, který bohužel onemocněl, takže v roce 2008 jsme ho mohli vidět na drobné rezavé angloarabské klisně. Ta je prototypem jezdecky nepovedeného koně, o to větší výzvu představuje pro trenéra i jezdce samotného. Přestavěná, s výrazným jelením krkem, který v každou možnou chvíli zvedne nahoru, přitom velmi citlivá a dobře chodivá. Martin sám je aspoň od pohledu citlivý a přemýšlivý jezdec s klidným korektním sedem. Jediným nedostatkem jsou poněkud pasivnější ruce, které se nehýbají v prstech, což je důležité pro měkký kontakt s koněm, především s tím citlivějším v hubě. (Mimochodem – příznivci PNH možná znají jeho jméno, které zní Martin Wimmer ;-), protože společně se svojí partnerkou Patricií Valdhaus, která je také účastnicí kurzu PK a bude o ní řeč příště,  jsou oba dva oficiálními instruktory PNH).

Po první hodině v lednu bylo jasné, že budou muset cíleně pracovat na akci-reakci, čili postupně se zvyšujícím vytahováním udidla nahoru do koutků huby vyvolat v koni nepohodlí a při jeho náznaku o vytažení hlavy dopředu a dolů ihned ruce snížit a následovat v měkkém kontaktu hubu koně. Ve chvíli, kdy kůň kontakt „zahodí“, ihned zase vyvíjet postupný tlak nahoru do koutků. Je to proces učení, který se stále zkracuje, až bude stačit pohyb udidla s náznakem do koutků. Zároveň bylo potřeba trochu „rozpohybovat“ krk klisny do stran a vyklenout v týlu, protože byla velmi neohebná a chodila s nosem příliš vystrčeným dopředu. Pracovali v kroku a klusu na rovných čarách i kruzích.

Angloarabská klisna má problém se vytahovat za udidlem.

Vztah mezi hubou koně a rukou jezdce je velmi důležitý, protože člověk má nejšikovnější ruce a kůň hubu. Obojí je citlivé a obojí běžně velmi používané.

Oblouky a kruhy využíval Martin k ohýbání koně a přitom k jeho vyklenutí, kdy vnější otěž zůstává dole „na kohoutku“ a vnitřní ruka se zvedá, aby vytažením udidla do koutku koně ohnula dovnitř a přitom vyklenula týl. I tento proces se stále zjemňuje, až bude kůň schopen vyklenout se na pouhý pohyb udidla ve vnitřním koutku, bez ohledu na to, zda je na kruhu nebo na rovné linii. Z tohoto vyklenutého ohnutí Martin opakovaně nechával klisnu vytahovat na stálém a měkkém kontaktu.

Při této práci je velmi nutné správné načasování působení rukou. Včas ruce snížit, když kůň naznačí chuť se vytáhnout, včas je zvednout, když kůň zahodí kontakt, včas snížit vnitřní ruku, když se kůň ohne a vyklene. A navíc vše dělat stále jemněji a snažit o stále menší signály. Martinovi to docela šlo, přestože neměl ještě reakce spolehlivé. V kroku i klusu se klisna byla schopna dostat na měkký kontakt a trochu se vytahovat. Problémy samozřejmě představovaly přechody či jiné změny (směru například). Při ohýbání měl Martin tendenci utíkat vnější rukou dopředu.

Klisna se hůř ohýbá na levou ruku, proto je třeba ji v tomto ohnutí nechávat vytáhnout dopředu a dolů, aby se protáhly zkrácené pravé krční svaly. Na kruhu ji taky občas „utekla“ záď ven. Ale jsme v tréninku a je třeba řešit problémy jeden po druhém od jednoduššího ke složitějšímu: větší problém je ten, že se kůň špatně ohne, ten je třeba řešit nejdříve, pak mohu zvládat utíká zádí z kruhu. Prioritou je nyní do všech stran ohebný a pružný krk, proto není řešením jezdit na velkých kruzích, kde kůň zádí nikam neutíká.

Ohýbání ve cvalu je problematičtější, protože kůň je v tomto chodu celkově více stabilizován. Proto ho musím „naohýbat“ v kroku a klusu. Ve cvalu Martin střídal větší kruhy se snahou o dobré ohnutí a cval na rovné linii s výrazným narovnáním a vytažením koně. Další hodinu zkoušeli i dovnitř plec v kroku, ale především na levou ruku narazili na poměrně velký problém s ohýbáním klisny, na kterém se prostě bude muset pracovat „za domácí úkol“.

Když klisna ve cvalu zvedne hlavu, musí Martin zahájit akci-reakci.

