Skokové začátky: Nejčastější problémy

10. 5. 2012 Irena Hůlková Autor fotek: Julie Šverčičová

V dnešním díle se budeme zabývat nejčastějšími problémy, se kterými se při skokovém výcviku můžeme potýkat. Vedle odmítání poslušnosti (to bude následovat) jsou to především potíže s ovladatelností, které jsou velice, velice časté. Ty blízce souvisí s jezdcem, který tahá za otěže, ve snaze koně zbrzdit. Tím ale zároveň přestává sedět a „rajtovat“ a dostává se do začarovaného kruhu.

Až dosud jsme se věnovali výcviku jezdce, popisovali ideální situaci s koněm učitelem. Dnes budeme mluvit i o problémech, protože málokdo má štěstí na koně perfektního učitele. Skákání rozfázujeme, nejprve vždy shrňme, jak by to mělo vypadat správně a potom se podíváme na problémy. Takže najíždíme na skok:
Už od (správně projetého!) oblouku se dívám kam jedu, tedy na skok. Takže i vidím, jestli mi to vychází, nebo ne. Pokud vidím, že tam mám trochu moc místa a kůň by odskočil z větší dálky, nezahodím otěže, ale naopak pobídnu koně holení k delšímu cvalovému skoku a tím vzdálenost srovnám. Když naopak vidím, že je vzdálenost moc krátká a kůň by se dostal příliš pod skok, také nezahodím otěž, naopak se napřímím, obejmu koně nohama a shromáždím ho, aby se zkrátil. Takže je to vlastně všechno o pobízení. „Rajtování" v dobrém smyslu slova je alfou a omegou nejen parkurového ježdění.

aristoKdyž najíždíš na skok, jsi narovnaná a v rovnováze, koně objímáš svýma nohama, máš ho shromážděného pod sebou, tedy je podsazený a před holení. Je zarámovaný, takže se s ním netaháš. Je trochu vzpřímený a jezdec by měl mít pocit, že cválá do kopce. Pokud cítím, že tomu tak není, pak opět musí zafungovat holeň a koně tam dostat. Nesmí se zatáhnout rukou zpátky, to totiž koně vyruší v pravidelném cvalu. Ruka je položená, není zvednutá. Samozřejmě, kůň když vidí skok, má tendenci přidat. Je ale potřeba ho udržet na sedu, ne rukou.

Co když kůň před skokem utíká, pere se s jezdcem a nenechá se ovládat?
Tohle je potřeba řešit v tréninku, na závody by se mělo vyjet až s koněm, který umí pravidelně cválat. Uděláš si kruh. Když je kůň nervózní, může se začít skákat v klusu. Pokud kůň nacválá, pak je nejlepší vzít ho na kruh, přivést do požadovaného ruchu, shromáždit a najet znovu. Když vím, že se kůň na skoky rozbíhá, zaměřím se na to v tréninku - i kdyby měl udělat třeba 150 kruhů před skokem. Mám v tréninku kobylu, která tohle hodně dělala, byla zvyklá před skokem zvednout hlavu, vystřelit a odskočit odkudkoli. To bylo hodně nepříjemné a někdy i nebezpečné. Takže se soustředíme na klidné přiblížení ke skoku: kruhy, kruhy a kruhy a až když je v klidu, jezdec s položenou rukou v klidu odskočí. Je potřeba mnoho trpělivosti, ale jinak to nejde.

Tohle je potřeba naučit nejen koně, ale i jezdce. Jezdec si musí uvědomit, že nájezd na skok neznamená, že kůň musí jít rychle. K tomu není důvod. Když vjíždíš při drezuře do obdélníku a víš, že je v X zastavení, nebrzdíš přece taky už od A. Ne, jedeš dopředu, pravidelně a třeba dva metry před X dáš zádrž a zastavíš. Hodně jezdců ovladatelnost koně příliš neřeší, stačí jim, že kůň skočí. To ale možná v Z. Pokud se chtějí dostat dál, pak to nestačí, vyšší parkury jsou již o technice a přiježděnosti. Proto je potřeba netolerovat chyby, netolerovat ztrátu kontroly, ale pracovat na základech tak, aby to bylo v pořádku.

