Drahoslav Misař: Vývoj chovu koní v Čechách, na Moravě a na Slovensku

Začínající chovatelé často sahají pro svou klisnu po hřebcích s velkým jménem, ale k úspěchu jim chybí kontinuita chovatelských zkušeností, které se předávají z generace na generaci a která zůstala v zahraničí nepřerušena. Téměř padesátiletou mezeru v informacích o vývoji našeho chovu koní vyplnila kniha Drahoslava Misaře Vývoj chovu koní v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Autor publikace: Doc. Ing. Drahoslav Misař, CSc. působil 16 let jako vědeckovýzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze a již dvacet let vyučuje na Agronomické fakultě VŠZ/MZLU v Brně obor chov koní.

Kniha je rozdělena do třinácti kapitol a největší prostor je věnován teplokrevným koním, což je v kontextu dnešní doby logické. Vývoj chovu vždy podléhal společenskému prostředí, které vyžadovalo určitý užitkový typ. Chovatelé na tuto poptávku s většími či menšími úspěchy reagují, a tak chov koní vždy odráží danou dobu i se společenskými a sociálními otřesy, ať už se válčí, nebo dojde ke změně politického systému, či se objeví nějaký módní trend - případně zbraň. A to už jsme v první kapitole.

1. Společenské podmínky chovu koní do roku 1918

Zdokonalení palných zbraní v 16. století se projevilo i ve změně způsobu využití jezdeckých koní. Zdokonalený výcvik vyžadoval pohyblivé, obratné a především učenlivé koně. Průkopníci jezdecké doktríny proto preferovali především španělské koně, kteří tyto požadavky splňovali nejlépe.

Jsme tedy na prahu vzniku starokladrubského koně. Rudolf II. zakládá hřebčín v Kladrubech nad Labem. Procházíme jmény plemeníků a klisen a vidíme, která křížení přinesla žádoucí výsledky a od kterých se muselo upustit. Všechno jde s mírnými výkyvy dobře, ale třicetiletá válka je pro chov koně devastující.

„V Čechách chovali se výborně koně, ale od 40. let byla země dějištěm krvavých válek, je strašně zpustošená a proto i chov koní je ve velikém úpadku," tvrdí Jan Vilém ze Stubenberka roku 1662. A tak ne poprvé ani ne naposled v takovém případě zasáhne panovník, v tomto období Karel VI., a nařídí šlechtě pečovat o rozvoj chovu koní.

Slovensko prochází obdobím východního koně (turecké expanze), obdobím španělského koně (reprezentace monarchie) a obdobím vlivu anglického koně (po napoleonských válkách).

2. Chov anglického plnokrevníka

K většímu zájmu o anglického plnokrevníka přispěl mj. kníže Trauttmansfdort originálním způsobem. S cílem prolomit nedůvěru pramenící z dvorního konzervatizmu zorganizoval kníže Trauttmansfdorf 23.srpna 1816 match na vzdálenost jedné míle (asi 1600 m). V něm se nejdříve utkali angličtí plnokrevníci Grimalkin a Antonio a arabové Kohejl a Siglavi. Vítězové Grimalkin a Kohejl následně soupeřili o finále. Suverénní vítězství Grimalkina podnítilo zájem šlechty...

K rozvoji plnokrevného chovu přispěl i vznik rakouského Jockey Clubu a Pešťského Jockey Clubu a výstavba hipodromů podle anglického vzoru.

Velkou část kapitoly zaujímá hřebčín Napajedla. Jeho historie, která by vydala na román, se neobešla bez ekonomických propadů. Naštěstí se díky úsilí i obratnosti tehdejšího vedení podařilo nebezpečí prodeje do ciziny zvrátit a hřebčín v Napajedlech plnil oficielně statut podniku důležitého pro obranu státu. Bohužel ti, kteří se o záchranu hřebčína zasloužili, takové štěstí neměli. Ing. B. Tichota i jeho nadřízený na MZ ČSR JUDr. Frankenberger zahynuli rukou německých okupantů - důvodem byly praktiky Němců v Chuchli, které připomínaly spíše námět na detektivku Dicka Francise.