V září se dvojice předvedla docela dobře. Ohýbání i vytahování klisny už Martin zvládal a problémy měli většinou pouze při přechodech – nejhorší byly přechody do cvalu, kdy klisna těsně před nacváláním vyvrátila hlavu a pak se nechala hned měkce vyklenout na kontakt. Příčinou možná bylo i pozdní snižování vnitřní ruky Martina. Pokud chce nacválat kulatě z klusu, musí nejdřív v klusu koně ohnout a vyklenout v nataženější pozici a nacválat až z toho („pozice předchází akci“). Jakmile šli v konstantním tempu, kůň většinou zůstával ochotně na živém kontaktu, a to na rovných liniích, i na obloucích či při změnách směru. Martin musí myslet na to, že má koně s velmi citlivou hubou, který se bude bránit jakékoli nepravosti zvednutím hlavy a útěkem před udidlem. Jakmile jde jeho kůň v korektní pozici, je třeba mít velmi klidnou ruku a citlivé prsty, což byl u Martina občas problém.

Pokudjde klisna v korektní pozici na měkkém kontaktu, musí mít jezdec ruce velmi klidné, živé a ciltlivé.

Opět zkoušeli práci na dvou stopách v kroku, která byla už výrazně lepší než v lednu. Martin musí jenom myslet na to, že vnější ruka vydrží, neutíká dopředu, pouze tak lze udržet ohnutí koně. Nesmí ji přetahovat přes krk.

Koně s takto nekorektní tělesnou stavbou jsou vždy horší na redrezuru, protože se musí naučit své tělo používat a držet úplně jinak, než byli dosud zvyklí. I když je jejich jezdec (= učitel) dobrý a opakováním se to vštípí do jejich mozku, bude trvat ještě dlouho (při dobré práci asi půl roku), než se tomu přizpůsobí tělo. Proto nelze od „žirafích“ koní očekávat úspěchy už po pár lekcích – jejich redrezura vyžaduje hodně citu, jezdecké šikovnosti, postřehu a také trpělivosti. Tuto klisnu je třeba jezdit s vytaženějším krkem, ale přitom s vyklenutým týlem, důsledně ohýbat, ale mít přitom nesmírně spravedlivé a citlivé ruce.

Angeličin černý Grandissimo

Angelika se podílí na organizaci rakouského kurzu Philippe Karla a s aktivní účastí začala na podzim 2007. Jezdí pěkného černého asi dvanáctiletého valacha po Grannus, který kdysi skákal (a má prý velmi velký skokový potenciál) a hlavně byl využíván jako kočárový kůň. Je to nesmírně citlivý a temperamentní kůň s vysoko nasazeným krkem, který také umí velmi vysoko nosit. A přitom utíkat citlivou hubou před působením otěží nahoru a navíc za kolmici. Celou situaci ztěžuje samotná jezdkyně, která má tzv. „záchodový“ sed, nestabilní, včetně nestabilních rukou – což je něco, před čím bude její kůň vždy utíkat.

Ilustrační foto Angeliky a Grandissima. (foto M. Ruschitzka)

Už první lekce ukázala hlavní problémy: Angelika seděla na koni „ztěžka“, pasivní ruce zapíchnuté na kohoutku. Jakékoli signály otěžemi pro otevření týlu dávala příliš tvrdě a včas rukou neklesla na znamení, že tak je to správně. Kůň byl i v kroku zalezlý za kolmicí, když ho Angelika nechala jít do natažení, prudkým trhnutím jí vytáhl otěž a hned na to se v nízké pozici zaroloval a tak utekl před případným kontaktem. Zcela zřetelně odmítal otevřít týl a napínat otěže.

Nejdříve pracovali ze země. Philippe Karl koni ukázal odžvýknutí na vytažení udidla do koutků a pak natažení za udidlem, čili akci-reakci. Pak to zkoušela ze sedla Angelika, jenže byl u ní problém udržet kontakt; téměř pokaždé, když kůň natáhl krk, otěže „zahodila“. A nebo, místo aby vytažení krku následovala pohybem ruky dopředu a dolů, dala ruku pouze dolů.

U tohoto koně je nutné, aby na signál otěžemi zřetelně otevřel týl, což se provede demi-arrety ve chvíli, kdy kůň vytrhuje otěže z rukou nebo se v nízké pozici zaroluje. Tím se mu zvedne hlava a on vystrčí nos dopředu. Pak se v této pozici udržuje na kontaktu, který lze zesilovat do koutků, až kůň projeví náznak vytažení (akce-reakce). Jezdec pak musí ale nabízet otěže do vytažení jen tolik, kolik si kůň vezme, aby zůstal na kontaktu a nezaroloval se. Jakmile se zaroluje, už následuje rozhodný demi-arret. U tohoto koně jezdec nesmí klenout týl, ani v pozici nahoře, ani při ohýbání, ani ve vytažení. V tom je velký rozdíl mezi tímto koněm a Martinovou angloarabskou klisnou!