Překonání skoku
Ve fázi odskoku je samozřejmě potřeba jít s pohybem a odlehčit koni hřbet, ale až ve chvíli, kdy se kůň zvedá, ne dříve! Pokud to jezdec udělá předčasně, vede to buďto k zastavení koně, který ztratí rovnováhu, nebo k chybě předníma nohama. Jezdec tedy plynule přejde do lehkého sedu a ruce posune přibližně o pěst vpřed po krku, aby umožnil koni vyklenutí. Lokty přitom nechá u těla, neudělá „křidýlka". Míra předklonu a nabídnutí otěže závisí na šířce a výšce skoku a skokovém stylu daného koně. Jinak je potřeba povolit koni, který skáče „nad stojany" a jinak při „skoku" 40 cm. Zkrátka jezdec musí s koněm splynout. Je-li jezdec a kůň v souladu, jezdec cítí, jak koni ve skoku vyhovět a přizpůsobí se mu.

letBěhem letu jezdec zůstává klidně v lehkém sedu, nesmí koně rušit. Je potřeba dát pozor, aby tělo jezdce při doskoku nešlo příliš brzy zpátky. Pokud se totiž jezdec vrací do sedla předčasně a zatíží záď koně nad skokem, vede to k chybě zadníma nohama. U některých šířkových skoků kůň „letí" docela dlouho, jezdec musí vydržet, dokud necítí, že kůň překonal oblouk a vrací se zpět. Pak se i jezdec vzpřimuje a tělo i ruku posouvá zpět tam, kde má být. Je potřeba si dávat pozor na ruku i při doskoku, jezdec by neměl koni škubnout ani zatáhnout za otěž zpátky. Je to k vidění poměrně často, ale pokud se to jezdci stává opakovaně, může to vést i k neochotě koně skákat nebo ke zlobení po doskoku. To samé, pokud jezdec po doskoku dopadá do sedla těžce a koně udeří do zad. Návrat do sedla musí být postupný, pro koně nepřekvapivý a důležité je správné načasování.

Lze nějak poradit začínajícímu jezdci, jak ty správné momenty poznat?
Ne, to je třeba vycítit. Ono to není těžké, pokud člověk není zaseknutý strachy, ale je naladěný na vnímání koně, naučí se to cítit velmi rychle. Samozřejmě je to i otázka talentu, někdo se pohybu koně přizpůsobuje snáze, někdo hůř. Ale dá se to více, či méně natrénovat.

Pokračování po doskoku...
Po doskoku kůň hned není podsazený. Je to evidentní, pokud se podíváš, jak vypadá kůň při dopadu. Dopadne na zem nejprve předníma, potom zadníma nohama a potřebuje nějakou dobu, zhruba 2-3 cvalové skoky, než se vrátí do rovnováhy a zpátky shromáždí. Proto se na parkuru staví distance, aby se prověřilo, jak rychle si jezdci umí koně opět shromáždit. Jezdec může zůstat v lehkém sedu, pokud mu to vyhovuje, ale musí si koně zpracovat.

Jak přesně má koně „zpracovat"?
Musí působit sedem, opět to nesmí být jen taháním za otěže. Narovnat se, stisknout koně nohama a dostat ho do pravidelného cvalu. Tohle se svými svěřenci hodně trénuji. Už od začátku nechci, aby mi hned po doskoku „nějak" přešli do kroku - koně se to sice snadno naučí, třeba na hlas nebo na zahození otěže, ale já vyžaduji, aby si koně po doskoku vždy nejprve srovnali, pak přešli do klusu a se srovnaným koněm přešli z klusu do kroku. To je hodně důležité. Když se potom učí skákat víc skoků za sebou, dbám na projíždění oblouků, jak už jsem říkala minule. Protože právě v oblouku mají dost času si koně zpracovat pod sebe a je to i snazší. Když se tohle naučí v tréninku, ani na parkuru na rovné linii to pro ně není tak těžké. Samozřejmě, je to těžší a mnohokrát se to nepodaří, ale to je normální. Umět koně srovnat po nějaké „akci", dostat ho pod sebe a pod kontrolu je základem toho, aby to potom na parkuru vycházelo.