Ve 125leté historii Napajedel procházíme řadou generací koní, obdobími vzkvétání i krize. Postupujeme od plemeníků Kisbér, Matchbox, Gouvernante, Confucionárius, Dagor nebo Simson až po Gradivo, Masise... a vidíme, jak se chovatelská prozíravost a ekonomická, ale i politická situace odrážejí na úspěšnosti chovu. Nejen Napajedla, ale i ostatní hřebčíny Horní Motěšice, Xaverov, Albertovec, Šamorín a Mimoň měly své velká jména a své pohnuté osudy, v nichž podstatnou roli hrají - jak už to u koní bývá - finanční prostředky a také války a politika.
V poslední čtvrtině minulého století stabilita zemědělských podniků umožňovala vydržování dostihových stájí, kdy se politicky obratně chovatelé zaštítili potřebou stabilizace pracovních sil v zemědělství. To je další důkaz, jak koně někdy hýbou politikou a politika koňmi.

Zajímavé jsou údaje týkající se dědičnosti charakteru některých plemeníků. Z pohledu šlechtění napajedelského stáda byl Simson mimořádně vhodnou volbou. Jeho využitím bylo možné konsolidovat původy potomstva v kombinaci s dcerami předchůdců (Dagor, Matchbox, Con Amore, Corpus apod.) na Saint Simona. Negativem konsolidace bylo zesílení nežádoucího vlivu agresivity St. Simona přenášené na potomstvo s podobnou spolehlivostí jako typ a výkonnost.

K anglickému plnokrevníkovi patří i česká a slovenská dostihová soustava a autority turfu. V roce 1938 se konalo ve Velké Chuchli 135 dostihů, ve kterých startovalo 883 koní a celková dotace činila 1 343 450 Kč.

3. Chov klusáků

Kolébkou klusáckých dostihů se stala ve druhé polovině 19. století Vídeň a klusácké dostihy získávaly na oblibě - v roce 1896 bylo v Rakousko-Uhersku 63 plemeníků a 1212 chovných klisen. Ve dvacátém století je významnou lokalitou chovu klusáků Morava. Pokusy s dovozem plemeníků orlovského klusáka se nesetkaly s úspěchem, jejich kilometrové časy na americké klusáky nestačily - a nestačí ani dnes.

4. Šlechtění teplokrevníků v období 1918 - 1955

Války znamenaly vždy citelný úbytek koní a následovala obnova jejich stavu. Základnou obnovy po první světové válce byly hlavně státní hřebčince (Nemošice, Písek, Kladruby n/L). Zvýšená potřeba koní v zemědělství přála spíše chladnokrevnému chovu (v roce 1930 u nás bylo 60 % chladnokrevných koní). Po vzniku ČSR zde byl těžší tzv. hospodářský typ teplokrevníka (jihočeská oblast), v ostatních regionech se choval všestrannější typ teplokrevníka. Ne vše se dařilo. Např. v Nemošicích: Navzdory snahám o korekci nedostatků potomstva oldenburských hřebců se chovatelům nepodařilo odstranit některé vady dlouhodobě fixované v liniích Bystrý a Genius. V potomstvu plemeníků obou linií byl častý výskyt prohnuté přední nohy s nedostatečně prostorným karpálním kloubem. Vada byla později chovateli označovaná jako „nemošická noha".

Vývoj moravského teplokrevníka byl odlišný v tom, že nedocházelo k soustavnému přilévání krve oldenburských plemeníků, ale vždy se chovatelé vraceli k původním aklimatizovaným plemeníkům. Výsledek - kůň mohutnější než v jiných moravských oblastech, ale ušlechtilejší než koně z českých regionů. Úpadek poptávky po ušlechtilých koních později stav moravských teplokrevníků zdecimoval. Historie chovu v hřebčíně Pohořelice u Napajedel hodnotí autor jako ukázku správně stanoveného chovného cíle.

