Škola lehkosti Philippe Karla: Když mám koně plné ruce

12. 12. 2008 Dominika Švehlová Autor fotek: Brigitte Stransky

Řekla bych, že metoda „legerete“ je právě velmi vhodná na koně, kteří si lehají do rukou, nebo na koně, o nichž se říká, že mají tupou hubu. Princip oživení huby zvedáním udidla do koutků totiž vyvolává působení, na které kůň rozhodně tupý není a znemožní mu do ruky si lehnout, navíc princip úpravy rovnováhy koně změnou pozice hlavy a krku ho přiměje lépe se sám nést. U koní, kteří si lehají do rukou, totiž lepší pobízení většinou vede ke zrychlení a tím i k většímu přenesení váhy na předek a tedy do otěží. Stejně jako neustálé prodlužování a nabízení otěží situaci neřeší a naopak prohlubuje problém.

Na kurzech Philippe Karla v Rakousku bylo hned několik koní, kteří měli přesně tento problém. Je zajímavé, že se jednalo veskrze o koně „sportovní teplokrevné“ s poměrně korektní moderní stavbou těla a předtím ježděné drezurně nebo parkurově, a to na různých úrovních. Na první pohled koně vypadali líbivě, ježděni ve standardním „rámci“, na který je našinec zvyklý (čili se snahou nechávat koně se neustále vytahovat a kulatit), pohybovali se však těžce a jezdci na nich doslova dřeli. O radosti z ježdění či lehkosti „moderní“ drezury zde nemohlo být ani trochu řeči. Velmi často byli tito koně neustále pobízení dopředu (mimo jiné i se snahou, aby se dobrým pobízením „sami“ vepředu odlehčili a odrazili od udidla…), takže velmi rychle otupěli na holeně a jejich pohyb ztratit energii, šmrnc, reakce na pobídky nebyly okamžité, chyběla impulsivnost a to, že by byli ježděni na myšlenku, skutečně nemohlo napadnout ani poloinformovaného laika.

Klasickým příkladem může být Anke a její velký sportovní teplokrevník Faustino, o nichž jste už mohli číst v dřívějších dílech. Nebo Edith na půjčeném velkém ryzákovi či Daniela na úžasné tmavé klisně.

Parellistka Patricia na drezurním koni

Novou dvojicí na kurzech 2008 byla Patricia na pětiletém rezavém oldenburském valachovi. Tato paní, oficiální představitelka PNH, si chtěla tohoto koně koupit a v lednu si ho na zkoušku přivezla na kurz PK. V září už byl její. Kompaktní, chodivý, exteriérově standardní valach (nevýhodou byl trochu níž nasazený krk, ale nic hrozného) s krátkou drezurní minulostí - ta ho však docela spolehlivě hodila na předek, takže Patricia měla koně doslova plné ruce, především v klusu a cvalu, jak se „rozehřál“.

Na kurzech s ním proto pracovala podle následujících dvou principů:

1. Ve chvíli, kdy si kůň sám sníží hlavu a/nebo lehne do rukou, je třeba provést demi-arret (čili zvednout ruce a udidlo cukavě vytahovat do koutků, jakmile kůň zvedne hlavu a odlehčí kontakt, ihned ruce snížit a udržovat měkké spojení s hubou). S koněm je třeba celkově pracovat ve vyšší pozici, čili aby měl hlavu trochu výš a otevřený týl. Pouze tak může přesunout rovnováhu trochu dozadu, odlehčit předek a omezí to i jeho spěchání v klusu a cvalu.

2. S koněm pracovat hodně na přechodech, které ho udrží v rovnováze i pozornosti. Přechody je třeba dělat dle hesla „pozice předchází akci“, čili nejdříve uvolním hubu, v případě potřeby přizvednu koni hlavu, aby se vyvážil, a až pak dám signál k přechodu. Při přechodech se nebojím používat i couvání, které u těchto koní spravuje rovnováhu směrem na záď. Zároveň je třeba pracovat dle principu „ruka bez nohou, nohy bez ruky“, čili holeně jsou pouze jako pobídka vpřed, pro zpomalení slouží pouze ruce působící do koutků a měnící rovnováhu koně. Velmi rychle a výrazně to koni dodá impulsivnost a lehkost v přechodech, kůň bude reagovat pokamžitě na sebemenší pohyb těla.