Otěže má napínat kůň, nikoli ruka jezdce!

Další den procvičovali akci-reakci a kontrolu otevřeného týlu. Oběma to šlo o trochu lépe, i když spíš bych řekla, že to šlo lépe Grandissimovi než jeho jezdkyni. Ta nedokázala udržet kontakt, buď koně cukala nebo nechala otěže prověsit. Prováděli přechody mezi krokem, klusem, zastavením a couváním a přitom musela Angelika dbát na heslo „pozice předchází akci“. Její velkou chybou je také to, že koni po práci náhle zahodí otěže a krokuje ho na volné otěži – což si pak kůň vynucuje i v případě, kdy se má vytáhnout na stálém měkkém kontaktu.

Akce-reakce i demi-arret jsou vlastně pohyby, které vytahují udidlo do koutků. Provádějí se ale různě a používají se v jiných situacích:

Při akci-reakci chci nastolit důvěru koně v udidlo a přimět ho, aby se za ním natahoval. Čili ji provádím u koní, kteří mají tendenci chodit s hlavou nahoře a většinou i před kolmicí a chci, aby tuto pozici opustili a snížili hlavu. Jak kůň zvedá hlavu nahoru, já přitom zesiluji tah do koutků – až ucítím chuť koně se natáhnout, povolím tah a zachovám jen lehký kontakt.

Při demi-arret chci koně zvednout, když mi lehá do rukou, nebo mu otevřít týl. V obou případech tedy chci, aby kůň chodil s vyšším držením hlavy. Působím proto do koutků rázně a cukavě ve chvíli, kdy mi lehne do rukou nebo se navíc i zaroluje, a čím výš kůň zvedá hlavu, tím je můj tah jemnější, až se změní na lehký kontakt ve chvíli, kdy má kůň hlavu v požadované pozici.

U Grandissima se vlastně jednalo o neustálou kombinaci obou působení – vždy podle situace, do jaké kůň jezdkyni postavil. Nebo do jaké ho ona přivedla… Bohužel celý úspěch padal na jejím špatném ovládání vlastního těla.

Velmi podobné problémy totiž měla i v září. Šlo jim to sice o kus lépe, než během lednového kurzu, příliš velký pokrok to však nebyl. Celý výcvik se proto soustředil na to, aby jezdkyně udržela měkký kontakt s citlivou hubou svého koně a přiměla ho vytahovat se a chodit s otevřeným týlem.

Po celou dobu samozřejmě bylo nutné korigovat i sed jezdkyně a následně tempo koně. Angelika měla velké tendence se předklánět a stavět do třmenů, Grandissimo zase příliš utíkal s tendencí drobit. Vše souviselo se vším. Pro pomalejší tempo je třeba zasednout, napřímit se, nedržet ruce dole, ale naopak koni přizvednout hlavu a tím přesunout jeho rovnováhu trochu dozadu. V kroku se to už dařilo, bohužel ve chvíli, kdy naklusali nebo nacválali, problém se vrátil.

Procvičili si i práci na dvou stopách, která obecně má uklidňující účinek na uspěchané koně. Pro klidnější nacválání například platí přechody krok-cval v traveru (dovnitř záď). Bohužel v tuto chvíli se ukázalo, jak škodlivé je učit koně „vyšší“ cviky bez zvládnutých základů. Při pobídce holení do strany ve snaze vyprodukovat dovnitř plec nabízel Grandissimo piafu… Angelika navíc používala holeň příliš silně – jejího koně se stačí dotknout, aby správně zareagoval! Philippe Karl proto opět vzal koně na ruku a chvíli ho navykal na dlouhé a pomalé dotyky biče (hladit bičem, že se nic neděje, jít v klidu s bičem přiloženým na bok) a pak ho učil klidně reagovat na lehoulinké krátké dotyky, které jsou podle místa použití pomůckou pro vykročení dopředu nebo ukročení do strany. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se nervózní kůň uklidnil, když s ním člověk pracoval citlivě, čitelně a přesně.

PS: Samozřejmě pracujeme s materiálem, jaký máme. Přesto si já osobně myslím, že dokud nebude jezdkyně pracovat na sobě, tato dvojice se nemůže v kladném slova smyslu nikam posunout. Takže – uvidíme příště…