5. Chov koní pro československou armádu

Na řadě jsou hipomobilní útvary, remontnická služba, chov odborných vojenských jezdeckých koní v Hostouni, vojenský hřebčín Horní Motěšice, vojenská hříbárna č. 1 v Mimoni, nákup koní pro hipomobilní útvary. A o tom, že se v chovu koní opakují stále stejné nešvary, svědčí i svědectví, že navzdory okolnosti, že nákupní ceny remont nepokrývaly v plné míře režii spojenou s chovem, získával nákup koní pro armádu zejména na Moravě a na Slovensku zvelebovací funkci. Přetrvávající překážkou nákupu byl špatný odchov (stájově odchovaná hříbata) a předčasné používání mladých koní.

6. Šlechtění teplokrevníků od roku 1956

Autor nás provází po liniích se zasvěceným výkladem, viz. např. citace ze statě o šlechtění českého teplokrevníka v hřebčíně Kladruby nad Labem. Diadéma jsem vybrala, protože ho pamatuji jak otce několika úspěšných parkurových koní:

Diadém pocházel z napajedelské produkce hřebce Gradivo. Jeho původ charakterizoval inbreeding 4x4 na pilíř německého chovu Fervor a Rasmussenův faktor 5x5x5x5 na vynikající klisnu Festa. Matkou hřebce byla Simsonova dcera Diva, nejvýznamnější pokračovatelka rodiny Danaide. Hřebec vynikal rámcem (165 cm), svalnatým, delším, níže nasazeným krkem, dlouhým kohoutkem a korektní horní linií. Tyto vlastnosti zdědil po Simsonovi. Po Gradivovi zdědil nedostatek hloubky, otevřené hlezno a delší, zaškrcenou holeň. Dokladem jeho dostihové třídy byl druhé místo v Československém derby za fenomenálním Masisem.

Jsme teprve u šesté kapitoly a recenze by mohla pokračovat jejich zkráceným popisem nebo citacemi. Ty však nemohou nahradit provázanost údajů o původech koní a historii, která na vývoj chovu měla vliv.

7. Zachování a regenerace starokladrubského koně
8. Šlechtění teplokrevných plemen na Slovensku
9. Všestranné výkonnostní zkoušky u teplokrevníků.
10. Vývoj československého jezdectví
11. Šlechtění chladnokrevných plemen
12. Všestranné výkonnostní zkoušky chladnokrevníků
13. Chov koní v nových ekonomických podmínkách

Ještě krátké zastavení u kapitoly 13. Podle tabulky na straně 288 je v České republice v roce 2009 uznáno dvacet plemen koní. Tabulce předchází autorův povzdech nad nekázní chovatelů v polistopadovém období. Ale možná právě tato kniha pozvedne úctu k chovatelskému úsilí minulých generací a ubude černé plemenitby a nevhodného křížení produkujícího často bezcenné, nevýkonné a charakterově vadné jedince.

Vydalo: Nakladatelství Brázda, s r.o., 2011
294 stran a 64 stran příloh

Kniha obsahuje 64 stran fotografií a seznam použité literatury má 96 položek. Je psána věcně, nakonec jejím úkolem není strhující styl, ale fakta. Spatřuji v ní unikátní shrnutí našeho kulturního dědictví, na které navazujeme i v dnešní době - a proto by základní orientace ve vývoji chovu koní měla patřit k běžnému vzdělání každého chovatele, majitele, jezdce nebo trenéra. Není to kniha na jedno přečtení v létě u vody. Budete v ní listovat, studovat nebo jen číst a jsem přesvědčená, že vždycky najdete něco, co vás zaujme nebo co vám umožní větší nadhled nad každodenní rutinou okolo koní.

Knihu lze zakoupit v obchodech s jezdeckými potřebami nebo na internetu za 450,- Kč, narazila jsem i na cenu 405,- Kč.