Recenze knihy: Kdyby koně mohli křičet - Gerhard Heuschmann

15. 2. 2012 Dominika Švehlová

Podtitul knihy zní: Co musí jezdci vědět, aby jejich kůň zůstal zdravý. Ano, tato kniha, která se brzy po vydání stala světovým bestsellerem, poskytuje základ onoho vědění. Umožní všem, kteří chtějí se svými koňmi pracovat správně a zdravě, získat přehledné informace, od kterých se budou moct odpíchnout. Dá jim do rukou argumenty, kterými se budou moct ohánět při obhajobě svých postupů.

Než si rozebereme, o čem tato kniha vlastně pojednává, je třeba si uvědomit, kdo ji napsal. Autor, praktikující koňský veterinární lékař Gerhard Heuschmann, vystudoval kromě veterinární medicíny také chov koní se specializací na jezdectví, což je studijní obor německé jezdecké školy ve Warendorfu. Po studiích pracoval léta pro německou jezdeckou federaci, v současné době vede odbornou veterinární praxi přímo v Mekce německé drezury - ve Warendorfu, rukama mu prošlo mnoho špičkových drezurních koní, zná výcvikové praktiky i jejich následky. Je to jeden z těch, kteří skutečně vidí do zákulisí současného (nejen) drezurního ježdění.

Kdyby koně mohli křičetKdo všechno za „to" může?

Prvních dvacet stran knihy, po hodnotných předmluvách dvou významných německých osobností klasického jezdectví a etiky, autor věcně a srozumitelně rozebírá znepokojivá fakta současného stavu chovu koní a jezdectví v Německé spolkové republice. Našinec až s úžasem čte, jak velkou ekonomickou sílu zde představuje toto průmyslové odvětví, jak propracovaná je celá chovatelská, výkonnostní, soutěžní a vzdělávací mašinerie, a bohužel jak celá postupně a jistě rezaví a skřípe! Jak stačí, aby se zájmy skupinky lidí z „koňského průmyslu" začaly orientovat více na „průmysl" než na „koně", a to, co ještě před nedávnem sloužilo k cestě za lepšími a jezdecky hodnotnějšími koňmi, se nyní stáčí na cestu ke zneužívání vynikajících a talentovaných „koňských atletů" pro zisk, moc a (někdy pochybnou) slávu. Ale, jak lze v knize vyčíst, svoji vinu nenesou pouze ti špičkoví protagonisté chovu a jezdectví, nýbrž stále více tento nešvar prosakuje i mezi obyčejné jezdce, kteří mají koně jako svého koníčka. Protože příklady, které táhnou, přicházejí shora.

Gerd Heuschmann z odklonu od usvědčených a pro koně šetrných metod výcviku a ježdění viní nejen jezdce a chovatele, ale především rozhodčí, publikum, pořadatele závodů, chovatelské a výcvikové organizace. A znovu a znovu opakuje: ... hlavní motivací jsou ekonomické cíle!

Aby však kniha nebyla jen snůškou kritiky, byť velmi slušně napsané a skutečně dobře podložené, snaží se autor v krátké druhé kapitolce popsat, co si představuje pod pojmem klasické jezdectví. Bere si na pomoc Xenofóna či Guérinièreho, slavný německý „vojenský manuál" HDV 12, ale cituje i základní zásady FN nebo výroky jednoho z moderních zástupců klasického jezdeckého vzdělávání, plukovníka Aloise Podhajského. Nechce se upínat na zastaralé renesanční či barokní metody, které samotné jistě nebyly vždy korektní vůči koním. Pojem klasické jezdectví se snaží vysvětlit výrazy jako „rozvoj koně v silného a zdravého atleta", či „pomůcky pomáhají koni pochopit požadavky". A hlavně upozorňuje, že klasické jezdectví nemluví o koni jako o „materiálu" či „kapitálu", naopak neustále operuje se zásadním výcvikovým faktorem: „mám čas"! Bohužel, čas ve výcviku koní je dnes to, co většina kritizovaných nemá...

Je nudná anatomie nudná?

Třetí kapitola se věnuje funkční anatomii koně, konkrétně té oblasti, která přímo souvisí s ježděním a kterou je třeba pochopit, pokud chceme podchytit podstatu výcviku živého koně a „práce" s jeho tělem. Sám autor si uvědomuje, že bezduché výčty suchých anatomických faktů mnoho laických čtenářů spíše odradí, proto se snaží tuto kapitolu podat tak, aby ji pochopil každý, aby se díky ní seznámil s tím, co je podstatné. Pomáhá mu v tom i jeho mnoholetá výuková praxe; uspořádal už přes 300 přednášek na toto téma určených pro širokou veřejnost, takže dobře ví, co je třeba zdůraznit a co ne.