Někteří koně mají tendenci se po skoku rozbíhat nebo vyhazovat... co s tím?
Je otázkou, kde je chyba. Často to dělají koně ze začátku, když se začíná pracovat, mají moc energie. Nebo po delší přestávce. Pokud tam není jiný problém a jezdec zůstane v klidu, bude dávat správné pomůcky, pak to při dalším pravidelném cválání a skákání přejde samo. Může to ale být nepřiježděným koněm, který neumí pravidelně cválat. Nedělá to „schválně" ani ze zlého úmyslu, ale za nedostatku rovnováhy a možná i nejistoty. Tam je potřeba se vrátit ve výcviku zpět. Může být i chyba u jezdce, že neumí na koně správně působit. Pak se to musí učit, jak jsem popsala výše. Pokud koně navíc třeba ještě tahá zpátky nebo trestá, celou situaci zhoršuje. Samostatnou kapitolou jsou mladí koně, tam je potřeba ještě větší tolerance a ještě víc záleží na správné reakci jezdce. Rozhodně bychom koně neměli brát razantně zpátky. Je potřeba dát jim čas, aby se po skoku vyvážili a potom působit správnými pomůckami. Podle Paalmana je utíkání nebo kozlování po doskoku problémem mnoha mladých koní.

Správné reakce jezdce:
Při doskoku od počátku zůstaneme v lehkém sedu bez ohledu na reakce koně - zda utíká nebo kozluje, či obojí současně. Jezdec musí mít trpělivost a porozumění a držet koně rukou (aniž by tahal otěž zpět), aby se kůň vyvážil. Nejprve použijeme hlas ihned po doskoku. Sedíme ještě v lehkém sedu a připravujeme mladého koně na to, že chceme zpomalit ruch. Po několika málo cvalových skocích přejdeme hbitě z lehkého sedu do sedu drezurního, aniž bychom přitom spadli do sedla. Více se vzpřímíme (na začátku přehnaně) a posuneme těžiště dozadu. Kůň již tuto pomůcku zná a pokusí se na to reagovat tím, že přenese své těžiště na zadek, tj. automaticky se zpomalí. (A. Paalman: Skokové ježdění)

Jsou koně, kteří mají v povaze určitou „radost ze života". A ta se může projevit tak, že po doskoku kvíknou, povyhodí si... pokud bys z takového koně chtěla udělat hodný „stroj", vzala bys mu tu jeho přirozenost a musela bys ho zlomit. V takovém případě je lepší být tolerantní, ale zároveň nastavit rozumné meze, kůň musí zůstat ovladatelný a nesmí ohrozit jezdce.

Ještě jiná situace je, pokud to kůň dělá cíleně a snaží se jezdce zbavit. Nedávno jsem řešila takový případ, nepříliš zkušené jezdkyni klisna po cvalových kavaletách vyhodila a ještě uskočila. To nebyla veselost, to byla lumpárna. Klisna měla jezdkyni přečtenou a rozhodla se jí zbavit. Což se jí v tu chvíli povedlo. Jezdkyni jsem instruovala, aby opět nasedla a provedly jsme nějaké poslušnostní cviky, přechody, klisnu lépe shromáždily. Někdy samotné takové srovnání postačí, tentokrát ale opět najela a klisna udělala znovu to samé s jasným záměrem. Bylo by ideální, kdyby to jezdkyně, která s tím musela počítat, takže ji to nezaskočilo, zvládla usedět a klisnu zpacifikovat, ale to se bohužel nezdařilo. Proto si na klisnu musela sednout zkušenější jezdkyně a srovnat ji dřív, než by si tento milý zvyk zafixovala.