Valach Patricii první hodinu poměrně hodně vozil. Přechody především dolů byly velmi táhlé, kůň reagoval špatně, měl dlouhou „brzdnou dráhu“. Proto dělali hodně přechodů, při nich striktně dodržovali „ruku bez nohou a nohy bez ruky“, koně ohýbali s otevřeným týlem a samozřejmě mezi cviky ho nechávali vytáhnout, ale jen omezeně, aby nepadl zase na předek. Jakékoli lehnutí či zatáhnutí do rukou Patricia korigovala demi-arrety. Především v klusu bylo nutné hlídat i pomalejší tempo, kůň zrychloval především ve chvíli, kdy se mu podařilo trochu se přes snahu jezdkyně vytáhnout. Patricia měla problémy především s „pevností“ rukou. Nechávala se koněm vytahovat, nevědomky narovnávala ruce v loktech a otevírala pěsti. Holt, od toho musí stát na zemi trenér, který ji na tento nedostatek bude neustále upozorňovat.

škola lehkosti Philippe Karla

Druhou hodinu už bylo snazší koně dostat do lepší rovnováhy a dvojice se mohla soustředit na přesnější a impulsivnější přechody a na ohýbání. Valach byl totiž skoro neohebný, se zatnutým krkem.

Problémy s ohýbáním jsou
1.    problémy zkrácených svalů
2.    problémy s rovnováhou

Při přechodech kůň reagoval příliš hrrr. Při zastavení rychle zapíchnul nohy do země, při couvání příliš spěchal dozadu. Známka nerovnováhy. Patricia proto prováděla každý přechod pomalu, vždy si nejdříve pečlivě nachystala ("pozice předchází akci"), upravila rovnováhu, koně vždy nechala chvíli v klidu a pak pokračovala v práci.

Pak do práce vložili i stranové pohyby. Nejdříve rozhýbali záď na malém kroužku tím, že ji vytlačovali ven. Při práci na dvou stopách se projevila ztuhlost a neohebnost koně, na které bude potřeba pracovat.

Nejhorším chodem byl cval. Mladý kůň měl ještě sám se sebou problémy, které se ukázaly už při nacválání. „Vběhl“ do něho a pak měl tendenci příliš utíkat a lehat do rukou. Proto procvičovali správné přechody mezi klusem a cvalem, kdy musela Patricia striktně nejdříve upravit rovnováhu a pozici koně a až pak nacválat. Projet jen pár cvalových skoků a hned přejít do klusu a kroku. Potom nacválávali z kroku a do přechodů vkládali i couvání.

Lednový výsledek byl opravdu ohromující. Kůň po chvíli správné práce získal na rovnováze, odlehčil předek, zprostornil kroky a jeho pohyb byl celkově naprosto jiný, lehký, elegantní a pro jezdce méně namáhavý.

V podobném duchu se nesla práce i v září. Kůň se výrazně zlepšil, přechody dělal pohotově a rozhodně už tolik nepadal na předek. PK především upravoval detaily, jak u koně, tak u Patricie (stále ty ruce utíkající dopředu). Trochu upravili tempo v klusu, ale přitom mu dodali výrazu a impulsivnosti.

V září začali hodně pracovat na dvou stopách. Tento kůň s tendencí stále padat na předek potřebuje ježdění s trochu vyšší pozicí hlavy a s otevřeným týlem a neustálý živý kontakt mezi hubou a rukou. Samozřejmě koni je třeba dovolit vytažení, ale to musí být kontrolované a z něho je třeba koně postupně zase zkrátit, aby se naučil pracovat s krkem „jako harmonika“.

Valach měl tendenci ve stranových pohybech zpomalovat, protože to mu velela vyšší pozice krku. Bylo proto třeba ho upozorňovat dotyky bičíkem, že tempo se má udržovat i v této rovnováze „na zádi“. Při dovnitř pleci se projevily problémy s křivostí koně. Na levou ruku utíkal do jízdárny, takže bylo třeba výrazně sednout na vnější sedací kost, přiložit na krk levou otěž a otevřít pravou (čili obě ruce doprava, sed doprava). Bylo pak logické, že v polovičních překrocích měli problémy na pravou ruku.

Jezdecké problémy jsou jen dva:
1.    komunikace
2.    rovnováha

Pokud Patricia dodržovala všechny zásady, kůň chodil opravdu pěkně a vlastně se nám před očima změnil. U koní s tímto problémem je totiž toto řešení velmi efektní a rychlé. Respekt a poslušnost vůči udidlu a rukám jezdce se nastolí rychle - na rozdíl od koní z minulého dílu, kteří se udidlu bránili a utíkali před ním a u nichž se bude muset znovu vybudovat důvěra a "přestavět" tělo.
 

Podobné články

Dnešním článkem poskládaným z dalších rad, postřehů a návodů ukončím reportáže z rakouských kurzů školy lehkosti Philippe Karla z roku 2008.…

Koní, kteří mají rovnováhu „na předku“, je na kurzech Philippe Karla více. Jistě si vzpomínáte na  teplokrevného hnědáka od Anke, jejichž problémy…