Velice názorně a srozumitelně se v této kapitole seznámíte s tím, jak vlastně vypadá kostra koně, z čeho se skládá jeho páteř, hrudník, jak jsou jednotlivé kosti navzájem funkčně propojené. Autor vysvětluje význam dlouhých vazů páteře, takzvaného pasivního systému, ale také popisuje, jak se na držení těla i na pohybu koně podílejí důležité kosterní svaly. Proč může nebo nemůže kůň vykonávat určité pohyby, jak jsou ovlivněné působícím jezdcem. Pochopíte, co to je horní a dolní linie, co se jak podílí na onom známém „klenutí hřbetu", co je podstatou vzpřímení a shromáždění koně a jak hlava ovlivní koňskou záď - a naopak. V této kapitole najdete celou řadu velmi přehledných anatomických nákresů a také fotografie, které názorně ukazují některé jezdecké situace, samozřejmě s náležitým popisem.

Knížka pak plynule přechází do čtvrté kapitoly, která předchozí anatomické informace dává do souvislosti s dobrým i špatným ježděním. Vysvětluje, co to je natažení, k čemu slouží, jaký je hřbet uvolněný, ztuhlý či prohnutý - a samozřejmě proč je důležité to rozeznávat. Velmi pěkně popisuje, jak se v praxi pozná ztuhlý hřbet; například tím, že jezdec koně neusedí v prodlouženém klusu. A samozřejmě se postupně propracovává k nesení krku, ke vzpřímení, k rollkuru, ale i „rozpadlému" koni či „falešnému krku".

Naprosto upřímně: ať už koňskou funkční anatomii znáte nebo ne, každý si z těchto dvou kapitol jistě odnese nemálo zajímavých poznatků a postřehů.

Jak se „to" tedy má dělat?

Pátá kapitola je věnována fyziologickému výcviku koně a hned na začátku autor upozorňuje, že rozhodně tuto problematiku v této knize nebude řešit nějak podrobně. Místo toho se raději soustředí na některé výcvikové aspekty, které mu připadají v souvislosti s celkovým zaměřením knihy důležité: po trochu zbytečném zopakování známé výcvikové škály a krátkém vysvětlení pojmu remonta se vrhá do popisu zdravotních výhod cviků na dvou stopách, především tedy ustupování na holeň, a pak se zastavuje u přilnutí. Vysvětluje, co je to přilnutí v klasickém smyslu, zmiňuje se o nánosnících a průvlečkách, jeden odstavec věnuje (důležitému!) připomenutí, že se s koněm má jezdit do terénu, a už přechází na pojmy kmih, posuvná síla a shromáždění.

Letem světem jsou napsané i předposlední a poslední kapitoly věnované veterinárním a etickým aspektům výcviku koní. V nich má informační význam především zvýrazněné shrnutí, které popisuje různé příznaky bolavého, špatně trénovaného, ztuhlého koně. Autor zde dále lehce naznačuje, jak se vlastně veterinárně řeší takto zkažení a zničení koně a na závěr celé knihy, kritizující nemorálnost moderního pojetí jezdeckého sportu, paradoxně cituje stále platné etické zásady FN. Pod nimi však najdete zcela otevřené prohlášení, že „pro autora a nakladatelku je nepochopitelné, že uvedené směrnice jsou tak často opomíjené".

Tato pojednání o výcviku působí vedle anatomických kapitol velmi zjednodušeně, jsou to spíš takové poznámky autora na téma, nicméně i odtud si čtenáři mohou odnést spoustu zajímavých informací. Pouze ti, kteří toho o výcviku moc nevědí, budou nepřehledností kapitoly trochu zmateni. Nicméně je pravda, že k tomu tato kniha neslouží - pokud chcete vědět, jak koně trénovat, jak jezdit, pořiďte si jiné texty věnované právě tomuto tématu, a do nich můžete vložit Heuschmannovy poznámky pro „doladění" detailů nebo pro lepší „aha" efekt ve výcvikové logice.

Ale přece...

Celá kniha je se svými cca 130 stranami poměrně čtivá a srozumitelná pro každého, plná zajímavých informací a postřehů, použité obrázky a fotografie názorně doplňují text. Trochu znepokojivě na mě působilo pouze to, že na většině fotografií, i těch poměrně „korektních", je dvojicím něco vytýkáno. Bojím se pomyslet na to, že by snad autor nenašel aspoň poloviční počet snímků, na nichž by jezdec i kůň byli zachyceni v okamžiku, který „nemá chybu"? Že by na každý „špatný" moment nebyl schopen na světových či aspoň drezurních kolbištích najít stejný „správný" moment? Možná je to pouze záměr autora posoudit a vlastně i odsoudit drezurní výjevy, které plní všechny současné časopisy i internetové stránky a slouží jako vzor všem úřadujícím i nastupujícím generacím jezdců.

Pevně doufám, že si tuto knihu přečtou i ti, kteří jsou se stavem současného jezdectví spokojeni. Protože právě ti ji potřebují nejvíce.

Údaje o knize:
Gerhard Heuschmann: Kdyby koně mohli křičet
Vydalo nakl. Brázda v roce 2012, 136 stran.
Knihu lze objednat například u vydavatele na adrese www.ibrazda.cz za 350,- Kč.

Podobné články

Existuje ještě někdo z těch, kteří se snaží být lepším jezdcem a partnerem svému koni, kdo by neznal jméno Jane Savoie? Pokud ano, ať zbystří, jinak…

Významná část historie kladrubského hřebčína a Velké pardubické? O tom jsou příběhy čtyř hrdinů: Libora Štencla, Petra Vozába, Pavla Liebicha a…