Jakým způsobem takové „rovnání" probíhalo?
Jezdkyně najela stejný skok, respektive kavalety a měla za úkol hned po doskoku do oblouku shromáždit a mírně přidat. K tomu, aby kůň pořádně vyhodil, totiž musí trošku přibrzdit a sklonit hlavu a většinou si tímto manévrem vytáhne otěže a tím jezdce shodí. Jezdec v takovém případě toto nesmí koni dovolit, nesmí tam být ta vteřina na zpomalení a vytažení otěží. V tuto chvíli je jedno kam pojede, ale musí ve zlepšeném rytmu od skoku pryč.

Někteří koně dělají to, že se nad skokem jakoby zastavují - skáčou zpomaleně a bez kmihu, potom samozřejmě také dělají chyby. Nebo zastavují za skokem. Tam je opět potřeba to samé - po doskoku přidat a vrátit koni kmih. Neznamená to žádné zběsilé kroužení po kolbišti, je to otázka tří nebo čtyř cvalových skoků, kdy zaktivníš záď a pak si koně opět shromáždíš pod sebe.

uprkCo když kůň po doskoku vysloveně prchá? Pokud by ho jezdec chtěl shromažďovat a přecházet do kroku, musel by se hodně tahat...
Stejně jako před skokem, kruhy. Stočit na kruh, ten postupně zmenšit, na něm se dá kůň dobře srovnat. Netočit ale těsně za skokem, to je nebezpečné. Pokud koně párkrát ohneš těsně za skokem, riskuješ, že příště to udělá sám a odloží tě. Takže po doskoku pokračovat 3-4 cvalové skoky rovně a pak točit na kruh.

S takto utíkacím koněm asi není dobrý nápad jezdit celé parkury, že?
Jistěže ne. Dokud není kontrola po skoku a před skokem, nemůžeš jít dál. Opět je potřeba se vrátit a naučit koně na malých skůčcích pravidelně cválat. Řítit se na skok není umění. Jednak si dřív nebo později koleduješ o svezení záchrankou a za druhé se učíš spousta zlozvyků - tahání za otěže, zvedání rukou, učíš se namísto jít s koněm jít proti němu.

Co když se objeví problém s ovladatelností těsně před závodem, třeba na opracovišti? Třeba když je nezkušený jezdec příliš nervózní, koni několikrát při skoku škubne v hubě nebo padne do zad a kůň začne odmítat poslušnost?
Pak je nejlepší se odhlásit a problém v klidu řešit doma. Kůň musí opět získat důvěru, naučit se věřit jezdci, že mu už neublíží. Stejně tak pokud jezdec cválá nepravidelně, špatně koně vede ke skoku a koni to nevychází - i to může vést ke zrazení koně, protože je to velmi náročná situace, navíc se tak i často uhodí. Pak je potřeba se vrátit zpátky, opět dávat odskokové klády, hlídat pravidelnost, aby se jezdec opět trefoval a kůň mu postupně zase začne věřit. Jsou koně, kteří když se uhodí o břevno, tak je jim to úplně jedno a jsou koně, kteří si to perfektně pamatují. Pak je zase velmi individuální, jak na to kůň zareaguje, jsou koně, kteří když se uhodí, skáčou o 20 cm výš, ale jsou takoví, kteří se párkrát uhodí a začnou skákání odmítat. Reakce na uhození je jednou z důležitých vlastností skokových koní - je dobré, pokud to kůň vnímá, ale nereaguje přemrštěně, dokáže se z chyby poučit. Extrémy jsou vždy špatné. Pokud kůň reaguje přehnaně, není to dobře, stejně jako když se otlouká a nedá se nijak přimět k většímu zvedání nohou (nemluvím samozřejmě o případu, kdy na postavenou obtížnost nemá schopnosti).

Podobné články

Finále Super Cupu Global Champions League, kterým vyvrcholila galashow světového parkuru Prague Playoffs v libeňské O2 areně, bylo napínavé až do…

Přestože má David Will doma stříbro z mistrovství Evropy a zapsal v kariéře řadu výborných umístění, v Super Grand Prix při pražském GC Playoffs…